|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Já, dítě světla a tmy
námořník z lodi Země, který teleskopy vyhlíží břeh
s rukama od ryb a jiných gest
v čase kdy obilí je zelené a ještě po kolena
jak moře na Helu
poznávám stíny andělů mezi jinými
kdy vítr hází žabky na hladině trávy a sahá pod sukně
a déšť přichází z mraků velikých jak cukrová vata
budeme se líbat na místě zbořených jatek
a bezděky ti pod šaty přetrhnu řetízek s přívěskem
abych se pro něj potopil
do hlubiny ňader a hloub
to vím
neboť zatajíš pod jeho chladem dech
pak na špičkách jak baletka z toho slavného ruského divadla
kam se chodil dívat balerínám na zadek i opilý Stalin
protože jsem vysoký chlap
přijdeš si pro nekonečné slovo, které mám na jazyku
a přibodneš mne tím svým
skrze zátylek a vědomí až ke kmeni s hnízdy a zlomenou větví
v perihéliu mé slabosti s níž se tak nedotýkáme
a jedinou nití Ariadninou mi zůstanou jen tvé vlasy
které každým vlasem vedou pryč
z tohoto místa, v němž padáme v náručích
pak si usmyslím, že ti věnuji náramek s drahokamy zvířecích očí
a sám vyberu za půlnoci ty nejlepší kameny z mord fen a nádražních běhen
jež osvíceny září hvězd blikají jako neony hospod a bordelů
a přesto krásné jsou navléknuty v sen
s kterým jsme spojili, co není v sebe samé a cosi jako teď
když jako bychom se hledali dávno nalezenými dlaněmi
pak v ruinách času se rty z písku se rozpadneme
v těla a návrat
abychom pochopili bolest
s níž motýl rozevírá křídla
v ústech ptáka
|
|
|
