Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Stvořitel z kolekce Stvořitel Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 6.6.2016 (22:44:43) další>

Stvořitel (1. část)   Uprostřed sídliště. Občas tady sedím. Lavička uprostřed. Paneláky z betonu, mraveniště propletené sítí chodeb plných světla. Síť. Křižovatky mezi světy. Cesty. Dovnitř i ven, ven i dovnitř. Lidé prochází okolo. Většinou spěchají. Někdy ne. Někdo jde sám, někdo  v páru, občas skupinka nebo gang. Byty, domy, obchody, kadeřnictví. Atmosféra pomalu vchází do mě, ale jen natolik, kolik jí to dovolím. Dnes dopoledne pozoruji svět. Jako oko kamery. Jako umělecké dílo. „Merline!“ Otáčím se, za mnou Majda. Kráska středního věku, jako vždycky upravená, usměvavá. V bílých šatech s růžovým lemem. Kdysi jsme spolu chodili do školy. Kolik jsme si toho užili, jako malé děti. „Co ty tady?“ zavolala na mě, celá nadšená. „Sedím tady a odpočívám. Rád tě vidím, víš.“ „Zas přemýšlíš, viď? Náš filosof,“ uchichtla se. Prohrábla si své zlaté dlouhé vlasy a ukázala si prstem pod oko, jakoby si utírala slzu. Jako když jsme byli malí. Bylo to naše malé znamení. „Ani nepřemýšlím, sedím a pozoruju. Tahle lavička je něčím jiná, možná. Moc často sem nechodím, jen při zvláštních příležitostech,“ odpověděl jsem. „Ach, ty zvláštní příležitosti. Něco se děje? Jinak jsem ve městě zas po půl roce, co někam zajít? Možná ke Kosařům, tam je takový útulný krb. Můžu zarezervovat dvě místa.“ „Můžeme, ale někdy později. Brzo mám něco pracovního, potřebuju se na to tak  nějak připravit.“ „Třeba sezením na lavičce a koukáním do prázdna?“ podívala se na mě soucitně, se svojí přirozenou něhou. Ne, nebyla to výčitka. Ona je jiná. Nemyslí jenom na sebe. Vždycky myslela hlavně na mě. Na mě a na lidi, který měla ráda. Pořád je mezi náma energie. „Zas mám před sebou něco zajímavého. Tak nějak... V práci.“ Nadechl jsem se. Udělal jsem jí na oplátku naše malé znamení se slzou. „Tak zítra?“ „Zítra.“   ***   Merlin dorazil domů z procházky po sídlišti. Malé ztemnělé podkroví, málo světla, tak jak to má rád. Málo světla. Sedá si do velkého měkkého křesla a pokouší se relaxovat. Jeho pohled sklouzl, ostatně jako docela často, k obrazu s poustevníkem. Holohlavý muž v karmínovém rouchu s pronikavě modrýma očima. Občas s ním mluví. Někdy má pocit, že dostává i odpovědi, jakoby to nešlo jen z něj, jeho představ, z jeho jiných rovin. Majda by chtěla ošukat, ale ani na tohle nemám náladu. Ani na jiný věci. Nějak se celý ten život čím dál víc vtahuje do nějaké beztvaré koule. Jako kdyby se ze mě paprsky, kdysi tak zářící, stahovaly, jako by se distancovaly, jako bych se distancoval sám od sebe. Připadám si jako Majda, venku upravená a usměvavá, a doma jen leží na posteli, někdy s někým, někdy sama. Na zdi plakáty mrtvých klaunů a v poličkách knížky o masových vrazích. Přijde domů, čeká na ní kocour, dá mu žrádlo a jde si lehnout. S hudbou, s notebookem, dusí se v tom malém zahuleném bytě, pořád jí říkám, ať nekouří. Jde to přece i bez toho. Tak krásná, když vyjde ven, květované šaty, ale ne kýč, plná síly a energie, jako upír než zaleze do své hrobky. Dřív aspoň malovala, velká barevná plátna s květy. Celé plátno nejdřív potřela černou barvou. A na ni pak začala malovat dál. Takže z toho vznikaly takové ty zvláštní obrazy. S dokonalou černou uprostřed barev, s vysekanou perspektivou. Já jí to neříkám, ale jak jsme vlastně stejní. I když jsem s ní moc rád (má v sobě taky Zlo)... nemyslím lidský zlo, ale takový jiný. Kosmický. Poznáme se. Neznám jich moc. Něco nás vždycky spojuje. Nebo jsme spojeni odmalička. Jednou na to přijdu. Ani nevím, jestli chci všechno vědět. Přijde mi, že na některé věci mám hraniční kapacitu a mohly by mě roztrhat, jako když spadne karafa s vodou na zem a nejdřív jemně praskne a v milisekundě se roztříští na malé kousky. Občas se s Majdou vtáhneme do svého světa. Jednou při sexu mi přišlo, že mám dvě hlavy a čtyři ruce, že jsem oba. Někdy ji cítím na dálku. A stejně k ní nic necítím, pokud bychom měli mluvit o „lásce“. Jen takové přátelství, moc, moc, ne přátelství. Něco silnějšího: spřízněnost. Přátelství se jazykem neuplete, ale spřízněnost je ještě dál; jakoby byla daná podstatou, genetikou, fyziognomií, tónem hlasu. Znáte to taky? Přesto je tam pocit, jako když si večer sbalíte bágl, že vypadnete na chatu, pryč od lidí i od částí sebe, které jsou zaseklé v pracovních a společenských stereotypech, a ráno se vám udělá zle. Batoh zase vybalíte a zůstanete doma. Projít se na lavičku uprostřed sídliště.   Potkat po půlroce Majdu. Náhody. Existují, nebo nejsou? Možná napůl jsou a napůl nejsou, nebo na třetinu, na tři osminy... Náhody. Hlavně se neutopit v nostalgii, to je vždycky přímá cesta. Co bylo, to bylo – co je, to vytvářím – co bude, mohu ovlivnit. Někdy víc, někdy aspoň málo. Když už se vám nic nechce, začnete dělat zkušebního pilota. Něco jako ty figurky při crash testech. Adrenalin. Spousta peněz, které jsou ve finále celkem stejně jen na pomíjivé radosti. Některé věci pomíjivé nejsou, věřím tomu. Vždycky s sebou nosím malý kompas. Malá připomínka jistoty. Sever je sever, jih je jih.   ***   pokračování je tady – http://www.totem.cz/enda1.php?a=334315

Poznámky k tomuto příspěvku

kukulkan (Občasný) - 11.6.2016 > Body: 5 Doporučil  <reagovat

kukulkan (Občasný) - 11.6.2016 > <reagovat

careful (Občasný) - 23.6.2017 > Obdivuju, jak se někomu může podařit to sem narvat v tak pěkný úpravě. Holt má někdo asi trpělivost. Ale myslím, že sem je skoro až škoda se s tím sem smolit. Jako napsané je to technicky asi dost dobře, ale na mě je tam moc blbých okecávaček a málo děje... taky jsem nepochopila to přeskočení z ich do er. <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + devět ?