Do Prahy od nás z Pardubic jezdívám autem i vlakem, protože vlakem je to rychlejší a nemusím řešit parkování. Stihnu si navíc přečíst cestou i různé články a připravit se na jednání. Tedy velice praktické důvody, proč zvolit vlak (pokud tedy nemám osobního řidiče, který se postará o parkování a doveze mě až na místo).

V pátek jsem jela vlakem, bylo příjemné letní počasí a můj pracovní itinerář byl rozepsán v blízkosti městské dopravy, tedy MHD. Vlak jel na čas, stihla jsem první tramvaj a měla časový náskok. Na zastávce přistoupila mladá hnědovláska s oříškovýma očima, s mobilem na uchu, zcela pohroužená do hovoru. A jéje, syndrom dnešní doby - blesklo mi hlavou a byla jsem snad i trochu napružená. Každý má dnes jenom ten mobil na uchu a nevnímá svět kolem sebe, brblala jsem si. Moje dcerka doma také, jak mi tím jde na nervy!

"Kontrola jízdenek," ozvalo se vedle mě z ničehož nic a nějaký břichatý člověk tu mladou hnědovlásku haltoval. Mohla jsem pocítit zadostiučinění, ale kupodivu se žáné zadostiučinění nekonalo. Hnědovláska se na břicháče s plackou podívala a povídá: "Prosím vás, jsem lékařka, jdu si právě označit jízdenku, měla jsem důležitý hovor s pacientkou, spěchám do nemocnice a jde tam o život, přeci jste mě musel vidět, že celou dobu vyřizuji hovor. Netlachám, pracuji a spěchám za tou pacientkou, nejsem žádný černý pasažér, respektuji pravidla. Tak kdybyste dovolil, já bych si jízdenku označila, jak mám od počátku v úmyslu..."

"To by mohl říct každej, to já znám - buď máte jízdenku a nebo ne, pak zaplatíte pokutu, je to jasný?" Břicháč byl nekompromisní. Zpozorněla jsem. Uvědomila jsem si totiž, odkud hnědovlásku znám - ona skutečně byla lékařka, před rokem mi přivedla na svět na Podolí vnučku. Čtvrté vnouče a první holčička, to se nezapomíná. Tenkrát jsem jí byla moc vděčná, protože předchozí zkušenosti mé snachy s porodem prvního dítěte na Motole nebyly právě ty, o které by se člověk chtěl dělit s ostatními.

Atmosféra houstla. Paní doktorka byla z jednání a chování břichatého revizora očividně rozhořčena a revizor byl očividně ve svém živlu. No ano, chápala jsem - revizoři jsou psychology dopravních podniků na tyto situace školeni a paní doktorka ne. Ta jen vnímá akutní problém své pacientky a spěchá, Hippokratova přísaha ji směřuje udělat vše pro pacientku a vše ostatní je pro ni druhořadé. Revizor však nerozlišuje - život neživot, pouze označená jízdenka. No, možná i jemu se někdy narodí dítě nebo vnouče.. ale do té doby má paní doktorka očividně smůlu.

Na příští zastávce vystoupili a vystoupila jsem i já - cítila jsem jakýsi závazek k paní doktorce. Objevil se další divný člověk a celou situaci natáčel na mobilní telefon. Paní doktorce situace nebyla příjemná, nechtěla žádné publikum a tak požádala, aby poodešli stranou, že nikam neutíká, jen to chce řešit v klidu, stranou od lidí a že spěchá do práce k problematickému porodu pacientky. V tu chvíli se na ni břicháč s plackou revizora vrhl, serval jí kabelku s ramene..

"Bojím se vás, nechte mě být," dostala ze sebe, zatímco se snažila zachránit svou tašku, kterou jí neurvale rval s ramene - tak tak se jí nevysypaly věci na chodník."Jsem lékařka, řeším akutní případ, nechte mě být, pracuji!" Kde je policie? Všemu přihlíželi lidé kolem, stalo se v centru Prahy za bílého dne.

Měla jsem také z toho tlouštíka pochybného intelektu strach, ale závazek k paní doktorce byl silnější. Popošla jsem k ní blíž a prošla kolem toho podivného člověka. Ucítila jsem nasáklost nikotinu, laciných cigaret a alkoholu. Ten člověk je nalitý, blesklo mi hlavou a rázem jsem o mladou ženu s oříškovýma očima měla o to větší strach. Ale neudělala jsem nic. Šla jsem dál. Typické, že.

Přijela policie. Paní doktorka je volala. Nestačila jsem se divit - napadl vás? No ukažte to video.. no jo, ale vy jste nestála, vy jste šla dál.. Tak se nedivte a nezdržujte. Teče vám krev? Máte něco zlomeného? Jste v ohrožení života? My jedeme, je nám líto... no tak vás chytl za tašku.. skoro ji ani neroztrhl.. Ale neukradl ji, co? Bojíte se ho? Proč, když vás nezabil... Jedeme..

Polkla jsem. Stála jsem tam s otevřenou pusou a připadala si jako dement. Styděla jsem se. Neuměla jsem paní doktorce pomoci a tolik jsem chtěla, tolik jsem cítila, že pomoc potřebuje. Kolem mě stáli lidé a měli tuším podobné pocity. Možná někteří ne, určitě se někteří bavili a byli spokojeni - měla mít přece označenou jízdenku, dobře jí tak.

Jenže oni nemají vnučku.. oni nezažili ten moment, kdy potřebují pomoc té drobné ženy, která stojí se skalpelem na operačním sále a rozhoduje o životě vašich blízkých. Té ženy, pro kterou jsou její pacienti důležitější, než revizor, případná pokuta a nezájem naší policie.

Myslete si co chcete, ale já od tohoto zážitku nemám pocit, že žiji v právním státě. Nemám ani dobrý pocit z lidí kolem sebe. Té ženě s oříškovýma očima, která dennodenně přivádí na svět naše děti, vnuky a vůbec všechny potomky, pracuje ve velice obtížném oboru a svou dovednost dává nám všem - protože zde všichni předpokládají dva zdravé (matku a dítě) - a ono to vždy není možné - a musí se s tím vyrovnat, nikdo nepomohl. Nikdo se jí nezastal. Ano, ona zaplatí hloupou pokutu a Dopravní podnik si ji odškrtne ve svém saldu a zvýší své zisky, ale je toto doopravdy to, v čem chceme žít?

PS:

Můj bratranec je lékař. Dětský lékař, s privátní praxí v Bavorsku. Na svém autě vozí emblém lékaře. Proč? Protože se může stát, že jako lékař bude zachraňovat život, nebo jenom pomáhat při jeho záchraně a ten emblém znamená - že pak má přednost ten lidský život a nikoli naše nastavená komerční pravidla. Všichni to v Bavorsku ctí. To je Evropa. My jsme jen v zaprděném Česku, kde jeden závidí druhému a nevidí dál, než na špičku své boty. Mimochodem - v Bavorsku nejezdí lékaři městskou dopravou, hádejte proč?

Věřím, že pokuta paní doktorky vylepší zásadně bilanci Dopravnímu podniku Hlavního města Prahy a že právě takovéto příjmy zachrání odměny a prémie managementu tohoto subjektu..

A já se, paní doktorko, moc omlouvám - že jsem měla strach se ozvat.. Kdyby tam byla Klára Samková a věděla, co já - věřte, tak ta by se vás zastala. Ona tu kuráž má, ať si říká kdo chce co chce. Jenže máme moc málo lidí, jako je Klára..

Napsáno pro: http://drobnakubalik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=528073