Klenot vetkaný do roucha oblohy
Stříbřitá mince mě doprovází domů
Je mi z radosti do pláče
Zaveď mě až před domovní dveře
Pronikáš přece i přes větvoví stromů
v Heulosu
Tvá laskavost a síla mi vnuká bláhové
Myšlenky
Chtěl bych tě obejmout
Vždyť nebýt Tebe kráčel bych temnotou
a sám
po úmorném dnu, kdy musím vyslechnout
před čím bych měl se skrýt třeba až do
hrobu.
Skoro se mi chce Tě pohladit
políbit Tě na rty
zasněžené nebeským popraškem
Vím, dovedeš si pohrát i s oceánem,
jehož vody Tě poslouchají,
až vlny se připodobní cvičeným opicím.
Někdy jsi matkou, jindy sestrou a zase jindy
milenkou.
Hlaď mě ještě chvíli svým svitem
Než odemknu dveře
Ale i potom tě neopustím
Však Ty víš…
|