|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Město, ve kterém bych chtěla žít
Toulky Paříží
Každé město má své kouzlo, které je pro každého v něčem jiném. Někdo obdivuje architekturu, někdo se rád prochází velkými rozkvetlými parky, jiný zas potřebuje ke spokojenosti rušnou třídu plnou obchodů s velkým výběrem…
Je toho spoustu, čím nás může takové město-místo (ne každý nakonec touží žít ve velkém městě) okouzlit, a to nejen vnější fasádou. Třeba tam, kde žije naše milovaná osoba, je pro nás krásná i oprýskaná kašna na neupraveném náměstí a vůbec všechna místa, kde jsme byli spolu. Zkrátka, své město si vybíráme jako přátele, musí nám „sednout“.
Někteří mají to štěstí, že jsou šťastní tam, kde žijí od narození a za nic na světě by neměnili, někomu se jeho sen nakonec podaří uskutečnit, další se o to snaží a doufají, někdo se spokojí s představou. Myslím, že většina z nás občas nebo častěji v duchu cestuje do „svého města“ a plánuje si, jaké by to bylo, kdyby…
Já si dovedu představit život v Paříži. Při zvuku toho slova se mi vybaví vůně čerstvě upečené bagety , sýrů a oliv, do takových obchůdků bych zamířila hned po ránu v den, kdy bych nemusela nic, jen se toulat městem a vychutnávat si jeho atmosféru. Z mého domku ze zahrádkou v klidné čtvrti by to nebylo moc daleko, takže bych se svým psem prošla pěšky kolem dalších kvetoucích zahrad.
S kamarádkou bychom vyrazily na nákupy hned dopoledne, to ještě snad nejsou obchody tak přeplněné. Samozřejmě že nejdřív na proslulý bulvár Saint-Michel, okolo „dračí fontány“ a pak vzhůru obdivovat výlohy a někdy i nakouknout dovnitř, vždyť tady ty šaty jsou tak krásné, že by byl prostě hřích je nekoupit…Takže pár balíčků bychom si určitě odnesly,to pak chce odpočinek v nějaké venkovní kavárničce. U voňavého presa s brownies můžeme kolemjdoucí podrobit pečlivé prohlídce a zjistit, nakolik je pravda na rčení o elegantních Francouzích…
S přítelem bychom zase nemohli vynechat Eifellovku. V parku je rušno, dospělí odpočívají v trávě, okolo běhají děti a psi, veselý křik a štěkot se rozléhá všude kolem. Železná dáma nás vítá už zdálky a láká k prověření naší kondičky, ale výšlap si dáme jindy, ještě nás toho čeká spousta. V prosluněném odpoledni uběhne čekání ve frontě rychleji a pak už se jen kocháme výhledem ze třetího patra a ani se nám ani nechce zpátky dolů.
Při pobřeží Seiny míjíme dřevěné obchůdky se suvenýry, nejčastěji s obrazy nejznámějších míst Paříže, malíři posedávají na rozkládacích židličkách a kolem hýří barvy, jejich zbytky na chodníku nikomu nevadí a mezi davy lidí se do toho všeho bezstarostně proplétají holubi.
Začíná být horko, tak zamíříme do prostranství paláce Louvre - prosklená pyramida odráží paprsky do fontány, kde si chladíme nohy. Přemýšlím, kolik času bychom museli strávit ve všech těch budovách okolo, abychom si prohlédli úplně všechny ty sochy a obrazy uvnitř?
Ve čtvrti Montmartre nás čeká další záplava barev a navíc i hudby. Pouliční muzikanti využívají teplého počasí a příjemně naladění turisté jim přispívají – někomu na to, aby mohl vyrazit večer za zábavou, jiným možná jen na holé přežití – jak dlouho se takhle dá protloukat? Nezapomenu si na silvestrovskou návštěvu Paříže, kdy se v mrazivém večeru dva mladí lidé choulili k sobě ve spacáku u vchodu domu, na bezdomovce v proslulých oranžových stanech u řek pod mostem..I tady, asi jako v každé metropoli, se mísí pozlátko s bídou .Jsem vděčná, že se můžu dívat na krásy tohoto města z té lepší strany.
A pak se jedeme metrem podívat, jak se žije lidem v moderní čtvrti La Defénse. Je tady všude plno vysokých zajímavých prosklených budov, plastových barevných soch a svítících obchodů, tahle čtvrť se nepřetržitě rozrůstá. Pořád je na co se dívat, co obdivovat. Ale nedovedu si představit, že bych tady žila napořád, cítila bych se brzy jako v supermoderním, luxusním, ale neosobním skleníku. Jsou tu i obyčejné paneláky, z jednoho zrovna vybíhá pes a za ním vesele pokřikující děti. Možná že právě tohle místo by neměnily za nic na světě, kdo ví…Snažím se rozeznat, kdo je odsud a kdo turista. Ti první okolo jen rychle proběhnou, míří do práce do některého z těch průsvitných obrů, zatímco někteří vypadají, jako by pro ně čas vůbec nic neznamenal, zastavují každou chvíli u nějaké stavby a možná diskutují „co tím chtěl tvůrce říct“.Pak se schází do malých skupinek ke svému průvodci a se západem slunce už zůstávají jen věrní místní.
Teplý večer je zase ideální na dlouhou procházku se psem podél pobřeží Seiny,
ve vodě se odráží světla projíždějících lodí, cestující nám mávají a pes jim štěká na pozdrav, tady to nikomu nevadí, ani jeho radostné lítání, naopak, brzy přiláká další psy. Spolu s jejich majiteli pozorujeme stíny osvětlených postav přecházejících most. Možná spěchají vstříc noční zábavě, doléhá k nám hlasitá hudba z klubů a kaváren.
Každý správný Pařížan má jistě nějaké takové své oblíbené místo, kam zajde odreagovat se od všedního dne. Co všechno asi probírá překřikující se skupinka mladých lidí pod barevnou střechou s výhledem na řeku? Naslouchám chvíli té měkce znějící řeči a napadá mě, i že i obyčejná nevinná věta „Jestli ten číšník není dnes nějak pomalý?“...zní ve francoužštině tak nějak záhadně.
Moje pařížské snění ukončí všudypřítomná čeština, do tramvaje se hrne dav lidí ze zastávky a rázem se ocitám zpátky v Plzni. Ale kouzlo Paříže, kterou jsem měla to štěstí navštívit i osobně, se mnou zůstává.,tak jako setkání, které vás nadchne a cítíte, že je to to „pravé“ a důvody „proč zrovna tohle“ se musí zažít.
|
|
|