Vidíš to ráno, co hvězdy zháší,
poklidný úsvit dá sbohem snům,
jež touhy plní a ku běhu plaší
napříč všem trýzním , změřeným dnům.

Cítíš tu sílu, jak srdce tlukou,
vždy novým ránem začínám žít,
mít jen tu moudrost vrásčitých rukou,
vědět proč stárnem, chápat proč být.

Napínám plachty, ať vítr řídí,
zda malá bárka neztratí směr,
proplouvá hloubkou a roztíná přídí
vlny, jež džbány rozlily z nebeských sfér.

Odliv a příliv smrti a bytí,
- s obdivem čekám -,
snad bárku nestáhne vír,
když moře bouří a do lodi vtéká,
pochybnost z nejzazších škvír.

V dáli je přístav, slunce se sklání
v světle je moudrosti štít,
volá mě k sobě a hladí mě dlaní,
až bárka dopluje přestanu žít.