DRUHÉHO LISTOPADU ROKU 1907 

měli Karel a Josef v Moravskoslezské revui článek o říjnové výstavbě moderního francouzského malířství; museli jej publikovat, pobouřilo je, že pražské obecenstvo, zvyklé na Brožíkova a Hynaisova plátna, na díla ještě z doby romantismu, přijalo nové umění jen vlažně. Monet, Degas, Cézanne, Renoir – jen málokdo pochopil jejich díla, byla spíš ku smíchu než ku obdivu. Sami byli ve výstavní síni Mánesa téměř denně, pozvali i sestru Helenku.  

Přijela, chtěla také okouknout nový pražský byt. Za jasného podzimního dne se jí nezdál tak špatný; pochmurná ložnice s prohýbanými čely postelí, skříně s prohnutou římsou, umyvadélko s nástavcem poklopu už nebyly tak smutné jako v Úpici, jídelna se skleníkem a vyplétanými židlemi, vše naleštěné a přečisté dělaly dojem dobré starosvětské domácnosti. Přehlédla dečky, talířky, hrnečky, parádní misku z matného skla Ruce Euridiky, ovinuté révovými listy, svěřila babičce děti a vytáhla s bratry na výstavu. Přemluvili i otce, doktora z Hor. Šel s nimi nerad; nedůvěřivě chodil od plátna k plátnu, nelíbila se mu. Když ho prosili, aby některé obrazy koupil, zamračil se: – Mám snad na vyhazování? Ty, Pepčo, se koukej učit pořádně kreslit, pořádný kreslíř je aspoň někdo! Kdybys měl takhle mazat…!  

Josef hájil výstavu: – Ale tati, impresionismus je výsledkem odporu proti umělecké zkaženosti! Takový Gauguin – vždyť je to sen o kráse…!  

Doktor se ušklíbl: – Sen o kráse! Rád bych věděl, co je to za krásu, když má ženská ruce jako při elefantiasis! Ani za nic!  

Nepochodili ani u šváry a Helenka neměla peníze ani na nejmenší obrázek. Byli nešťastni, že sami jsou chudí jak kostelní myšmaš. Jedinou radostí jim bylo, že jejich článek o výstavě vyšel téměř zároveň s příznivou kritikou F. X. Šaldy ve Volných směrech.  

Doktor Čapek byl u obou synů na rozpacích; tušil již, že jim sotva bude moci určovat směr jejich myšlení, chápání umění a světa, jen si přál, aby nenarazili; ve skrytu duše mu pučela starost, zda jednou Josef bude schopen malováním se uživit. Obcházel jeho rozmalovaná plátna, a kroutil hlavou – synovy obrazy se mu vůbec nelíbily.  

V sobotu 14. prosince se v Lidovkách objevila povídka Pokušení bratra Tranquilla. Zdobila ji secesní kresba ženské hlavy v módním klobouku se pštrosími péry a byla tak výrazná, že ji doktor okamžitě zaregistroval; když se oba hoši vrátili ze školy a zasedli k obědu, přihnal se s novinami, odsunul talíře a rozložil na stole velký formát brněnských listů.  

– Je to vaše? zabodl ukazovák do stránky.

– Naše, zazubil se Josef šťastně i slastně, pýchou novopečeného spoluautora povyrostl do výšky. – Aspoň vidíš, že něco dovedeme. J. K. Čapek znamená Josef a Karel Čapek.

– Chlapci, nezahrávejte si! Karle, víš, co bylo v Hradci, řekl doktor a jeho oči tajily starost. Povídka se mu líbila; skulinou textů postřehl jemné předivo Karlovy a Pepinovy snivé duše, a když se poohlédl nazpět, zahlédl v pozadí životního děje i svůj vlastní stín.  

Zato babičce se povídka nelíbila; zdála se jí krapet nestydatá, takže nad ní jen pokývala kulatou hlavou a zabořila oči do dalších stránek periodika.

Pokyvovali jí za zády: – Babi, podívej tuhle ten inzerát: „Rád bych se seznámil s hezkou a slušnou dívkou z venkova do 22 let. Nabídka na zn. Mladý polír.“  

– Jó, jó, řekla a složila ruce do klína. – To je teďkon svět, hledat si holku novinama! Von ten jistej bude náramná podšiuka. Koukej, Boženko, tudle je vo tom koncertování, cos na něm byla; ušecko se člouvěk doví…  

Paní Božena nahlédla do novin; byla na koncertě brněnské filharmonie Beseda, která ve spolupráci s Českou filharmonií provedla symfoniedrama francouzského hudebního skladatele Gustava Charpentiera Život básníkův a přepracovanou symfonickou báseň mladého, velmi nadaného skladatele Vítězslava Nováka, nazvanou V Tatrách. Paní Božena si na koncert poprvé oblékla nové šaty s krajkovou ozdobou, vlasy vyčesala do uzlu, vzala si bílé glazé rukavičky a tvář pocukrovala růžovým pudrem. Když na sebe pohlédla do record mirror, byla spokojena; vyhlížela mladistvě, sotvakdo by jí hádal jednačtyřicet. Také doktor Čapek v tmavém císařském kabátě a v bílé naškrobené náprsence mládence vypadal spokojeně. Ze své těžké zádumčivosti se již vzchopil a zdálo se, že k tomu přispěla i Praha. Jakmile se v říjnu otevřely posluchárny lékařské fakulty, začal chodit na přednášky, dohodl se s kolegy ze všeobecné nemocnice a docházel k nim na odbornou poezii léčit klidem v praxi. Žasl, jak lékařská věda od doby jeho studií pokročila, že to, co provozoval pilných a plnokrevných pětadvacet let v podhůří Krkonoš, bylo spíše řemeslné flikování než skutečná medicína a měl vlastně z prdele kliku, že mu žádný pacient jen tak neumřel. Když si to uvědomil, vytáhl ze skříně svou velkou doktorskou tašku, mizel s ní v univerzitní knihovně a přinášel v ní novou lékařskou literaturu.  

První, kdo postřehl u otce změnu, byl Kájínek.

– Tati studuje, všiml sis? pípl Pepimu. – Včera ani nevěděl, kdy jsem se vrátil; seděl na kanapi a učil se jako študent. Říkala babi, že chce časem něco zažít. Ale i babi pookřála, nezdá se ti?  

Jeho postřeh byl plný hravé pravdy. Babi Novotná na stará kolena objevovala Prahu. Téměř denně chodila obhlédnout hrnčířský trh na Kampě, postála na malém kamenném mostě přes Čertovku, zamyšleně hleděla na otáčející se mohutné mlýnské kolo u Velkopřevorského mlýna, a pak se vydala na svou obvyklou pouť nejdříve do maltézského kostela Panny Marie pod řetězem, potom ku svatému Tomáši a k Pražskému Jezulátku u Panny Marie Vítězné. Cestou zpět koupila u mlékařky žejdlík mléka, obhlédla malostranské tržiště, a když se pokojně vracela do Říční, zdálo se jí, že je sem přesazena již dávno.  

– Tak co, babičko, kdepak jsi dnes byla, vyzvídali a ona se vždy usmála: – Ále, to já ve ušední den chodím porád dokola, jen v neděli si vyšlápnu dál. Lidičky, to je tady kostelů! A co jich eště mohlo bejt, kdyby je husiti nerozmlátili, povídal kostelník vod Jezulátka, že zrovna tam blízko byl náramnej klášter Bílejch paní a ušecko přišlo vniveč.  

Byli blaženi, že se jí nestýská, že bez reptání a lamentací přijala výhost z rodného kraje jako dávno daný osud. Jen občas ji vídali zamyšlenou a kolem Dušiček řekla: – Musím k dědovi. Copak je to možný nejít mu na hrob a nedat mu tam kytku? Za tři dny sem zpátky!  

A jela do Hronova a vrátila se za tři dny spokojená, s mírným úsměvem kolem očí a povadlých úst. – Náš vodník Arión vás nechává túze pozdravovat, mrkla na Pepika a Karla. – Vzkazuje, že se asi postěhuje do Prahy, prej se mu v tom našem mlýnským náhonu přestalo líbit, von prej mu mlynář Cinke plaší ouhoře a cejny. Prej by se tady v nájmu u ňákýho pražskýho velkovodníka spíš uživil. 

Okamžitě přijali její hru: – A zpívá ještě ty svý Kuakuakuňce vodnický písničky?

– No bóže, a jak! mrkla na ně a sáhla do košíku pro hrst křížal. – Nate, hoši, tohle vám posílá. Až se přistěhuje, prej dá vědět. Poudala sem mu, že by měl jít nejspíš k tomu mlýnskýmu kolu, co je támhle u hliněnýho trhu, tam voda na těch dřevěnejch lopatkách krásně šplouchá, bublá, ropotá, šumí a zpívá zrouna jako v Hronově a von hned – tak jo, paňmámo, tak jo, to já hnedle s tou Kuakuakuňkou sbalím ranec a potáhnem spolu Metují a potom dál, a rounou do Prahy, šak nám tam zle nebude, dyš ani vám nejni zle, já si třeba zavedu žiunost s minerálníma vodama, dyš na to příde… 

– Jojo, taky nemůže bejt závodčím u policajtů, průvodčím na elektrice nebo dělat vodovody, řekli velice vážně, to se taky vyplácí, načpak hnedka k ňákýmu velkovodníkovi, že jo, von tu Arión může bejt taky jako závodník nebo podvodník, tak aby s Kuakuakuňkou nenaletěli na ňáký hejblata a pentle…! 

– Vás tak poslouchat, bando jedna, smála se mami a nahlédla do parádního pokoje: – Slyšíš je, Tóno? To je hotový tyátr, co ti dva tady šplechtají. Radši, hoši, přemýšlejte, co dáte té své tanečnici Mince k Ježíšku. Sluší se, abyste se jí nějak odvděčili, že si nechá šlapat na nohy. Pohostila vás v cukrárně.  

Zbystřili pozornost, to je dosud nenapadlo. Jejich první dary Mince a Nině o prodloužené byly biedermeierovské kytice, lemované starou bílou výšivkou, závistivé oči všech tančících i gardedám se po nich ohlédly.  

– My něco stvoříme, řekli svorně. My něco vymyslíme při našem brdidí. My vám řekneme, až to budeme mít.

– Proboha, co to je, to vaše brdidí? ohnala se po nich paní Božena a teskně pohlédla na doktora. – Člověče, těm dvěma aby sám kozel rozuměl! Dělají si z nás blázny, či co? 

Nedělali si z lidí dobrý odpoledne, ale ztvárnili do podivného slova svá ranní probouzení s ozvěnou hlasů ptáků v koruně starého kaštanu na dvoře, s tichými kroky a pokojným dechem rodičů v sousedním pokoji, se šustěním domovnického koštěte před domem; to vše jim bylo velikou předehrou každého dne a oni ji vnímali kulantně v polosnění a polobdění, vnořeni do všech známých i neznámých tónů a ozvěn starého domu. 

https://www.youtube.com/watch?v=gRX0qNPs3RQ

VÁNOCE BYLY ZA DVEŘMI a Karel seděl po večerech Josefovi modelem – Pepik maloval pastelem jeho podobiznu. Měl na ní hlavu tragicky skloněnou, oči zavřené a pramínek tmavých vlasů mu padal do čela.  

Vystavili obrázek a usnášeli se, zda je vhodným dárkem slečně Bergerové. Její matka je nedávno pozvala na čajík; přišli vyšňořeni s kytičkou drobných chryzantém a trochu prkenně a vážně usedli v salóně do hlubokých plyšových křesel. Nebylo těžké uhodnout účel pozvání; bylo důležité vědět, z jaké jsou vlastně rodiny, s kým tančí jediná dcera bohatého pražského měšťana. Zdálo se, že oba obstáli v očích Minčiny matky. Pak spořádali mísu krémových trubiček, věnečků a dortů, nenápadně obhlédli drahý leštěný nábytek a mozkem jim prolétla myšlenka: Tohle tak vidět naše mami!  

Než podobiznu zabalili do hedvábného papíru a než ji předali poslíčkovi k donášce, Josef Mince přibalil ještě extra mrňavý secesní akvarel Milenci v lese a Karel psal dopis, Babi mu sekundovala do rytmu: – Musíš pěkně, Kadle. Taková famílije! Tam se budeš mít, teda esli si tě ta holka veme, plocku jeden! 

Zlobilo ho to; odháněl ji a nakonec utekl z pokoje. Minčině matce napsal:

„Milostivá paní!            (Dopis starej jenom 109 let)                                                      V Praze 23.12.1907 

Neračte vykládati mně za přílišnou dotěrnost, že osměluji se milostivé slečně Mince zvláště věnovati tyto pranepatrné dárky z dálky, abych se mohl prokázati aspoň poněkud vděčným za Vaše laskavé a roztomilé pohostinství, milostivá paní, jež mně i mému panu bratrovi bylo tak drahým, a za vlídnost milostivé slečny, jíž učinila pro mne taneční hodiny radostnými… 

Račtež tedy pro tuto maličkost laskavě dodati slečně Mince a sama přijměte uctivé blahopřání k Novému roku ode mne i od mého pana bratra.“  

– Pěkně šroubované, pane bratře, ucedil skrz zuby Josef, když nahlédl Karlovi přes rameno. – Ale milostivé se to bude líbit.  

Netušili, že k nim týž den poputuje z Bergerovy velkocukrárny náramná krabice luxusního čajového pečiva; když přebírali od poslíčka dárek s pozlacenou vizitkou, uši jim plály nedočkavostí.  

Brzy po Novém roce přinesly Lidovky doktoru Čapkovi překvapení: Pod značkou Bratři Čapkové byla v sobotní příloze otištěna povídka Návrat věštce Hermotima a paní Boženě bylo ihned jasné, odkud uhodilo, kdo je oním autorem. Josef vedle občasného sezení nad stránkami papíru více maloval, než psal, zato Karel, jakmile odložil učení, ihned sáhl po peru a nebylo možné ho odehnat do kouta ani k večeři. – Píšu, huhlal podrážděně a sekl rukou, aby mu všichni dali pokoj. Nacházela v koši útržky povídek, nebyla z nich moudrá, ale najisto už věděla: Karel píše, z Karla se stává literát! Byla blažená tím zjištěním, ale před doktorem si netroufla ani muk naznačit; Tóna básníky, malíře, spisovatele a kumštýře vůbec nepokládal za občany se solidním povoláním a schopné se řádně uživit. Kam až dospějí její děti, myslela si. Kam až poroste její nejmilejší dítě? Teprve nyní najisto objevila tajemství nesmírného daru obou, v každém jinak a přece víc než jen vrchovatě; dávno je tušila především u Karla, a přece se nyní až zajíkla překvapením a pýchou.  

– Vidělas? řekl jí Tóna, když prolistoval všech dvaatřicet stránek sobotních novin a zabodl ukazováček do přílohy. – Přečti si to! To jsem zvědav, kdo má na tom větší podíl?  

Nechala vaření dobrot a dobrotivě četla: „Věštec Hermotimos postižen byl touž osudností jako většina proroků; byl neschopen. Byť byla sebelíbeznější a moudřejší slova, jimiž vysvětloval spoluobčanům svou důvtipnou filozofickou teorii, zakládající se na zdánlivosti světového dění, posluchači jeho rozcházeli se s dobromyslným úsměškem abdérských prasečkářů…“  

Povídka měla obdivuhodnou zápletku: Duše Hermotima, znechucena nezájmem sousedů a manželky Polykedie, se občas oddělila od těla a šla na konzultaci s dušemi dávno zesnulých filozofů a v ten čas, kdy skotačila na nebesích, ležel Hermotimos tvrdý jako špalek. A jednou se stal malér; Hermotimova duše se zapovídala s kolegy tak důkladně, že se opozdila s návratem, načež Polykedia dala tělo spálit, a to byl konec Hermotima; toulavá duše marně hledala své tělesné proprietky; byly pietně uloženy ve vkusné urně a věštci nezbylo nic jiného než se natrvalo uchýlit do říše Hádu. 

– To psal Karel, řekla paní Božena. – Jen si všimni, jak leží v antické literatuře. A ty jeho nápady…!

– Pepiček taky studuje, hájil Josefa doktor. – Co jsou s Karlem, pořád mu kouká do učebnic.

Josef se opravdu zajímal o Karlovy učebnice a hloubal nad jejich významy v textech. Sledoval Karlovy překlady Odyssey, ale i Kastner–Himerův Výbor řečí Demosthenových. Třebaže studoval umělecko–průmyslovou školu, považoval své vzdělání za naprosto nedostatečné, jako křivdu, kterou lze napravit jedině soukromým denním studiem a neobvyklou noční vůlí si to všechno pamatovat do následujícího rána.  

Karel se dověděl o povídce až v poledne; zalezl s novinami do pokoje a s tichou radostí četl své dílo. Uvědomil si, že starý dům s klenutými chodbami v polozapadlé uličce Kampy v něm umocňuje touhu rozsévače; cítil ji jako vanutí teplých křídel, i ve škole měl chvíle, kdy se na svůj psací stůl a pero až nezřízeně těšil. Umínil si, že napíše Koželuhovi. Má jistě známé i v redakci Snahy, mohl by jí posílat referáty z pražských výstav. Chodil číst noviny do kavárny „U Karla IV.“ v Žitné ulici, na Ferdinandku do „Louvre“ i do Hlavovky na Vinohradech a věděl, co se nejvíce žádá a čte. Navíc – byla tu Ženská revue, Studentská revue, Moderní revue a Národní obzor, tam všude je možno, stačí se dobře zavést na scéně…  

Josef číst noviny do kaváren odmítal chodit, přednášky ve škole a výuka odborných předmětů mu zabraly všechen volný čas až do pozdních odpoledních hodin. Navíc – bylo jaksi samozřejmé, že studenti ze speciálek pomohou při pořádání jubilejní výstavy Pražské obchodní a živnostenské komory k uctění šedesáti panovnických let císaře Franze Josefa I. Byl rád, že alespoň po večerech může pracovat na drobných dřevorytech a linorytech a kromě toho – zahleděl se do očí slečny Niny Jehličkové, byla mu sympatická svým stručným výrazivem něhy; psala verše, jako když hvízdá doktor Vacátko, že přišel na příčinu zločinu všech namočených kompliců do děje, a jeho jednadvacet let toužilo ji vést i vznést na perutích a tutti frutti chutích Pegasů, radit a pomáhat v pokusech o vlastní literární expres a váhu slova. Řekl Karlovi: – Musíme se stabilně uchytit, člověče, já jsem věčně bez krejcaru! Ani kytičku děvčeti nemohu si dovoliti koupit. Anebo s ní zajít do kina… – Mrzelo ho to; Prahou táhly zvěsti o veliké novince v mezaninu domu „U modré štiky“ v Karlově ulici, kde jistý pan Viktor Ponrepo v polovině září 1907 otevřel první stálý biograf, jenže vstupné činilo na osobu jednu celou korunu, a to bylo Pepíčkovi přece jen příliš mnoho.  

Byli na tom s Karlem stejně, prašť jako uhoď; zápasili s financemi, tati jim dával jen haléřové dotace, o všechno museli prosit, všechna vydání doložit, vysvětlit, obhájit. Za otištěné povídky káplo z Lidových novin přece jen pár korun honoráře; redakce platila začátečníkům deset haléřů za řádek, jen staří a osvědčení spolupracovníci (Jan Neruda, písně Kosmické) dostávali jednou tolik, ale i oni si museli svůj honorář uhádat.

V ÚNORU PŘINESL KAREL opět vyznamenání, jen z matematiky a z jazyka německého měl po dvojce a úprava prací písemných byla obstojně zvládnutá. Profesor Štolovský mu řekl: – Trochu přidejte v písemných cvičeních, Čapku, a dám vám výbornou.  

Vynasnažím se, pane profesore, uklonil se Štolovskému, ale myslel si: Mám jiné starosti, patriarcho nebo šprte jako šprute uzenej. Nosil v hlavě článek do Snahy o výstavě obrazů Aloise Kalvody a chtěli s Pepikem napsat do Ženské revui úvahu o feminismu gotiky, jak ji spatřovali v souvztahu a tradici uměleckého tvoření. Své školní překlady kapitol z Gœthova Die Leiden des jungen Werthers a Dickensových Londoner Skizzen považoval za dostatečně okrasné i vzrušivé, ostatně – pan profesor ani jeho přednášce Die Ritter des Blanikberges, o blanickejch rytířích bez bázně a hany, nic nevytkl, jen zasmušile poznamenal, že student Čapek by měl přednášet silnějším hlasem, nekuňkat a nepolykat slabiky jako žabka v žabinci, a řečnické cvičení by mělo být delší než pouze šestiminutové.  

V posledních dnech četl v Pražské lidové revui článek doktora Zdeňka Nejedlého a ten ho velice zaujal. Nejedlý psal: „Časopis musí býti literární dílo, na něž kladu měřítko určité jednoty. Tuto jednotu mi musí reprezentovat osoba redaktora. Redaktor musí dáti listu určitou barvu, celý jeho směr, celou myšlenku, celý smysl existence. Časopis bez určitého úkolu (tištění papíru není literární úkol) nemá tohoto smyslu existence, poněvadž nemá to, co možno nazvati literární mravností… Dnešní umělecká »nestrannost« stává se tím z devětadevadesáti procent uměleckou bezcharakterností… Jsou listy, které dovedou i svým titulem lháti celému světu…“ 

Toto byl názor člověka, který se zabýval estetikou, hudební a literární vědou, filozofií a uměleckou kritikou jako F.X. Šalda. Karel se velice zamýšlel nad posláním kritiky, úrovní článků a kulturou psaného slova vůbec. Věděl nyní jediné: jeho a Josefovy články musí mít vysokou kvalitu jazyka i myšlenky, aby redaktoři přímo toužili po jejich spolupráci. Přemýšlel, zda by neměl potají nahlédnout do čtecí kavárny Union. Lákala ho. Stála na rohu Perštýna rozložitá a nevábná jako načepýřená kvočna, ale chodili do ní i jeho profesoři a bylo nebezpečné se kolem ní příliš ochomejtat. 

Byl tak zaujat, že ani nepostřehl Štolovského u své lavice. Podmračeně na něho zíral a již podruhé opakoval: V jakých nivách se dnes toulá vaše duše, Čapku? Že by ráčila čutat kulatý nesmysl na Letné?   

Dušený smích se ozval třídou buranů, ale profesor pokračoval: – Nonono, Heyrovský! Vy také koukáte jako Panna Orleánská! Anebo jako brankář? Okamžitě vám dávám příležitost! Přeložíte nám pasáž Maria Theresias Verdienste. Tak, račte spustit!  

Student Heyrovský patřil k výborným němčinářům třídy a zmínku o fotbalu přijal nelibě, srala ho jako prohra v rugby před zraky favoritky holky; časy, kdy hrál na Letné kopanou, již minuly, zato téměř celá třídní fotbalová jedenáctka se scházela u nich doma, ve Skořepce, a hrála v domácím komorním orchestru. Vstal z lavice a lapal po dechu; už mnoho dní mu nedala spát zpráva z berlínských novin, že profesor chemie na bristolské a londýnské univerzitě, William Ramsay, po svém objevu argonu a helia zjistil v atmosféře další vzácné plyny a určil, že helium je produktem rozpadu radia. Plno zajímavých věciček se prohánělo hlavou studentu Heyrovskému, a proto pouze jedním uchem zaslechl cosi o Marii Terezii.

– Hejro, překládat, špitl mu do ucha student Jakesch, co nebyl Miloš a už vůbec ne narozen 12. srpna jako Margita Štefánik. – To Theresias Verdienste!  

Karel pozoroval třídu. S napětím sledovala, co Štolovský udělá, zda Heyrovskému ubalí kuli za nepozornost, anebo ho pouze pokárá, ale Hejra už překládal německý text jako žiletky Gillette® pro muže to nejlepší do držky česky.  

Děkuji, řekl profesor a povytáhl krk z nákrčníku jako Ninja želva z krunýře. – Pokračovat bude Stern Eugen! Pozoruji, Sterne, že se vaše mysl také plouží jako náměsíčná ozvěna z baru do baru.  

Pan profesor se nemýlil. Eugen Stern sice jedním okem sledoval překládaný text, ale jeho duše bděla u malé trafiky na Belcrediho třídě, kde se vyskytovala sličná trafikantova dcerunka Julinka. Měl smůlu; jen jednou si dovolil slečnu doprovázet, a co čert nechtěl – připletl se jim do cesty profesor Žlábek a změřil si je zdrcujícím pohledem Killera v bázni, lázni a bázni v Killerově objetí. 

– Starej lez ráno levou nohou ven z postele, ucedil Foltin. – A nebo mu žena připálila kafe a neměl chuť na fake!  

Zvonilo. Naštěstí zvolnilo, že zvonilo, celé tohle napětí! Byla hlavní přestávka, profesor výhružně sklapl notes a vyšel ze třídy. Na neštěstí hned za dveřmi narazil na vznosnou postavu profesora náboženství Gustava Vericha. Pan katecheta převyšoval Štolovského téměř o celou hlavu, jako humor Wericha převýšil humor Suchého Jiřího, což profesora vyvádělo z míry; ve skrytu duše si myslel, nač vlastně potřebuje tenhle páter takovou figuru a nač ji má, a jak k tomu kupříkladu přijde zrovna on, aby k němu vzhlížel jako na Eiffelovu věž.  

– Pardon, důstojnosti, utrousil a chtěl proklouznout do profesorské sborovny, ale růžolící doktor Verich jej chytil za šos a zašveholil jako žiletka, se kterou se admirál Al Capone v Chicagu holil: – À propos, pane kolego, rád bych si s vámi pohovořil; ti vaši skotáci – minule jich polovička utekla z hodiny, vymlouvali se na ujímání v břiše, a ti ostatní seděli jako na pastvě. Jsou to neznabozi, holota jedna! Sedm jich nechám propadnout, sedm! Hned v příštím čtvrtletí!  

Pan profesor Štolovský se panu kolegovi opatrně vyvinul ze stisku ruky a jeho oči zblízka pohlédly na vyšívanou černou náprsenku se sněhobílým kolárkem. Zalomcovala jím zlost. Loni měl podobnou aféru s profesorem Zikmundem Winterem. Ten zase uložil sextánům navštívit o vánočních prázdninách Staroměstskou radnici, a to se ví, ani jeden si na úkol nevzpomněl. – Všem v pololetí dám za pět! Všem! zuřil Winter. – Tak ignorovat posvátná místa národa!  

Eh, pomyslel si Štolovský, dobře, že aspoň Winter odešel. Že si v závětří píše romány a dá pokoj všem jako hřbitovní nápis na zdi. Neboť pan c. k. školní rada, doktor Zikmund Winter, občas i svým kolegům dával najevo svou vědeckou učenost, členství v Královské české společnosti nauk a v České i v Krakovské akademii.  

– Případ vyšetřím, řekl Verichovi a jeho oči se vpily do květů katechetovy černé náprsenky. Potom se chmurně rozhlédl po procházejících se studentech a jednomu z primánů poklepal na rameno: – Skočte mi ke školníkovi, studente. Že prosím přinést do sborovny sváču…  

Karel místo svačiny kouřil v závětří záchodků krátké půlčíky Camelek jako lék proti únavě a častoval jimi i své spolužáky. Brzy poznal, že byl třídou vzat na vědomí a vtažen do jejího středu; septima B akademického gymnázia uznala jeho převahu v notné dávce intelektu a začala oceňovat jeho neobyčejnou zběhlost nejen v české a cizí literatuře, ale i ve všech ostatních předmětech. Zprvu se chlapci domnívali, že se doma patrně neustále bifluje, aby ve škole byl jasný nadprůměr, ale brzy poznali, že nový spolužák Čapek má paměť jako statný starý slon, že dokáže odpřednášenou látku ihned celou sypat z rukávu a zajít až do nejmenších podrobností a dokonce ji zpestřit a doplnit vlastním názorem. Aniž se nadál, měl přišitou přezdívku – říkali mu DUCHAMOR. Spolužáka Heyrovského Karel sledoval, ale jen zřídka spolu hovořili; štíhlý klučina se smolně černými vlasy v něm budil rozpaky. Od Foltina věděl, že je synem univerzitního profesora římského práva, že k nim chodí historik Jaroslav Goll a profesor Masaryk, býval u nich častým hostem i nedávno zesnulý jazykovědec Jan Gebauer. Tu učenou společnost mu záviděl. K nim, do Říční, kromě tatiho dávného přítele doktora Tichého, nikdo nechodil. Nemohli nikoho zvát; mami vedla skromnou starosvětskou domácnost, až příliš skromnou a šetrnou na pražské velkoměstské manýry. Skutečností bylo, že Heyrovský všechny své spolužáky převyšoval znalostí zákonů matematiky a fyziky a byl s to přetrumfnout i samotného profesora Jeništu. Nebylo ani tajemstvím, že veškeré příklady má vypočítané ještě dříve, než je stačí na tabuli namalovat sám pan c. k. profesor.  

Karel obdivoval Hejru, ale nebyl schopen se k němu přiblížit, navázat přátelství třeba jen dotazem, jaká literatura ho nejvíc zajímá, co všechno chystá ten jejich třídní orchestr, jen tak, aby se slovem uchytil… Přes různost zájmů měli oba jedno společné: Vytrvalost, píli a nechtěli být ani soupeři, ani supervůdci, neřkuli snad alfasamci třídy.

JARNÍ TANEČNÍ S PRODLOUŽENOU a věnečkem dopadly znamenitě. Slečna Bergerová obdarovala Karla i Josefa velkými bonboniérami s fábory, takže vypadali jako ověnčené koně o jízdě králů, ale když byl v úterý 3.3.1908 na Žofíně karneval, Minka se nedostavila.  

Karel byl děsně mrzutý. Téměř všechny slečny, které znal z hodin pana tancmajstra Linka, byly zadané, anebo se tvářily, že jsou zadané, takže měl nakonec dojem rafinované pomsty za to, že v tanečních tančil jen s Minkou a další slečny, až na Ninu a Elišku, velice opomíjel. Nakonec odešel do restaurace, koupil v šatně reprodukovaný obrázek Karla Šimůnka s nápisem „Karneval umělců 1908“, podepsal se K. J. Čapek, připojil Minčinu adresu a cestou domů jej hodil do poštovní schránky. Úderem půlnoci nastávala Popeleční středa, postní doba velikonoční, skončí radovánky, šarády i estrády velkoplesy, a bylo jisté, že až do Bílé soboty bude po všech veřejných zábavách, kde se občas mohli s Minkou scházet. Byl již dvakrát zklamán v lásce, a proto jen opatrně sledoval její náklonnost. Hřálo ho vědomí dívčina obdivu, ale náhle a nečekaně v sobě objevil záhadnou strunu: Chtěl pouze dobývat, ale nechtěl se ničím vázat. Cosi velmi ostražitého v něm bdělo, snad varování, že láska může svazovat ducha i pero. Přijímal Minčin obdiv se zadostiučiněním, visela na něm očima, co řekne, co jí vysvětlí, doporučí, ale od samého alfa počátku schůzek v příšeří knihovny na Starém Městě pražském již věděl, že slečna Bergerová nikdy nebude jeho Mínou, vysněným děvčátkem z hradeckých studií, které kdysi miloval. Věděla to? Anebo jen tušila? S tichým vzdorem odešel z dancing hallu a řízným krokem si to štrádoval přes most na smíchovskou stranu snad ke smíchu z té ponížené nuzoty.  

Následující sobotu 7. března přinesla brněnská Snaha pod záhlavím Bratři Čapkové zprávu o výstavě obrazů Aloise Kalvody. Pozorně s Pepikem pročítali své dílo, bylo téměř jisté, že redakce Snahy bude již s jejich články počítat. Věděli také o chystané výstavě Osmy. Osma byl název skupiny pražských malířů, obdivovatelů Muncha a van Gogha, kteří se roku 1907 sdružili v jeden umělecký šik chic. Členy byly Otakar Kubín, Bedřich Feigl, Emil Filla, Max Horb, Willy Nowak, Antonín Procházka, Bohumil Kubišta, Emil Artur Pittermann, později Vincenc Beneš a Linka Procházková. Josef přinesl zprávu o chystané výstavě z umprumáckých kuloárů a byl zvědav, jaký bude mít ohlas, neboť moderní malířské metody byly v pokojném provinciálním velkoměstě mocnářství popřením staleté tradice a strašákem, který se zaháněl pomluvami, pohrůžkami a dost silným povykem. Ale než Osma vystoupila na veřejnost, rozmáchli se Čapci k další plánované práci; napsali článek Feminismus gotiky. Než jej napsali, běhali po obrazárnách, studovali tahy štětců dávných středověkých mistrů, hledali reprodukované obrazy Raffælových, Leonardových a Michelangelových Madon i Tizianovu školu, obcházeli kostely a stáli před mariánskými obrazy a sochami z období renesance a vrcholného baroka. Když nalezli hledaný zdroj inspirace, nešli domů, kde do pokoje vnikaly protivné dozvuky truhlářských hoblíků a pily z dílny ve dvoře, ale zamířili do tichých ulic Starého i Nového Města, chodili sem a tam a hledali sami v sobě rozuzlení sporných ? (otázek) v malířské branži.  

Článek poslali redakci Ženské revue. Vyšel ihned, byl dlouhý a ne namáhavý, rozebíral téměř do podrobností delikátní touhu po ženě, obrácenou do hloubky náboženských citů, nekonečné lásky bez smyslnosti, oděné do umění vrcholného středověku. 

Vzápětí pocítil Josef u své milé Niny jakési ochladnutí; slečna Jehličková nebyla okouzlena (oblbnuta) láskou jako Minka Bergerová Karlem. Více ji zaujala jeho velká literární zběhlost a znalost cizích autorů; přímo ji nutil do nedávného překladu Huysmansova románu Naruby, do Strindberga i do irsko/anglického spisovatele Oscara Wilda. Také jí vadilo, že se snažil v tanečních vytvořit s bratrem jakousi záhadnou a pozoruhodnou dvojici; za jejich vzájemným vykáním a dvorními slovy „pane bratře“ tušila taškařinu. Aby ho znovu vzala na vědomí, vyráběl pro ni Josef po večerech dřevoryt a linoryt a napsal Nině vzkaz:

„…obávám se, že jsem už jistě u Vás upadl v nemilost… Zajisté, jsouc odkázána na dlouhé vyčkávání plné nejistoty, domnívala jste se, že jsem člověk špatný, vrchem naplněný lstivostí a potměšilostí. Dovolte tedy, abych se Vám omluvil… 

Krom ostatního určil jsem pro Vás dřevoryt ve dvou barvách s ptákem umístěným mezi srdci a korunkami a potom onu řezbu do linolea, rovněž barevnou, s kaplí a letícím drakem… Zároveň Vás prosím o to, abyste Feminismus gotiky, uveřejněný v posledním čísle Ženské revue, četla nanejvýš shovívavě a neučinila si o mně a mém panu bratrovi špatný úsudek: jsem k Vám upřímný a přiznávám se, že je to věc psaná jen pro bídný mamon, jehož je nám zapotřebí, abychom si naše cigarety zjemnily oblíbeným parfémem.“  

Věnováním linorytu a dřevorytu Nině naznačoval, jak velice stojí o její přízeň, ale netušil, že se jí zprotivil přiznáním k bídnému mamonu pro „oblíbený parfém“; příliš laciné a hloupé, myslela si. Bděla v ní tichá ostražitost, kterou marně probouzela v Mince Bergerové.  

– Cožpak nevidíš, jak jsou oba výstřední? A že si páni bratři z nás nejspíš tropí špás? Vzpomeň si, jak se jim chlapci v tanečních vyhýbali a jak je neměli rádi!  

– Karel je milý a duchaplný tvor, hájila Minka svou lásku. – A má mne rád. Určitě mne má rád, přece by mi neposlal svůj portrét jen tak pro nic za nic! Víš, jak se se mnou loučí? Řekne: Venuše vás opatruj. A políbí mi dlaň, že jsem jeho laň…!  

– Jsi husa, kategoricky prohlásila Nina. – jen si všímej, jak se předvádějí na Ferdinandce; buřinky, hůlky… Bylo marné se s Minkou přít.   

Rozešly se spolu ve zlosti a v žárlivém hormonálním podezření, že jedna druhé nezřízeně závidí.  

* 

Zatímco Pepino usiloval o Ninu, Karel vyčkával, zda náhodou Milka Minka záminka překoná strach z rodičů a budou se vídat častěji. Uvědomil si pravdu, kolik nových a různých charakterových vlastností poznal za ten necelý rok v Praze. Ve škole měl výborné učitele; nelpěli na učebních textech, dávali studentům možnost vlastního projevu a úsudku. To velmi cenil jako zuby na nepřijatelnou formu svůdkyně ve hře a myslel si – není nic horšího, než má-li ústav nerudné a školometské pedanty, kteří nejraději ze všeho otravují studentům studentský vzdoušek u zkoušek. Jen pan rada Žlábek poněkud činil výjimku. Vyučoval pouze jazyk řecký a jeho hodiny se občas podobaly kolbišti, na němž těžkými dřevci vědění zápasil kantor a jeho vykutálení žáci. – Tlamo jako Trump nectná! zlobil se, když se studentu Cvachovi podařilo poněkud svérázně přeložit verš z Odyssey. – Takhle lítat po Letné, to jo, ale řecký jazyk ne, že ano?  

Fotbal na Letné ležel panu radovi v žaludku a v kostech jako těžký víkendový vřed, za jeho mladosti se v Čechách do míče ještě nečutalo tolik, a když tedy on nekopal, domníval se, že současná rozjívená mládež běhat po hřišti za míčem taky nutně nemusí.  

Když setřel Cvacha, jakási nedávná rozpomínka mu kmitla hlavou a napřáhl prorocky pařát: – A co vy tam vzadu, Sterne? Koho jsem to tuhle u trafiky načapal? No a co! Vás přece! S takovou fiflenou… –  

Pan rada měl svůj špatný den, přehlédl třídu jako pobité vojáčky a řekl: – Von se s ní tahá, s takovou fiflenou, jen koukejte, takhle s ní šel… – Staré nohy mu poskočily v kvapíku, dotančil ke Sternovi a poklepal mu ukazovákem na rameno: Jen si s ní najměte trafiku, Sterne, budete se s ní moci tahat celý den… On si jde, kouří a má cvikr! Já bych vám dal pohlavek! Vy nedostudujete, Sterne, vy nedostudujete, vy prolezete maturitou jako prase plotem! To bude univerzita, pane!  

Marně hádali, co toho dne pana radu tolik rozhodilo, snad to bylo pomyšlení nad blízkou penzí.

Stern ledabyle povytáhl úzký trup z lavice, hej rup, trochu jím zaklátil a pravil: – Prosím, já mám poměr… Prosím já…  

Žlábek zvedl pravici do výše, jako by chtěl ukazovákem prostřelit strop, a lapal po jazzovém dechu: – Co… co jste to řekl, studente?! Já vám ukážu poměr, počkejte! Ménězákonnou z chování! To si pište…! – Ruka mu zmateně klesla k tělu, a pan rada hleděl na pochechtávající se třídu jako spadlý kos z nebe.  

– Prosím, já to nedořekl celé, ozval se Stern znovu a nenuceně se podrbal v zátylku. – Prosím, já chtěl jen oznámit, že mám poměrně značné kapesné a cigarety si platím sám ze svého rozpočtu. Ty lepší, abych nedostal oubytě… –  

Třída sborově zaržála, Heyrovský si pod lavicí psal do zápisníku další prolog pana profesora, a Karel zamyšleně hleděl na Žlábka, co je to vlastně za chlápka?!; připomínal mu ubohého mrzutého křečka, jenž prská na všechny strany pro kousek uzmutého klásku a jejž všichni s úlevou oželí, až opustí své pole působnosti a půjde na jinou mez se vyjádřit svými dojmy a pojmy. Považoval ho za výborného řečtináře, ale bylo jisté, že již zaslouženě dozrává jeho čas. Myslel si – není dovoleno urážet učitele, ale není také dovoleno posmívat se pilnému žactvu. Pozoroval profesora a zrálo v něm přesvědčení, že nejméně oblíbenými učiteli jsou ti, v nichž vězí ukřivdění, že se nestali řediteli, poslanci, krajskými či zemskými inspektory, anebo jim byla dokonce v květu mládí upřena stolice na vysokém školství.  

Večer oznámil Pepikovi: – Víš, jak si představuji dobrého učitele v akci? Že je to odborník, který svou nauku považuje za krásnou a životu potřebnou, a hledí z ní žákům podat to nejcennější. Když tohle v sobě nemá, není víc než vyučovací živnostník. Já bych mohl povídat, člověče! Já prolézám třetí gymnázium!  

NEDLOUHO PŘED MATURITOU se Karlovi podařilo poškádlit pana profesora matematiky a fyziky Jaroslava Jeništu. Pan profesor se celkem ochotně nechal Heyrovským vtáhnout do esteticko–filozofické diskuze o vesmíru, nezávislém na vědomí člověka a stupni jeho poznání. Rozhovor sklouzl do soustavy většího počtu hvězd zvaného hvězdokupy, vázaných k sobě přitažlivostí, z nichž nejstarší jsou staré několik miliard let. Pak se diskuze stočila na Slunce, ústřední těleso sluneční soustavy, do níž náleží i Země. Pan profesor byl potěšen zájmem oktavánů; chodil mezi lavicemi, ruce za zády, zlatý cvikr na šňůrce ve vestě, a spokojeně vypočítával, kolik druhů spektra existuje, z nichž nejznámější a nejzajímavější je zcela zvláštní spektrum absorbční, které vzniká rozkladem záření.  

– Absorbční spektrum se nám jeví jako soustava temných pruhů nebo čar na světlém pozadí, přednášel profesor Jeništa potěšeně a Karel pocítil v hrudi jemné nutkání k taškařině, neklamné znamení, že je načase, aby pana c. k. profesora pošimral nějakou kolosální otázkou, až by povyskočil. Zvedl ruku a mírně pohnul prsty. Profesor zachytil jeho gesto a povytáhl krk z límce: – Prosím, Čapku. Přejete si… ? 

Odpověděl: – Když už zde diskutujeme o zvláštních úkazech nebeských těles, chci se vás zeptat, pane profesore, co by se ve vesmíru stalo, kdyby někdo zúmyslně přeměnil pořad barev ve slunečním spektru?  

Jeništa údivem pootevřel ústa. Takovou otázku za celé své působení na akademickém gymnáziu nedostal. Dokonce ji nikdy nečekal a ani jej podobná myšlenka nenapadla. V prvním okamžiku se zahleděl na Čapka, zda si netropí šprým, ale Čapek se tvářil nanejvýš seriózně a bylo poznat, že jeho tmavé, zvídavé zorničky přímo dychtí po vědění. Proto mávl ruku a dodal: – To nelze, studente. Jsou přece určité fyzikální zákony, které nikdo ničím nemůže zvrátit. Proto ani nelze přeměnit pořadí barev ve slunečním spektru!  

Jenže studentu Čapkovi odpověď nestačila. Stál v lavici jako nepoddajný dub a dotíral další vehementnější otázkou: – A co kdyby se to přece stalo? Co kdyby? Dejme tomu, pane profesore? Tak co by se přihodilo? Co by bylo ve vesmíru, na Zemi, jaký úhel dopadu slunečních paprsků by byl na severním pólu, jaký na jižním? Já kupříkladu vyznávám zákonitost čísla sedm. Je sedm základních barev, sedm tónů ve stupnici, sedm dnů v týdnu mají Židé…  

Jeništa zalapal po dechu jako sedm trpaslíku ze žárlivosti: Kam ho chce dovléci tenhle holobrádek? Jakou poťouchlost na něho chystá? A proč vlastně? Pro legrácku třídy, anebo pro vlastní zajímavost? Zamračil se a zamířil k tabuli: – Víte, Čapku, nechte toho. To, co míníte, to je kejklířství, to není žádné poznání. Ani sám Stvořitel nemůže změnit chod zákonů, které jednou ustanovil.  

Nicméně Karla neodpálkoval. Občas se třídě při zkoušení dařilo odvést profesorovu pozornost jiným směrem, takže nakonec sklapl notes a odpovídal na rafinované dotazy, aniž tušil jejich účel. Jenže Karel toužil po nesnadné diskusi, po souboji úvah a slov. Nevzdal to. – Já uznávám, pane profesore, řekl nedočkavě, já vím, že kejklířství. Ale dejme tomu, že by se nějakým tím kejklířstvím tohle podařilo… Pak by se směr kosmického kolotání nezbytně obrátil a Slunce by třeba vycházelo na západě, zapadalo na východě, Severka by označovala jih a…  

Nedořekl. – Dost! Sednout! téměř vykřikl punkově jako sloučenina drzosti a punku jednoho sekáče do punče slečny Alex Hrdinové Jeništa a rázně sekl rukou. – Končím debatu, mluvíte pošetilosti, Čapku! Vám nejde o rozpravu, vám jde o cosi jiného! Jenže svou básnickou vidinu si račte uplatnit jinde!  

Sedl za katedru, zalovil v třídní knize, odložil ji, vytáhl notes a začal zkoušet látku z fyziky za celý uplynulý školní rok.  

Třídou se ozvalo nespokojené mručení; všichni postřehli, že Čapkovi šlo pouze o pozlobení profesora. Znovu poznali, že se vymykal jejich kolektivu. Všem vykal, a když si občas sedl na lavici a vyprávěl, fantazie z něho mluvila a jeho úsudky značně převyšovaly úroveň jejich myšlení; poklusávali za ním i v takové maličkosti, jako je inteligentní dohřátí profesora, že neví, co by zaškobrtal na svoji chabou obranu. Hnětlo je to – dával jim okatě najevo, že již vyrostl z dětských střevíců.  

Také Karel si uvědomil, že se vymyká kolektivu, i když mnohem méně než v Brně. Že má zcela jiné zájmy, zatímco třídu stále ještě bavily chlapecké taškařiny a sport. Jen několik spolužáků tmelila hudba. Provozovali ji uvnitř kvartýru profesora Heyrovského obvykle v sobotu podvečer a z hovorů a příprav postřehl, že mají na programu Fibichův scénický melodram Smír Tantalův a část tragické opery Nevěsty messinské. Obdivoval je. Velmi si přál slyšet Griegův Svatební den na Trolldhangenu nebo výňatky ze Smetanova Dalibora, ale chlapci, zahledění do příprav hudebních slavností, ani netušili, že by ho mohly jejich koncerty zajímat. Podivná nesouhra je dělila a Karel si s lítostí uvědomil, že i na pražských studiích je osamělým běžcem. 

* 

Písemné maturitní zkoušky z češtiny, latiny a řeckého jazyka se konaly ve dnech 17. až 19. června 1909. Z latiny překládali Vergilia, část jeho eposu Æneis V., z řečtiny otce dějepisu Hérodota Historiés apodexis I., z češtiny si mohli vybrat: a) Svědomitá příprava mladíkova k svému povolání je nejlepším důkazem jeho lásky k vlasti. (Rozprava.) b) Josephus II. saluti publicæ vixit non diu sed totus. (Pojednání.) c) O nejdůležitějších přeměnách energie a jejich významu v praxi. (Pojednání.)  

Ústní zkoušky se odbývaly ve dnech 8. až 14. července.  

Svatý předmaturitní týden Karel prožíval zčásti v lenošícím pokoji, zčásti v chládku zahrádky za domem. Rostla tam rezeda, popínavá růže ovíjela zídku a úzkou branku do truhlářského dvora. Byl celý zarovnán fošnami a prkny, voněl v parném slunci pryskyřicí, směsí fermeže a klihu.  

Z truhlářské dílny sem zaléhaly hlasy tovaryšů a učňů, svist rámových pil a hoblíků, jak hladce klouzaly po dřevě, zadrhávaly o suky a odvíjely z něho dlouhé, tenké a hedvábné hoblovačky.  

Usadil se s učením na zídce, ale dlouho se neučil; vzpomenul na Úpici. Na úzké uličky pod třešňovkou, na Podměstečko, kde ještě nedávno běhával jako kluk z jedné dílny do druhé, všude postál, všechno ohmatal očima, čichem i sluchem, najisto věděl, jak se dělají jarmarky, jak stoly a židle, jak kovář ková koně a švec podráží boty, že kolář vyrábí loukotě z bukového dříví, hlavu kola z dubu, jilmu anebo z jasanu, že takové dřevo musí schnout ve stínu celé čtyři roky, aby nepopraskalo a nenastal poprask; věděl, jak se hlavy kol soustruhují, špice dlabají, jaké kolář volí výklony a bočitosti kol, jak se kola kovají… oh, všeho si všímal a všechno znal, už jako malý capart věděl, že každé takové kolo je vlastně obdivuhodný výrobek, v němž je ukryta jedinečnost díla lidských rukou. 

Násilím procitl ze snu a vydal se na průzkum mezi haldy dřeva. Postál před rámusící manufakturou, nahlédl dovnitř, a když ho pozvali dál, vyzkoušel palcem hladkost dřeva a hluboce vdechl do sebe jeho libou vůni. – Vy tomu rozumíte, pane študente? zeptali se ho.  

– Jako kluk jsem býval u jednoho truhláře pečený vařený, řekl. – Takže vím, jak se drží hoblík.

– Jó, tak to jó, smáli se zubatými úsměvy a plácli ho po zádech. – Tak to jste náš. Tak to zas mezi nás přijďte, až se vám bude chtít. 

V té době tati a mami byli už dávno v Lázních Svatá Kateřina u Počátek a bylo domluveno, že za nimi vycestuje ihned, jakmile odmaturuje. 

Maturoval s vyznamenáním na samé výborné 8. července roku 1909, v abecedním pořadí druhý, před maturitní komisí a za předsednictví c. k. ředitele gymnázia v Táboře Františka Picha.  

Z Karlovy třídy maturovalo celkem třicet devět studentů, jedna privatistka, slečna Kamila Spalová, definitivní odborná učitelka při měšťanské škole v Rakovníce, a externistka Anna Snížková z Chrástu.  

Stali se rázem dospělí a pocit náhlé blaženosti, jako švihnutí kouzelného proutku, jim ovanul mladistvé nervy v mladistvém mozečku.  

Stáli černě vyšňořeni v lavicích, bílé tuhé náprsenky, bílé tuhé límce, bílé rukavice a černé motýlky pod krkem, připadali si jako agentíci v casinu na tahu nebo stádo tučňáků čekající na zob. Byli dojati, že jsou zde naposled, že se v tomto seskupení již nikdy nesejdou, že se nyní rozprchnou bůhví kam a bůhví jaké osudy budou utvářet jejich životy; že dnešním dnem, kdy jim jejich třídní postrach, c. k. profesor Eduard Štolovský, zvaný patriarcha, starej nebo jednoduše dědek, vydá maturitní vysvědčení, budou s ním v této třídě a v této škole naposled a potom už nikdy, nikdy… Každý z nich věděl, jaké obory si zvolí: Čtrnáct jich šlo na práva, sedm na medicínu, sedm na filozofii a humanitní vědy, dva na vysokou školu zvěrolékařskou do Brna, jeden na bohosloví, jeden na techniku, šest jich zvolilo úřednická povolání a jeden z nich neměl žádný obor v horizontů nadějí a naděje dospět dál, byl jako notorický irský popíječ chlastu a kavárenský povaleč z kapely The Pogues, Shane MacGowan.  

Štolovskému koupili velkou kytici nádherných polorozvitých růží; bylo jich přesně devětatřicet, a když mu ji předávali, mnozí se nemohli ubránit jistému dojetí. Ostatně, dojat byl i postrach profesor. Nejdříve přijal růže, potom vytáhl z císařského kabátu velký šnuptýchl a mocně do něho zatroubil. 

Heyrovský s Jakeschem a Eugen Stern začali zpívat studentskou hymnu:

Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus,

post iucundam inventutem,

post molestam senectutem,

nos habebit humus. 

A OPĚT BYLI SPOLU! Hotel des Américains na bulváru Saint–Michel uhostil při Pepikovi i Karla. Radovali se jako malí, když sedávali pod vikýřem půdy otcovského domu v Úpici a zpívali hymnu svých dětských let: Mail, mail, riki tak…! Ale Úpice byla až neskutečně daleko, Praha jakbysmet, svalili se tedy oba na proleženou  pohovku, objímali se jako dva nefalešní bratři s volností a s rovností a pěli hluboce Groliér, Groliér, vítězný pokřik poutníků z knihy Hilaria Belloca Čtyři pocestní, a potom pianissimo, sladkobolnými hlasy přidali zpěv tuleňů Sliochd dan–nan–roon z překladu románu Fiony MacLeodové. 

– Už dost, řekl Karel, když zaslechl za stěnou pokoje klepání. – Až zase podruhý. Teď mi pověz, brácho, jak jsi tu žil. Zda ti milá psala a zda i tys jí psal psaní líbezná…?  

Ale Josef se nenutil do bratrské hry; Jarmila Pospíšilová byla bolavou záležitostí jeho pařížských dnů. Psali si. Toužil po ní, ale unikala mu, dokonce začátkem února napsala: „…Proč chcete, abych se k Vám připoutávala více, s vášnivostí podobnou Vaší, když jste v cizině na dlouhou dobu…“ Její dopisy byly bez náklonnosti, byl to pouze on, kdo v sobě nesl hluboký vztah a cit. Poprvé si uvědomil, že největším nepřítelem lásky je odloučení. 

Odpověděl: – Myslím, že tady nebudu tak dlouho, jak jsem původně zamýšlel. Ono to vandrování taky něco stojí. Počítám, když budeme oba spořit, tak nám Paříž vystačí ještě na tenhle semestr, snad ještě na zimní, a dost.  

To bylo vážné a stálo za uváženou, zda je vůbec vhodné chodit kromě obědů i na večeře, když si je mohou kuchtit sami. 

Karel hodil svršky do skříně a šli k Seině. Její vody tekly tiše, řeka neznala plující ledy a závěje, byla ocelově šedá a líná; zato nábřeží hýřilo pestrostí oděvů příslušníků nejrůznějších exotických ras z koloniálních zemí francouzského impéria. V přístavišti kotvilo několik lodí a snědí muži z nich vyváželi zboží. Třebaže v Paříži vlastně žádná zima nehrozila a koberce trávníků v Lucemburské zahradě byly zelené a svěží, řeřavé koše s dřevěným uhlím v restauracích kolem stolků stále plály a šířily vanutí opojného tepla. Karel byl Paříží ohromen; činila dojem rozmarné kněžny, jež odložila zlatohlav a touží trsat kankán. Také lidé se mu zdáli být mnohem méně ustaraní než v malé provinciální Praze, chudoba byla vidět pouze na cizincích a ti se od domorodců značně lišili módou na zevnějšcích, jazykem i chůzí.  

Hned druhý den se Karel zapsal na Sorbonnu, Université de Paris, Faculté des lettres; byl z něho Charles Capek a jeho imatrikulační list měl číslo 3176. Zapsal si přednášky z germanistiky u profesorů Andlera, Basche a Lichtenberga, anglistiku u profesorů Legouise, Cazamiana a Huchona, neboť anglistika na pražské české univerzitě se teprve budovala a Karla zejména zajímala doba viktoriánská a její vliv na sociální román. V tomto oboru byl velikým znalcem Louis Cazamian, zatímco Émile Legouis přednášel Shakespeara a život a dílo anglického romantického básníka Williama Wordswortha, pěvce přírody. 

Brzy po Karlovi se objevil v Paříži i Václav Vilém Štech. Vyzvedli ho s Pepikem z rychlíku na Severním nádraží, dovezli do svého hotýlku v Latinské čtvrti, ubytovali ho v pokojíku o patro výš a byli zvědavi na jeho zprávy z Prahy. Štech se nedal pobízet; sotva vyklopil obsah kufru do skříně a zjistil, že má vyhlídku z okna pouze na střechy, komíny a kulisu chrámu Val de Grâce, už ho měli za zády: – Tak, vašnostové, nejdřív k té Praze, co mne do ní z Berlína vytáhl Gočár; v Mánesu byla palácová revoluce! Redaktoři Volných směrů, Filla a Matějček, byli sesazeni, nedbali tradice listu, a to byl malér. Dobře to vystihl Šalda v článku Starý a nový Mánes. Cituji: „Letošní čtvrtá výstava Mánesa znamená asi datum v dějinách moderní malby české. Příkře proti sobě stojí v ní dva tábory, které se vylučují.“ – Halt jedni malují, jako se malovalo, druzí usilují o nový styl, a to nejde dohromady; zkrátka – zbylo jen to společné spolkové paraple. A tak mladí vystoupili z Mánesa a založili nový spolek, Skupinu výtvarných umělců. To se přece čekalo už loni. 

– A co bylo dál? mnul si Josef nedočkavostí ruce; velmi litoval, že nebyl v Unionce a o všem se dozvídá nepřímo.

– Co by bylo? řekl Štech. V novém spolku je Beneš, Filla, Gutfreund, Šíma, Špála, Brunner, Kratochvíl, Kysela, Gočár, Hofman, pokud vím i Chochol, Janák, Kramář, Wirth, Langer, Thon, a to se ví, taky já. A když nový spolek, tak taky nový časopis, a ten se má jmenovat Umělecký měsíčník. Takže, pánové, počítá se i s vámi, račte to vzít na vědomí. Vy, Josefe, máte být hlavním redaktorem – budou s vámi jednat.  

Byl překvapen. A také dotčen. Byl překvapen důvěrou, jíž ho spolek pasuje oficiálně na literáta, ačkoliv celou bytostí tíhne k malířskému štětci; to, že v něm nikdo malíře neshledává, se ho hluboce dotklo.  

Štech si všiml Josefova rozladění a honem dodal: – Tak hned to zase nebude, neráčej se škaredit. První číslo má vyjít někdy k podzimu, teď šla žádost na místodržitelství. Pomáhat vám mají Janák s Langrem. Těšte se, být vámi, ani se dočkat nemohu!  

Myslel si: A je po cestování a po Paříži. Všechno jako na zavolanou, ani se nebudu muset vymlouvat, proč se tak brzy vracím. Že je to kvůli scvrklé apanáži, ale i kvůli děvčeti. Náhoda mu přihrála skvělý důvod k návratu a on jej bez váhání přijal. Aby se nezdálo, že příležitost vítá, pomalu sňal brýle z krátkozrakých očí, čistil je cípem šátku, a teprve po chvíli odpověděl: – Nojo! Co mi zbývá? Jenže my tudle s Kódlem chceme ještě do Španěl. A vůbec – chci se sem ještě vrátit. Dejme tomu, že tu budu do léta, ale i tak – ani ne rok pobytu, to je tak na rozhlédnutí. – Ani za nic by nepřiznal obavy, že se Jarmila odmlčí, známost na dálku pro dívku jejího typu a věku nebyla velkou nadějí, ale přítěží.  

Karel zprvu pilně chodil na přednášky, ale později ho víc než Sorbonna viděly sály Louvru a výstavy obchodníků s obrazy. Díla Henriho de Toulouse–Lautreca mimoděk přirovnával k Dostojevskému a Tolstého literárně psychologickým dílům, jež odhalily v celé šíři krizi a mravní úpadek společnosti. Před Rousseauem stál až dojat jeho básnickou vizí; malíř zachytil na plátno podivné útvary techniky a umístil je do romantických krajin, postavy lidí neměly správné proporce, byly plošné, tu a tam se vznášely nad zemí, ale bylo v nich plno poezie jako za časů biblického ráje. Večerní debaty se točily kolem nových malířských směrů sociálně kritické tématiky, která pronikla i do děl některých symbolistů, impresionistů, expresionistů i do Picassovy rané tvorby. Našli Picassa i Georgese Braqua, jejich 3D svět střežený matematickým řádem a obdivuhodnou hrou barev, světla a stínu; to, o co usilovali také Kubišta, Filla i Špála.  

Začalo se jim stýskat. Bezútěšně a těžce. S přibývajícím jarem je posedla touha po domově jako tajemné volání rodných hnízd. Stýskalo se jim tak velice, že vynechali ze svého repertoáru vítězný pokřik poutníků Groliér a tklivý zpěv tuleňů Dan–nan–roon, ale čím dál častěji bývaly šeré chodby hotelu des Américains ozvučovány dvojicí krapet falešného tenoru a basu: Zelený hájové, bejvaly jste vy moje…  

– Co to tu vyvádíte, hoši? Vpadl k nim Štech. – Vždyť to člověku rve duši…!  

Váleli se na pohovce, ruce kolem krku, pěli dál, a teprve když dopěli, řekli plačtivým hlasem: – Áále, nám se stejská. Vám se nestejská, Štechu? Že bychom utvořili trio.  

Ušklíbl se: – Mám svou Beatrix Portinari. Je božská. Takže není třeba. Taky jsem byl u Vollarda v rue Laffite. Vypadá jako řezník, ale rozumí. Řekl mi: Malíř musí převést do zrakových vjemů celou představu vesmíru a zprostředkovat pomocí vizuálních vjemů filozofii, k níž došel. Co o tom soudíte?  

Bylo po zpěvu, Josef uvařil čaj, přitáhli stolek k pohovce a Štech jaksi mimochodem dodal: – Člověk hledá nové základy pro svůj růst. To máte, jako když v roce devatenáct set devět Louis Blériot první přeletěl kanál La Manche do Anglie; umění si taky hledá svůj vpád do moderní epochy, a to jsme teprve na počátku všeho. Dnes se jeví, že obrazy, které malíř prodá za pakatel, aby se nasytil, zítra mohou novému majiteli snášet zlatá vejce. Jenže – to už je kumšt obchodníka. Stačí koupit, schovat na půdu a čekat. 

Věděli, že má pravdu, že z potu a krve umělců nejvíce těží obchodníci. Josef si u Bourdella všiml malého sokratovského staříka s bílou bradou, ošuntělého zjevem, spíše tuláka než koštýře. Jmenoval se Léon Chauliac. Spřátelil se s ním a představil mu Karla. Od té doby často chodili Paříží ve třech. Léon hovořil jihofrancouzským dialektem, stěží mu rozuměli, ale nevadilo jim to; jeho gestikulace a oči vyjadřovaly každé hnutí duše. Byl malířem z Boží milosti a bylo až neuvěřitelné, kolik odborných znalostí do sebe nasoukal a čemu rozuměl. Dovedl malovat téměř za pochodu, malířský pultík na řemínku kolem krku. Maloval na lepenku, na čtvrtky papíru i na ústřižky noviny obrázky Paris, lucerny, drožkáře na dráze snů a motivů dopravních příhod, holý strom, byly to někdy jen doteky štětce, strupy barev, skvrny bez podoby a tvaru, ale on uhladil list dlaní a šeptal: Hleďte, jak je to krásné… – A byly to podivuhodné kresby. Byla v nich lehkost improvizace, prudké tesklivé oživení činily obrázky moderními. Léon s Čapky vydržel chodit bulvárem Saint–Michel až do hluboké noci a pak se vytrácel neznámo kam. Teprve za čas poznali, že bydlí s nějakou rachejtlí babiznou babiškou v podkrovní špeluňce. Napadlo je: Jak může tak existovat natěsno!? Tak prachbídně, jako v hnízdě vrabčák – sem zobne, tam zobne… Ale nezdálo se, že by vrabčí život Léonovi vadil a byl proto méně spokojen.  

Začátkem dubna Karla napadlo, že by s Pepikem mohli znovu psát. Společná divadelní taškařice Lásky hra osudná, parafráze současnosti, vyšla ve třech pokračováních v Lumíru a byla dobrým odrazovým můstkem pro další škádlivé práce. Zatím psali dopisy dívkám; Josef Jarmile Pospíšilové, Karel slečně Libuši. Vzpomínali na Vltavu, že se již dávno převlékla z ledového krunýře do jasných vod, na záhony tulipánů a narcisů v zahradách pod Hradem – Jiří Hanzelka se o ně vzorně dovedl starat během sedmdesátých let – pařížské parky je nemohly utěšit; v mraveništi pestrého a hlučného velkoměsta se cítili jako kapičky v mohutném moři obyvatel. 

– Vzpomínáš na Neumanna? začal jednou v podvečer Karel, když Josef v koutě cimry vyráběl na lihovém vařiči roštěnky.

– A proč, podivil se, neboť jeho sny se potloukaly kolem Rudolfina a ani trochu se jim nechtělo do Bílovic.

– On je takový odbojník odborného rázu. Nemyslíš, že to muselo být hotové pozdvižení, když s milou ujeli z Prahy do Vídně? To byl přece únos, člověče.

– A co s tím? sypal Josef na roštěnky cibuli a česnek, aby měli šmak a říz; byla neděle, pršelo celý den, Seina výhružně olizovala nábřeží, v muzeích bylo šero, ulice vylidněné, chodníky zmoklé, seděli doma, nebylo kam spěchat na obchůzku.  

Karel přešlapoval kolem stolu a nedočkavě mžoural na kornout smažených brambůrků: – No, že bychom mohli zkusit nějakou parodii. Nebo spíše komedii. Takový odboj proti současnému vkusu, co říkáš? Já bych to zkusil a ty se přidáš… Něco jako vpád do života a boj proti konzervatismu…

– Na psaní nemám čas, zabručel Josef a odvrátil od cibule uslzené oči. – Byl jsem v Trocadéru, poslal mne tam Štech, žasl bys, co tam je. Domorodé umění Afriky a Oceánie; pamatuješ tatiho Völkerkunde od Ratzela?  

Samozřejmě znal třídílnou knihu o umění přírodních národů, často v ní listovali, ostatně – znali i exponáty z Náprstkova muzea, černošské plastiky ostře a široce řezané do dřeva, na pohled kruté fetiše nevědomého člověčího pudu.  

Roštěná byla jako houžev a Karel, žvýkaje tuhá nevalná sousta, nespokojeně huhlal: – Podruhý kup jelita. Stojej sice za bačkoru, ale nevylámu si na nich zuby. – Před duševním zrakem se mu zjevila mísa horkých jitrnic, jemného ovaru a pekáč čerstvé pečínky z hronovského mlýna; dávno všechno minulo, a přece se občas vracíval k šepotu mlýnského kola, na břeh Metuje a do stínu stolisté růže za lávkou. 

Pozorovali, že se od nich pomalu odloučil Štech, ale stačili si sami. Přestali ho zvát na společné výpravy, a když se k nim občas přidružil, poznal, že se jim v hlavách líhne děj nové komediální hry. Říkali jí Loupežník. Sledoval jejich pře o děj; hlavní postavou byl mladý, odbojný a bezstarostný hrdina, který ani trochu neuznává morálku ctnostné rodiny a loupí jí krásnou dceru Mimi. Zatím nedokázal postřehnout, kdo z nich byl hlavním hrdinou; Karel sotva. A Josef? Kdoví, co se v kom odehrávalo ze stesku, z cizoty, z touhy a odbojnictví vůči staré generaci. Bylo mu jasné, že hru píše hlavně Karel, ale děj rozvíjejí oba; tušil, že Loupežník je vzpomínání na vzdálený domov, oslava volné člověčí mladosti, která nelítostně boří úzus staršího věku. Když poslouchal, jak naplňují děj hry, i v něm se probouzela touha nepromarnit život v malichernostech a v pachtění, ale prožít jej svobodně, zajímavě a plodně.  

Karel byl zaneprázdněn novým rukopisem, ale musel na přednášky, a navíc, nechtěl promarnit jedinou příležitost ke shlédnutí jarních výstav obrazů. I jej přitahovalo Trocadéro, starý výstavní palác postavený roku 1878 v orientálním slohu; obcházel černošské plastiky ze všech stran, studoval s Pepikem stavbu divošských sošek z Dahomeje, Súdánu, Senegalu, Tahiti, ostrovů Havajských, Velikonočního ostrova a Nové Kaledonie; umění vycházelo ze sakrální tvorby a dodržováním řádu a pravidel řezby vedlo ke slohové jednotě umění jednotlivých souostroví a kmenů. Josef pečlivě popisoval a kreslil do zápisníku démonické figurky i techniku řezeb a křivky postav, obcházel plastiky a huhlal: – Člověče, já se sem vrátím. To je protichůdnost všeho, co jsem viděl. Už vím, z čeho vycházel Picasso – tady je všechno jasné jako na dlani.  

Vraceli se z Trocadéra znaveni, ušlí, ale posedlí touhou hledačů divoké a prastaré krásy.

Karel s Josefem na rozdíl od Štecha žádné přátele nepotřebovali a nepěstovali kdovíjaká přátelství; stačili sami sobě, nedali se vyrušit, žili svůj mikrosvět, a jediné, co Štech pozoroval, byla u Karla změna chování; zmizela jeho berlínská mrzutost a samotářství, Josef mu byl pramenem živé vody. Když za čas přišel, aby se s ním šel podívat na kostel Saint Julien–le Pauvre, kam Julius Zeyer umístil děj románu Dům u tonoucí hvězdy, jen mávl rukou – Píšu! Bude to komedie o jednom darebákovi, co jede proti konvenci a dělá neplechu. 

Všiml si, že překáží, a šel do hospůdky na konci bulváru Saint–Michel; scházeli se tam doktor Pražák s manželi Benešovými, francouzský slavista Mason, ale i Otakar Španiel, sochař a medailér, občas přicházeli malíři František Šimon a Richard Lauda. Zatímco Berlín na Štecha působil přísnou vědeckostí a naučeným drillem, Paříž byla jako rozverná dívka s rozpuštěnými vlasy; tanečním krokem udávala puls všem bulvárům a tišila jej pouze u pomníku Belfortského lva, monumentu německo–francouzské války, která se stala velikým předělem v životě a dějinách Francie.  

Bratři Čapkové svého Loupežníka v Paříži nedopsali; vyčerpal je, uvázli v polovině třetího dějství a Josef posledního dne měsíce května slečně Jarmile oznámil, že Praha je mnohem krásnější než Paříž a že ho Paříž začíná trápit a nudit. Jediné, co ho dosud uchvacovalo, bylo Trocadéro; cítil, že právě kvůli němu se sem vrátí, neboť krásu umění přírodních národů zde stačil sotva ohmatat, ale dosud ji nevstřebal do sebe jako žíznící země vláhu jarní sprchy. Ještě shlédli 27. výstavu Nezávislých umělců; byla otevřena v pozdním jaru a byla velikou přehlídkou kubismu i zpětným pohledem celníka Rousseaua; byla vpádem do uměleckého světa.  

Ještě než odjeli, šli za Léonem. Řekl jim: – Víte, že mne srovnávají s Cézannem? Ale neměl jsem tu čest… – Obrátil se na Pepika: Víte, co musí malíř především umět? V každé věci nalézt kolmou a vodorovnou; podle kolmé se všechno točí a na vodorovné všechno stojí! – Řekl mu, jaké barvy má užívat, citoval Plauta, Lúkiana, Gœtha a Nietzscheho, prozradil, že chodil na Sorbonnu a téměř denně do Louvru; Manetovy obrazy mu byly vrcholem všeho umění a krásy. Potom je pozval na večeři; od babizny se už odstěhoval a bydlel na půdě starého činžáku. Rozžal na trámech svíčky jako v kněžišti kostela, uprostřed stolek, postel a jedna židle; oprášili trámy, sedli na ně, okouzleni pohledem na překrásné broskve, mandarinky, cukroví a láhev vína, vše pečlivě srovnané vedle krabice čaje a kávy. Červnový žár dne dosud visel pod taškovou střechou půdy a žhnul dechem roztopené pece; otevřeli půdní okénka, aby k nim mohlo trochu nočního chladu a hvězdy… Začal je malovat, ale nechal toho a přivlékl z kouta mramorovou desku; byla zažloutlá, pravý náhrobní kamen z doby římského impéria. Byl omytý deštěm a nepohodou nezměrných dnů nejméně dvou tisíc let, ale stále ještě vystupoval na povrch zřetelný reliéf: stojící žena ve zřasené tóze podávala ruku sedící ženě, nad nimi odlétala holubice… Léon kámen hladil dlaní a nechal se slyšet, že právě dnes ho koupil u vetešníka za devět zlatých dvacetifranků, celé své jmění. Potom k nim vztáhl ruku, jako by věštil: – Tam u vás, v Čechách, se jednou najdou pod zemí jeskyně; jsou pomalovány freskami, a to bude to pravé umění. A já k vám potom přijedu. Ne, vlakem ne, pěšky. – Prý tak cestuje každé léto, na vozíku malířskou skříňku. Byli dojati. Loučení s ním bylo velice dojemné. 

Ještě než odjeli, stala se jim zatraceně nemilá příhoda. Balili věci do kufrů a nechali ležet na stole hrst Lenčiných dopisů právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil Štech se sáčkem třešní: – Tady máte. Babka u Seiny mi je prodala za hubičku… – Nedořekl. Jeho pohled padl na hraničku korespondence a rázem zbledl; poznal písmo – bylo totožné s písmem v dopisech, které si dvakrát týdně vyzvedával poste restante na hlavní poště Paříže! 

Hluboce raněn pohlédl na Karla, a aniž řekl jediné slovo, otočil se a vyšel na chodbu. – Je mu něco? řekl Josef. – Tváří se nějak podivně.  

Neměl odvahu mu vyklopit svůj šprým, nedobrý, nepěkný, vylíhlý uprostřed berlínské zimy ve studené strakaté ulici, cítil jeho dopad jako své vlastní poranění a věděl jediné: Že Štech mu tuhle študáckou legraci nikdy nezapomene…!  

V sobotu 1. července 1911 odjeli do Marseille, druhého největšího města francouzského impéria, velkého obchodního přístavu ve Středozemním moři v zálivu Lví zátoky a ubytovali se v nejlacinějším hotelu v zaprášené hlučné čtvrti v blízkosti loděnic a doupat nejživějšího a podezřelého chumlu lidí z nejrůznějších exotických národů a ras, s jiskřivým bělmem očí, s chůzí tichých leopardů a gazel.  

Zatímco Josef v přístavu maloval námořníky a črtal věže zámořských lodí, Karel v dusném pokoji dospával neklidné a horké marseillské noci a snil o chvíli, která ho vrátí náruči rodné země.

NA JAŘE ROKU 1911, v době, kdy Karel s Josefem dleli v Paříži, obdržel doktor Čapek zprávu z Brna. Po úvodních řádcích, že všichni v rodině jsou zdrávi, zeť Koželuha psal: „Věděl bych o něčem šikovném pro vás; jde o Trenčianské Teplice… Není tam český lékař, jen Maďaři a jediný Slovan, Polák, se chce odstěhovat. Mluvil jsem s ním. Chtěl by za celé zařízení – není zvláštní – čtyři tisíce šest set…“ 

Doktor Čapek obracel list v dlani. Lázně znal z lékařské literatury, ale dálka a maďarský živel ho odrazovaly jako mne nejeden zpátečnický nezodpovědný trotl, čtěte třeba místo toho troll v H–moll. Nakonec pokrčil rameny: Taková investice…? 

Jenže Koželuha domlouval, vysvětloval i počítal – prý hned za první sezónu lze peníze vydělat a koneckonců, je také třeba podpořit Slováky! Nemají ani své školy, ani zastání, Maďaři je odnárodňují, jak jen mohou… 

Doktor Čapek sebral kabát a hůl a šel za Józou Tichým. – A co by ne? A pročpak ne? povytáhl Tichý obočí. – Já bych to bral. Lázně jsou vyhlášené v celé monarchii a v celé Evropě. Aspoň budeš mít něco stabilního – v létě tam, v zimě v Praze!  

To rozhodlo. Zajeli s Božou do Trenčianských Teplic. Lázeňský ošetřující MUDr. František Lubomír Wobr bydlel a ordinoval na hlavní třídě města v prostorném přízemním domě mansardového typu, zvaném Poniatowský po hlavním hrdinovi polského povstání roku 1794, knížeti Józefu Poniatowském, a kolegu Čapka vlídně přivítal. Provedl je lázněmi, vypočítal, kolik má stálých a kolik sezónních pacientů, řekl, kam všude zajíždí, uvedl taxu za poskytnuté lékařské služby a s lítostí povzdechl: – Neodcházel bych, ale musím, mám léta… Neprohloupíte, pane kolego…  

Koupili ordinaci se vším všudy a paní Boženka s potěšením prošla celý dům. Zařízení bylo skrovné, kromě ordinace a prostorné čekárny zde byly tři pokoje zařízené starým nábytkem biedermayerovského typu. Okamžitě věděla, jak byt upraví, aby sloužil celé rodině. Také kraj kolem lázní se jí zamlouval; byl romantický, kolem kopce, hluboké lesy a doliny, nahoře paseky a vysoké modré nebe. Říkala si: Konec živoření, už žádný nevýznamný Svatý Jan pod Skalou, žádné pidilázničky u Počátek, ale komfortní zámožné lázně s významnými HOSTY do parády! Lázeňský ruch i rozsáhlá klientela ji velice imponovaly.  

Začátkem léta přijeli do Trenčianských Teplic a doktor Čapek zde zahájil svou první stálou sezónu lázeňského lékaře.  

Karel v té době vegetil v Marseille jen několik úsporných (ale i úporných) dnů a horempádem se vrátil domů. Vlastně jel do Bílovic za Helenkou. Jako obvykle tábořila s dětmi v domečku manželů Kalových V uličkách, a když se znenadání objevil ve dveřích, údivně sepnula ruce: Co ty tady? Já myslela, že jsi s Pepikem ve Španělích…! 

Svezl se na židli, otřel kapesníkem orosené čelo a opatrně natáhl krk: – Podívej! Tohle mi udělaly marseillské štěnice! To jsem se měl nechat sežrat?  

Žasla; celý krk měl posetý zarudlou palčivou vyrážkou, jejíž svědivost se dala jen stěží eliminovat. Zeptala se: – A kde je Pepik?  

– Holka, já mu ujel, řekl provinile. – Já to tam nemohl vydržet. Armády štěnic, nemálo třenic, co ti mám vykládat – nestačil jsem je mordovat. Josef pojede do Španěl sám: Barcelona, Zaragoza, Madrid, El Escorial, Toledo, Segovia – takhle to má nalinkované. Jenže… jenže je bez peněz; dal jsem mu, co jsem mohl a hurá honem domů!  

Neřekl, že doma našel jen babičku, a babi, když mu omrkla krk, poštípané nohy a hruď, vytáhla odkudsi lahvičku chladivého balzámu, ošetřila ho a řekla: – Bylo vám tohle zapotřebí, holoto jedna? Takhle se nechat zrichtovat! Pojď se mnou do Hronova, Kadle, jedu k Šulitce; dáme na to jitrocelový lupení a hnedle budou pupence fuč.  

Nechtěl do Hronova. Hronov mu byl posledním zastavením dětských let, synonymem nesplněné touhy očí spatřit modrého ledňáčka nad stříbrošedým splavem, Hronov a jeho mlýn byl hluboko zaklet do jeho srdce a on je nechtěl otevřít novému poznávání.  

Helenka ze všeho jeho povídání nejvíce postřehla, že Pepik je bez peněz. A že navzdory štěnicím, úmornému vedru, žízni a snad i hladu tak udatně pocestuje dál, jen aby vlastníma očima ohmatal díla slavných mistrů španělského malířství.   

– Kde asi nyní je, co myslíš? dorážela na Karla a okamžitě ztratila zájem o pupence. – Pošlu mu peníze. Žádné otálení! Telegraficky! – Odpověděl: – Marseille, Bureau central, poste restante. Tak to aspoň psal své milé; bude tam do soboty a dnes máme úterý.  

Letěla na nádraží, jela do Brna, on sebral děti, ale nešel s nimi na koupaliště; ostýchal se vystavit hmyzem poďobané tělo zvídavým Brňanům a bílovičanům, kteří v horkém dni oblehli řeku ze všech stran; šli dál podél vody údolím Melatína, kde řeka bublavě a přátelsky tekla přes kulaté kameny ve stínu olší a jív.  

– Budeš nám povídat, strýčku? ozvala se šestiletá Eva. – Až se vykoupeš z těch štěnic?

– Pss! Udělal na ni výhružné oči. – Nikomu ani muk. A když nikomu ani slovíčko, tak vám povím pohádku třeba… třeba o Hejkalovi z lesa na Krákorce. Jak musel k úpickýmu doktorovi, protože mu najednou z ničeho nic nějak divně narostla huba. – byl z neteří rozpačitý. Přistihl se už dávno, že ve styku s dětmi je až ostýchavě nesvůj, že bude patrně snadnější pro ně psát a něco vymýšlet než s nimi hovořit.  

Ve středu 26. července se vrátil z cest i Josef – poslal jim z Vídně telegram; vyhublý, nevyspalý, opálený jako cikán, vystoupil z vlaku na bílovickém nádraží a spočinul v náruči bratra a sestry. – Grolier, řekli oba. Prohlédli si ho od hlavy k patě a ze všech stran. – Grolier, bratře! Zaplať pánbůh, že jsi tady, už jsme se o tebe strachovali. 

Nakrmili ho, napojili, vykoupali, převlékli, a on spal a spal noc a den a ještě noc, a když se konečně ukázal, přinesl desky s náčrty a rozložil je po celé ploše jídelního stolu. Žasli. Byly to obrázky z jeho cest, z přístavů, z uliček měst, maloval vše, co kolem sebe viděl a vnímal všemi póry dary těla. V bloku měl hafo poznámek zejména o El Grecovi, španělském malíři řeckého původu z poloviny šestnáctého věku. El Greco, ovlivněn Tizianem, Tintorettem a pozdním dílem Michelangovým, stal se geniálním malířem především náboženských maleb a portrétů. Josef stál celé dlouhé hodiny před jeho největším dílem; bylo v toledském kostele svatého Tomáše a jmenovalo se Pohřeb hraběte Orgaze. Všechny postavy s bledými protáhlými obličeji byly jako vánek, uměleckou halucinací, a Josef načrtal do bloku spoustu postřehů o barvách, světlu a stínech a zvolna v něm zrálo vědomí, že se sem vrátí.  

Bratři Čapci pobyli v Bílovicích sotva pár dnů a už je táhla zpátky do Prahy vize Josefova redigování Uměleckého měsíčníku. Bylo zapotřebí svolat redakční kruh, poradit se, shromáždit materiály, roztřídit je, přečíst, opravit, jednat s tiskárnou a shánět stálé předplatitele. Teprve nyní se dozvídali, co všechno předcházelo založení Skupiny výtvarných umělců, jaké boje vedl Mánes proti mladé nebojácné krvi; všichni jeho starší páprdové dali ostentativně najevo, že je nepřipustí k tvorbě. Byl to boj na život a na smrt. Mladí ztratili možnost publikovat ve Volných směrech, nemohli vystavovat, a jejich vyhlídky na pouhou lidskou existenci byly velmi žalostné. Ale založení vlastní umělecké skupiny a vlastního časopisu bylo také zápasem: Skupina neměla sponzora, náklady na tiskárnu sháněli členové z vlastních příjmů. Josef se pro redaktorství nerozhodoval lehce; věděl, že bude muset zájmům časopisu obětovat kus své umělecké svobody a on nestál o nic, co by ho rozptylovalo. Celým svým založením byl obrácen do sebe, každou proměnu prožíval především uvnitř svého nitra, aniž to okolí vyčmuchalo. Jen on sám věděl nejlépe, kdy se s ním udála ta změna; Žacléř kdysi přispěl k jeho introverzi, stal se osamělým poutníkem i ve Vrchlabí, kde byl vydán na pospas pouze svým zápasům a myšlenkám, bylo tomu i doma, když odevzdaně lehal pod soukolí přadláckých strojů v továrně, aby je po šichtě vypucoval. Byl stále vydáván samotě, chmurám, věčnému doufání a věčné naději a nebylo – kromě Helenky a Karla – nablízku nikoho, kdo by ho podpořil. Ani v Paříži netoužil po známostech, jen Karel mu scházel. Kupodivu, ve Španělsku ho nepostrádal. Cítil, že křehký bratr by mu byl přítěží, že by nestačil jeho letu v horku, nečistotě, v žízni a v denním trmácení ve vlacích, v nočním bdění s budíkem u hlavy, aby snad nezaspal stanice v honbě od města k městu, od katedrály ke katedrále, z jedné obrazárny ke druhé, jen s hrstí peněz v kapse. V té pouti Španělí ho nepostrádal, ale v Praze, k rozběhu do práce hlavního redaktora, ho musel mít za zády; Karlovi stačilo obhlédnout svízelnou situaci a okamžitě věděl, co do prvního čísla vtěsnat, jak upravit stránky, co připravit do dalších čísel; byl si jist, že Karel bude jeho největší oporou. Karla napadlo: Takhle získat Šaldu, aspoň občas otisknout něco z jeho pera! Ale zůstalo jen u přání. Stalo se, že v bytě u Čapků se chystalo parádní první číslo Uměleckého měsíčníku. List vycházel nákladem Tiskového družstva výtvarných umělců, roční předplatné představovalo 12 korun rakouské měny, a byl to časopis pro všelijak divotvorné umění, nevyjímaje hudbu, i když se tato rubrika Pepovi příliš nezamlouvala – připomínala mu anglický rodinný magazín. Aby získali stálé odběratele, psali na všechny strany přátelům, rozesílali redakční letáky a slibovali náramné počtení, jaké čtenářská obec ještě nezažila. Karel 7. září 1911 napsal slečně Solperové a prosil ji o získání alespoň několika odběratelů.  

Láska slečny Libuše již dosáhla kulminačního bodu a zvolna pohasínala. Sám nevěděl, čím se to mohlo přihodit; snad dlouhým odloučením v cizině, snad odmlčením, kdy musel zvládat nesnadnost univerzitních přednášek v cizím jazyku, snad byl i málo toužící a natěšený na akci lovce. Babička, když ho zahlédla, jak zamyšleně vyhlíží listonoše, pleskla kolem něho bačkorami a chtěla se dělat chytrou horákyní: – Tak co, eště ti píše, ta tvoje fešanda? Nebo už tě nechce? Jó, hochu, to máš těžký. Dyš ty seš jenom z Drážďan a vona tě chce mít vod Berouna. Jenže vona na tebe nebude chtít hrůzu let čekat, až budeš hotovej se študyjema, to vona se bude chtít vdát. Co by z toho měla, aby čekala, no né? Říkals, že ste voba stejně rozený. Než doštuduješ, byla by dávno na vocet. Tak se netrap a nech ji běžet. Kdoví, která se pro tebe teprvá kolíbá…!  

Babička měla pravdu na rtu; slečna Libuše patrně na domluvu rodičů, že do dlouhé studentské známosti nic není, začala šetřit city – její dopisy již byly úsporné a odcizující se; na Karla z nich zavanulo zklamání, deziluze, ztráta rozšafného kontaktu. Ale tentokrát se ozvala ihned a zažehla v Karlovi jakousi naději; psala velmi laskavě a mezi řádky jí probleskla vzpomínka na společně prožité chvíle. Navíc – získala v Jindřichově Hradci značný počet stálých abonentů. Obratem jí poděkoval. „Děkuji-li Vám teď, není to za to, co jste učinila pro spolek, ale za to, že doposud jste vůči mně zachovala něco dobrotivého… Věřím, že se s Vámi sejdu během této zimy… proč jste mně o sobě nic nenapsala?“  

Znovu vyhlížel dopis, ale slečna už na další románek přestala reagovat. Ale nebyl čas na úvahy, byli s Pepikem přímo zahlceni přípravou časopisu. Rodiče se mezitím vrátili z lázní a mami lamentovala: –  Oni se mi do bytu nakvartýrují se vším všudy, copak to jde? Pročpak s tím nejste ve spolkové kanceláři, co? Chodí sem plno lidí a listonoš si může uhnat kýlu! A těch papírů kolem…!  

Měli spolkovou místnost na Františkově nábřeží číslo 20 v Bellevue, ale raději tvořili doma. Josef matce vysvětlil: – Máš pravdu, maminko, máš nastotisíckrát pravdu, ale teď mne nech domalovat můj obraz. Pracujeme na veliké věci.

PRVNÍHO ŘÍJNA ROKU 1911 vyšlo premiérové číslo Uměleckého měsíčníku a bylo příjemným překvapením. Mělo krásnou žlutohnědou obálku se secesními květy, dobrý papír a dobrý tisk. Také obsah nebyl k zahození. Literární rubriku zahájil František Langer povídkou Ostrov bohů, Emil Filla uveřejnil esej o El Grecovi a historik Zdeněk Wirth napsal vynikající pojednání o slavné jindřichohradecké Landfrasově zahradě, její historii, tvůrcích, majitelích i době vzniku. Časopis měl obrazovou a hudební prima přílohu, a obsahoval strhující články o objevné literatuře, malířství, architektuře, sochařství, uměleckém průmyslu i veřejné estetice.  

Když Josef donesl domů první výtisk, vonící ještě tiskařskou černí, doktor Čapek sáhl po časopisu velice dychtivě a zvídavě. Znepokojilo ho jediné; časopis v tiráži uváděl, že redakce je v Říční ulici číslo 11, což byl neomylně jejich soukromý kvartýr. – Prašivkové, huboval nespokojeně a pochodoval kolem jídelního stolu. – Tohle bez mého souhlasu! Já jim dám, až přijdou! Tys o tom věděla, Boženko?  

Paní Boženka, dobrotivá duše, aniž hnula brvou, horlivě přikývla; netušila, co má Anton na mysli; domnívala se, že pro nic za nic kritizuje časopis a její mateřské srdce se okamžitě chystalo zastat se dovednosti chlapců, neboť všechno, co Josef s Karlem vytvořili, bylo inovativně vtipnější a proslulejší než staré novinářské šlágry (žvásty). Hlučně přirazila pokličku na hrnec brambor a kápla prorockou pasáž: – Samozřejmě o všem vím, jak jinak! Vím o každém jejich hnutí.  

Sekl rukou a pomyslel si, že je jako páté kolo u vozu a že by bylo nejmoudřejší, kdyby mohl co nejdříve odjet zpět do Trenčianských Teplic.  

Karel se zapsal do pátého semestru studia filozofie. Bylo méně času na redakční pomoc Pepikovi, musel na přednášky, cvičení a semináře, ale Josef se staral o další čísla měsíčníku jako matka o vlastní dítě. Doktor Čapek ctil úroveň časopisu, zato s Josefovým malováním spokojen nebyl; zdálo se mu, že syn, co se vrátil z cest, maluje ještě hůře než před odjezdem do Paříže. Přivezl si pár olejů, pár skic podivně hranatých, podivně bachratých, nebyl v nich žádný lad tišin a vanulo z nich odcizení a prapodivné směry; nebyl by dal za takové výtvory ani zlámaný groš. Raději se ani neptal, co chce se svými oleji podniknout.  

Josef celý podzim na štětec ani nešáhl. Neměl na malování volný prostor, volný čas. Sotva vyšlo první číslo časopisu, již chystal druhé, třetí a následující. Stále na něho dotíraly neopravené rukopisy a provokovaly v něm paniku a tíseň. Gestory odborných článků sice byly osobnosti již značně zvučných jmen, ale tíha vší odpovědnosti ležela na něm. Navíc – zatím nebylo ani pomyšlení na placení honorářů; všichni psali do časopisu zdarma, a když redakční rada jednala o rozpočtu, ukázalo se, že ještě po roce usilovné snahy jim hrozí deficit, dluh nejméně tisíce korun. Až se zapotil pomyšlením, že by deficit mohl být hozen na bedra redaktora a členů redakční rady. Často seděl do noci nad rukopisy plný obav a nespokojenosti, že je svázán prací, zatahován do nejrůznějších intrik a postranních záměrů, které se již tu a tam vynořovaly jako zlé sedmihlavé saně. Potácel se ze schůze na schůzi, řečnil, přesvědčoval, navrhoval a nakonec nejvíce ze všeho toužil, aby ho Skupina zbavila té nevděčné redaktorské dřiny, aby už někdo rozhodnul: Pryč s Čapkem, jakýpak on je redaktor, vždyť on je malíř! Ale nestalo se tak, a proto se dál strachoval a doslova kradl chvilky pro Jarmilku. Tak málo se jí poslední dobou věnoval; když byli spolu, byl jí plný, až hmatatelně cítil, jak je mu drahá a blízká a že si život bez ní vůbec neumí představit. Přestože spolu chodili již druhý rok, jejich známost nepostoupila ani o krůček nemotorného slůněte; zatím spolu podnikali dlouhé špacíry za město i městem, hovořili o významu a vývoji umění v něco vyššího a vznešenějšího, ale jinak nic, vůbec nic, naopak, dala mu najevo: Nevím, jak by mi s vámi bylo. To ho náramně žralo. Přivolával si v osamění její mírnou oduševnělou tvář pod korunou tmavých vlasů i její mlčení, jímž sledovala jeho starosti; stačilo zmínit se o novele Paula Ernsta Vězeň z knihy „Die Prinzessin des Ostens“ a ihned přislíbila, že ji přeloží do srozumitelné české varianty. Byla stále táž jako před rokem, stále uzavřená a jako ve střehu, ale oči ji přece jen prozradily; když se setkali, prozářila je radostnost, že ho zase vidí, a když jí políbil ruku, ponechala ji v jeho dlani. Poprvé cítil své redaktorství jako prubířský kámen ryzosti, jímž dokáže svůj um, přesto si velmi přál, aby tato aktivita brzy pominula a mohl se opět kouzelnicky věnovat všemu, v čem vidí náplň nefádního života. Začal psát povídku Živý plamen. Dal jí podobu mladého Španěla, Manœla, který svůj pokojný člověčí život začne pociťovat jako nedostatečnost a vymění jej za toulavý osud námořníka, aby zbrázdil všechny oceány světa. Jakási touha mu vnutila pero do ruky, snad touha po svobodě anebo pohled zpět do dětského světa přes rameno nekonečnými pustinami a ty pustiny se dotýkaly vod, měsíce a hvězd a vedly do Země velkých milostných nadějí, do Stanice zvané Touha.  

O Dušičkách 2. listopadu Gringatcho Demento se Unionkou rozlétla zlá zvěst: Mladý šestatřicetiletý malíř Miloš Jiránek náhle přišel o život! Zrovna včera 16. ledna 2017 to byly 4 roky od sebevraždy také Jiránka, Jaroslava, který spadl pod vlak zcela dobrovolně a s výrazem odevzdanosti a naštvanosti na krizi středního věku, mám ten dojem, že mu také bylo v roce 2013 teprve 34 let. Završil se jeho tragický úděl, české výtvarné umění ztratilo další velkou naději, neboť patřil vedle Preislera a Slavíčka k největším osobnostem českého malířství na přelomu století. – A tak málo se o něm vědělo, konstatoval hořce Štech. – Víte o tom, že ho Preisler ani za malíře nepovažoval? Pořád měl nějaké maléry, už z Akademie musel letět pro kritiku Brožíka. 

Nikomu nebylo do řeči; unionská společnost v kamrlících zvolna usrkávala „máčení“, Brunner cosi zamyšleně kreslil do Paterovy pamětnice a Karel si napsal na lístek poznámku, aby Josef nezapomněl zařadit do příštího čísla Uměleckého měsíčníku nekrolog. Znovu v něm hlodala depka – čím dál častěji chodil jako raněný ústřelem.  

Brzy na to se ozval Šalda; v posledním prosincovém čísle Národních listů pochválil Umělecký měsíčník i Karlův článek T. M. Plauta Menæchmové. To bylo znamení, že sleduje časopis, jeho náplň i autory. – Napíšu mu, řekl Josef a zářil spokojeností. – Požádám ho o spolupráci jménem redakce. Co tomu říkáš? – Pokrčil rameny; získat velkého kritika pro nový umělecký program by byla výhra, ale nebyl si tak jist, že Šalda nabídku přijme.  

V lednu roku 1912 Skupina výtvarných umělců zahájila výstavu v Obecním domě a Josef v ní debutoval dvěma oleji nazvanými Služka a Matka s dítětem. Byl by rád vystavil více prací jako Vincenc Beneš, Brunner nebo Filla, ale velký nedostatek času ho nyní nutil více k peru než k malířské výbavičce; občas se přistihl v pozici otroka, jenž neví, kterému pánovi dát přednost. Byl také unaven novými spory o správné chápání nového umění. Shodli se s Karlem v názoru, že umění nelze sevřít do jediné (úsporné žárovkové) šablony, neboť je jako živel mnohostranné. Zatímco prudký a ambiciózní Filla zastával názor „úzkého“ pojetí kubismu, Josef v dlouhých a unavujících redakčních rozhovorech s gustem hájil nejširší souvislost nových uměleckých tendencí, které byly osobitými cestami a měly v moderním umění zatím velmi pohyblivé hranice.  

V chladném předjaří chodívali Karel s Josefem na procházky podél toku Vltavy, pozorovali racky, elegantně kroužící nad záhyby vody, a vedli hovory o literatuře, básnictví, o antické filozofii, v níž se odrážel názor, že mírou všech věcí je člověk. Zaujal je německý spisovatel Paul Ernst a jeho kniha „Wege zur Form“; jeho práce obsahovaly ve zkratce celý osud člověka, a tím, že nepopisovaly život, staly se symbolem, věčným obrazem a bájí. Tušili v nich návrat k novému básnictví, novoklasicismu, a začali psát v tom stylu oba.  

V lednu 1912 vyšla Karlovi v Uměleckém měsíčníku příkrá kritika nové knihy Růženy Svobodové „Posvátné jaro“. Nelíbila se mu. V obsažném článku napsal, že „autorka ponořuje se do svých látek nebo se s nimi žensky mazlí; pořád a pořád v nich vynalézá nějaké podrobnosti…“, zkrátka, že dílo „splňuje cokoliv jiného než základní básnickou funkci přímého výrazu“. Netušil, jak velice popudí chráněnce Svobodové, Šaldu, že článkem vlastně zatroubil k útoku.  

V té době studené a sychravé počasí zamořilo Prahu epidemií horečnatých chřipek s častými komplikacemi literárního chřípí. U Čapků onemocněla začátkem března zákeřnou chřipkou nejdříve paní Božena a po ní ulehla i bábrlinka. Vysoké horečky obou vyvolávaly stavy blouznění a zchvácenosti a vrcholily prudkými záněty středního ucha. Do Brna letěl otcův dopis, aby přijela Helenka. Za dva dny měl odpověď po ruce; děti stonaly a nebylo možné vydat se s nimi na cestu a ke všemu do prostředí plného infekce. – Tak se halt v ošetřování musíme střídat my, řekl tati. – Já budu hlídat marody ve dne, vy dva se podělíte o noc.  

Podělili se o noc. Petrolejka hořela v rohu cimry od soumraku až do bílého dne, v prosklené verandě, v plechové vaničce, zvolna tály kusy ledu. Nabírali je do plátěných sáčků a přikládali nemocným na čelíčko a bolavé uši. Paní Božence středoušní zánět brzy polevil, ale bábrlinka se začala propadat do beznaděje. Seděli u ní, chladili jí rozpukané rty, balili ruce a nohy do studených obkladů, ale vysokánská horečka nechtěla ustoupit z nadvlády, naopak, objevilo se úporné zvracení a poruchy vědomí. Karel s úděsem sledoval její oči; ztratily jas a lesk, byly bez glancu stárnutí světloplaché a začaly se potahovat šedavou mázdrou. Běžel pro otce. Přiběhl rozespalý a poprvé v jeho tváři spatřil bezradnost a obavu. Řekl: – Je to hnisavý zánět mozkových blan. Věděli už, what is going on. Babička jim neslyšně a pozvolna odcházela před očima a nebylo lektvaru, který by jí znovu navrátil formu. Mnohokrát vídali smrt v podhůří Žaltmanu; seděla v očích souchotinářských tkalců, tkadlen a dětí, potkávali ji na cestách s otcem za nemocnými, zahlédli ji v očích umírajících zvířátek, v posledním chvění motýlích křídel i v letu ptáka ohniváka klesajícího do útrob země živitelky. Jen u vlastních ji neviděli, dosud nehrábla drápem do jejich hnízda. A nyní se blížila a Karel se marně snažil zaplašit její stín. – Babi, říkal a přikládal jí led na rozpálenou hlavu. – Babičko naše, probuď se! Nespi už, slyšíš, co říkám? Copak bychom si tu bez tebe počali… – V zoufalství čapnul noviny a nalistoval její oblíbený román na pokračování; jmenoval se Dcera bankéřova; babi ho louskala den co den, byl o mrzkém lordu Comberovi, krásné komtese Alici a proradné komorné Ester. Ale babičku už nezajímal nevěrný lord, unikala světu každým pórem svého organismu, vzdalovala se odevzdaně a plaše, ani nestačili postřehnout její dech.  

V pondělí 18. března v hodině předjitřní se krátce probrala z bezvědomého spánku a v matném šeru pokoje očima hledala Karla. Sklonil se k ní: – Chceš napít, babičko?  

Řekla tiše: „Děkuju ti, Kadlíčku, seš hodnej a outrpnej. Rači se di poďvat na maminku. Jen dyž vona se uzdraví, na mně, starý škatuli, tolik zas nezáleží. Dyť mně je sedumdesát…“ 

– Ne, ne babi, řekl v hluboké lítosti a cítil na tváři kanout slzy. Hrnuly se mu z očí jako tenkrát, když po dědově smrti spolu odjížděli z hronovského mlýna na kodrcavém žebřiňáku a mlýn a splav a louka za řekou se jim vzdalovaly clonou uslzených očí a oba věděli, že se sem už nikdy nevrátí. Trochu pohnula rukou, jako když jej zve. Zašeptala: Buď dobrej, Kadlíčku, buď dycky dobrej. Koho chce čert voddělat, tomu pošle pejchu do chřtánu…  

Umřela k ránu; stáli kolem ní v hlubokém pocitu ztráty drahouška celé rodiny a tušili, že jedině sám milosrdný čas překryje bolest smířením, zrovna se tak stalo na den narození mé mámy. Uložili ji k věčnému odpočinku na Olšanech do hrobu číslo 188 v sedmé obci, oddělení jedenáctém, a když ji uložili, bylo jim jako po velikém požáru, který zahubil všechno a zanechal po sobě pachuť popela. – Vezmu si její pokojíček, rozhodl Karel. – Bude se mi zdát, že je tam se mnou. – Hlavou mu táhla Gœthova slova: Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, ale krásní staří občani jsou naprostá umělecká díla, unikáty; babička Helena Novotná byla nejkrásnějším dílem, unikátem a darem, jaké jim nebe mohlo seslat. 

V těch dnech velikého ticha se Karel rozpomněl na Paříž, kde denně potkával exotické návštěvníky všech možných ras a různých barev pleti, na ulice věčně pulsující, rámusící a veselé jako Raising Hell u Run D.M.C. a Jam Master Jay poslech vřelosti lidského plémě na dosah, na dohled, na katedrálu Notre Dame a Sainte–Chapelle, na noční Montmartre, na tančírnu Jockey z bývalého krámu, která se jen hemžila pestrostí oděvů a jazyků. V tom divném rozpoložení psal své verše Vzrušené tance a Spící fandící láska. 

Mé uši jsou plné tanců:

španělských tanců, rejů negerských,

jež protíná křik a ostrý ptačí smích,

tleskají dlaně, paty dupou takt

černošských tanců;…

Tvořil je s námahou, nechtěly mu splývat z pera, a když je dokončil, bylo mu, jako by se vracel domů z dlouhých štrek. Raději chystal další článek: Antologie de l´Effort o skupině moderních francouzských básníků, seskupených kolem revue l´Effort a Vers et prose, z nichž mnozí, Paul Fort, Georges Duhamel, Charles Vildrac a Henri Franck měli velmi zvučná jména v literatuře; družil se k nim i překlad amerického básníka Walta Whitmana, patrona nové poezie. 

Josef rovněž pracoval; sesmolil článek o postavení futurismu v dnešním umění, že „není dostatečně chápáno po všech jeho význačných stránkách a v celé jeho podstatě… námitky… postrádají všech známek objektivního uvědomělého soudu“, což provokuje mezi veřejností a umělci jedině zbytečně brzdící zmatek v mysli.

Článek byl zveřejněn v březnu, ale brzy se objevil referát Emila Filly, Z berlínských výstav, o významné výstavě v berlínském Burčáku (burcujícím Sturmu…) a byl opakem všeho, co tolik vyznával Josef. V redakci měsíčníku začaly vnitřní třenice, šířily se, rozpory narůstaly. Josef se rozhodl: dokončil šesté číslo časopisu a v dubnu z redakce odešel. Byl unavený, cítil se na hovno, měl chuť někam odjet, aby unikl všemu, co ho zde prudilo a toužil po sblížení s Jarmilou; zahlédl ji, když spěchala do divadla, na hlavě rembrandtovský klobouk s pérem, hnědý plášť a pod ním vychytané modrozelené šaty, ale nešel za ní, aby ji snad nevyplašil tak náhle nečekaně. Znovu zatoužil po Paříži; měl dojem, že všechno, co se v Čechách ve výtvarnictví provádí, je drobné a vůbec veskrze nevýznamné. Že umělci jsou až malicherní. Vzpomněl na Kubištu… Co o něm slyšel, když se loni vrátil z Francie a ze Španěl. Věci se měly tak: Špásovná skupinka pařížských malířů propašovala do známého Salónu NEZÁVISLÝCH duší pod honosným pojmenováním „Et le soleil s´endormit sur i´ Adriatique“ obraz splašených barev s náznakem slunečního kruhu. Neznámý autor byl Joachim Raphaël Boronali. Jenže po výstavě šprýmaři spustili chacháček k popukání a pravili, že obraz byl malován oslem z krčmy na Montmartru, přesněji řečeno, štětcem připevněným k jeho penisu, takže obraz Boronali není nic jiného než šikovná přesmyčka ušatce – aliboron, a výtvor je dílo jeho nepokojné oháňky, máčené do nejrůznějších barev u jeho prdele. Paříž se od srdce bavila, Paříž se královsky zasmála! Ale nesmáli se tomu nápadu v Praze. Když Topič vystavil tuhle pařížskou třešničku na dezertu penerů, malíř Kalvoda se ozval v časopise Dílo kritikou: „Několik mladíků odkouká v Paříži takové »oslí umění«, vrhnou to na plátno s takovým sebevědomím, jako by do nich vstoupil Duch svatý, založí spokojeně ruce a nechají pracovat hubu na plné obrátky…“ Unionka zdvihla odbojně hlavu a zatroubila k útoku; v únorovém Přehledu roku 1911 se Kubišta ozval, že když se divák na plátno zadívá, sice vidí, že na něm je několik beztvárných fleků a čmárnutí, ale zná-li skici od Kalvody anebo Ullmanna, usoudí, že je na nich také několik čmárů, což „jsou takzvané nálady, při nichž rozdíl mezi Boronalim je jen tehdy, mají-li ony čmáry jakous takous podobu s krajinným výřezem…“ To, co se v Praze rozpoutalo, nemělo obdoby; malíř Ullmann napadl v Unionce nic netušícího Kubištu a ztloukl ho karabáčem surově hardcore v roce 1911. 

Malost, nic než tupá malost, myslel si Josef o takovém incidentu. Nepřipustit novost, potopit každého…! Kubištu znal. Živořil. A nebyl bohém. V Paříži bydlel s Matějčkem v Hotel du Progrés v ulici Gay–Lussac v Latinské čtvrti na levém břehu města, obědvali a večeřeli z papíru a třeli dost bídu. Jako Léon Chauliac, jako mnozí další a ti nejchudší. Hleděl na Kubištu jedině s obdivem, byl bohatý pouze svou vzdálenou vidinou života a krásy. Měl pravidelný, pěkný obličej, řezaný jako ze žuly, tmavé vlasy mu spadaly do čela, hluboké oči, poněkud nepřítomné, jako by hleděly za hranici všednosti do hranic budoucnosti. Rozuměli si. Asi pro svou uzavřenost a zdrženlivé jednání. Myslel si o něm: Jestli někdo u nás opravdu něco dovede, pak je to právě on. Chodili občas Prahou, někdy se připojil i Zrzavý. Kubišta se chvílemi zastavoval a vysvětloval jim tajemství „zlatého řezu“ u obrazu Svatý Šebestián. Nastavil ruku a ryl prstem do dlaně: Tady je kružnice, uzlový bod kompozice tvoří průsečík linie se střední vertikální osou, vrchol základního obrazce získám dalším zlatořezným dělením… Vzniklý triangl ABC vymezuje tvář světce… 

Zírali na něho s úžasem, obdivem a s úctou, věděli, že si ke každé kresbě dělá geometrickou studii; než vytvořil obraz Chlapec v čepici, prostudoval sumerskou plastiku Hlava s turbanem, pak plátno počmáral průsečíky a kružnicemi. Nikdo není lepší kujón, myslel si Josef, když slyšel, co se mu s Ullmannem přihodilo. Jestli někdo z nás jednou udělá díru do světa, bude to jedině právě tenhle asketa! 

Byl rád, že odešel nadobro z redakce! 

V POLOVINĚ DUBNA ROKU 1912 prolétla celou planetou příšerná zvěst vědy a techniky: Nejpřepychovější loď snů nazvaná Titanic jako tetanová injekce nejedné frajerce, mořský obr o sedmi palubách a jedné nezapomenutelné katastrofě, okrasa anglického loďstva, vyplula ze Southamphonu do Spojených států, ale smrtelně rozčísnuta ledovcem, klesla i s několika sty nešťastníky do ledového krunýře Severního moře. 

Předčítali s Karlem velký článek v novinách, který toho dne zastínil veškeré ostatní dění planety. O zániku Titaniku se hovořilo všude nahlas: na tržištích, v domácnostech, na ulici i v kuloárech vlád a sněmoven, u zaplivaných interiérů pajzlů a v šantánech velkoměst. Tati, zabořen v „zátoce odpočinku“, řekl stroze a úsečně: – Lidská pýcha! Zapomněli, že každá vymoženost má svůj rub, i ruský rubl má svůj rub, a tím je Putin nebo Rasputin! 

Vystřihli článek z novin a zastrčili ho do šuplete. Byl jim prvořadým symbolem pyšného rozmachu soudobé techniky, lidského umu a myšlení. Viděli loď plout nesmírnou dálkou oceánu, ozářenou, plnou hudby a zpěvu, v podpalubí vystěhovalci (vyděděnci), nahoře, v přepychových sálech opulentní kalorické hostiny, slyšeli dozvuky tónů, vrhané mezi lid z vítězného pochodu na moři, aniž by někdo tušil, jak velice blízko číhá smrt a rekviem rakviček, jak vyhlíží ty, kteří se v bezhlavém stresu frmolu a bezohlednosti sami řídí do propasti, co se nevtěsnají do pár desítek člunů k dispozici na místě havárie a zařvou daleko od domova bez pomoci a s tváří duše nezastřenou, ne zastřešenou. Aniž si to Karel s Pepkem Námořníkem uvědomovali, cosi v nich velmi naléhavě zrálo. Josefův básnický čmuch si přivolával dívku; seděla na palubě, hlavu odvrácenou, jen vlasy jí vlály ve větru, hleděl na ni, ale lidé přecházeli sem a tam a zakrývali mu ji; podobala se nefalšovaně nevyretušovaně Jarmilce. 

Začátkem května pohlédl doktor Čapek na paní Boženku a řekl tiše:

– Tak abychom se pomalu chystali do Trenčianských Teplic, co říkáš? Než všechno nachystám na sezónu…

Okamžitě odpověděla na výzvu: – A co hoši? Co oni bez nás, když tu není babička?

Smáli se jejím obavám, starostem, otazníčku, a prohlásili suverénně: O prázdninách vyrazíme do Bílovic. Máme tam jakési pikle. A Helence bude veseleji – je pořád jen s dětmi. Co je to pro mladou ženskou? 

– Nono, zachmuřila se ve tváři mamča. – Já nebyla pořád sama? Napíšu jí, proč vás tam láká. – Křivdila Helence, dobře to věděla, ale uspaný hadí ocásek se v ní znovu zavrtěl. 

Karel finišoval třetí rok filozofie, šprtal se jako divoch v Australské buši, shrbený nad haldou moudrých nebo až přemoudřelých učebnic, anebo rovnou na pochodu malým nádvořím před truhlářskou dílnou mezi vyrovnanými hranicemi schnoucího dřeva, za zády kočku Mindu. Když usedl na zídku, skočila mu na klín, jen uhnul knihou, aby se mohla komfortněji usadit, tahle štramanda Catwoman pro Garfielda. I jí babička znatelně chyběla. Sledovala každé jeho hnutí, chodila za ním zdvořile svým šestým smyslem ku mlíku vpřed a volala ho vybízivým kočičím hláskem. Občas se vídal s Vojtou, chodili spolu nábřežím a zašli na pivo i do Unionky, z jeho zpráv se dozvídal podrobnosti o dalších spolužácích z Hradce Králové: Vincenc Mrázek studoval přírodní vědy, Sommer práva, Marušiak filozofii, Mišička pomýšlel na kašičku sestávající z profesury. – Chce se ženit, chodí s Anielkou, řekl Vojta. – Pamatuješ slečnu Nepeřenou…? 

Trochu v něm hrklo, ozvala se salva uražené ješitnosti; Vojta netušil, že se dotkl vrásky na jeho duši. Myslel si: Tak vida, Mišička Jan! Vytáhlý tichý šprt, pilný, nenápadný, nadmíru slušný, ten tedy! Ani Sommer a nikdo jiný, ale chlapec z Lutherova ústavu vyhrál přebor o nejkrásnější sexy pistolnici Hradce. Uvědomil si, že vlastně neměl nikdy u děvčat dostatečného uznání. Slečka Minka Bergerová, slečna Libuše …před nimi Mařenka s Anielkou… 

– Co mlčíš? ozval se Vojta. – A řekni, co teď píšeš? Čtu tvoje věci, tys byl vždycky dobrý, kam my všichni na tebe se hrabali. Ještě se hněváš pro tu Mansardu? 

Nehněval se, jen drápek hořkosti v něm uvázl a řeč se mu divně zadrhla v hrdle. Rozloučil se s Vojtou dříve než obvykle; ostatně, i Vojta měl na spěch, také měl akorát před zkouškami, strašila ho interna s patologií a nechtěl ztratit pověst vynikajícího studenta. – Zlom vaz, barde, řekl Vojtovi. – A na podzim se ukaž! My s bratrem jedeme na Moravu. 

A jeli do Bílovic! Přijeli k Helence, složili kufry v předsíni, sedli na kuchyňskou pohovku a přiznali se: – Uf, zaplaťpánbůh, že jsem tady! Nemáš ponětí, holka, jaká je v Praze výheň. Minda leží na verandě pod škopkem, chladí si kožich, nechceš taky zchladit kožich, stará katedrálo? Léta hravosti z nich dosud nevyčpěla a provokovala v nich bratrské škádlení. 

Přinesla jim konev studené vody, láhev šťávy malinovky a vjela jim do vlasů: – Jen počkejte, mládenci, Koželuha na vás něco vyšpekuloval! Budete hlídat Evu a Helenku, my vyrazíme na Kerkonoše!

– Jéé, Kerkonoše, vzdychli toužebně. – Taky bychom chtěli na Kerkonoše! 

Touha se v nich zašklebila, podívat se alespoň na chvilku do podhůří Krkonošského národního parku, do svaté Krakonošovy zahrady pod Žaltmanem, kde voda vytéká z hlubin matky země a vlaží divotvorné byliny a květy, na všechny ty vysoké kopce kolem, z nichž bylo lze dohlédnouti až na Sněžku a hraniční kameny, kde už nebylo nic, protože tam už končily Čechy a dál bylo jen Německo bez mrkající Angeliky nebo bez mrkajících majáků, zato s mrkajícím Adolfem v patách bez hlavy. 

Ještě než Helenka s Koželuhou odjeli, šli za Neumannem, ale paní Božena Hodačová jim oznámila: – Ten není doma. Sebral se a někam šel. Nejspíš bude touhle dobou na rybách. 

Neumann nebyl na rybách. Když šli kolem hospůdky V zátiší, zahlédli ho na kartách sedět u okna; mastil se sousedy žolíka a zpíval si bohatýrským basem:

Siñoru krásnou vozil jsem

hladinou mořskou sem a tam,

smích měla na rtech, v oku klam,

na čílku bílém drahokam. 

– Á, Neumannovi jde karta. Tak to bychom ho neměli rušit zbytečně, řekl Karel, ale Neumann je zavětřil a ihned zvedl pravici: Okamžik, pánové! Uno momento, už běžím! Za chvíli přiběhl a podal jim ruku: – Už o vás vím, říkal mi doktor Koželuha. Pojďte, povídejte, co je nového, já vytáhnu paty leda tak do Brna, jinam ne. – Byl v letním vedru jen v rubašce s veleckou výšivkou, světlé plátěné kalhoty mu plandaly kolem hubených boků, v ústech viržinko, tmavé vousy kolem brady a nosu se mu divoce ježily. Obrátil se k Pepikovi: – Takže vy už jste akademický malíř! Jak máte za sebou pařížskou školu, tak bezesporu. 

Ošil se, jako by ho rafla blecha: – To jenom proto, aby si mne snad nepletli s Třeboňským mistrem, Michelangelem, mouřenínem, Munchem nebo s Henri Rousseauem. Redigoval jsem časopis, ale hledám cosi lepšího než jen to… 

Neumann věděl o všem, i co se v Unionce povídalo (de fakto povadalo na vizáži čelem fade to grey), ale Bílovice byly příliš vzdálené šedivoučké Praze a Brno mělo své svízele až nad hlavu. Teprve nedávno se mu podařilo uprchnout před největší bídou a trvale se umístit; byl stálým korespondentem brněnské redakce Lidových novin, vydal básně České zpěvy, otiskl soubor svých článků a fejetonů, a chystal do tisku bibliofilský časopis Philobiblon. Věděli, že jeho líbezné verše, Kniha lesů vod a strání, čekají na vydání a jeho další básně jsou již poznamenané materialismem lidské snaživosti. 

Vrátili se domů až večír, nadšeni přátelstvím muže, který se nikdy a nikým nenechal umlčet. 

Sotva Helenka s Koželuhou odjeli do Čech, začali Karel s Pepikem psát povídku Zářivé hlubiny. Tragický osud lodi Titanic je velice zaujal, tragika všech, kteří osudného dne plni dojetí vypluji velekorábem na svoji vítěznou, ale také poslední štaci. Psali vždy dopoledne, zatímco obě malé neteře plácaly za plotem u lesa pokojíčky z bláta, mechu a travin, anebo se vplížily do chléva ke kravám, do kurníku a ke kukaním, zda v nich neobjeví vajíčko. Před polední zvonkohrou z malého kostelíka nad obcí se ozvalo z letní kuchyňky hrdinné a trochu falešné duo interpretů Čapků, ne zlatých slavíků: Tóreo, tóreo, třebas to bólelo, musíš se óholit, se óholit, se óholit… Byl to signál k putování na oběd do restaurace panímámy Kláry Prachařové; Josef s Karlem vyšli na zápraží vymydlení, v plátěných šatech, a zhrozili se samou lekavou upřímností: – No né, co jste to prováděly, holky ztrápené!? Smrdíte jak rasův a Putinův pytel! To nás, dámy, chcete takhle doprovázet? Koukejte si umejt fousy pod nosem! A taky pracky. A taky tento…! Jak se tomu říká na čem sedíte, nóó…? – Karel na ně zhouknul sprškou francouzské slovní zábavy (ne zásoby) a těšilo ho, že se cítily naštvané. – A nechci tě, sekla ho Eva. – Nechci tě za muže, abys věděl! To si vezmu raději strejdu Pepika! 

Smáli se nasupené dívce divoce, ale Karla přece jen bodlo: Nemají mne rády! Neumím se s dětmi radovat přirozeně, jen pohádky dovedu napovídat kouzelným poetickým pravidlem. 

Josef s nimi válel sudy, honil motýly, vozil je na zádech, maloval je. Myslel si: Tak tahle stvoření jsou pokračováním tradic a rodu famílie Čapků! Doklad přímého pokrevenství všech, kteří tu byli před námi. Davy, samé davy, jedni přicházejí, jdou, a opět mizí z dohledu… Zatrnulo mu: Odkud přišel, kam jde, kam mizí lidský jedinec? Úzkost světa ho přemohla.

Po návratu Koželuhových z cest museli za rodiči, aby matka nežárlila. Ale Josefovi se stýskalo po Praze. Touha po milované dívce jej našponovala, alespoň zahlédnout ji chtěl v tajně ukradené chvilce mezi stmíváním a večerem. Také jí chtěl povědět o americkém básníkovi Waltu Whitmanovi, co o něm napsal Johannes Schlaf, německý spisovatel a teoretik naturalismu bez nudy dopředu zpátky ni krok. Neumann byl Whitmanem nadšen. 

Zatímco v Bílovicích měli oba bratři tak akorát času pro svou vlastní tvorbu, u rodičů se Josef cítil jako rozbouraný pozemek; lázeňské město plné letních hostů se mu nelíbilo. Začali s tatim jezdit, jako kdysi v Úpici, za nemocnými. Otec se nestal módním lázeňským lékařem bohatých klientů, léčil i daleko po dědinách, kam se kolegům nechtělo vláčet nadarmo. Horský kraj a prostí lidé ho přijímali vděčně; od rána do noci se tísnili v čekárně, ale i na chodbě, posedali před domem na chodníku, v uzlíku hroudu másla, tvaroh, půl kopy vajec, v konvi husté mléko zdravých horských krav. Jezdili s otcem a bylo jim často až úzko z té hrozné lidské bídy před 105 lety; dým z otevřených ohnišť zde ještě stoupal průduchy ve střeše a kotlíky na vaření se houpaly na řetěze přímo nad ohněm. Byli okouzleni krásou a čistotou plátěných, umně řasených sukní na útlých tělech dětí a žen, ale chudoba, která se snášela nad krajinou jako temný stín, je hluboce dojímala. Mami naříkala nad konvemi mléka a kopami vajec: – Co my s tím? Peníze tati neuvidí, jen ten proviant, to mám s tím chodit na jarmark? Ale už vím, jak na to; znám se se zdejší hoteliérkou Hedou Kosařovou, všechno jí dám a za to se budeme u ní stravovat!

Dokončili povídku Zářivé hlubiny a odeslali ji časopisu Lumír, aby mohla vyjít v říjnovém výtisku. Karel navíc chystal další příspěvky o umění a kultuře kulinářů celého světa, zatímco Josef napsal do Paříže známému překupníkovi s obrazy Kahnweilerovi a požádal ho o fotodokumentaci Picassových a Braquových výsledků výtvarného snažení. Začátkem září se vrátili do Prahy, ale než odjeli, mami řekla kategoricky: – Sami si tam hospodařit nemůžete a já tady zůstanu s tatim, v Praze budeme jen přes zimu. Ale o vás se musí někdo starat. Pošleme vám hospodyňku, Helenka se o ni postará. – Ohrnuli nosy – to tak, mít nějakou ženskou za zády, ale mlčeli. 

A Helenka se postarala; koncem měsíce září vyzvedli z rychlíku na nádraží Franze Josefa už nemladou, ale tichou a pracovitou děvenku Pepinku a posedla je pouze jediná starost: Kdo tenhle přepych bude cálovat, zda oni dva, anebo zda se otevře tatiho šrajtofle a ukápne z ní nejen na nájemné, ale i na Pepinku. 

V ten čas si Josef dojednal spolupráci s Lumírem. Byl přijat do redakčního kolektivu a koncem roku 1912, kdy ze Skupiny výtvarných umělců vystoupili také Hofman, Chochol a Špála, stal se spoluredaktorem Volných směrů, řídil Kroniku a později, 14. února roku 1913, byl velkou většinou hlasů zvolen do výboru Spolku výtvarných umělců Mánes. 

Ale než se to přihodilo, rozjel se ve středu 9. října večer s Vlastislavem Hofmanem do Paříže – byla to jeho druhá cesta po stopách ultramoderního nadupaného umění. Plánoval ji už od jara, od chvil, kdy v Uměleckém měsíčníku narůstaly rozepře a on cítil nad svou hlavou podivné jiskření. Velmi se zaobíral myšlenkou, jak krásně by mu v Paříži plynul čas, kdyby tam spolu s ním nechyběla Jarmila, ale nepřišel na nic, co by jim společnou cestu usnadnilo. Byl k dívce naplněn tichou mlčenlivou i učenlivou láskou, cítil ji jako velikou a slavnou milost seslanou na svou hlaveň sexy pušky. Alespoň jí poslal Whitmanovy verše; považoval Whitmana za Cézanna literatury a velice usiloval podělit se o krásu skvostu jeho veršíků s milovanou duší, které to v reálu sluší. 

Než odjel, nachystal na podzimní výstavu v Mánesu pár svých obrazů: oleje Továrna, dva motivy z Marseille, Přístav a Předměstí, kromě nich přidal dva obrazy krajin; jeho dílo se již vymanilo z fauvismu a bylo inspirováno kubismem.

PAŘÍŽ JOSEFA ZNOVU OKOUZLILA. Byl-li jeho první pobyt v Paříži a v Marseille hlavně poznáváním, druhá exkurze ho ovlivnila navždy. Cítil potřebu splynutí a nové výpovědi o pravdivosti cesty, jíž se ubírá jeho životní vyznání, chtěl znovu uvidět nejen nové malířské směry, ale i nejmodernější troufalou literaturu, o níž se zmiňovaly ve velkém hlavně francouzské umělecké magazíny.  

Ubytovali se s Vlastislavem Hofmanem v hotýlku des Américains na bulváru Saint–Michel a Josef měl kliku – přijel do času podzimních výstav; v Grand Palais shlédl Podzimní salón, u Bernheima kolekci Celníka Rousseaua, ale byla to hlavně galerie v rue La Boëtie, početně obeslaná výstavou La Section d´Or, která byla chápána za nejobsáhlejší kubistickou výstavu světa. Litoval, že zde nenalezl Picassa ani Braqua, ale umělci byli smluvně vázáni kšeftařem obrazy Kahnweilerem. Bylo již nesporné, že kubismus má ve světovém malířství nejpřednější místo a své chtivé následovníky. Josef byl uštván jako Sagvan Tofi Ištván, zmaten i znásilněn vším, co nyní spatřil mnohem jasněji než za svého prvního pobytu „dávej ber“; v kapse měl doporúčo k Picassovi, směl i do mnoha soukromých galerií a ateliérů, jeho den začínal za rozbřesku a trmácivě končil kolem půlnoci. Chtěl, vlastně musel obsáhnout i Trocadéro, vždyť jeho kolekce umění přírodních národů ho zaujaly již předtím a stále mu před očima defilovaly. Prostudoval Junoyovu knihu zábavy Arte y artitas a dočetl se, že již dříve umělci obraceli svou pozornost ke studiu primitivních plastik divošských idolů a fetišů. Došel k názoru, že Picasso, Braque a jiní umělci zcela určitě studovali sošky z Dahomeje, Súdánu, Senegalu, tichomořských lážo plážo destinací, ale studovali i umění dávného Mexika. Znepokojovalo ho to, uvědomoval si jakýsi protichůdný pochod zpět snad až ke kolébce lidstva. Vše mu připadalo jako pařížské křižovatky plné velikého ruchu, samý zmatek až k závrati z obav, že nejsou k zvládnutí, ale byl to zrakový klam a iluze, neboť měly svůj děj a řád.  

Když shlédl výstavy a Trocadéro, nakupoval časopisy, fotografie obrázků a knihy, byla to futuristická literatura, romány od Marinettiho, Mercereaua a vůbec vše, o čem se domníval, že do Čech ještě neproniklo. Umínil si, že se sem znovu vrátí, nejlépe příští rok, jako redaktor Volných směrů, a při té příležitosti by mohl Paříží provázet i kypící a laškovnou Múzu Jarmilku. Psala mu. I nyní. Vítal její řádky jako svou nejhmotnější potěchu a vůbec sladké pošetilosti způsobené rozumem. Musím si ji zasloužit, ubezpečoval se. Musím se vypracovat, být někým, a teprve potom žádat o její ruku.  

Vracel se do Prahy téměř po třech nedělích. Byl nesmírně unaven, ale nabitý novostí všeho, co viděl a poznal, a co si odnášel z Trocadéra v zápisníku i zachyceno fotoaparátem, naplněn vnitřní silou a milostí nové tvorby. Připadal si jako člověk, který má přeskočit příliš vysokou laťku příliš partyzánským focusem, a nedostává se mu místa pro pořádný rozběh; naštěstí si uvědomil, že vůbec není třeba tvořit absolutní a nebetyčné umění, ale přijatelný a užitečný normál širšího nového umění, které je hledáno.  

Třebaže byl přijat do Volných směrů jako redaktor Kroniky, rozhodl se zařídit jako malíř a prozatím opustit společné pero s Karlem. Psal obtížněji než on. Měl chvíle, kdy si připadal jako potok Rtyňka, který v parném horku jen s námahou a po stružinkách sbírá praménky vod, aby je skoupě a strnule předal do velké řeky. Chtěl překládat, psát odborné statě a kritiky, ale především chtěl malovat. Vsadil na sen svého dětství, na malířskou paletu, a perem chtěl pouze ladit svou strunu drobnými nezapomenutelnými prózami, které snad jednou dovede sloučit v jeden čtivý celek. Studoval materiály z Trocadéra, třídil je, hledal k nim odbornou literaturu a pomýšlel na to, že v budoucnu by mohl o umění přírodních národů napsat celou studii, jen až se v redakci trochu zabydlí.  

Doktor Čapek Pepikovo redaktorství a malování pokládal za ztracenou existenci kamufláž; jeho obrazy v něm vyvolávaly odpor a nad dvěma ženskými akty, kreslenými lavírovanou tuší, kroutil hlavou: – Józa říkal, že ty tvé ženské jsou moc hranaté. Že by nechtěl ani jednu.

– Vyřiď Tichému, že moje ženské nejsou aférky do postele, odsekl otci a přetáhl přes kresby babiččin šál.

– Zaplať pánbůh, až odsud zase zmizíme, přisadila si mami.

– Už aby bylo jaro! Pak se tu s Karlem stavte třeba na hlavu, my z Teplic nepůjdeme.

– Máme Pepičku! Však ona se o nás postará, řekli a vzali čáru každý do své cimry.  

Ještě než Josef odjel do Francie, Karel chystal dva literární elaboráty o belgickém, francouzsky píšícím básníku Emilu Verhærenovi a Waltu Whitmanovi, zakladateli moderního amerického básnictví. – Napíšu Šaldovi, co ty na to? obrátil se na Josefa. – Mohl by to otisknout v České kultuře, jinam se to ani nehodí. Zeptám se ho, jestli s námi počítá.  

Napsal Šaldovi 28. září, ale marně vyhlížel feedback. Urazilo ho to; dosud se nestalo, aby některý redaktor odmítl jeho spolupráci.   

Koncem roku 1912, v jednom podvečerním sezení v Unionce, dostali Karel s Josefem nápad: navrhli, aby byl na rok 1914 vydán almanach, výběr prací mladých autorů stojících mimo Šaldovu družinu. Nápad se ihned ujal a Theer dodal, že almanach by později mohl pravidelně vycházet jako ročenka. Než vrchní Patera párkrát roznesl „máčení“, byl plán hotov; hlavní redakci díla si vzal na svá bedra Otokar Fischer, úpravu měl na jedničku zvládnout jedináček Hofman, obrázky dodat Špála a Josef slíbil vyjednat vydání nákladem tiskového družstva Přehled. Spoluautory měli být Jan Wojkowicz, Stanislav Hanuš, Josef Kodíček, Arne Novák, Theer, Fischer a Josef s Karlem. Okamžitě napsali S. K. Neumannovi a požádali ho o spolupráci. „…almanach moderní poezie bez Vás byl by vždy neúplný… nové seskupení v almanachu bude něčím překvapujícím a doufám i silným“, psali ihned do Bílovic a oba se až nezřízeně těšili na dílo, které jistě obohatí současnou kulturu moderní koncepcí poezie. Věděli, že vlastně vyhlašují Šaldově družině a Moderní revui válku? Měli svůj smělý program a hnala je zdravá touha po novosti a neokoukanosti, čili po neklasické kráse.  

Po vánocích, sotva se dny překotily do ledna roku 1913, začal si Pepik nosit z univerzitní knihovny odbornou literaturu o přírodních národech; hlavní zdroje informací mu byly ročníky berlínského časopisu Zeitschrift für Ethologie a studie Clarence B. Moora z počátku desátých let la belle époque. Denně pořizoval výpisky do černého zápisníku, skicoval a kreslil primitivní ornamenty, chtěl je později s fotografiemi divošských plastik z Trocadéra a s vlastním textem použít do své budoucí knížky o umění přírodních národů. Bude-li mít k dílu dostatek sil a focusu. A shromáždí-li ještě další materiál; zatím studoval vše, co mu přišlo pod ruku. Občas byli s Karlem vyrušováni zvědavostí návštěvnic; přijela paní Prouzová z Úpice, museli se jí ukázat, aby Úpicí letěla zvěst, jak báječně si žijí, občas přijel úpický továrník Richard Morawetz, nový majitel vily doktora Čapka, sběratel všech možných starožitností jako těžký bohém Petr Hapka. Přicházel také Kubišta. Přicházel téměř denně. Poznali, že k nim chodí nejen debatovat o umění, ale také ohřát se u teplých kamen – byl v takové bídě, že pomalu neměl kde hlavu složit a venku úderné mrazy; chyběly mu peníze na barvy i plátna a jeho oblečení bylo velmi chatrné. Snad ani nejedl ovoce a zeleninu. Choulil se u vysokých kachlových kamen a vděčně přijal hrnek kávy a krajíc měkoučkého chleba. Náhle z něho vypadlo doznání: – Já musím na vojnu, Čapku. Mám dluhy a musím je zaplatit. Zbývá mi jediné, nechat se aktivizovat, armáda teď nabírá do svých řad oficíry a já jsem důstojník v záloze. Jinak pojdu hlady. Mohu si u vás schovat nějaké obrazy…?

Žasl. – A co bude s malováním? Přece všeho nenecháte! – Kubišta se ušklíbl: – Na vojně je času dost, příteli, budu malovat i tam.  

Teprve v podvečer se zvedal z babiččina fotelu a šel se hřát zase jinam, nejspíše rovnou do Unionky anebo k Janu Zrzavému do bídného kutlochu v Náprstkově ulici číslo deset, kde Zrzavý bydlel, maloval jasnými barvami obrazy a žil také z ruky do úst. Byli přáteli. Kubišta ho učil geometrickému rozdělení pláten ve výstavbě kompozice, výrazovému, promyšlenému použití barev a hledání odpovědi po smyslu lidské pouti.  

Josefa Kubištovy návštěvy zdržovaly od práce, ale ani pohledem nedal najevo svou netrpělivost; vždy si připomněl čas, kdy bezútěšně tkal kilometry vojenského cvilichu v Oberländerově továrně a místo malování čistil stroje koudelí. V poslední době chystal obrazy na 43. výstavu Spolku výtvarných umělců, chtěl se jí zúčastnit čtyřmi kubistickými oleji. Obrazy raději schovával; tati, kdykoliv je zahlédl, zrudl jako podrážděný Fučík se Stalinem krocansky dacansky a za dveřmi si ulevil: – Fujloty hambářský! Ani vidět to nechci! – Pak popadl klobouk a vyrazil do ulic.  

Zatímco bratři Čapkové v unionské společnosti vedli spory o nové umění v teorii a praxi, nad zemí Koruny české, vklíněné do soustátí Rakouska–Uherska, a nad dalšími zeměmi Evropy se stahovala mračna nenávisti a války nejen s kapustou a kyselým zelím. Zuřila válka italsko–turecká a moře kolem Dardanel bylo zamořeno minami. Chudáci Chobotnice, Sépie a Velryby. Německo zbrojilo na úderné plné obrátky maniaků, ceny potravin a spotřebního zboží narůstaly do astronomických výšin. Srbsko pro snahy o sjednocení Jihoslovanů bylo nazýváno „ohniskem neklidu“, nebezpečím na samých hranicích mocnářství a jen obratným jednáním politiků se nestalo, že již roku 1909 nedošlo ke střetnutí. Vilémovské Německo šilhalo po francouzských a anglických koloniích, ale jeho zběsilé pokusy o rozbití spojenectví a sympatií mezi Ruskem a Francií byly nevýhodně manipulované. Německo ovšem mělo své cíle; po vyhrané válce s Francií roku 1870 se začalo vyvíjet ve vysoce průmyslový stát, který si svými monopoly klestil cestu na výsluní Evropy, chtěl dominovat a diktovat světovému trhu a budoval armádu s řízným vojenským drilem. Nezasvěceným byly různé neshody mezi státy zatím pouhými šarvátkami a Vídeň považovala zásah proti Srbsku za otázku času.  

Josef na jaře roku 1913 osaměl – Jarmila s peprnou máti odjely do Paříže a jemu se Praha bez její přítomnosti zdála být němá a opuštěná. V Mánesu se chystaly převratné změny: Umělecký měsíčník, periodikum Skupiny výtvarných umělců, který Josef dříve redigoval, skomíral a finanční bázi a do Mánesa se chtěli vrátit bývalí členové. Josef cítil nad svou hlavou další nešvar nebezpečí; tušil, že by mohl být z redakce Volných směrů opět vypoklonkován a nahrazen přesilou Matějčkem a Fillou. Také se dozvěděl, že Skupina chce poškodit mánesovskou kubistickou výstavu, chystanou k podzimním plískanicím. Filla jako posel Skupiny již odjel do Paříže ke Kahnweilerovi a napovídal mu, že Mánes chce proti Picassovi, Derainovi a Braquovi prosazovat malíře Metzingera a Gleizese. To byla podpásovka a katastrofa; opatrný Kahnweiler nesnášel tuctové kubisty a slíbil na výstavu Skupiny výtvarných umělců poslat celou řadu Picassů, Braquů a Derainů a odmítl Mánes. Josef se polekal; kdyby se to doopravdy stalo, Skupinu veřejnost ocení jako vysoce elitní spolek, zatímco o Mánesu usoudí, že není schopen dostat se přes několik obyčejných kubistů ke skutečnému umění; Mánes s výstavou pohoří, a teprve potom členové Skupiny vstoupí do pokořeného Mánesa, aby ho svou přítomností okrášlili a pozvedli na patřičnou úroveň. Josef nenáviděl politikaření, pletichy, pomluvy a podrazy nevyspělého kopala do míče šikovnosti. Nervózně těkal bytem a přemýšlel, jak předejít pohromě. Náhle ho napadla spásná myšlenka – napíše do Paříže Jarmile, jakmile ona obdrží jeho naléhavou depeši, zastaví se u Kahnweilera, aby mu laskavě vysvětlila, jak se věcí mají, aby jednala…! „Není-li už pozdě, dá se Fillova ničivá plodnost paralyzovat tím, že by se Kahnweiler dozvěděl, že ani Mánes, ani tím spíš redakce Volných směrů nechce podporovat kubisty na úkor Picassův a jiný.“ Napsal jí, a když prosbu v dopise odeslal, cítil, že mnohá pokoření a neradosti života je schopen unést jedině s ní jedinou.  

Zatímco Josefa mučily starosti o chystanou výstavu, Karel končil čtvrtý ročník studií, odevzdal seminárku „Směry v nejnovější estetice“, psal články a napsal dvě básně. Jednu z nich, Ve věku mladého života, dal umělecké porotě Almanachu, druhou poslal Neumannovi. Jmenovala se Deštník:  

Bude to jenom krátká návštěva,

za nějakou chvíli odejdeme.

Ale já jsem měl oči zavřené,

byl bych na to zapomněl.

Šedivý deštník v rohu stál

a povídal:

Za nějakou chvíli odejdeme,

bude to jenom krátká návštěva.

… 

Nějaká slečna tudy šla…

Jak to, děťátko, slzy?

Límeček máte nový,

límeček sametový,

a vy byste plakala?  

Báseň měla čtyři dlouhé sloky, a když ji psal, neubránil se vzpomínce na Libuši. Čekal, co mu Neumann odpoví, ale Neumann mlčel, takže ho nakonec museli upomenout o slíbenou báseň do Almanachu.  

S Almanachem to vůbec bylo trápení. Autoři si dávali načas a o prázdninách se rozjeli do světa: Theer byl na Krymu, Fischer na svatební cestě ve Švýcarech, Arne Novák v Porýní, Hanuš kdesi na venkově, Hofman předal výpravu díla Brunnerovi, Josef měl navíc nedorozumění s kolegou Matějčkem, takže měli oba hafo starostí a psali z Bílovic autorům urgence. Karla také zaujal nový román Františka Václava Krejčího Červenec. Nelíbil se mu, srovnával jej s moderním duchem cizích autorů. Sedl a napsal o něm dlouhou a nepříjemnou kritiku, že „dílo F. V. Krejčího, rozsáhlý Červenec, je daleko toho, býti iniciativní událostí v naší románové produkci“; mezi řádky bylo možno vyčíst, že Čechy jsou na dobré romány vlastně chudé a v posledních letech nevyšlo nic, co by bylo hybnou silou a stálo za řeč.  

Článek vyšel v Přehledu 14. srpna a Karel netušil, jaká mračna se stahují nad jeho hlavou pomazanou.

O DNEŠNÍ TVORBĚ ROMÁNOVÉ, tak zněl nadpis článku F. X. Šaldy v České kultuře 12. září 1913 a byl vyhlášením boje proti Karlu Čapkovi za jeho „skandální“ posudek románu Červenec. Karel byl ovlivněn francouzskou literaturou svébytně moderního ducha, zaujatý i americkou literaturou Jacka Londona a novými díly anglických spisovatelů Rudyarda Kiplinga, Gilberta Keitha Chestertona a vědeckofantastickými i realistickými romány Georga Wellse. Tuto pronikavost žádal i na českých autorech pro českou obec čtenářskou. Jenže Šaldovo ostré pero, dosud vnořené do uměleckých snah spisovatelů starší generace, usoudilo, že bude vhodné přistřihnout mladému kritikovi křidélka. Napsal: „…p. Karel Čapek rozepsal se, řeknu ihned, způsobem velmi povrchním, matoucím a nepříjemně frázovitým. Pan Čapek staví proti sobě dvojí typ románový: jeden prý »pěstěný umělecký román jemného /!/ slohu, přečistý a úpravný /!/«, a druhý prý »rázu krajně ostrého a moderního« (dobrý bože, to cinká a klinká dutěji a pustěji než nejpustší novinová fráze z let devadesátých…). Co zde provádí p. Čapek, jest papírové siláctví velmi málo čistotné… obsahuje nekonečně více »hnací síly poznávací«, abych mluvil jazykem p. Čapkovým, než tucet prostředností »imperialistického« p. Kiplinga, jenž jest p. Čapkovi také iniciátorem tohoto »krajně ostrého a moderního umění«…“  

Šaldův článek byl dlouhý a zdrcující. Karlovi jej předložilo jako obzvláště pálivou lahůdku literátské lóže v Unionce a ve skrytu duše se bavilo jejím účinkem na jeho nervové soustavě. Pobledl. Srdce se mu rozběhlo prudkým tepem a v hrudi měl náhle takovou tíseň, že v prvních okamžicích nemohl ani vydechnout. Ale vzápětí se vzchopil jako veslař, jehož bárce hrozí divoká peřej a on ji hledí vyvést do klidných vod. – Šalda mne nepochopil, řekl věcně, ale bohémsky bezstarostně uvolněně mu nebylo. – Já přece vyznačil svou představu moderního románu! Nového umění! Já napsal, že romány se dosti málo starají o vydobytí bohatých krás, jimiž se zdobí umělá literatura; Krejčí je reprezentant české moderny, ale ukažte mi spisovatele, který by dnes svým dílem byl skutečným přínosem české literatuře. Ozvu se samozřejmě. Vzpomeňte na Arna Nováka; říká, že česká poezie dnes prožívá krizi; generace devadesátých let ustupuje z jeviště a nastupuje nová.  

Souhlasně mručeli, rozebírali Šaldův podrážděný výpad a čekali jeho další hněvivé reakce, neboť na literárním nebi se rodila nová stálice a staří psi bezzubým zvykem ji museli důkladně rozcupovat. Karel vzpomněl na Josefa, na skupinu Osma a boje jejích členů o vlastní osudové poslání a poznání; snažil se sám sebe uklidnit. Šaldovy nejapné jedovatosti se ho hluboce dotkly; poprvé cítil, že není stavěn pro hádavé a štvavé polemiky, že má slabou a snadno zranitelnou soustavu nervů.  

– Podráždil jsi ho, řekl Josef stroze. – To byl od tebe loni nápad, kritizovat Svobodovou! Jako bys nevěděl… Jsem zvědav, co řekne Almanachu. – Dotklo se ho, že Šalda Karla napadl, ale v podtextu všeho cítil, že to byl Karel, kdo jej provokoval. Jak se dalo čekat, roztržka se brzy rozšířila o další Šaldovy kritiky. 

Teď nás vypere všechny, řekla Unionka a nebyla daleko od pravdy; Šalda se obul i do Josefa Kodíčka a metal blesky na každého, kdo se jen odvážil zastat se názorů mladých a mladších. – Víš, jak ti ten sršatec říká? přinesl Josef z redakce Volných směrů zbrusu nový klípek. – Prý ti jinak neřekne než Ten negr…! Nemá tě rád, Kódl.  

Aniž tušil, Karla tím hluboce zarmoutil. Karel si byl dobře vědom nedostatečnosti své mužné krásy; náhle se mu zdálo, že se jeho obličej, a zejména silnějšími rty, opravdu podobá negerským maskám z Trocadéra. Jen velice nerad uveřejnil v Přehledu článek: Několik poznámek k moderní literatuře. „Moderní umění, nutně a přirozeně netradiční, má takový svůj zdroj v divokém podhoubí dneška a vystupuje cele z nové kulturní přítomnosti. Avšak tato není dána, naopak je dílem a musí být tvořena. Moderní skutečnost je neviditelná oku eklektickému a každý nemůže se k ní dostati. Není pouhým materiálem; je už jakousi duchovou koncepcí nebo organizací…“  

Domníval se, že ubrousil drápky Šaldově výbušnosti, ale mýlil se; kritik se nechal slyšet nanovo: „Myslitel p. Čapek ulehčuje si poněkud práci; místo důvodů namítá v poslední době rád svému odpůrci, že jest mezi nimi propast generací a že si nemohou rozumět… radil bych p. Čapkovi, aby opatřoval své články výstražným znaménkem a legendou: Jen pro mé soukojence!“  

Článek obsahoval plno osobních urážek a snad by se byly útoky na Karla neztišily ani do konce roku 1913, nebýt Zdeňka Nejedlého, redaktora České kultury; zřejmě znechucen charakterizoval polemiku jako zatím nezralé epigonské projevy Karla Čapka, v nichž se spletlo dohromady vše možné, i bulvární moudrosti Paříže.

– To máš tak, řekl Josef, halt nás mají za nekritické obdivovatele některých úpadkových autorů západu. Ale vracet se k tradicím? V těch lze jen pokračovat a nezastavovat se. My si pro Šaldu nezkazíme vánoce. Piš dál, Kódl, jak ti zobák narost. Já to v malbě dělám zrovna tak!

V ten čas Karel potkal dívku la Femme Fatal. Potkal ji před budovou České spořky vedle Lažanského paláce, hleděla na něho upřeně a trochu se usmívala. Bylo téměř jisté, že se již někde viděli. Že s ní snad dokonce hopsal na rytmus údernější formy jazzu. Na Žofíně? Anebo na Závisti? Chodili s unionskou společností do výletních hostinců kolem Prahy, kde se dařilo pěstovat tance na čerstvém vzduchu. Náhle mu zpod paměti bleskla jasná vzpomínka: Hradec Králové! Denní korzo v podloubí domů na Velkém náměstí, hloučky mladých dívenek. A jedna z nich, malá blondýnka jasně modrých očí… Zvolnil krok a smekl klobouček ten vzrušený klouček. Rozpačitě sklopila brvy, ale vzápětí vysunula ruku z černého sametového rukávníku s kožešinkou a promluvila: – Jsem překvapena, že jste mne poznal, pane Čapku. Tehdy v Hradci jsem byla ještě dítě. 

Přijal její ruku, podržel ji v dlani a bylo mu trapně, že její jméno si nedokáže vzápětí vybarvit, možná ani neznal její iniciály. Postřehla jeho rozpaky a zasmála se: – Jsem Olina Špétová. Bylo mi tehdy třináct a jen zřídka jsem směla na korzo; byla jsem v Hradci jen krátce. Teď jsem tu u tety, studuji na učitelku. 

Pohlédl jí do jasných kukadel a špitl: – Doprovodím vás, dovolíte? Je mi milé, že jsem vás tak znenadání potkal.

Doprovodil ji do Petrské ulice, a když se loučili, řekli si, že se opět sejdou.  

Vracel se domů za úplného šera. V ulicích svítily plynové lampy, z Vltavy táhla syrová vlhkost a mlha. Když přišel k Říční jedenáct, vrata do dvora byla dokořán, truhlářský učedník Venca zametal březovým koštětem dvůr před dílnou, čepici naraženou až na uši, a zpíval si chlapeckým, ještě trochu mutujícím vokálem:

Horo, horo, vysoká jsi,

má panenko, vzdálená jsi!

Vzdálená jsi za horama,

vadne láska mezi náma…  

Píseň zalétla sonicky vlaštovkou na peruti až ke Karlovi. Vzpomněl na Libuši. Že už vůbec nepíše – a jak dávno. Že se již ani lístkem neohlásí, jako když kámen padne do hlubiny. Kdysi mu babička řekla: Jó, hochu, než ty doštuduješ, bude pro tebe stará. Tak se netrap… Věděl to; všechno věděl, a přece se trápil, než v něm bolest ulehla do trochy zapomnění. Myslel si: Láska je záblesk věčné blaženosti a krásy.  

Vadne, vadne, až uvadne,

není pro mne ve světě žádné…  

zpíval Venca další sloku písně a Karel, hlavu skloněnou, prchal spoře osvětlenou chodbou domu do prvního poschodí. Tu noc nemohl usnout. Raději vstal, rozsvítil lampu a sedl k psacímu stolu. Spící bytovky, věci kolem něho, ulice i temný stín kaštanu u truhlářské dílny pod okny se slily v jediné hluboké ticho, v němž v nesmírné výšce a dálce neslyšně třaskaly hvězdy. Psal a škrtal, s nutkavou naléhavostí řadil svým drobným špičatým písmem řádku k řádce. Popsal několik osmerek papíru, a když povídku ukončil, zavřel na chvíli oči a seděl nad ní nepohnutě. Teprve po chvíli ji přelétl očima a dal jí název; jmenovala se Utkvění času.

JOSEF SE ROZJEL DO BERLÍNA. Nejen kvůli Prvnímu německému podzimnímu salónu s velkou účastí francouzských kubistických malířů, ale zejména kvůli královskému etnografickému muzeu. Již téměř rok soustavně pracoval na přípravě knihy o umění přírodních národů a chtěl vidět souvislost všeho, co viděl v pařížském Trocadéru a co lze spatřit v Königliches Museum für Völkerkunde. Když se za několik dní vracel do pražské reality, zápisník plný poznámek, promyslel článek pro časopis Lumír, První berlínský podzimní salón, ale znovu mu defilovalo hlavou vše, co na výstavě viděl; přítomností Francouzů na ni padalo trochu pařížského glancu, i když zde byla silná (vehementní) mezinárodní konkurence. Z Čechů vystavovali Gutfreund, Janák, Gočár, Otakar Kubín–Coubine, Beneš, Filla. Zaujali ho Holanďané; jejich obrazy sice neměly velkou hodnotu, ale zvláštním konstruováním obrazů z řetízkovitě vázaných plošek budili dojem jakési nové odrůdy neoimpresionismu. V Nové galérii na Postdammer Straße byl překvapen – našel zde Braqua, Picassa, Deraina, Toulouse–Lautreca i Rousseaua; když procházel sály, měl dojem, že se tu na něho usmívá (šklebí) sám kolozubý předříkávač prodavačova desatera Kahnweiler. Jeho sebevědomí postoupilo dál. Stouplo zejména setkáním s majitelem časopisu Der Sturm Herwarthem Waldenem a byl by se rád setkal i s významným berlínským ochráncem moderního německého umění Franzem Pfemfertem, ale neměl to štěstí; sympatie k oběma autorům mu napovídaly, že právě s nimi bude jednou spolupracovat. 

Sotva se vrátil do zaprášené Prahy, měl za zády nepříjemnosti: Znovu se dostal do tlaků v redakci Volných směrů; vytýkali mu, že moderní umění jeho vinou už přerůstá redakci přes hlavu. Napsal řadu zanícených článků o umění – snad nejkrásnější z nich byla úvaha Tvořivá povaha moderní doby, která objasňovala duchovní program budoucnosti a umění vůbec. Asi mnohým vadilo, že byl sakra dobrým kritikem sakra nevalných poměrů; psal o všem světovém uměleckém dění, žil v něm i pohled filozofa, který vyznává filozofii aktivní svobody, života, relativity a harmonie. Útoky nejprve považoval za nepodstatné; věřil, že různice přejdou jako dětské osypky spalničky. Ale šlamastyka u mystika byla taková, že nebylo jisté, zda nadále bude redaktorem; v podtextu všeho zrál generační problém, i to, že kromě Kroniky rozšiřoval ve Volných směrech směle vliv i na další skladbu příspěvků. Bylo mu ze všeho šoufl; necítil se být silný poživatel kafe v kramflecích, často jej přepadala prudká migréna; nosil hlavu v dlaních, bolavou jako střep, zrak se mu vždy zhoršil a prudké zvracení ho na pár hodin uvěznilo do babiččina křesla ušáku.  

Ani Karel nevyhlížel zrovna jako na módních molech; polehával, rozmíška se Šaldou se na něm podepsala. Nesl nedorozumění statečně, ale už v listopadu si Neumannovi postěžoval: „Víte asi o polemice F. X. Šaldy proti mně. Věc je mi dost nepříjemná; kdybych mu měl odpověděti podle svého přesvědčení, musel bych mu napsat, že je pro mne trpasličím kýčařem, že všechny jeho myšlenky, které znám, jsou špatné, mediokritní, neplodné a chcíplé a že nemá co se vnucovat do životního okruhu, ve kterém jsem já; ale víte, v tom by každý viděl jen brysknost a temperamentnost mládence proti postaršímu uchazeči o respekt…“  

Bylo jisté, že generační trable vyšachovaly umění, zápasy probíhaly naplno v redakcích, v ateliérech, ve spolcích, byly dokladem bouřlivého vření a závanu nové Epochy.  

Vánoce byly za dveřmi. Čapci čekali příjezd rodičů z Trenčianských Teplic, neviděli je od prázdnin. Nechyběli jim. Pracovali, studovali a psali. Měli za sebou velmi náročný, ale i úrodný rok. Karel, když letmo sčítal své uveřejněné články v Přehledu, ve Volných směrech, Stylu, ve Scéně i v Lumíru, nehledě k přípravným pracím na Almanachu, došel k úctyhodné cifře – bylo jich nejméně pětatřicet, každých deset dní jeden.  

Josef poprvé nachystal pro Jarmilu vánoční pozornost; vyrobil jí koláž. Vzpomněl si, že se dívce líbila vkusná krabička s datlemi v modré orientální výzdobě, v pozadí domy a velbloudi. Podlepil obrázek papírem a přimaloval mu zátiší. Hrál si s dárkem půl dne, pak jej pečlivě zabalil do hedvábného papíru a poslal na Vinohrady. S napětím očekával odezvu a ta přišla co by dup; než se na Štědrý den vrátil z nákupu, měl doma nenápadný balíček; Jarmila mu v obchodě vybrala sváteční vázanku a něžnou větvičku pozlaceného jmelí. Zapadl s dárkem do pokoje, jmelí pověsil nad psací stolek a okouzleně naň pohlížel; byl si už téměř jist, že Jarmilin vztah k němu zpevnil a přetavil se v osudovou lásku. Brzy na to, v únoru, se rozhodl, že jí řekne o všem, co k ní v srdci uchovává, že jeho sedmadvacet let již touží po společné cestě s ní a s žádnou jinou krasavicí. Čekal na ni před Rudolfinem; viděl ji přicházet v teplém zimním plášti, usmála se na něho, pokynula. Políbil jí ruku a vsunul její dlaň do své: – Kam půjdeme, povězte? Co kdybychom si to namířili do Chotkových sadů… – Chodívali spolu na dlouhé špacíry po Praze, někdy až k hlubočepskému údolí pod vysoké oblouky železničních mostů, k podolské cementárně, anebo nábřežím podél Vltavy, měla vždy výdrž a dojem, že si Josef vyhlíží náměty ke svým obrazům, pictures in his nonchalant mind.  

Přikývla, temné oči jej objaly láskyplným pohledem; bývala by s ním šla, kamkoliv ji vedla jeho láska. Věděla o ní dávno, byli mladí, tepala v nich vyzývavá a nedočkavá nejdražší tekutina, ale vzájemná plachost zaplašovala projevy vroucí náklonnosti, jen jejich dopisy prozrazovaly hluboké sympatie v něze a v oslovení drahé adresátky / adresáta. Toho dne na konci února, kdy již byly ve vzduchu cítit vnadné závany jara, se navzájem zaslíbili; v ohybu opuštěné cesty ji přitiskl k hrudi a řekl jí, že ji miluje nade vše na světě, jednou provždy a na celý barevný malířský život. Řekla mu: – Nikdy se vás nevzdám, Pepiku. Ale maminka… – Odmlčela se. Raději neprozradila, že matka dobře ví o známosti, ale schválně ji nechce tolerovat.  

Věděl to. A byl rozhodnut o Jarmilu usilovat stůj co stůj. Jenže – kdo byl pro Zdenku Pospíšilovou jakýsi Josef Čapek, neznámý malíř z okruhu bláznivých vyznavačů podivných uměleckých tendencí, mazal, jehož loňské čtyři obrazy na dubnové výstavě budily krajní pohoršení a rozpaky? Jak by asi zaopatřil její dceru, zvyklou na pohodlí a mravy dobré měšťanské společnosti? Je vůbec možné, aby jí odešla za takovým nanicovatým člověkem, který je nejen společensky, ale i umělecky podprůměrnou partií? 

Josef cítil dávno ten odpor; věděl, že není brán v úvahu jako vážný nápadník. Přepadal ho těžký stesk. Stesk z času a beznaděje, připadal si jako vysvlečený a hnaný uličkou ponížení a hanby. Umínil si, že bude pracovat ze všech sil, aby si dívku vybojoval a vysloužil si dostačující důvěru…  

Netušil, jaké úskalí ho v redakci potká. Kolega Antonín Matějček, redaktor Volných směrů, již dávno nemohl skousnout, že Josef, přestože má na starosti pouze Kroniku, rozšiřuje svůj vliv i do hlavních témat – nejčtenějších článků časopisu. Spory vyvrcholily v okamžiku, kdy Matějček nachystal do tisku elaborát o benátském iluzionismu osmnáctého století, a co čert nechtěl, Pepik, aniž tušil, napsal článek podobný. Jiskra nevraživosti přeskočila v plamen – Josef byl obviněn z plagiátorství. Nakonec se věc vysvětlila, ale rozladění zůstalo a nešlo odstranit. Následky se objevily brzy: Valná hromada Mánesa, svolaná na 13. březen roku 1914, byla poštvána staršími členy proti moderní čapkovské orientaci Volných směrů a Josef už do výboru nebyl zvolen. Pochopil, že je vlastně konec s jeho plány na zúrodnění časopisu a redaktorství se vzdal. A vzápětí byl z Mánesa vyloučen. Důvody byly téměř nicotné: dovolil si, bez předložení rukopisu spolkovému výboru, uveřejnit v Přehledu článek, proč se vzdal redaktorství Volných směrů sám, a o své vůli, co mu vadilo a čeho chtěl docílit.  

Bylo to vyhnání, pokoření a pohroma; rázem byl zbaven možnosti vystavovat své obrazy, nepatřil nikam a ocitl se v podivném vzduchoprázdnu; přišel o pravidelný měsíční příjem 250 korun – tak nezbytných pro životní existenci a plány s Jarmilou. Pozoroval její zamlklost, čekání na rozuzlení dlouhé známosti v ní zrálo ke vnitřnímu fiasku. Náhle vše, co kolem sebe viděl, a na čem stavěl své prosté lidské štěstí, bylo v nedohlednu; byl bez naděje na společný život s milovanou dívkou, zdánlivě osamocen jako člověk ve chvíli zrození a smrti a bez možnosti uspořádat alespoň soukromou výstavu. Své zoufalství převtělil v dopise Jarmile do zděšeného Claudelova povzdechu ve hře Zvěstování Panny Marie: Obraze nebeské krásy – ty nejsi má!  

– No tak, bratříčku, přisedl k němu bravurní Karel do tatiho „zátoky odpočinku“, – nedej na plky a funguj, sambhar logiko. Maluj a běž dál za instinktem, božský a šlechetný Birdo. Kup si olejový barvy a maluj, však dobře víš, kdy bylo hůř: Když tě naši dali k Oberländerovi, abys pucoval mašiny a nebylo nic než ty kilometry lajntuchů před tebou. Dej na mne – já mám nos…! 

– Jasně že máš, odpověděl a pokorně sklonil hlavu. – Souhlasím; jsem teď citlivka jako otevřená rána. Mám ze všeho zoufalou hlavu a životní energii skoro žádnou, ta skomírá. Ale člověk se musí nějak otřepat a dál pokračovat ve snech jako ve šlápotách. 

Opět byli jedno srdce a jedna duše; Karel ho pozvedl z té divné lidské tísně a dohlížel na něj, dokud Josef, mhouře oči za silnými obroučky brýlí, zase nenapjal plátno na malířský stojan a nezačal se snažit na kubizujícím portrétu Muž s cigaretou. Jediné, co ho v té době těšilo, byla velká výstava v pavilónu Mánes pod Kinského zahradou; připravil ji pařížský kritik a teoretik kubistického hnutí Mercereau a kromě velkého počtu cizích umělců se jí zúčastnil Hofman, Chochol, Kubín, Kubišta, Šíma a Špála. Scházel Picasso, Braque a Derain, neboť Kahnweiler, bezvýhradně disponující obrazy těchto tří největších kubistů, je odmítal vystavovat s obrazy umělců pouze takzvaného kubistického proudu; nicméně – vystavovali zde malíři nové epochy a k té patřil také on. Ze smutku ho nakopla báječná barvitá spolupráce s Mercereauem; pařížský kritik ho zavalil povinnostmi, sháněl pro něho referáty do německého Sturmu a revue italských futuristů Lacerba, kterou redigovali spisovatel Papini a malíř Soffici. Byl velmi unaven a byl rád, že Jarmila odjela na Istrii, do přímořského letoviska s termálními lázněmi Lovrana. Po všem, co kolem sebe nedobrého zahlédl a musel se handrkovat i o poslední honorář z Volných směrů a odstupné za vyšlé dvojčíslo, Jarmile napsal: „Zažil jsem teď v posledních letech tolik věcí, nejen na sobě, ale právě že viděl jsem tolik mrzkostí, které byly páchány na jiných, že je mi z toho velice ošklivo. Myslím, že čeští lidé jsou velice špatní, velice nízcí a že jsou to opravdu méněcenné povahy a že jiní národové měli a mají právo takovými až bezcharakterními chudáčky ostentativně pohrdat.“ Byl to velice přísný soud nad lidskou nenávistí a škodolibostí; Josef vyloučení z Mánesa nesl hůře než těžké ublížení na těle. Náplastí na zklamání a úskoky mu byla přípravná práce dalšího Almanachu na rok 1915; minulý šel velmi dobře na prodej, třebaže jej Arne Novák rozdělil na dva směry: Theera, Fischera a Hanuše označil za autory stylově čisté, zatímco jej, Karla a Kodíčka posunul do části nehotové, naturalistické a pusté. Josef měl v Almanachu tři krátké prózy, Procházka, Událost, Vodní krajina, Karel báseň Ve věku mladého života a Neumann zazářil verši Dub, Střevlíci a Cirkus. S nově chystanou ročenkou bylo ovšem opět soužení; – padl návrh rozšířit ji o hudební přílohu a pánové Fischer a Theer si zase přáli vložit mezi texty ilustrace výtvarného umění členů Skupiny; vznikl spor; bylo nebezpečí, jakmile se do Almanachu dostanou členové Skupiny s Fillou, bude po idylce a nastanou opět staronové baronové žabomyší kvákalky války.  

Josef začal psát povídky. Psal temně, marná láska k Jarmile i ponížení redakce ho na dlouhý čas poznamenaly prekérní situací v myšlenkách. Psal a maloval. A namaloval uhlem hlavu ženy: Tmavý podklad, jemné a jasné kontury protáhlého obličeje ostře ohraničeného světlými čarami neklamně naznačovaly vliv černošského umění. Karel, když obraz spatřil, vyhrkl: – Vypadá jako z Trocadéra, ale je podobná Jarmile.  

Zatímco s námahou bojoval o svůj vnitřní klid, Karel dřel ke zkouškám. Zvládal jednu za druhou a chodil na schůzky s Olinou; zjistil, že se slečna příliš nevyzná v moderní literatuře, a proto je nutné ji patřičně zvednout povědomí o tom, co právě frčí. Četla Zeyera, Jiráska a Vrchlického, přinesl jí nově vydané Neumannovy verše Kniha lesů, vod a strání, a když jí je vkládal do rukou, neopomenul jí zdůraznit, že předmluva ke knize je jeho vlastní úvod k básním velikého barda. Zvedala k němu nevinné oči a obdivovala ho; byl jiný než ostatní chlapíci jeho stáří, jeho svět byl ohraničen literaturou, uměním, studiem a vidinou krásna, jíž zatím nemohla rozumět. Nedalo mu, aby s pocitem křivdy nevzpomněl na Libuši; na rozdíl od Olgy toužila po hlubším poznání cizí literatury, zajímala se dokonce o jeho seminární práci, když studoval prvním rokem na univerzitě. Byla jiná než Olga, byla hlubší, vzdělanější i krásnější, ale byla méně oddaná a méně vroucí.  

Chodili s Olgou na Petřín a do Chotkových sadů a občas s sebou brali Vojtu. Přidružil se k nim s takovou samozřejmostí, jako by ani nebyl přizvaný host, ale součást jejich vztahu. Žertoval, trousil duchaplné gagy, byl statný a silný a Karel, když si ho představil v bílém lékařském plášti, zažárlil: Vedeš, hochu, kam já na tebe se svou chromou páteří…! Byl nespokojený a rozmrzen sám na sebe i na Olgu, že jeho poklony přijímá. Nedávno pulsovali rytmicky akademicky na Žofíně, pak přišel Vojta a zcela samozřejmě spustil: Dovolíš? Rád bych se slečnou tango. – A tančili a tančili a on vysedával jak oukropeček u sklenice piva a sledoval jejich zákruty. Zabořil se do práce, aby na všechno zapomněl, sbíral materiál k podzimní seminární práci „Poměr estetiky a dějin umění“; měl doma celé stohy pomocné literatury, kupila se všude kolem psacího stolu u okna s výhledem na truhlářskou dílnu a zelené stráně Petřína, skláněl se nad ní hluboko do jarní noci. Aniž tušil, zrál v polyhistora s obrovským věděním současného i minulého věku a jeho odbornou literaturou se často, téměř denně, zaobíral také Josef. 

OD ROKU 1908, kdy Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu a nesmírně tím pobouřilo Srbsko, svět spěl k první světové válce. Vyostřovala se situace na Balkáně, Vídeň vedla proti Srbsku nevraživou politiku. Rakousko bylo před zhroucením. Všechny tyto letité krize se nakupily do jednoho meganeodkladného záporného konfliktu.  

A tehdy, v neděli 28. června roku 1914, kdy Louis de Funès přišel porodem na svět za 1 měsíc, 3 dny a 2 noci, padly osudné výstřely v Sarajevu. František Ferdinand nedal na varování rakouských úřadů a jel do Bosny na velké vojenské manévry; Srbové je nesli jako justament ve chvílích, kdy národ po celá staletí vzpomínal výročí porážky na Kosově poli, tektonické kotlině, v níž na den svatého Víta 28. června 1389 turecký sultán Murad I. porazil vojska srbského knížete Lazara a Srbsko se stalo vazalem osmanské říše. Již první chvíle návštěvy Sarajeva byly naplněny napětím – před auto následníka byla studentem Nedělkem Gabrinovičem vhozena bomba. A když auto cestou z radnice neodbočilo na náhradní trasu liduprázdným nábřežím, ale nečekaně vjelo do třídy Franze Josefa, vynořila se ze špalíru diváků ruka s napřaženým revolverem. Ruka Gavrilo Principa mířila dobře; první ranou smrtelně zasáhl arcivévodu, druhou odprásknul jeho ženu Žofii, vévodkyni z Hohenbergu.  

Josef s Karlem byli u Helenky v Bílovicích. Karel se učil ke státnicím, Josef kreslil Neumannovu podobiznu, měla zdobit knihu veršů Nové zpěvy a značně ho vyčerpávala; udělal již sto dvacet osm obrázků básníkovy hlavy a stále nebyl spokojen; nejvíce starostí mu dělalo Neumannovo rozrostlé houští vousů. 

Helenka byla tentokrát v Bílovicích jen krátce. Brno žilo všesokolským sletem. Obrovská česká manifestace zatlačila do pozadí provokující skupiny brněnských Němců, od Besedního domu ke sletišti, zasypáván květy, pochodoval patnáctitisícový průvod nabroušených sokolů z Brna a ze všech koutů Moravy a Čech, do města přijelo na sto tisíc hostů. Starosta Jenko Havlič (předchůdce dobré pověsti Václava Havla) s doktorem Scheinerem netušili, jak násilně bude ukončen ve chvíli, kdy ženy docvičí svá prostná, že na sletišti zůstanou jen překrásně zdobená žudra a celá jeho plocha osiří na mnoho, mnoho let…  

– Jen aby nám z toho ohníčku nevyletěl oheň, řekl Koželuha a zamyšleně sáhl po viržinku. – Ve vysokých kruzích se šeptá, že se Vídeň už dohodla s Berlínem; Srbsko dostane ultimátum s nepřijatelnou osmačtyřicetihodinovou odpovědní lhůtou. Pak se ihned vojensky zasáhne. Jenže – ono to vypadá na pumu s doutnákem; Srbsko má smlouvu s Ruskem, Rusko s Francií a Anglií, tak abychom nakonec nešli bojovat…!  

Netušili, jak velice jsou jeho slova prorocká. V neděli 26. července, to už máme jen 5 dní před porodem Louise de Funèse, na svátek svaté Anny Helenka řekla rodině: – Dnes je v Zátiší cimbálovka, půjdeme se tam podívat. Pojďte také, hoši, třeba si skočíte! 

– To zrovna, namítal Josef. – Musím dodělat Neumanna, už se s tou jeho hlavou moc dlouho párám.

– Nikolivěk, zaculil se Karel. – Jak ráčíš vědět, na trdlovačky nejsem. Mám tady líbezné čtení k doktorátu, to je mi nade všechny legrácky.

– Tak si tu tvrdněte! ohrnula nosánek, oblékla Evu a Helču do bílých šatů a rodina vyrazila za zábavou.

Brzy byli všichni zpátky.  

– Ježíšmarjá, mobilizace! Je mobilizace, lidi, vpadl do restaurace vyděšený člověk a vyplašenýma očima zíral na tančící páry. – Všeho nechte – zrovna vylepují plakáty…!

– A kde je vylepují? Vzpamatoval se doktor Koželuha z ohromení a vstal od zahradního stolku. Temné tušení ho sevřelo, vyšel z branky a za ním se valil zástup hlučících individuí; všichni byli vyděšeni a běželi na poštu.  

Před mobilizačním rozkazem, vylepeným na černé tabuli před vchodem, stál zástup výletníků a zdrceně hleděl na seznam ročníků, které měly okamžitě rukovat do horoucích pekel za císaře pána. Kdosi řekl: Srbský království je malá země, s ní budeme hned hotovi, ale všichni mlčeli a nikdo mu neodpověděl. Muzika v Zátiší utichla a ti, jichž se mobilizační rozkaz bezprostředně týkal, spěchali do svých domovů. Mračna nad Evropou zhoustla a vyslala k zemi černožlutý blesk.  

Dne prvního srpna následovalo vyhlášení válečného konfliktu Německa Rusku, 3. srpna Francii, 4. srpna byla přepadena neutrální Belgie, Velká Británie vyhlásila válku Německu. Rozpory velkokapitálu, boj o kolonie, o přerozdělení světa byly zápalnou šňůrou ke krvavé explozi, která pohřbí na dvacet miliónů lidských nadějí do urny, rozvrátí domovy statisíců a bude největší katastrofou od výskytu homo sapiens sapiens na planetě. V úterý 28. července se v celém mocnářství a ve všech jazycích národů Rakouska–Uherska objevily další plakáty; byl to císařský manifest: MÝM NÁRODŮM!  

„Bylo Mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války.

V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.

Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci, k zabezpečení jeho vážnosti a moci, k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče…“  

*

Noviny přinesly obrázek císaře pána, jak hluboce hluboce dojat podepisuje manifest, tiskárny jej vychrlily a hejtmanství roztrousila do všech koutů monarchie. „Ku mojím národom!“ četl doktor Čapek manifest v Trenčianských Teplicích a s hlubokou vráskou na čele se obrátil k paní Boženě: – Vidíš? Co jsem říkal? Že to Sarajevo neskončí dobře. Už je to tady! Aby tak naši hoši… Musíme do Prahy, holka…!  

Karel a Josef se vrátili domů a dorazili do Čech po dlouhé a ošklivé cestě ve vlacích přecpaných branci. Litovali, že nemohli zůstat u Helenky – chtěli si s Neumannem pohovořit o novém časopise, který měl v plánu – obstará-li dostatek finančního krytí i spolupráci superautorů. Byli nadšeni jeho nápadem, mohl znamenat i pro ně sice malý, ale jistý finanční přínos k přilepšení. Válka udělala konec všemu a Josefovi až zatrnulo, když si uvědomil závažnou skutečnost; Mercereau mu nabízel možnost výstavy obrazů v Americe a nyní je po naději a vše se vytrácí v nedohlednu.  

Jejich první kroky vedly do Unionky. Vřela. Na literaturu, umění a hádání náhle nebyl čas. Už narukoval Erwin Taussig, Brunner musel do Innsbrucku k landverákům, Rudolf Karel na haličskou frontu, narukoval pěvec Karel Burian, z divadla Uranie herci Sedláček, Kohout, Laďánek, Jelenský, písničkář Karel Hašler, k odvodu se chystali Arne Novák, Václav Vilém Štech, architekt Novotný a Hofman, dokonce i nemocný Theer a tuberkulózní Špála, jen Filla, Gutfreund a Kubín zůstali ve Francii. A co my, kdy na nás dojde řada? ptali se Čapci sami sebe a zamyšleně a s obdivem hleděli na Langera. František Langer náhle přestal být literátem a stal se opět doktorem medicíny – učil své souputníky simulovat, vyrábět příznaky prudkého ischiasu, epileptické záchvaty, žaludeční koliky, srdeční arytmii, vymýšlel nemoci pro každého jinou, učil nedoslýchat, nevidět a třeba i vůbec neslyšet, kulhat, pajdat, ťapkat, belhat se, magořit, mátožit, křepčit tanec svatého Víta, nehojit boláky a všelijak je přikrmovat.  

– Tauglich, tauglich, odváděla vojenská lékařská komise jednoho muže po druhém, válečné dekoraci bylo lhostejné, jak se kdo cítí, zatím nebrali jen mrzáky a slepé. Bylo téměř jisté, že Karel vojně ujde, nebyl nikdy odveden. Ale paní Boženu posedl strach o syny. Od chvíle, kdy se vrátili z Trenčianských Teplic, začal doktor Čapek shánět pro Pepika sadu zvláštních brýlí.  

– Vždyť to jsou dalekohledy, špatně v nich vidím, naříkal Josef a držel si hlavu. – Mám závratě, všechno se se mnou točí… Stačí, že mám kataraktu a levé oko astigmatické! Říkali v Unionce, že nad osm dioptrií lidi neberou.  

Byla to pravda. Levé oko měl velice těžce postižené, prakticky na ně neviděl, jenže pravé oko mělo „pouze“ sedm dioptrií a bylo třeba je nacvičit na silnější skla, aby nemohl být odveden.  

Válka se rozrůstala do obludných rozměrů a probíhala na několika frontách, ale německý plán zmocnit se Francie obchvatem přes Belgii byl zmařen; nečekaná aktivita Rusů přinutila německé velení přemístit vojska ze západu na východ, takže poměr soustředěných sil na západní frontě se vyrovnal a vojska Dohody, Francie a Anglie, mohla přejít do protiútoku a vyhnala Němce od řeky Marny až k řece Aisne. Na východě byla obdobná situace; Rusové byli sice rozdrceni u Tannenbergu, ale brzy na to obsadili Halič a Bukovinu. V Čechách se probudilo staré rusofilství, přikrmované celé minulé století buditeli národa. Od úst k ústům se nesla zpráva: Nebojujte s Rusy! Nechte se zajmout! Prahou a venkovem se šířil údajný Manifest ruského báťušky cara Mikuláše II.; byl tajně šířen v Mánesu a kromě textu manifestu oznamoval, že na svatého Václava už chtějí být Rusové hrdlořezové v Praze. – Pečte hus, přijde hnus Rus! Moskvani zabrali haličskou zemi, kéž bychom říkali: Rakouska není! Ať dejchá ten Baťuška! – Jenže každému neopatrnému výroku z hrdla hrozilo smrtelné nebezpečí: Občanská práva, zaručená prosincovou ústavou z roku 1867, byla zrušena a každý náznak nekázně proti Rakousku a válce byl považován za velezradu. Za odpornou velezradu. Již v říjnu roku 1914 třeskly salvy popravčích čet; ta první byla za dvě sloky básně Slavomíra Kratochvíla z Přerova!  

Karla a Josefa napadlo: Co kdybychom jeli do Španěl? Omrkli bychom staré španělské umění, Španělsko neválčí, ve Španělsku je klid, snad by se tam dala přežít i válka. Šli podat žádost o pas přímo k policejnímu řediteli Křikavovi do Bartolomějské ulice. V čekárně prezidia zastihli doktora Beneše. Znali ho z Paříže a Karel z univerzity; chodil na jeho přednášky z pragmatismu, morálky a psychologie. Byl menší, tmavších vlasů, sčísnutých do levostranné pěšinky, a tvář kolem brady a skrání zdobil nízký věneček měkkých vousů. 

Věděli o něm, že píše do Práva lidu, a že se o něho zajímal nejen doktor Šmeral, ale i mladočech doktor Fořt, jenže docent Beneš vstoupil do maličké Masarykovy pokrokové strany realistické, třebaže byl v opozici a plně s ní nesouhlasil.  

Doktor Beneš chodil neklidně čekárnou policejního prezídia, ruce za zády tmavého redingotu, a když zahlédl Čapky, přešel kolem nich a zkoumavě na ně upíral zraky. Pozdravili ho. Mírně se uklonil, pokračoval v procházení, ale náhle oslovil Karla: – Co vy tady děláte?  

Bylo evidentní, že o nich přemýšlí; Karla znal ze svých přednášek, jen o Josefovi přílišnými poznatky nedisponoval, ale z pařížského přátelení se Štechem věděl, že je malíř. Nebylo těžké uhodnout, co oba pohledávají právě u Křikavy. Podal Karlovi vizitku a prohodil jednou větou: – Rád bych si s vámi promluvil, až budete mít čas.  

– K službám, pane docente, řekl a vložil kartičku do náprsní tašky.

Setkali se brzy a malý třicetiletý docent přešel bez omílání frází k věci: – Podívejte, pane Čapku, já bych s vámi rád dohodl jednu věc; právě tak jako vy mám podanou žádost o pas k výjezdu do ciziny, ale na rozdíl od vás jej asi nedostanu. Pro případ, že se váš výjezd uskuteční a můj bude zamítnut, vás již nyní žádám o převoz nějakých dokumentů za hranice Rakouska. Samozřejmě v naprostém utajení a bezpečně.  

Karel byl zaskočen. Počítal se vším možným, s otázkami na názory mladistvých v Unionce, na univerzitě, v redakcích a vůbec mezi občany, ale právě tuto naléhavost v prosbě nečekal. Pohlédl Benešovi do očí a vydal ze sebe souhlasné stanovisko: – Prosím, pane docente.  

Beneš, jako by byl duchem v posluchárně univerzity, spokojeně naklonil již trochu olysalou palici: – Víte, po událostech v Sarajevu jsem nevěřil, že by se Vídeň dala zatáhnout a namočit do války hnisavé. Ale když Rakousko poslalo Srbům ultimátum, bylo mi jasné, že se mocnářství vrhá do zkázy. A tak když vypukla válka, bylo mi politicky i mravně – a nejen mně – samozřejmé, co se musí podniknout. Se vstupem Velké Británie do války zmizela poslední naděje na uchování Rakouska; pád říše Habsburků je nezadržitelný. Víc vám nepovím, protože zatím nemám sám další informace. Ale jedno je jisté: O naši suverenitu se musíme všichni rovným dílem zasloužit. S těmi věcmi uvidíme – já jen, abyste věděl; třeba se nějak dostanu za hranice…  

Přemýšleli a dohadovali se o rozhovoru s bráchou Pepikem, rodičům ani muk, aby je nevyplašili. Karel na univerzitě vstupoval do jedenáctého semestru studií. Třebaže se s docentem Benešem vídali, zatím se docent k setkání nevracel ani jediným slovem.  

Nedlouho po vypuknutí válečné vřavy přišla do Unionky zlá zpráva: básník doktor Erwin Taussig zahynul! Již 28. srpna zařval na haličské frontě v lazaretě v Nisku – chytnul tam jako štafetový kolík epidemii úplavice! Smrt z epidemie kosila nepřipravené rakouské vojáky po stovkách, řádila i na srbské frontě; z Úpice kdosi psal, že padl bratr Ludvy Rejska, Vilém.  

– Rakousko nám chcípá na krvavý průjem, pánové, řekl šeptem pan vrchní Patera a dal všem přinést máčení. – Copak on, pan Hašek? Že by nám o tom něco pověděl. Oni vojanští páni prej urozený nebožtíky vozej domů v cínových rakvích, ale chudáky zahrabou jako psy, jen ty jejich doma si popláčou… Jojo, račte dlabat, vašnostové, dokud je co, bude bída, bude prekérní chudoba…!  

Koncem září psal Karel Neumannovi: „V Bruselu bylo německým vojákům dáno nařízení, že se nemají nikomu na chodníku vyhýbat; a kdyby se jim někdo smál, tomu mají nafackovat jak zákon káže… Když si tak člověk pomyslí, že tenhle duch by mohl u nás vládnout při jistém obratu událostí!...“ Bylo na pováženou, že v Německu všechny strany, včetně sociálních demokratů, válku s nadšením přivítaly. Rakousko–Uherské vojenské oddíly byly na východní a jihovýchodní frontě podřízeny německému brutálně radikálně odstrašujícímu diktátu. To bylo veliké nebezpečí i příznačná závada; v případě německého vítězství by téměř celá Evropa spadla do klína císaři Vilémovi. Ale válka, která se zpočátku vyvíjela ve prospěch Německa, se náhle v září zvrtla ve válku zákopovou. A byli to zejména Češi, kteří odmítali za Rakousko vyvíjet snahu v boji. Úřady musely přiznat: „U českého obyvatelstva není člověka, který by projevoval radost, že smí bojovati za císaře pána a za vlast; naopak, skoro každý hledí vojenské povinnosti uniknouti… Mezi lidem se rozšiřují nejhrubší parodie na rakouskou hymnu, je slyšeti přání, aby Rakousko padlo a Rusko zvítězilo, protože Rusové a Srbové jsou bratři Čechů.“  

V říjnu Karel dopsal seminární práci: Poměr estetiky a dějin umění. Z celého pojetí práce vyplývalo, že ji chce použít jako základ pro disertaci. A protože studoval, odsunul do pozadí tisk. Byl z toho nevrlý, již přivykl soustavné spolupráci s redakcemi, byla mu blízká, byla pramenem jeho životní síly, bez níž by byl nerad na světě. Občas mu tati nebo Josef hleděli přes rameno, co studuje a sepisuje, ale odháněl je do háje a huhlal: – Radši to nechtějte ani vidět… já se divím, jak někdo může pěstovat jen tu vědu a víc už nic…! – Cítil poslání spisovatele jako velikou vnitřní milost a dar.  

Aby trochu protáhl údy a vyvětral páteř, chodil s lady Olgou na Petřín. Koncem listopadu napadl první sníh a mrazivá rána shodila ze stromů poslední známky listí. Cesty byly prázdné, jen tu a tam stála osamělá lavička pod větvemi dřímajících keřů. Vyprávěl jí o Jules Romainsovi a jeho unanimismu, který je pokusem o jakési konkrétní náboženství a staví na psychologii společenství. Naslouchala mu krajně pozorně, ale za chvíli jí unavil jako blbec báchorkami vycucanými z babišova nečapího prstu; nevyprávěl jí anekdoty a šprýmy jako Vojta, snad je ani neznal, zato se ji snažil získat pro své představy a zájmy. Jenže filozofování ji příliš nebavilo, netěšilo, neokouzlilo, vycítila, že mu jde o její vzdělanost, ale jinak nic, vůbec nic; mrzelo ji to. Bezesporu ji miloval; byl galantní, pozorný a milý, ale místo horoucího objetí lásky jí recitoval Romainsovy úhledné verše z gala úletové Písně lancknechta z války o španělské dědictví trůnu:  

Nás Němců je do hry potřebí,

ať kdo co chce o nás mluvil by,

přec s námi musí počítat,

kdo by se chtěl do války dát.

Bez nás se nevyřídí nic,

když nejdem pomáhat do pranic

…

Tvářila se zklamaně: – Jsou trochu drsné na můj vkus.  

Nepochopil. Zato si všiml, že se chvěje na lavičce zimou. Jako Kos ze sebe strhl svůj teplý zimní plášť a celou ji do něho zamotal.  

Vracel se domů v noci, musel Olgu vyprovodit až do Petrské ulice, a když si v pokoji hřál záda a zkřehlé pracky o teplá kachlová kamna, ještě si furt bručel Romainsův verš.

– Kdes byl? zavrčel na něho Josef ráno a krátkozrace a ospale mžoural očima.

Zašklebil se: – Študovat znamená i milovat, brácho.  

Mávl rukou a nechal ho, bláznů a zamilovaných je lépe si nevšímat; sám žil svým studiem umění přírodních národů, psal trpělivě svou knížku, kterou, až bude opět moci zajet do Paris, ještě rozvine a vyšle do světa jako své vypiplané a vymazlené dítě. Nad hlavou mu visel Damoklův meč odvodů a duši mu trýznil nepokoj ze soustavného mlčení Jarmiliny máti. Náhle, jako zlé znamení, obdržel povolávací rozkaz k odvodu.  

Napsal Neumannovi do Bílovic: „…teď bohužel zvýšili počet dioptrií až na 7, u inteligence na 8, asi proto, že slepost očí může nahradit bystrostí ducha. Je tedy dost možné, že i přes svoje nemožně slabé oči tam v handicapu uváznu a že budu muset povinně jít usmrcovat nepřítele, nevinného nepřítele.“  

Také na Karla došlo: Měl se k odvodu dostavit 7. prosince roku 1914. To mrazilo, až praštělo přes nos!

DNES RÁNO MI ŘEKLI, že jsem untauglich, napsal 7. prosince Karel Neumannovi a o jedenáct dní později totéž sdělil i Josef. Radovali se, všem spadla ze srdce balvanovitá lavina, lékařské untauglich znamenalo dozajista záchranu lidského organismu i duše. Karla si komise obzvláště dlouho prohlížela; byl na svůj věk velice slabý a neduživý, ale více je zajímala jeho propadlá hruď a bolestivá páteř. Plukovní lékař ho obcházel s lorňonem, ťukal mu ukazovákem do žeber a přikazoval: Dřep, vztyk, vpravo v bok, vlevo v bok, zakroužit trupem a hlavou…! Potil se bolestí, znatelně bledl. Nebylo nejmenších pochyb, měli před sebou živáčka s abnormálně poškozenou pohybovou soustavou, navíc měl rozmašírovanou nosní kost a dýchal pouze ústy. Untauglich, vyřkli nad ním ortel a Karel si konečně mohl oddychnout.  

Vzápětí Neumann psal, že musí k odvodu, a tím pádem se musí ženit, protože sňatkem nepotvrzeným rodinám se nedávala žádná finanční podpora; přečetli si dopis s potutelným výrazem ve tváři a Josef řekl: – Udělám jim svatební oznámení. Ať je nějaká legrace! – A byli plni starostí, neboť Neumann byl opět na mizině; válka šeredně omezovala redakce, zanikaly časopisy, honoráře byly haléřové, zato téměř závratnou rychlostí stoupaly ceny potravin a začal bujet černý trh a mafie všech podpultovek. Karel už v polovině ledna do Bílovic psal, aby se předzásobili – podle všech zpráv, které prosákly až na veřejnost, měly zásoby vydržet jen do dubna. Dodal: „Kdyby Vám dělalo potíže sehnat najednou peníze na ty nákupy, tedy máme v šuplíku 50 K, které nemusíme nutně utratit…“ Ani nečekali na odpověď – peníze zaslali ihned na to šup a Josef přibalil linoleový tisk; měl dva, jeden poslal Herwartu Waldenovi do Sturmu, berlínskému vydavateli čtrnáctideníku pro umění a kulturu.  

V té době již byli odvedeni Kodíček, Langer, sochař Mařatka, básníci Adolf Veselý a Fráňa Šrámek, spisovatel dr. Harlas a z univerzitních docentů dr. Jan Krejčí. Unionka se zvolna vylidňovala. Noviny jmenovaly dámy, které se již přihlásily do ošetřovatelských kurzů Červeného kříže v budově Ženského výrobního spolku v Žitné ulici a jako vzor obětavosti byla dávána Její Výsost arcikněžna Maria Terezia; přihlásila se první, a tím dala příklad jiným urozeným dámám.  

Nechtěla bys taky do lazaretu, maminko? popíchli Karel a Pepik paní Boženu. – Je tam údajně plno hercoček. Seděj vojáčkům u postele a čtou jim denní tisk. Že už byla zahájena velkovýroba prvotřídních protéz…  

Ohnala se po nich vařečkou, asi je brala vážně: – Neslyšeli jste tatiho? Stačí, co vidí on! Tuhle držel jednomu chudákovi hlavu, doktoři se mu tam vrtali jen tak bez narkózy, tati se neudržel a plakal s ním.  

Věděli to moc dobře. Tati se přihlásil do nemocnice Červeného kříže v Rudolfinu, a když se vracel domů, ani jíst nechtěl, jen oči mu divně plály, chodil neklidně bytem, ruce za zády, a teprve za hodnou chvíli utrousil pár slov; nebylo pochyb, viděl hrůzy, jaké dosud nespatřil. Nosil těm ubožákům knihy, aby je trochu zabavil a potěšil.  

Na ulicích Prahy se objevily sanitní tramvaje, od lazaretu k lazaretu jezdila tmavá umrlčí. Poprvé se v pražské MHD objevily ženy; nejen proto, aby k nízké válečné podpoře uživily rodiny, ale aby nahradily odvelené muže. Bratři Čapci, zatím zbaveni obav z vojny, pomýšleli na velký literární manifest, soubor překladů z francouzské nebojácné poezie, daru výmluvnosti z Nebes. Karel, dávno okouzlený krásou veršů Jean–Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira, Guillauma Apollinaira a mnoha dalších, přišel v Unionce s návrhem, že by dobří překladatelé měli vydat celý soubor francouzské poezie nové doby. Návrh byl odsouhlasen a hned byl vybrán vhodný redakční a překladatelský kruh básníků. Do díla se hlásili dr. Hanuš Jelínek, Viktor Dyk, Prokop Miroslav Haškovec, Arnošt Procházka, ale i Richard Weiner, Stanislav Hanuš, Lothar Suchý a Jaroslav Haas. Šli za nakladatelem Františkem Borovým; od roku 1912 vydával, jako Kamila Neumannová, dobré knihy mladých perspektivních autorů; jeho podnikání předcházela dlouholetá praxe v Ottově nakladatelství a bylo o něm známé, že má čich na superlativní literaturu. Neváhal. Slíbil připravit nakladatelskou smlouvu za předpokladu, že první díl básní bude nachystán do tisku v květnu roku 1917. Slíbili všechno, nikdo z nich nepočítal s vleklou válečnou ohyzdnou šlamastykou – již tu a tam proskakovaly hlasy o separátním míru. Zatím horlivě sháněli prameny, jenže v c. k. univerzitní knihovně nenašli ani Verlaina, ani Verhærena, natož autory novější; francouzské knihy nebylo možno ani nikde nakoupit, ani objednat nebo dovézt. Tím byla omezena možnost bohatšího výběru a osobní volby francouzské poezie; mnozí cítili, že některé verše budou překládat spíše z pilnosti a z lásky.  

Situace na frontách byla hekticky kritická, kriticky hektická; Německo se pokoušelo rozdrtit především Rusko. Malé Srbsko se Rakousku zatím nepovedlo udolat, a tak si Vídeň přizvala na pomoc atentátníky Němce. Berlín velmi usiloval o sjednocenou a zfanatizovanou nebo zdecimovanou pod náporem germanistiky celou Evropu, v níž by hrál první housle, a při té příležitosti by potřel a vyhladil český národ vůbec z mapy a z paměti. Čapci četli noviny víc než jen zachmuřeně; měli ODPOR k polopravdám a k prorakouskému nadšení zejména ve dnech, kdy se Němci obchvatem blížili k Paříži, a nebylo jisté, zda francouzská nebojácná armáda tento pochod sviní zastaví. Sledovali, co říká Unionka. A Unionka tiše vřela zlostí; hloučky debatérů se slézaly v kamrlících až v podvečer, plachty novin před sebou, a mračně sledovaly, že pro válečná tažení je hlavně strana klerikální a agrárníci jako bič babiš. – Pánové, ti první vědí, že upadá vážnost k Římu, druzí cítí tučné zisky na svém kontě, na to neračte zapomenout, šeptal nad šálkem kávy Cikorky mladý Štech a ostatní mu přizvukovali. – A co se týče českých sociálních demokratů, tak Šmeral zastává prorakouskou politiku, zbabělec jeden – prý malé národní státy uprostřed Evropy jsou holou nemožností, a když změnu, tak jedině reformované a federalizované Rakousko. Uvidíme, co bude dál, naše válka to není.  

Rozcházeli se nespokojeni, se strachem v těle, neboť válka se hašteřila a připalovala na oleji všech zrůdných velitelů ve stanu, a žádala stále nové odvody a brance, prosperovaly pouze zbrojovky a továrny na absolutno výrobního tajemství munice, k odvodům museli koně, poštovní holubi i psi Broci. A Karel jednou napíše, když válčí brutálně mloci, jakousi nevalnou hromadu s mameluky: Válku s mloky, léta Páně 1935. 

V březnu 1915 prolétla Unionkou velice zlá zpráva: Pětatřicetiletý akademický malíř, nadaný Hynaisův žák Herbert Masaryk zahynul! Podle hodnověrných zpráv jel malovat do hor, setkal se ve vlaku s vojenskou kompanií a nakazil se tyfem. – Znal jsi ho? ptal se Karel Josefa. – Prý si vzal Slavíčkovu vdovu. Odpověděl: – Přátelil se s Jiránkem. Pokud vím, studoval ve Florencii a v Antverpách. 

Tragická zvěst se tentokrát dotkla hlavně literárního salónu paní Lauermannové, kde se již léta srocovala přední pražská společnost. Otokar Fischer přinesl do Unionky zprávu, že pražské dámy chystají osiřelé rodince pomoc; po Slavíčkovi zbyly tři děti, Eva, Jenda a Jiří, po Herbertovi malá Anča a paní Míla, sotva se vzpamatovala ze smrti dvou dětí, Tomáška a Herbertka, čeká v červenci další dítě. Událostí bylo, že pohřeb Herberta Masaryka se konal na Olšanech bez přítomnosti jeho otce; v zástupech se tu a tam ozývalo šeptem, že profesor Masaryk těsně před vánocemi odjel s mladší dcerou Olgou do ciziny a domů se jen tak hned nevrátí. Zásluhou sociálnědemokratických voličů a mladočechů byl zvolen poslancem říšského sněmu a vystupoval ostře proti Rakousku. S marxismem ovšem vždycky polemizoval; vyřešení sociální choulostivé otázky spatřoval v pozvolném zlepšování úrovně vzdělanosti společnosti, v postupných sociálních a politických reformách, ve vzdělání a široké osvětě. Karel Masaryka znal; přicházel na univerzitu, bradku měl již notně prokvetlou, jen tmavé oči za cvikrem hleděly na svět bystře a budily dojem přísnosti. Doktor Čapek před lety sledoval jeho úsilí proti antisemitismu v soudní tahanici s Leopoldem Hilsnerem, obžalovaném z rituální vraždy, a Karel měl ještě v paměti táhlý proces v čele s kramářskou písní Pilsner Urquell, kterak „Žid Hilsner se svými soudruhy bohabojnou odkrágloval dívčinu“. Babi ji obvykle zpívala při žehlení a tati se smál: – Ale babičko, to bylo docela jinak! – Ale zauřeli ho, je v base, odpověděla a dál rachotila železnou žehličkou. 

Bylo jasné, že člověk, který odmítal tradiční českou politiku a byl ve Vídni v opozici, musel odejít, aby nedopadl jako vůdce národně sociální strany Klofáč, kterého zabásli hned v druhém měsíci války.  

Karel obhájil seminární práci a začal studovat další objemné učebnice, tentokrát již k disertaci na téma: „Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění.“ Na cestu do Španěl nebylo ani pomyšlení, válka se jako obludná bestie rozlézala a rozléhala po celé široké Evropě. V Čechách byl nový nástup germanizace, ach ouvej; školy a úřady měly být pod německým dohledem – ostatně do Prahy již byli přesunuti němečtí strážníci pořádků ze Sudet a drsně dohlíželi na veřejné blaho draho oder wahrscheinlich so billig. 

Přes veškerá očekávání, že S. K. Neumann pro velikou slabost těla na vojnu nepůjde, se stal pravý opak; byl odveden v dubnu a poslán k 28. pluku do Prahy. Měsíc předtím se oženil na c. k. hejtmanství v Brně, aby rodina mohla dostávat válečnou podporu. V širokém světlém klobouku vyhlížel v hloučku odvedenců jako apač, tmavý kabát mu plandal kolem hubené hrudi a zad a oči mu zpod klobouku zlověstně blýskaly Vinnetouovu smělost, chrabrost, odhodlání nedat se snadno zastrašit v té hrozné shit. Čapci ho navštívili. Chtěli ho trochu rozveselit, řekli pár válečných přiléhavých anekdot, ovšem on jen mávl rukou: – Legrácky, legrácky, hoši, ale vypadá to zle; máme světová jatka. – Ve válce už byla Itálie, probíhaly zlověstné boje v Alpách nejen u Passo di Stelvio a 22. dubna Němci u města Ypres použili otravný plyn, pouštěli ho z letadel do francouzských zákopů. Dělal na kůži puchýře, a kdo se ho nadýchal, měl o smrt postaráno. Karel zamyšleně hleděl na Neumanna. Kouřil dýmku míru, čpěla čímsi, co mu připomínalo kouření úpických a malosvatoňovických pantátů, které tati kdysi hojně čiperně zásoboval kořením proti kašli, ujímání a průjmům a netušil, že divotvorné bejlí místo do útrob koření funguje jako kouření do fajfek. Vytáhl portfej nacpanou půlčíky a vysypal je Neumannovi do dlaní: – Nate, příteli, nadělám si jiné, máme tabák z Uher.  

Zájem českých obyvatel se nesoustřeďoval pouze na průběh celé války, ale staral se také o osud hlavního aktéra sarajevského atentátu, Gavrila Principa a jeho druhů Nedjelka Gabrinoviče a Trifka Grabeže. Proskočily zprávy, že všichni tři atentátníci byli 2. prosince 1914 odvezeni vojenskou eskortou ze Sarajeva přes Vídeň do hlubokých kasemat v terezínské pevnosti. – Rychlá smrt by byla milosrdenstvím, řekl doktor Čapek. – Ale kdepak hned umřít, toto! Budou je mučit hladem, zimou, bitím a okovy, takový dnes panuje humanismus! – A zamračeně hleděl do novin a nebyla s ním kloudná řeč.  

A přece zde zůstávala jistá naděje; Němcům se nepodařilo prorazit na řekách Maas a Somma, také na východní frontě – přes počáteční vítězství – se nezdařil průlom do Ruska, naopak, Rusové začali obsazovat Halič a Bukovinu. Plány na vytvoření Rakouska jako jednotného německého státu byly značně otřeseny a začalo se hovořit o přestavbě Rakouska ve federaci.  

V květnu se Karlovi dařilo nevalně – rozešel se s Olgou Špétovou. Seminářská zahrada ho vylákala jako provokace Hieronyma Bosche (úmrtí 9. srpna 1516) obyčejnou vůní rozkvetlých stromů, vzal učebnici o novějších směrech ve filozofii a šel se posadit pod Nebozízek. A tam dívku vyčmuchal. Šla potvora s Vojtou do zelí, měl ruku důvěrně ovinutou kolem její labutí a líbezné šíje. Náhle se zastavili, rozhlédli, a padli si do náruče. Hleděl na ně jako hypnotizován bouřkou i Timem Burtonem, to se mi snad zdá tohle !!!???, tepalo mu ve spáncích, je to sen nebo noční můra! Raději odvrátil hlavu, hlavně se nezachovat jako podlej poseroutka, aby je už nespatřil, prudká bolest, žal a bol, zklamání se v něm ozvaly jako náhlé přívaly ničivých příhod. Uvědomil si, že je utrum se vším; nedobrý hlas mu našeptával, že Vojta je dalším spolužákem, který mu vyfoukl zbožňovanou bytost a pro nikoho z nich už není návratu k dalšímu přátelství. Napadlo ho, že Olga jistě postřehla jeho topornou chůzi, jíž vyrovnává své postižení v obratlích a snad si také spočetla, jak dlouho by musela čekat, než bude schopen uživit rodinu. Vojta už hbitě dostudoval, byl o celé tři roky zkušenější pardál k mání. Jen nerad si přiznával, že vlastně nikdy neměl u děvčat štígro.  

Za několik dnů potkal na Kampě Jaroslava Heyrovského. Byl v uniformě. Usmáli se na sebe, Hejra zvolnil krok a podal mu ruku: – Jak se daří, kolego? Jak vidíte, já už musel… Měl jsem loni smůlu; anglické univerzity jsou o prázdninách zavřené, přijel jsem a rovnou do války! A co vy?  

Pokrčil rameny: – Zatím jsem na svobodě. Zachránila mne taková potvornost, takže snad se zdravou kůží dostuduji… – Procházeli se Kampou. Kaštany hnaly do květů, cesty byly světlé a prašné jako za dnů parného léta a vody Vltavy hrály do modra. Pověděli si pár novinek, kdo ze spolužáků narukoval, kdo je nezvěstný. Heyrovský ztišil hlas: – V Srbsku padl muž mé sestry Heleny, Kozian, jsme všichni nešťastni. Také Karel Myslbek, znal jste ho? Byl profesorem francouzštiny na reálce, akademický malíř. Jenže ten nepadl… neunesl týrání německých sudiček chudiček, rozuměj vojenských oficírů. Také Karel Olič je po smrti – Němci ty bestie ho umučili, dal se k protirakouské špionáži a byl prozrazen.  

Zvolnili krok, musel se rozpomenout. Olič, Olič…? Čtvrtá lavice u okna a v ní vytáhlý bledý hoch v brýlích… Vídali se na fakultě, studoval filologii! Ten tedy, ten…! Myslel si: Kdyby mne odvedli, šel bych. Jako Karel Myslbek. Ale pár oficírských lumpů bych vzal s sebou…!  

Heyrovský se odmlčel, teprve po chvíli řekl: – Snad to nějak přežijeme, já sám teprve uvidím. Jsem přidělen k 28. pěšímu pluku v Szegedu, ale nemocnici máme v Táboře – tak tam dělám farmaceuta a rœntgenologa. Že byl zatčen doktor Kramář, to už víte?

Přisvědčil: – Jeho plán na rakousko–ruské sblížení, to je pro Vídeň hotová velezrada. Také doktor Scheiner byl zatčen, je prorusky orientován. Čeká se rozpuštění Sokola a další zatýkačky.  

Usedli na kamennou lavičku a hleděli k Národnímu; z albrechtských kasáren na Smíchově vypochodovala kolona vojska, ozvuky plukovní hudby zaléhaly až k nim. Ještě loni na podzim lidé vyprovázeli vojáky s nadšením, s květinami i s vírou, že válka brzy pomine, stejně prudce jako vzplála, ale jakmile se trestní výprava proti Srbsku začala měnit ve vyhlazovací válku a do měst se vkradl hlad, drahota a bída, jakmile Prahu zaplavily lazarety a lidé na ulicích potkávali zmrzačené muže, hrůza začala obcházet hůř než Tim Burton Hollywoodský bazar lidská obydlí a doupata pustošené zkázy; Pražané vyprovázeli kolony vojsk mlčenlivě a s tichým doporučením, aby hoši hleděli co nejdříve padnout do zajetí a pomohli bourat prohnilé zkorumpované Rakousko.  

Heyrovský zamyšleně ryl špičkou boty v písku a tiše poznamenal: – U Masaryků je zle; stará paní má v bytě dva tajné, mladší Jan narukoval k vozatajstvu, dceru Alici hlídají, Olga je s otcem bůhví kde, rodina o nich nemá zdání, Herbert je po smrti a jeho pohrobek na cestě. Známe se, tak vím…

I to Karel věděl, Unionka měla své špehy s nastraženým sluchem dokořán.  

Když se v podvečer vrátil domů, zastihla ho zlá zpráva; tati seděl sklíčeně v „zátoce odpočinku“, noviny v ruce. Němcům se podařilo u Gorliče prolomit ruskou frontu. To byla katastrofa; naděje, že ruský kozák napojí svého oře z Vltavy, padly a mír byl v nedohlednu jako sci–fi Verneovka. Postihy českého obyvatelstva následovaly; mezi jinými byl i naprostý zákaz všech vzpomínkových ceremónií pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. 

V UNIONCE SE UŽ DÁVNO NEZPÍVALO 

Koupil Franta kozu, pětku za ni dal,

přivázal ji k vozu a pak si zazpíval:

Pepi, ta koza nedojí, Pepi, ta za nic nestojí,

Pepi, má zlatá Pepi… 

(dávno před reklamní kampaní Pepsi, the juice of the new generations)  

Pan vrchní Patera ometal ubrouskem prázdné stolky a sám roznášel „pitivo“, pokud vůbec nějaké bylo. Válka sáhla drápem i do restaurací, jídelen a kaváren, vybrala z nich pikolíky a štamgastům nechala pouze černou kávu z bukvic zdeňky černé s pozůstatky galimatyášů s příchutí ubožátka kakabusu už od pohledu, co není nikdy galileo galilei výpravná a bez sladidel. Zatímco Unionka dříve žila od rána do noci, nyní zcela utichla; téměř plaše a po špičkách přicházeli hosté, po nichž ještě nechňapl pařát dvojhlavého orla, a nahlédli do kamrlíků, zda v nich nesedí c. k. slídil hajzl černej. Vědělo se, že byl zatčen MUDr. Bohuslav Vrbenský, Vlastimil Borek, novinář, redaktor Zádruhy Michael Kácha a fotograf všech zkušeností i skutečností Körber; stačilo udání anonyma, že jsou anarchisté.  

Odvedený S. K. Neumann se v Praze dlouho neohřál; koncem května odjel do Szegedu, ale ještě než zmizel z Prahy, domluvil s Josefem titulní obrázek pro chystaný svazek básní Bohyně, světice, ženy; Borový je slíbil vydat k podzimu. Ale na Josefa vtrhla bída: V pátek 18. června musel k odvodu; stál v řadě naháčů před vojenskou komisí a doufal, že pro svých osm dioptrií opět nebude odveden, nanejvýš půjde do nemocnice na přešetření zdravotní způsobilosti. Nebyl odveden, ale poslali ho na vojenské velitelství do Jičína. S tím nepočítal. V Praze mohl tati přes své konexe lékaře leccos výhodného dohodnout, zatímco v Jičíně neznal nikoho… Byl zmaten z nečekané situace a první myšlenky, co bude, co se stane, patřily Jarmile. Tušení, že dívku dlouho neuvidí, ho plnilo těžkou zatěžkávající zkouškou a depkou, nejistota jej honila po bytě, takže začal pro každý případ pořádat své věci; nebylo přece vůbec jisté, zda z Jičína nepojede rovnou do Uher jako Neumann a zda se vůbec někdy vrátí.  

Jičínská kasárna v lipovém stromořadí z doby Albrechta Valdštejna byla komplexem bytelných budov, a protože vyslala svá mužstva na balkánskou frontu, byla téměř prázdná. Přesto se v nich Josef ani neohřál, hned v pondělí jel k dalšímu šetření do Kadaně. Co bude dál, myslel si, když seděl na pryčně v kodrcavé lokálce, hlavu opřenou o stěnu ušpiněného vagónu. Otcův kolega, polský profesor oftalmologie ho sice poučil, co dělat, jak číst, jak se dívat, ale přesto – i tak může být tauglich k službě beze zbraně… Nakonec ho poslali s dalším transportem do Chomutova; než tam dojeli, cestou jeden nebožák umřel a dva dostali těžké záchvaty epilepsie. 

Ostříhali ho jako mukla v nápravném výchovném zařízení první světové války; když se zpozoroval v zrcadle těžkopádné reality, připadalo mu, že má hlavu jako obrýlenou kdouli, z níž vpředu trčí špičatý nos, instinkt pro ostrovtip. Celý se propadl do sebe; život se mu zdál být jako kalná hustá pěna na vodním díle Gabčíkovo, nic nesměl, nic, jen trpně hledět ze špitálské postele na protější stranu nekonsertního sálu, anebo na pětatřicet oholených mozečků na pětatřiceti palandách, zvolna se šinout na kasárenský dvůr a čekat na přísun menáže. A přece zde bylo lépe než v Kadani, kde chrápali jeden přes druhého v cihelně pod pustými srázy šedé kaolinové hlíny, dvůr plný cihel, na zemi prašivé slamníky bez pokrývek. Napadl ho verš z Dantova PEKLA: Zanech všech nadějí, kdo vcházíš! Nebylo kde se umýt, miska na žrádlo se ráno vymývala kávou, v poledne polévkou, poznal veliký shluk lidských nešťastníků, kteří ve svém ponížení byli schopni utvořit podivnou žvanivou a zlomyslnou smečku retardovaných jedinců. Upnul se na dopisy Jarmile. Byl již takřka přesvědčen, že bude sloužit snad v lazaretu, snad u telegrafu nebo jiné polní služby, ale náhle, když se nejméně nadál, byl propuštěn. Radoval se předčasně, musel znovu do Kadaně. Opět prohlídka, znovu světelné znaky, čím že jste, člověče? Malíř? S těmahle očima?! – Mlčel, neboť mluviti stříbro, držet zobák zlato, aby se jim případně nezdálo, že na kanón přece jen tak nějak dohlédne… Na chodbě ho čekalo překvapení: Potkal Josefa Bartla z Havlovic, chlapce, kterého kdysi kůň kopl do hlavy, až mu mok prýštil z popraskané lebky. Tati tehdy jen rozhodil ruce: Jeďte s ním na Hořičky, že doktora Kutíka prosím –. Bartl přežil Dantovo peklo. A teď tu stál poloslepý, ale přece jen schopný poznat dávného přítele. Tiskl mu ruku a šeptal mu do ucha: – Pepiku, jsem tak rád, člověče, poprvé v životě jsem rád, že ty voči… Jinak jsem jel na frontu…!  

Jaká hrůza, myslel si Josef, vítá-li člověk svou slepotu, svůj tragický úděl života, své veliké člověčí trauma!  

Ještě té noci se vrátil do Prahy. Ještě té noci, na rozhraní svítání a dne, nalistoval v Bibli svaté verše Písně Šalamounovy:  

Holuběnko má,

v rozsedlinách skalních,

v skrýši příkré, ukaž mi obličej

svůj, nechať slyším hlas tvůj;

nebo hlas tvůj libý jest

a obličej tvůj žádostivý.  

S láskou v myšlenkách zabíhal rovnou k Jarmile.  

Museli s Karlem do Bílovic, museli se oba uklidnit a také najíst; v Praze byl citelný nedostatek potravin, ze tří set pekařů peklo jen dvacet. V dubnu byly zavedeny lístky na chleba, dosud nevídaná novinka, která spískala navíc hodně zmatku – mnoho lidí se domnívalo, že jsou také platidlem. Vládním rozhodnutím byl nařízen povinný výkup veškerého obilí, rekvizice byly nejen na venkově, ale i v domácnostech městského obyvatelstva. Váleční spekulanti a hyeny měli hyjé žně.  

Než Čapci odjeli, vyšla Neumannovi u Borového sbírka básní Bohyně, světice, ženy, vezli mu stokorunový honorář, a když jej odesílali do Kiškundorožmy u Szegedu, kde se jeho posádka formovala k pochodu na Balkán, připsali vzkaz od Hanuše Jelínka: Měl ihned poslat žádost o podporu spolku Svatobor.  

Odpočívali. A chodili po lesích. Nejvíce na stráň k Polance, od Polanky do vysokého boru. Chodili na houby, krájeli je na tenké plátky a sušili na slunci. Pepikovi zvolna dorůstala oholená kštice. Všiml si, že zešedivěl za těch několik měsíců utrpení. Prokvétal již dávno, snad od dvaceti let, ale poslední události jím tak otřásly, že se celý nahrbil a prokvetl. Uvažovali, že tento rok psali velmi málo. Karel přichystal do Kalendáře českožidovského na rok 1915–1916 vzpomínku na Ervína Taussiga, v červnovém Lumíru měl referát o výstavě obrazů Viktora Barvitia a další článek měl vyjít v České mysli o knize dr. Jaroslava Hrubana Úvod do estetiky. Rozhodli se, že shromáždí soubor povídek a vydají je pod názvem Zářivé hlubiny a jiné prózy. Na cestu do Španěl už nemysleli. Žádost o pas, kterou loni podali na policejní stanici, šla na místodržitelství, potom dál na vojenské velitelství a pak ještě výš, až do Vídně, na ministerstvo zeměbrany. Už věděli, že si žádostí neposloužili. Proč, nač, ke komu, za jakým účelem, cožpak vám není jasné, že zuří válka? ptal se jich na policii vrchní komisař a jeho oči studily cizotou a hlavně hloupostí. A co takhle na vojnu, to nic? Bojovat za císaře pána?  

Mlčeli. Raději mlčeli, aby nepodráždili c. k. slovutnost ještě víc a odporoučeli se na cestu štrýtu. Karel vzpomněl na docenta Beneše. Že už nepřednáší, že ho už dlouho neviděl. Zmizel z Prahy a spolu s ním záhadně zmizel i poslanec říšské rady, politik Josef Dürich… Po Praze se šeptalo více o sbírce na národní odboj, ale že jsou s tím nesnáze, protože lidé se bojí vyzrazení. Také pronikly zprávy o založení domácího odboje Maffie. Jen několik zasvěcenců vědělo, že její hlavou je JUDr. Přemysl Šámal, český politik masarykovského zaměření. Vzápětí byly zatčeny další osobnosti českého veřejně prospěšného života: JUDr. Alois Rašín, redaktor Národních listů Vincenc Červinka, poslanci Choc, Buříval, Netolický, Vojna a Josef Zamazal z Přerova. Perzekuce pronikla do škol a úřadů, do měst i na venkov. Vzhledem k tomu, že porotní soudy byly zrušeny a plná moc byla dána pouze soudům vojenským, všem zatčeným hrozilo nejvyšší nebezpečí života! Čapci uvažovali: Raději vůbec žádný pas do ciziny momentálně nevymáhat, aby z nás někdo na policii neudělal špióny! Vídeň byla totiž hluboce raněna. Již počátkem dubna odešel do ruského zajetí téměř celý 28. pražský pluk, po něm pluk osmý a 36. pluk mladoboleslavský včetně důstojníků. A dezerce nekončily, ba právě naopak – přibyly k nim další české pluky. Císař pán nestíhal vydávat rozkazy: „Naplněn bolestí NAŘIZUJI, aby puk byl vyškrtnut z mého vojska pro zbabělost před nepřítelem a velezradu. Zástava nechť je pluku odebrána a předána vojenskému muzeu. Dějiny pluku tímto dnem skončily…“ Naši hoši utíkají k Rusům, jak mohou, šel Prahou a venkovem jeden povědomý hlas, ale německé noviny hlásaly pitomost, nic jiného totiž ani nedovedou: Všichni Češi jsou zrádci! Šilhají po ruském carovi, ale ať si rozmyslí nějaký malý stát v sousedství velkého Německa!  

Karel po krátkém oddechu v Bílovicích pokračoval v psaní disertační práce, studoval a přemýšlel, kde se uchytí, až odpromuje. Míst bylo poskrovnu. Ze známých jediný Václav Vilém Štech měl stálé místo v pražském městském muzeu, ale spíše jako odškodné otci za utrpěné křivdy a pomluvy ve vinohradském divadélku v takzvané aférce Vinohradský případ; otřesné zákulisní boje těžce ublížily dobré pověsti rodiny Štechů. Karel, kdykoliv si na Štecha vzpomněl, trochu víc zneklidněl – Štech se mu vyhýbal. A vyhýbal se i Josefovi. Blízké přátelství vymizelo v době, kdy v pařížském hotelu des Américains zahlédl Helenčiny dopisy a zjistil, že rukopis patří Beatrix jeho snů, s níž si dopisoval bezmála půl roku… – Člověče, tos neměl, mračil se Josef, když mu prozradil, co provedl. – Tos neměl, co si ten Štech pomyslí! Víš, jak by Koželuha řádil, kdyby se dověděl…? Ani vidět to nechci!

– Chtěl si psát s inteligentní krasavicí. Tak ji měl. Až na to, že ta dívka není dívka, ale já jinou neznal…

– Jsi osel, abys věděl! odsekl jako furiant donald. – A měl by ses jít omluvit, jinak si koleduješ o malér… No!  

Uznal to a omluvil se. Ale Štech jen znechuceně mávl rukou a bylo rázem oběma jasné, že je po velikém přátelství.  

Podzim roku 1915 přinesl celou řadu nepěkných událostí: Švagr doktor Koželuha byl odveden, brněnská vojenská správa ho poslala do internačního tábora v Paptelőkpusztě u Komárna. Helenčin nešťastný dopis volal na boží soud brněnské nafrněné Němce. Cítili s ní i s Koželuhou, ale nemohli jim pomoci. I v Praze vypuklo nové zatýkání, provalila se pro naprosté zanedbání konspirace takzvaná „knoflíková aféra“ – tajné předání zpráv ze zahraničí Maffii. Byly objeveny ukrývané Masarykovy spisy. Do vazby putovali redaktoři časopisu Čas, ale i doktor Soukup, Alice Masaryková, Hana Benešová a mnoho jiných osob, vyšetřován byl Šmeral, znovu byl uvězněn poslanec Švehla. Nesmírné napětí a strach sužovaly celou Prahu.  

Karel dokončil disertační práci a dal ji přepsat písaři. Cítil se nedobře; studia ho tísnila, vyflusávala z něho zbytečky energie, připadal si jako bezduchý. Prostudoval celkem 195 knižních nebo časopiseckých studií. Disertace měla celkem 123 stránek, ale prvních osm, se seznamem použité literatury, si napsal raději sám, i když věděl, že jeho drobný a těžko čitelný rukopis se bude velmi lišit od krasopisu kvalifikovaného písaře. Celou práci rozdělil podle oborů: 1. Dějiny estetiky. 2. Estetika, obecná věda o umění atd. 3. Psychologie. 4. Teorie hodnot, názvosloví, systematická filozofie atd. 5. Dějiny umění.  

Když koncem září odevzdával práci na děkanátu filozofické fakulty a zároveň požádal o připuštění k velkému dvouhodinovému rigorózu z estetiky a dějin umění, byl si jist, že nejdůležitější krok k získání doktorátu byl učiněn a nyní zbývá jediné: Vydržet zbytek námahy. Ke zkoušce se měl dostavit v sobotu 6. listopadu v devět hodin dopoledne. Řekl o ní pouze Pepikovi; nesnášel matčiny vyplašené a vyplakané oči, úzkostné nevrlé otázky a nervózní pocit ticha v domácnosti. Když stál před rigorózní síní děkanátu v Krakovské ulici, těšil se, až všechno ukončí, že bude znovu člověkem; měl dojem, že za poslední čas vyschnul jako pramen vody v studni. Páni profesoři Čáda, Krejčí a Chytil v talárech a baretech důstojně a tiše vpluli do sálu a pedél s insignií mu vlídně lidsky pokynul, aby vstoupil. Nebylo mu nejlépe; od věčného sezení nad učebnicemi ho úporněji bolela záda, bolesti vystřelovaly až do zátylí a mezi žebra jako ohnivé náhlé blesky.  

Profesor Krejčí se usadil v hlubokém barokním křesílku, zběžně nahlédl do jeho disertační práce, přelétl ji očima a pokynul rukou, aby pan doktorand Čapek ráčil přistoupit před komisi k řečnickému pultu.  

Uklonil se. Lehce položil ruce na hladkou plochu stolku a pár okamžiků v sobě překonával náhlý pocit rozpaků. Znal je, občas vyplouvaly na povrch z bůhvíjakých stínů jedné duše jednoho namáhajícího se občana; nebyly nikdy z nedostatečnosti, spíše z příliš velké informovanosti a vědění, snad z potlačovaných vnitřních obav, aby všechno důsledně a dobře nahlas vysvětlil. Začal přednášet:  

„V obyčejném životě mluvíme o krásných a nekrásných věcech, jako kdyby krása byla něco, co je navzájem odlišuje a co jim objektivně náleží jako zvláštní vnímatelná vlastnost. Líbí-li se nám věc, je to, jako bychom poznali tuto její kvalitu s bezprostřední jistotou. Ale již ve zkušenosti se ukazuje, že táž věc může se mně líbit a jinému nelíbit, nebo může se mi líbit dnes a zítra už ne; jednou ji uznáváme za »estetickou« a jindy ne, a přece nezměnilo se při tom ani to nejmenší na jejím objektivním stavu nebo na jejích vlastnostech…“  

Myšlenky mu plynuly lehce a vše, co studiem ukládal do paměti, náhle se mu vynořovalo před očima – názory, poučky, autoři, názvy jejich děl, dokonce i příslušné stránky a odstavce, stačilo zvolnit řeč a probádaný předmět, zpracovaný vlastním mozkem, mu spolehlivě a do všech podrobností defiloval před duševním zrakem.  

Nerušili ho. Nechali ho přednášet know how téměř dvě hodiny, jen těsně před ukončením žádali o vysvětlení několika otázek o umění. Odpověděl jako Krakonoš na drzost Trautenberkovy neohrabanosti a hrabivosti tanz–metal hamižnosti: „Každé umělecké dílo souvisí příčinně s umělcem, jenž je uskutečnil; náleží do historické souvislosti jeho osobitého osobního života; je určeno jeho povahou, zážitky, osudem… Každé umělecké dílo je historický produkt svého životního prostředí, své poplatné doby… Umění se neustále rodí z podmínek mimouměleckých, z kontextu praktického a kolektivního života, z chtění a chvění potřeb lidstva… nemůžeme se honositi, že naše umění je lepší a hodnotnější než umění před sto, neřkuli před tisíci lety; je jenom jiné…“ 

Souhlasně přikývli a požádali, aby setrval na chodbě. Čekal jen chvíli; stačil přejít chodbu od okna k oknu a volali ho zpět.

– Pane doktorande Čapku, složil jste rigorózní zkoušku na výbornou, gratuluji vám, řekl profesor Krejčí. – V mém hodnocení jsem vám vytkl pouze některá opomenutí v soupisu literatury; nedbal jste příliš na domácí literaturu i překladovou, Tumarkinová Anna je uvedena jako chlap a její článek o Einfühlung je opomenut; v seznamu nemáte Wundtovu Völkerpsychologie ani Lippsovu Psychologii a v textu slovo oduševnění nazýváte citem. Nicméně je nutno pochválit váš rozhled po bohaté literatuře předmětu, samostatnost úsudku i vaši spisovatelskou rutinu; vaše práce by se dobře hodila do tisku. Blahopřeji vám.  

Uklonil se slovutným examinátorům, nejtěžší zkoušku udělal a ani to tak nebolelo jako zuby po střetu neurvalého rugby mlátiče s handicapem slepoty.  

Za tři týdny, 27. listopadu, odpřednášel malé, jednohodinové rigorózum, opět rozum bere–oko bere (dech nepřipravených lektorů na takový úspěch) s prospěchem výborným. Tíha z něho spadla jako z Emila Zátopka po doběhu v Helsinkách 1952, jenž vítězně vtrhl hurá do cíle a může zvolnit, volně dýchat. Chvíli relaxoval. Před očima mu defilovalo uplynulých šest let, první kroky na univerzitě, Berlin, Paris a opět posluchárny v Klementinu, v Krakovské ulici a v různých částech Prahy, celé ty roky dřiny, které si naordinoval z touhy po vědění, hloubání a v neposlední řadě kráse. Šel zvolna a trochu unaven na hlavní poštu v Jindřišské ulici 14, odeslal Helence telegram a s pocitem naprosté převahy volnosti nad pitomou válkou vychutnával radost z právě získaného doktorátu. Doma, aniž sáhl po čerstvém vdolku, které mami chystala k zakousnutí k obědu, jako mimochodem řekl: – Dnes máme sobotu, pozítří máme devětadvacátého sychravého listopadu… Víte, co bych chtěl v pondělí k obědu? Takhle kdyby bylo kus hovězího žebra a houskové knedliky. A bílá křenová omáčka. A červená nakládaná řepa a pravý silný kafe…  

Zírali na něho; mami přestala mazat vdolky povidly a ruka se jí zastavila nad talířem tvarohu. Mračně na něho pohlédla: – No ty ses evidentně zbláznil, člověče! Copak jsme nějací Rothschildové? Jako bys nechápal, že zuří válka…!  

– No tak tedy ne, rezignoval trochu provinile, aby mohl vzápětí vyhodit šťastný triumf do menu dne: – Já jen, že mám v pondělí doktorskou promoci…!  

Na okamžik strnuli; hleděli na něho s pootevřenými ústy, již dávno přivykli, že odchází ke zkouškám vyšňořen jako ženich a bylo koneckonců věcí jeho cti a odpovědnosti, jak studuje a kdy chce dostudovat. První se vzchopila z překvápka paní Božena; mrskla vdolek na talíř a rozpřáhla srdečně náruč – Karlíku!  

Blažené poznání je ovládlo, nejradostnější chvíle posledních dnů a let. Tati rozpačitě tajil pohnutí, našlapoval kolem stolu: – No to snad abych splašil někde pod pultem řízky, ne? Když já promoval, maminka zabila husu, pár kuřat a napekla koláčů jako o posvícení. Škoda, že je ta válka…  

Promoce byla na dosah, Helenka taktak stačila přijet. Objala ho a řekla: – Jsi s vyznamenáním, můžeš mít promoci sub auspiciis imperatoris, co tomu říkáš? Že bys dostal od císaře pána prsten anebo hodinky. Celý zlatý, bratře! A pan místodržitel Coudenhove by ti je osobně předal. I s císařským podpisem…!  

Ošil se, jako by ho přepadlo naráz tucet blech a nakrčil nos: – Díky, stará katedrálo. Ani prsten, ani cibule, nic nežádám. Císař pán si to ausšpicnutí dává zaplatit a na to mu kašlu!  

Když v pondělí sychravého devětadvacátého listopadu roku 1915 stál v promoční aule Karolina a hleděl na starodávné insignie Karlovy univerzity, Němci české univerzitě nevydané, ale pouze blahosklonně půjčované německou Karlo–Ferdinandovou univerzitou k promocím, myslel na milovanou babičku. Co by asi říkala a prožívala, kdyby ho její laskavé oči viděly stát v první řadě nových doktorů filozofie.   

Viděl ji v duchu, jak se usmívá ve svých božíhodových šatech naplno, hedvábný šál přes ramena, na hrudi granátovou brož.  

Asi by řekla: Ty plocku jeden! Buď dobrej, Kadle, buď dycky skrounej; koho chce čert voddělat, tomu nadělí pejchu až do chřtánu!

KAREL PO PROMOCI ODPOČÍVAL. Dopřál si měsíc jako mouka hladká zahálet a nic si z toho nedělat, a než se pustil dál do novějších překladů moučné a vláčné francouzské poezie, chodil do univerzitní knihovny číst francouzské básníky. Nebylo jich tam mnoho; naštěstí Josef před třemi lety přivezl z Paříže tolik moderních veršů a prózy francouzských autorů, jaké v Praze ještě nikdo nepoznal.  

V lednu 1916 začal shánět profesní uplatnění. Obešel několik redakcí časopisů a novin, zašel i do knihoven. V Národních listech mu řekli: – Pane doktore, jakpak byste se k nám vešel, nastoupili k nám pánové ze zrušených redakcí; víte, že během pěti měsíců bylo zrušeno čtyřicet šest listů a rozpuštěno dvaačtyřicet spolků? – Zeptal se tedy na knihovnickou praxi ředitelství univerzitní knihovny, ale kromě pokrčení ramen nedostal solidní odpověď, i když zdůraznil, že by vzal v klidu jen něco na zkrácený pracovní úvazek. Zatím chystali s Pepikem do tisku povídky Zářivé hlubiny; uzavřeli smlouvu s Františkem Borovým a knížka měla uzřít světlo světa už v létě v nákladu 1 200 výtisků. Borový byl jejich nadějí; zajímal se o neotřelé mladé talenty, vydával vše, co jiní nechtěli a měl úspěch na trhu. Vydával Olbrachta, Křičku, Mahena, Tomana, Theera, Jelínka, Šaldu, Weinera, Tilschovou a Benešovou, honoráře za řádek haléřové, platil mizerně mizera obchodník, ale stejnak to byl významný vstup do povědomí labužníků literatury, zejména parádní edicí Zlatokvět, v níž vyšel a nezklamal Šrámkův Splav.  

Válka útočila na všechny zúčastněné třetím rokem. Od 6. prosince 1915 probíhal ve Vídni, monstrproces s Kramářem, Rašínem, Červinkou a Zamazalem, táhl se až do července roku 1916 (posledního se narodila moje babička Maruška) a byl ukončen tresty smrti pro všechny obžalované. Bylo veřejným tajemstvím, že tresty jsou ve skutečnosti odplatou za zrádné české pluky. České legie již existovaly; tvořily se ve Francii, v Rusku bylo mnoho tisíc českých válečných zajatců a každý z nich věděl, že vítězství Němců ve válce by znamenalo naprosté porobení národa, horší útisku doby pobělohorské.   

Zprávy z bojišť měli děsivou pachuť prolité krve pro nic za nic. Sochař Václav Myslbek přišel o dalšího syna, mladý Jarouš Heyrovský byl odvelen do Innsbrucku, syn spisovatele Holečka, Jeroným, byl zajat, narukoval Mahen, po Haškovi nebylo ani stopy, Arne Novákovi padl bráška. Válku Srbsku vyhlásilo i Bulharsko, centrální mocnosti krátce na to obsadily celý Balkán, Černou Horu i část Albánie.  

Doktor Čapek se s paní Boženou vrátil do Trenčianských Teplic. Nejen kvůli pacientům, ale zejména kvůli zásobování; zatímco všude v Čechách zuřila bída s holou prdelí za každého počasí, uherský dualistický stát si žil téměř v předválečném blahobytu a nedělil se s vyhladovělým Rakouskem. Ještě že máme Pepičku, pochvalovali si kluci Čapkovic hospodyňku do nepohody. Ta nám nedá umřít hlady!  

Měla se u nich dobře. Vládla domácností, jak zrovna chtěla, vařila, jak uznala za nejlepší spořivé řešení, a když se pytlíčky s moukou scvrkávaly a brambory už bylo nutné do hrnce spočítat s jednou bramborovou rezervou, rozjela se kamsi na venkov a z poslední vlakové zastávky před Prahou vždy proklouzla s pytlíčky surovin (mouky a tak) pod sukněmi, aby ji kontroly nenačapaly.  

Knížka Zářivé hlubiny vyšla ještě před mojí babi už v červnu. Drželi ji v ruce téměř nábožně a něžně jako svoje vymodlené dítě; nebyli příliš odvázáni s vnějším přebalem, ale vzhledem k mimořádným událostem jen hluboce vzdychli jako diplomová specialistka, ale to je tak všechno, sebrali třísetkorunový honorář ze stolu a šli zaplatit Hofmanovi ilustraci, aby měl aspoň na tu pověstně hořkou unionskou variantu bryndy.  

Vzápětí musel Karel znovu k odvodu. Šel ke komisi nahrbený, poslední čas nevycházel z bolestí zad a šíje. Neodvedli ho. Ale musel na tři dny do vojenské nemocnice na Karlově náměstí. Těžký ischias, řekli. Jiní lékaři soudili na bolestnou dnu ve všech obratlích páteře, pouze jeden z nich se zamyslel a vyslovil podezření na před lety profesor Syllaba: Morbus Bechtěrew. Jste untauglich! Máte štěstí, člověče, na vojnu nikdy nepůjdete! – 

Uvědomil si, že málo píše. Ale nikoho nezajímaly výstavy, divadla a recenze. České umělecké družstvo Artěl (anděl coby vyslanec artu výš a výš) vystavovalo nábytek, přísný, strohý, slohově moderní, ale neúčelný, tvořený pro velké salóny, ale nikoliv pro potřebu obyčejných rodin. Málokoho zajímala velká kolekce děl Švabinského v pavilónu Mánes; vystavoval tam s řadou akvarelů Václav Špála a s kresbami uhlem Jan Zrzavý i nedávno zesnulý Karel Myslbek a Herbert Masaryk. Byla to víc smutná šlépěj jarní výstavy, poznamenaná jmény umělců, z nichž mnohá zůstala ozvěnou nad stěnou. Další ranou české převratné kultuře byla předčasná smrt profesora Akademie Stanislava Suchardy, sochaře a medailéra, autora pomníku Františka Palackého v Praze; byl pomlouván i chválen, neboť jeho dílo symbolizovalo secesní dekorativní patos, ale bylo citové a mělo myšlenkový slovosled, vzlet.  

Karel o Suchardovi napsal do Lumíru článek, teprve třetí článek toho roku – tak málo jej zajímaly věci veřejné. Válka ho sužovala pomyšlením na padlé, raněné a zmrzačené i vlastním hledáním zaměstnání. V lednu mu v Lumíru vyšla povídka Šlépěj a v červnu, právě když ležel v nemocnici, povídka Lída; byla to jediná radost, kterou právě měl. V Unionce se hovořilo o překladech francouzské poezie, Borový čekal na rukopisy, ale mnozí tápali pro nedostatek francouzských originálů a nebyla naděje na nové. Karel měl již nachystáno pro Borového řadu básní, ale vyčkával s nimi a spolu s ním čekal se svými překlady Apollinaira i Josef; byl čas nemilosti, čas dračího semene a nebylo radno tlumočit poezii údajného záškodnického nepřítele. Začal boj u Verdun, bránu a výspu Francie; od února až do podzimních měsíců potrvají těžké boje a pár českých básníků v tu dobu zatouží svými překlady alespoň morálně podepřít bojující Francouze. Karel s Josefem vzpomínali na Léona, starce Léona Chauliaca s dětským kloboučkem na hlavě, jak asi trpí obavami a vyhlíží vzdálenou naději. Nepřijel, jak slíbil, Múza jej nepřivedla do Říční 11, aby jim pomohl hledat tušené jeskyně s freskami.  

Karel zkusil požádat o místo v Akademické knihovně. Snad by ho bývali přijali, pár mladých knihovníků odešlo na vojnu, ale když viděl vysoké úzké žebříky přistavené k policím a představil si, že by měl po nich lézt, viděl nesmyslnost přání. Usmál se a poděkoval. Všimli si jeho toporné chůze a porozuměli; byl jedním z těch, které ani císař pán nežádá.  

Těžká trudnomyslnost ho posedla, nejhorší za poslední čas. Stalo se i to, co se dosud stávalo jen zřídka: Lehl na babiččinu pohovku a zíral na protější stěnu. Uvědomil si, že ho láká otevřené okno nad truhlářskou dílnou a hrůza z chvíle, kdy snad bude trvale upoután na lůžko nebo k pojízdnému křeslu ho děsila a dusila jako pazouří dráp. Jindy vyhlédl na dvůr a sledoval starého mistra s mladistvým učedníkem, jak hoblují bílé dřevo, rukávy košil vyhrnuté, hoblík lehce drhl o suky; dosud cítil Kuťákovic dílnu v Úpici, jak zaváněla kořennou vůní dřeva, fermeže a klihu. Válka vylidnila i dílny; tovaryš Venca z truhlárny už dobojoval na italské frontě a Karel měl přímo fyzický odpor k politickým a oficírským lumpům, kteří kopanci, řvaním a absurdními rozkazy devalvovali nové mladé brance; viděl dost v Hradci Králové na vojenském cvičišti, viděl tolik, že na to nikdy nezapomene! Náhle, aniž chtěl, vzpomněl na Brno. Na biskupa hraběte Huyna. Už nebyl v Brně, ale z císařské milosti Jeho Veličenstva postoupil, ani ne padesátiletý, na pražský arcibiskupský stolec po Lvu Skrbenském a stal se primasem České země! On, tvrdý a nepřizpůsobivý Rakušan! A ke všemu z uherské šlechty! Pražané prchali z jeho bohoslužeb, protože se dlouze a vytrvale modlil za rakouská vítězství, zato jeho kázání byla zdrojem legrací a směšných historek. – Óvešky, óvešky, člověk šije a šije a najednou bejt mrtfóla!, imitoval nedávno jeden ze zbylých unionských koryfejů Jeho Eminenci Huyna; Unionka ržála hlubokým basem, troubila fanfáry do kapesníků a zírala na vrchního Pateru, jak si s potěšením mne smíchy uslzené oko.  

Byl ponořen do myšlenek, že málem přeslechl Pepinku. Stála nad ním, ruce v bok, a pátravě si ho prohlížela: – Co vy tady, jako chcíplá myš vetché pavědy? Heleďte, moc nemudrujte o nesmrtelnosti chroustů i špekulantů oděných do špeků a oddaných jen špekům prekérním, von se pánbů vo dobrý lidi dycky postará, já bych tuhle potřebovala, abyste mi hodil psaní na poštu; je mýmu Frantovi, že zase přijedu, aby mi nachystal krapet žitný mouky a třeba i pytlík obrub. No, co koukáte? Takovej chleba, co dneska pečou pekaři, to já svedu taky! Počkejte, jak vám bude šmakovat…! 

Vytrhla ho z černých myšlenek, musel se smát. – Je hubatá, řekla mami. – Má hubu jako šlejfíř, ale srdce má, toho si, hoši, važte. – Vážili si jí. A měli ji rádi. Jen díky jí přežívali pražskou bídu a měli občas i kousek masa; Pepinka vydržela stát před masnými krámy třeba celou noc.  

Napadlo ho, že by mohl napsat ing. Františku Kholovi, vrchnímu bibliotékáři muzejní knihovny Zemského muzea Království českého. Má přehled o všem, co se kde v knihovně děje. Byl na léčení v Karlových Varech, ale ještě nedávno seděl s knihovníkem doktorem Dolenským v Unionce, upíjeli hořkou kávu a listovali ve starém Světozoru; odhadem poznal, že Dolenský čte Langrovu válečnou povídku Účetní kniha, o bankovním úředníkovi Janu Bendovi, jak pečlivě účtoval a účtoval, až doúčtoval po první kulce na jižní frontě jako první padlý. 

Vstal, vytáhl ze zásuvky čistý arch papíru, sedl k psacímu stolu, a napsal Kholovi svým trochu kostrbatým písmem, že velice prosí o laskavou informaci. Bylo mu trapně; ani ve snu ho ještě před nedávnem nenapadlo, jak obtížně, s doktorátem v kapse, bude hledat zaměstnání, aby se uvedl na scénu i tak nějak uživil. Hodnou chvíli trvalo, než dal dohromady dotaz, „nebylo-li by snad možno nalézti nějaké umístění v muzejní knihovně nebo zemském archivu“. Nakonec dodal: „Mé předběžné vzdělání je jenom doktorát v oboru dějin umění a estetiky; nevím sám, k čemu bych se s tím hodil a je-li vůbec na světě místo, kde by mne bylo zapotřebí…“ Když odložil pero, připadal si jako v poušti Kalahari vyprahlý a hlavou psance mu nekmitla jediná jasnější myšlenka spásy a dobré budoucnosti.  

Odpověď si ho vzápětí vyhledala; František Khol mu 17. července napsal, že sice do zimy se v zemském muzeu sotva co naskytne, ale začátkem příštího roku bude na obsazení místa asistenta v oddělení historické archeologie vypsán konkurs, aby si tedy hned v prvních dnech ledna 1917 podal žádost a přiložil příslušné curriculum vitæ. Přečetl dopis a hodil ho Pepikovi: – A jsem zase hotov, člověče! Kdybych zvládnul těsnopis a kdybych tolik neškrábal, šel bych někam dělat písaře. Raděj pojedem do Bílovic, co říkáš? Budu tam překládat, tady mi nějak odbíhají myšlenky, nemohu se na nic soustředit.  

Sebrali se a jeli do Bílovic; byly prázdniny, již třetí válečné, plné napětí, nadějí i předtuch. Koželuha byl stále v internaci a zatím ho nebylo možno vysvobodit. – Ne, aby tě napadlo malovat u tratě, nabádala Helenka starostlivě Josefa. – Hned by tě sebrali jako špióna – tudy vede náramně důležitá trať do Uher. Už vím, kdo dal Františka zavřít: místodržitel Moravy Bleyleben. Olovnatý něco jako kontaminovaný životní dar. Prý móc tóbry člověk! Ale ten móc tóbry člověk poslal do internace u Hamenau čtyři sta dvaadvacet českých učitelů.  

Josef vzal stojan, paletu a štětce a šel do lesů malovat vzácné bílovické cyklamíny, ale vrátil se s nepořízenou; toho roku nekvetly, nenašel ani jediný trs a byl rozmrzen; chtěl obrázek věnovat Jarmile. Helenka s Karlem věděli o jeho trápení s děvčetem, ale nedovedli mu pomoci překonat ten úzký nervní bol, záleželo pouze na něm, jak si ten vztah k dívce bude žehlit a zkrášlovat. Kroutili nad ním hlavou: umíš ty vůbec jednat, člověče? Na co vlastně čekáš? Že ti ji tvrdohlavá matka přistrčí? Mávl nespokojeně rukou a myslel si: Nic nevíte, nic! Já musím nejdřív něčím být…!  

Raději ho nechali, nespokojenost z něho jen čišela.

Také v Bílovicích byl nedostatek potravin a Helenka se rozjela za rodiči, aby přivezla aprovizaci; vrátila se kulatá, jako by měla zítra porodit, a vytahovala zpod dlouhých sukní plátěné sáčky s moukou. Chechtali se jako posedlí. Vytáhla balík tabáku a hodila jim ho: – Tady máte, bando nectná! Nemyslete, není to žádná slast nechat se očumovat rotou maďarských celníků!  

Políbili ji za tu oběť – už neměli co kouřit. Karel krájel slisovaný tabák rozkošnicky na tenounké nudličky, drolil je útlými prsty, míchal, a když jej zpracoval do jemné drtě, vyráběl z něj cigarety. Život v Bílovicích jim plynul téměř mírově; nebýt zpráv z front, transportů raněných, munice, kanónů a hlídek podél železniční tratě, ani by nevěděli, že je válka.  

Před dvacátým srpnem odjeli do Trenčianských Teplic, Karel se musel léčit; deštivé počasí mu rozbouřilo chromou páteř, jen s obtížemi vstával z postele. Procedury mu zabraly většinu dne. Lázně byly plné kulhavých vojáků, důstojníků, maďarských Židů a vlídných dam z vídeňských a z pešťských kaváren a všichni chtěli ještě něco utrhnout z darovaného života nestrojeně a neolovnatě a nekontaminovaným manévrem, ještě jednou, snad naposled, před další poutí za nepřítelem. Josef se v lázních nudil, zajímaly ho pouze stavby a dům Poniatowský; měl široký průjezd, za průjezdem velký dvůr s platany, z jejichž hladkých listů déšť lehce klouzal do zeleného trávníku. Vpravo dveře do tatiho lékařské čekárny a ordinace, vlevo do kamenné chodby a k bytu, na chodbě starý železný vodovod a sešlá kuchyňská kamna. Ale mami na nich nevařila; navzdory všem svým hospodyňským zvyklostem, přísně střeženým v Úpici i v Praze, starost o jídlo svěřila své nové, o mnoho let mladší přítelkyni, hoteliérce Hedě Kosařové. A protože nevařila, neměla ani služebnou, pouze stará maďarská posluhovačka denně chodila poklidit v pokojích a setřít prach. Paní Božena, zbavená starostí o domácnost, četla. A četla vše, co jí přišlo pod ruku; nebylo kam jít a kromě hoteliérky a lékárnice s kým pohovořit. Nebýt snadnějšího nákupu potravin, snad by odešla do Prahy.  

Poslali Pepičce kufr mouky, ale když se vrátili domů, k velké žalosti slyšeli, že kufr sice dorazil do Říční 11, ale s proraženým dnem a bez vzácného obsahu. – Auauau úúúúh, lkali jako dva vlci nad mrtvou vlčicí a netušili, jaké další a mnohem horší trápení je čeká za pár neděl: Josef byl začátkem října znovu povolán k okamžité lékařské prohlídce, musel opět do Kadaně, do Jičína a znovu do Kadaně. Téměř v beznaději psal Jarmile: „Myslel jsem nejdříve, že snad běží o omyl, a zatím je to zlá vážnost… Mějte se dobře a vzpomeňte někdy.“ 

Mějte se, vzpomeňte…! Ze všeho, co zde viděl, tlumil v sobě vzpomínky na milovanou dívenku, aby nezaplakal hlasem mokrým vezdejším; zdálo se mu, že jeho svět se už nadobro zúžil a už nikdy ji neuvidí. Zoufale uvažoval o své situaci; stal se pouhým předmětem, překládaným sem a tam, číslem v dlouhé řadě dalších lidských numer, která nebyla ničím jiným než surovou surovinou k dalšímu užitku na jatkách, na frontě. 

Také Karel byl nešťastný, strach o Pepika ho zavalil; chtěl psát další povídku pro chystanou sbírku Boží muka, a nemohl, neklid ho hlodal jako strašák z místa na místo, byl jako vytržen z kontextu autor sám a z časových výhod. Neváhal. A rozjel se do Kadaně; netušil, že bratrem cloumají z jednoho prostoru do dalšího, než se ukázalo, že jde o grandiózní mýlku vojenského velitelství, které znovu povolalo již superarbitrované. 

Objevil se v Kadani jako spadlý z nebe, nevyspalý, přepadlý, v pomačkaném svrchníku, oči plné obav. Padli si do náruče a sedli na kasárenský dvůr. Podzimní slunce zlatilo obílené zdi budov, chladný vítr jim čechral kadeře v Kadani a vnikal uličnicky pod kabát. Karel hladil dlaní šosy pomačkaného raglánu: – Víš, že nás v noci vysypali z vlaku? V Ústí nad Labem. Bůhví proč nás tudy vezli. Restaurace byla zavřená, nocovalo se v čekárně, tu zaplnil transport vojska. Člověče, to je peklo…

Ještě v něm nedozněl údiv, že vojáci spali na lavicích a na stolech, leželi všude na zemi s hlavou opřenou o trnože, o plivátka, o zmačkaný papír, tváří k zemi a nakupeni jako hromada mrtvol… Děs z těžce prožité noci uprostřed neznámé krajiny a neznámých lidí v něm ještě neustal, ještě furt před očima prožíval to vlhké pološero a pach dehtu a moči… – Člověče, za nic bych nechtěl něco takového prožít, ani za nic…! 

Josef byl zticha. Nic nevíš, myslel si. Nic jsi neprožil. Neokusil jsi spát na shnilé slámě, pět lidí na třech slamnících, jeden s padoucnicí a jeden mišuge, jsi příliš citový, brácho, jedna noc v čekárně tě už vyvedla z míry, ale to je tím, že tvá duše je jiná než moje, má jemnější zabarvení a osnovu, má vazbu jemného plátna, kdežto má je z pevného kepru.

Chladný den je vyhnal do chodby kasáren. Vznášel se v ní pach dezinfekce, lehký ozón ze záchodových mís, kávy ze směsi cikorky a bukvic, a Karla posedla hrůza, že Josef tentokrát z vojny nevyvázne a bude odvelen až někam na Balkán k službě beze zbraně. Odpoledne odjel domů; ulovil ve vlaku místo v koutě, byl rád, že může dospávat probdělou noc, ale starost o bráchu ho budila z dřímoty a visela nad ním jako úděsná předzvěst pekla. Naštěstí se mýlil. Josefova další superarbitrace sice trvala téměř tři týdny, zato byla konečná; kromě známých neduhů lékaři zjistili, že má šedý zákal obou očí. 

Josefa doma čekalo překvapení: berlínský časopis pro literaturu, politiku a umění, Die Aktion, vydávaný Franzem Pfemfertem, uveřejnil S. K. Neumannovi v překladu dvě básně. Sedl a ihned mu o tom povykládal blíž v dopise, aby ho trochu potěšil. Měl s tímto německým antinacionalistickým a revolučně levicovým plátkem velmi dobré zkušenosti. Zatímco doma byl odmítán, německé časopisy Der Sturm a Die Aktion tiskly nejen jeho grafiku, ale i jeho prózy v překladu pražského německého spisovatele Otty Picka, Werflova a Kafkova kamaráda. Dvě kresby měl ve zvláštním dvojčíslí Aktionu již v květnu, Pfemfert je nazval Böhmen, a bylo jisté, že obě redakce počítají se spoluprací i do budoucích let. To bylo vzácné ve válečné době. Napadlo ho, zda za to nebude po válce kritizován českou vlastenčící společností. 

Začal nanovo malovat. Namaloval plátna Děvče v růžových šatech a Děvče v košili; kupodivu, tváře dívek se nápadně podobaly Jarmile. – Celá vaše slečinka, pane Josef, řekla Pepička. – Na mou duši, jako by jí z voka vypadla. Že vy na ni pořád myslíte? To se hned pozná. 

Měla pravdu, Jarmila v něm neodbytně bděla, šest let marné lásky jako Bronx Style Bob v něm vězelo jako bolavý trn v palci. Musel se odpoutávat od všednosti dnů, maloval a tvořil povídky, ale zatímco Karel pomalu končil rukopis Božích muk, jemu odsejpala práce podstatně pomaleji, divoce, až nervózně, a s námahou. Byl jako horolezec Hermann Buhl, který každý krok po strmých skalách jistí a kotví, byl v něm neustále tichý alarm, vyznání touhy těla i duše, i údiv, že je, že žije, že se vrátil z kasáren, zatímco mnozí se nevrátili, ale byl v něm zároveň i nedefinovatelný samotářský vlčí smutek z detailů mimo jeho svět. 

UMŘEL STAŘIČKÝ MOCNÁŘ František Josef I. Smrt ho přepadla jako vrahounská kudla s kurdějemi 21. listopadu 1916 uprostřed jeho věrných, z nichž snad nejvěrnější byla kobyla: jeho důvěrná přítelkyně Frau von Schratt (kdepak šrot) a osobní komoří Eugen Ketterl, neboť císař pán byl člověk nepřístupný, s nikým se nekámošil, řídil své mocnářství den co den od ranního kuropění do západu slunce a jediný luxus, který občas posedl jeho osamělé srdce, byl lov kamzíků a jelenů v Tyrolsku, střílení černé zvěře v Gödölö u Budapešti a malé denní procházky s přítelkyní ve dvorní zahradě. Válka pro něho skončila. Umřel jako Heavy D. chudák jen v krátkém věku 44 let na zápal plic, ale zlí jazykové měli přichystánu teorii, že chřadnul už od chvíle, kdy mu Ketterl vyzradil, že v celé zemi je nepředstavitelný hlad a při návštěvě vídeňského lazaretu na něho jeden těžce raněný vybafl: Milióny vás proklínají, Vaše Veličenstvo! 

Vládl bez ustání rovných šedesát osm let a byl přímo monumentem staré, zvolna se rozpadávající rakousko–uherské monarchie, sám její téměř poslední monarcha. 

– Chudák císař pán, řekla Pepička od kamen a ramplovala lopatkou v uhlí. – Von to v tom svým životě taky neměl lehký. Syn mu zludračil s tou Mařenou Vetserovou, manželku měl furt v luftě a pak mu ji zapíchli jako dobytče, následníka zabili, copak to je ňákej život, no řeknou, pane doktor? Já bysem nechtěla bejt císař ani za nic. Radši suchý brambory. 

– Jojo, usmál se Karel a odložil noviny. – A to ještě císaři pánu v Mexiku zastřelili bratra Maxmiliána, Pepičko, a druhý, Ludvík Viktor, žil mimo dvůr, protože byl tento… 

Rakouský císař umřel právě včas; měsíc před jeho smrtí byl v noblesní vídeňské restauraci zastřelen levicovým sociálním demokratem Adlerem rakouský ministerský předseda hrabě Stürgkh, představitel německé politicko–vojenské diktatury v Rakousku, dále – velice nepopulární byl proces s českými politiky Kramářem, Rašínem, Červinkou a Zamazalem, navíc probíhala blokáda a ta ničivě svírala Rakousko–Uhersko ze všech stran. Zatímco vídeňský dvůr truchlil, Praha potajmu zpívala fungl novou píseň „mocnář natáh bačkory, žádné žerty, odnesou ho do pekla všichni čerti“. Do Rudolfina na vzpomínkovou smuteční slavnost šli jedině jen pražští Němci. 

Unionka opět vřela. Nikoliv hádanicemi o umění, ale kritikou manifestu o zřízení polského království. 

– To je podfuk, řekl dramaturg Národního divadla Jaroslav Kvapil. – Vůbec nejde o polskou samostatnost, ale o politický handl proti Rusku; Němci chtějí zneužít Poláky proti Dohodě. A naši? Víte přece! Všechny politické strany se koncentrovaly do Národního výboru a máme tady Český svaz! A samozřejmě prorakouský! Račte si přečíst provolání! 

Sáhli po novinách a četli: „V přesvědčení, že plníme jen vůli celého, po národní jednotě dnes více než kdy předtím volajícího národa a že jednáme současně v zájmu staroslavné dynastie i velikého historického poslání říše, jež spočívá především ve sjednocení a zachování nedílnosti jejich království a zemí, jakož i v naprosté rovnoprávnosti všech národů, sjednocujeme na základě většinové zásady české poslance na radě říšské v jeden celek, Český svaz!“ 

– Ne tak nahlas, vašnosto, ne tak hlasitě, staral se pan vrchní Patera a výstražně mrkal povystouplým okem. – Co kdyby sem náhodou vrazil nějaký tentononc a vašnostu prásknul? Však víte. To už vědí, že Hašek je po smrti? Prý polní soud. Prý se kdesi šprajcoval obrštovi. Ale jisté to není… – Chtěl rozvášněnou společnost uklidnit, ani Unionka si nebyla jista před návštěvou c. k. prorakouských slídilů. 

– No, uvidíme, co s námi bude dál, poznamenal historik, doktor Gustav Heidler. Ale jestli tenhle Svaz bude dělat prorakouskou politiku, tak jsme tam, kde nás Vídeň dávno chtěla mít! A dokonce dobrovolně. A z vůle národa! Támhle Masarykova skupina bojuje proti Rakousku, tvoří české pluky, a česká politika doma vydává autoritativní prohlášení, že český národ touží jedině po Rakousku. Heršvec, to mne míchá…! 

Zprávy ze všech stran byly opravdu pozoruhodné; jen císař pán zavřel oči a zavrčel tóny jako morseovka mrzouta, uherský ministerský předseda Štěpán Tisza přijel do Vídně, oslovil mladého následníka trůnu Karla císařským titulem a mámil na něm, aby se dal co nejdříve korunovat na uherského krále. 

Karel pozorně sledoval všechny hovory, pozoroval Heidlera, a zamyšleně cpal půlčík do cigaretové špičky. Věděl, co to znamená; přijetí uherské koruny je spojeno s přísahou na základní státní zákon z roku 1867 o dualismu, který chtěl zesnulý následník trůnu Ferdinand d´Este odstranit. Češi marně žádali císaře o korunovaci; Franz Josef se na českého krále korunovat prostě nenechal. 

– Uvidíme, co nový monarcha bude mít za lubem, utrousil Herben. – Jeho manželka Zita si vede řízně – prý vycházela ze Schönbrunnu všechny staré dvorní dámy. 

Přišel Hanuš Jelínek a dověděli se, že byl zatčen divoch a divotvorný hrnec myšlenky Viktor Dyk. Pro spojení s Maffií. Že je zatím v Bartolomějské na policejním ředitelství ve vyšetřovací vazbě. A že byl u něho pod záminkou redakčních záležitostí. Pustili ho k němu v přítomnosti policejního ouřady doktora Bienerta; prý píše i v base, ale obává se, že ho odvezou do Vídně. 

Mlčeli. Dykovi nebylo možné pomoci, leda paklíčem tabáku, ale ani ten neměli a cpali si do lulek podezřelou drť. Teprve po chvíli pokračovali v hovoru; proslýchalo se, že Český svaz se chystá k audienci u nového císaře a chce mu přednést žádost o přijetí svatováclavské koruny. 

Nový císař Karel, sotva dosedl na habsburský trůn, hleděl učinit jediné – ukončit válku; Rakousko bylo na konci svých sil. Další jeho program byl přestavba říše; chtěl smířit své národy federativním uspořádáním státu a záměr se mu dařil; v českých zemích vznikl Národní výbor v čele s vrchním ředitelem zemské banky Karlem Mattušem a Český svaz, který sdružoval všechny české poslance říšského sněmu. 

Naši předáci nás vedou někam úplně jinam. Přece víme, proč sedí Kramář s Rašínem, řekli v Unionce. 

Byli bezmocní, nespokojenost je srazila v jeden celek, nespokojenost, bída a marné vyhlídky naděje. Karel se přiklonil k Josefovi: Říkal Theer, že Šrámek je kdesi v Rumunsku u saniťáků – obvazuje a píše.

– Všechno až po válce, řekl Josef rozmrzele. Dopsal své povídky, přiřkl jim název Lelio a hledal schopného nakladatele.

– Borový ti vydá Lelia, připomněl, aby mu pozvedl náladičku. Já mu dám Boží muka, na jaře nás vezme oba. 

Trochu nadsadil; Borový se nad Leliem ošíval, Boží muka prosím, v březnu rukopis, do půl roku vydání, ale Lelio… uvidíme, doktore Čapku, až podle situace… 

Ne, to nemohl prozradit, že spolu smlouvali jako na trhu babky s výhodně šťavnatými téměř jako malovanými jabky; dost znepokojující byla skutečnost, že k Borovému měl jako hlavní poradce přijít Šalda. Přijde-li, je konec nadějím – rozhněvaný bůh české literatury gestem cézara zabije první samostatné prózy smělých psavců, kteří se odvažují šlapat vlastní uměleckou neokoukanou cestou. Věděl, že sám název Boží muka Šaldu krapet zřetelněji nešetrněji podráždí; byl dvojsmyslný, znamenal rozcestí, sebetrýzeň vyššími principy a hledáním, povídky byly mučivým odrazem lidského utrpení a zla, které zachvátilo svět. Psal je několik let, první, Utkvění času, otiskl již před třemi lety; postavy měly jména spolužáků z Úpice, jména hřejivě sympatická, protože voněla postrádajícím ztraceným rájem dávného domova. V jedné povídce se snad až příliš ponořil do vlastní klopýtavé cesty; jmenovala se Nápis, byla o nemocném marodu, velmi a beznadějně ztraceném v diagnóze nezahojitelné rány na duši a na těle… Když ji psal, vlastně trýznil a mučil sám sebe. 

Ani si neuvědomil, že k němu přisedl doktor Jan Herben, spisovatel a šéfredaktor c. k. úřady zastaveného politicko–kulturního časopisu Čas. Přisedl, přiklonil k němu hlavu a hlavně nepřišedl jako šedivec a tiše poznamenal: – Poslyšte, doktore, prý marně sháníte uplatnění v zaměstnání. Kdybyste nepohrdl, o něčem bych věděl… Podívejte, ono jde hlavně o to, přečkat válku. A trochu se najíst. Můj přítel, hrabě Vladimír Lažanský, shání synovi vychovatele. Pár let byl u něho doktor Černý, ale musel na vojnu, takže chlapec je bez domácího učitele. A tak si myslím… 

Udiveně pohlédl na Herbena; popravdě – všeho by se snad nadál, ale právě této nabídky nejméně. Jednalo se o anglický perfektní zámek Chyše na severním Plzeňsku, obklopený barevnou přírodou a prima lidičkami, dneska na tom zámku provází přímo šlechtic majitel pan Lažanský a hned vedle zámku funguje bez zastavení bez prodlev zámecký pivovar. V okamžitém sledu mu prolétlo hlavou, že dosud o žádné místo ani nezavadil. Dokonce začal pročítat inzeráty, kterých si dříve ani nevšímal; občas se v nich objevil konkurs na obsazení učitelského místa v některé ze soukromých obchodních škol anebo místo koncipienta u advokáta – jenže kam on se svou filozofií! Válka nepotřebuje filozofy, válka potřebuje doktory medicíny, ve válce prý mlčí Múzy a mlží samé hrůzy.

– Já vím, já vím, začal honem Herben jako hřeben pro učesaný a dřív pocuchaný punkerský vlas i nerv. – Máte jisté plány, ale to všichni, příteli, to všichni, já jen, že byste to mohl jít zkusit – nezávazně. A přitom byste mohl psát v zámeckém prostředí, prosím vás, moc-li je práce s odrostlým šlechetným chlapcem…? 

Psát! Moci psát a přitom mít jistotu pravidelného platu. Padesát korun by stačilo – jako doplněk k apanáži. Aby bylo na domácnost, na různá vydání, poslední čas opět málo psal; Lumír mu otiskl tři povídky, Šlépěj, Lídu a Ztracenou cestu, jinak jen pár referátů, přišla trocha honorářů, ale příliš málo na vyrovnání schodku a Josef zatím není s to prodat jediný obraz. Pohlédl na Herbena: – Jak starý je ten hraběcí synek…? 

– Pokud vím, bude mu třináct, studuje gympl v Křemencové ulici, třeba se budou znát s Janem Werichem, ten je o pár let mladší vykuk ve vyučování. Lažanští jsou starý český rod, kdysi vladycký, hraběcí predikát mají teprve od třicetileté války. Přemýšlejte o té nabídce, doktore, myslím, že byste neprohloupil. Rozhodně byste přišel k dobré stravě… ani Zdeněk Pohlreich nikdy takovou neobdržel na talíři. 

Nabídka ho přece jen zajímala, bylo zde cosi naprosto nového. To neznámé lákalo a přitahovalo jeho zvědavost i choutky na menu dne. Znal se. Byl zvídavý intelektuál a nóbl zvědavý na všechno nepoznané a cizí, přistihl se, že myslí zrovna tak i na to, co by v té rodině – kromě platu – získal i pro budoucnost a práci prozaika; patřil k autorům, kteří tvoří na vlastním poznání. Uniknu všemu hnusnému, jednou pro vždy, pomyslel si. Uteču bídě ulic a poznám lepší svět. Za chvíli bude v Praze hladomor a po hladomoru vždy následují těžké nemoci, infekce, choleru nevyjímaje. Už se objevila, ale včas byla potlačena, jenže kdo by ji podruhé zadržel v davech válkou vychrtlých, podvyživených lidí? 

Naklonil se k Josefovi: – Co tomu říkáš, Pepiku? Vzal bys toho hraběcího vychovatele? 

Sundal z nosu brýle a trochu dlouze je pucoval: – Proč ne? Pláchneš lamentacím Pepinky, že neví, co do hrnce. A něco uvidíš. 

Musel uznat, že má Josef pravdu. Ulehčil by Pepince, ostatně i s topením bylo zle; školy, restaurace omezovaly provoz, hovořilo se o zastavení pražské tramvajové dopravy, vlaky jezdily omezeným režimem, ceny základních potravin se horentně násobily jako polská inflace v infrastruktuře osmdesátých let pod velením nefrajera nelibového Jaruzelskiho a na trhu se objevilo i psí žrádlo, kočičina a zabité vrány. Chudina potajmu zpívala parodii rakouské hymny Zachovej nám, Hospodine, a veřejnost se k ní potichu a ochotně přidávala: 

„Půjde-li to takhle dále ještě měsíců jen pár

pro vlast, císaře a krále, vezmou nám poslední cár.

Přijde bída, po bídě hlad a s hladem revoluce.

Proletáři z regionů, sražte se v řad, vyjděte na ulice!“

Utekl bych všemu, myslel si, ale v podtextu myšlenek dodal: Počkám, co napíší z muzea… V krajním případě… proč ne? Severní Plzeňsko tímto děkuje po sto letech, že se zde skvěl jako ozdoba na zámku Karel Čapek v roce 1917: Zámek Chyše u Žlutic.

ZAČÁTKEM LEDNA ROKU 1917, po korunovaci císaře Karla maďarským primasem Czernochem na uherského krále, dostaly válečné scénáře neobvyklý spád; státy Dohody na popud amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona zveřejnily své válečné proklamace: nóta Spojených států severoamerických trvala na obnovení předválečného státoprávního status quo, ale mimo jiné také požadovala „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí diktatury“, a tím dala všem najevo, jak si státy Dohody představují další vývoj v Rakousku–Uhersku.  

Vídeň již učinila jakési ústupky; císař měl až po krk německého velení ve svém hlavním stanu v Těšíně, dal jej proto přeložit do Badenu u Vídně a hlavní viníci vojenské diktatury byli zbaveni funkcí. A jestliže si přál „smíření“ svých národů, musel počítat s vyhlášením amnestie všem, kteří byli souzeni vojenskými tribunály. Také nastaly změny ve státních úřadech; ministrem zahraničí byl jmenován rakouský diplomat Czernin a ministerským předsedou se stal hrabě Jindřich Clam–Martinic. Jenomže Martinic byl nasáklý skrz naskrz přesvědčením, že Češi jsou velezrádci a čeští poslanci byli velmi zklamáni jeho přijetím; dal jim najevo jako kategorická hrubka trubka trumpet lump, že se o otázkách amnestie pro Kramáře a Rašína bavit nebude a nedoporučí audienci Českého svazu u císaře. Zato jim 31. ledna hbitě nadiktoval prohlášení, že „český národ jako vždycky v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky vývoje“.  

Podepsali se – snad rozpoznali, že nebylo zbytí!

– To je podvod! To se nemělo stát! Kdopak se jich o to prosil? Hlučela Unionka a hleděla na zvýrazněné vysázený nadpis v periodikách před 100 lety první únorový marasmus. – Fuj tajbl klam nad klamy Martinic! Všechny statky má u nás a přikládá na oheň cizímu! Česká šlechta a podpásovka pod psa!  

Patera ometal kavárenské stolky a sem tam utrousil: – Vašnostové, on císař pán má Čechy rád. Jako kavalerista vojákoval v Brandejse a bejval móc často ve Varieté; on se prej nechá namalovat u Švabinskýho – jen co bude mít krapet čas. To bude náramná pocta českýmu národu.  

Aspoň jedno bylo třeba ocenit: císař změnil Kramářovi a Rašínovi trest smrti na dlouholetý žalář, ale i to mělo svou příčinu – nechtěl svou vládu zahájit popravami.  

– Takhle to dál nejde, pánové, vložil se do hovoru dramaturg Národního divadla Jaroslav Kvapil; poslední dobou velmi často zabrousil do Unionky i s přáteli, bratry Heidlerovými, aby do sebe vstřebávali čistý a čistotný chic český ozón. – To, co dělá Český svaz, to je kudla do zad naší Československé národní radě v Paříži a vůbec – celému národnímu hnutí za hranicemi. Co má potom támhle doktor Šámal dělat, když Maffie má prázdné ruce? Zač stojí ve světě Masarykovo ujišťování, že chceme svobodný československý stát, když čeští poslanci vytrubují do světa, že jsme pro habsburskou dynastii? Já bych to…! A Kvapil znechuceně máchl rukou a sevřel ji v pěst, jako by drtil obtížný hmyz. – Pamatujte si, Vídeň vůbec nepomýšlí na nějaké ústupky českému národu, slibuje jen z okamžité tísně přísně, ale jakmile by napětí pominulo… Vzpomeňte si, jen si vzpomeňte…:  

S milostnou skrání teď se k nám sklání

ústupky činit jsou nám hotovi.

Však až nás pro ně většina padne,

připnou nám zase staré okovy! 

Kvapilova slova zněla tiše salónkem Unionky; byly to verše Slavomíra Kratochvíla z Přerova, který je zaplatil životem hned v prvních měsících této šeredné války.   

Karel s Josefem v té době sledovali denní tisk a ze zpráv mezi řádky se snažili odhadnout, jaká je pravá situace na frontách i v zázemí. Počátkem ledna zahájilo Německo proti Velké Británii ve velkém manévru ponorkovou válku a doufalo, že ji na moři porazí dříve, než jí přispěchá bodrá Amerika na pomoc. Sto dvacet ponorek ovládlo světový Atlantik a chtělo Anglii odříznout od zdrojů surovin ze všech koutů dominia. Ale byly tu zprávy ještě důležitější: v Rusku začínala revoluce a nebylo možno ji udolat, nebylo chrabřejšího naturalizovaného vazala nebo mazala na rezoluce. Zprávy o ní se šířily od úst k ústům jako smrtící lavina a v krutých měsících třetí válečné vřavy přes zimu, naplněné hladem a bídou, přinesly novou naději: Když to jde v Rusku, tak proč ne u nás? Nikdo nesmí hájit existenci Rakous–Uhrous! Ať žije mír!  

Nicméně vzdálené přísliby míru byly zatím jen blýskáním na lepší časy a bylo jisté, že český národ si ještě prožije kus své trnité křížové hádanky v rébusu válečných křížovek o hlavní cenu, dojít k ozdravení. Lidé celé noci stáli v mrazech a plískanicích v opánkách na kousek kukuřičného chleba a jedno kilo brambor kdovíjak zachovaných (použitelných pro domácnost), provalila se úděsná aféra jistého kšeftaře s hadry; prodával chudině maso zdechlých ořů hřebců, které dal vyhrabat z mrchoviště za Břevnovem, tam dneska v klidu a v pokoji odpočívá občan Karel Kryl, který se chudák ani nemohl dožíti ve zdraví své 50 věku, na rádiu Svobodná Evropa uváděl šlágry a munice pro lepší život společnosti v pořadech nazvaných 50. Aspoň, že mu doteď nosí naši občané na hrob nejen lahve vína vedle květin pro duchovní vzpomenutí jednoho z nejlepších básníků a kamarádů vůbec, když už tato republika musí trpět takového ometáka za svůj symbol na Pražském hradě.  

Karel, jak mu poradil František Khol, již 3. ledna 1917 podal žádost o místo asistenta v oddělení historické archeologie Zemského muzea v Praze a připojil k žádosti opis svého doktorského diplomu a životopis. Ale měl smůlu – za několik dnů se dověděl, že místo obdržel doktor Karel Guth. Josef mu poradil: – Tak jim napiš, že bys vzal i bezplatné dobrovolnictví, snad ti na to skočí. Až se tam zabydlíš, zařadí tě mezi honorované praktikanty. Zatím s úspory tak nějak s utáhnutými opasky stačíme.  

Uznal, že mluví pravdu, a 19. ledna se ozval znovu; prosil slavný výbor, aby mu dovolil od 1. února alespoň bezplatné dobrovolnictví, jen aby se vytrénoval v knihovnické praxi za podmínek, které ředitelství pro takový případ stanoví… Byl již netrpělivý a vyčkával, co budou znamenat vlastně další týdny. Znovu začal makat na povídkách Boží muka. Ale čekalo ho svízelné mizerné zklamání; obavy, že Šalda přijde do Borového nakladatelství a udělá rázný šmytec jejich vydání, se bohužel do posledního bodu vyplnily; Borový kolem rukopisu poskakoval jako ťapkin ťuk ťuk ťululum kolem horké krupičkové kaše a nakonec jej zatrhl. A nesouhlasil ani s Josefovým počinem stran Lélia.  

– A slíbil, pamatuješ ještě, řekl hořce Josef, když krátkozrace hledal kovové zábradlí v temnotemném schodišti domu ve Štěpánské ulici, kde měl Borový kanceláře nakladatelství. – Pamatuješ, jak sliboval? Že mu bude ctí, ať oba přijdeme, že se dohodneme.  

Musel ho utěšit: – Zajdi za Arnoštem Procházkou, schvaluje Kamile Neumannové knihy do tisku. Já to zkusím v Ottově nakladatelství. – Měl zlost, cítil se být oklamán hanebnou taktikou, zneuznán a pokořen. Také ho dožíralo, že u Borového bude vycházet pod Šaldovou redakcí nový časopis Kmen a bylo jisté, že oni se jen s obtíží budou moci realizovat. Vyšli na ulici před sto lety; mrazivý vítr se jim opřel do zad, hnal je k Václaváku, raději sedli na MHD tramvaje, aby se domů dostali co nejdříve.  

Ještě než Karel zašel do Ottova nakladatelství, přišla z muzea odpověď; nebyla zamítavá, ale na soukromém pohovoru s Čeňkem Zíbrtem, správcem knihovny, se dozvěděl, že v knihovně pracuje více dobrovolníků, a Právo lidu proto kritizovalo správu muzea; kromě toho není uhlí. – Kdybyste netrval na okamžitém nástupu, snad by to šlo, doktore, přiznal pohotově Zíbrt. – Teď knihovníci mrznou v jedné místnosti, pomalu hlava na hlavě, takhle k podzimu dejme tomu, to už by pan inspektor profesor Tille ani píď ostré lamentace neprotestoval…  

Jak je to celé složité, myslel si, když odcházel od Zíbrta. Nakonec neseženu sebemenší místo – a to hledám v Praze. Cítil velmi naléhavě nutnost jakékoliv práce pro pocit organismu vlastní užitečnosti, jinak nebude schopen normálně prožívat zádumčivé dny, ale pouze živořit jako nějaký tuctový vandrák, jako se prosebník protlouká od dveří ke dveřím, od zápraží k zápraží. Uvažoval, že vývoj Evropy v posledních desetiletích spěje k situaci, kdy jeden národ už nebude moci ovládat druhé spořádané, a že tento proces bude pokračovat a rozvíjet se. Válku považoval za svévolné porušení světového řádu trubky hrubky neřádu, úchylku, jíž lze charakterizovat za abnormalitu a abnormality je třeba jednou provždy zahubit jako nádor v mozku, když nejapný trapný lidský mozek už neumí dát dohromady kloudný názor. Ale kdyby Německo vyhrálo ponorkovou válku, co by se se všemi dalšími jenom přihodilo? 

V zamyšlení došel domů a napsal správnímu výboru muzea další, již třetí prosebný dopis, že uznává sdělené důvody a prosí „co nejuctivěji, aby v případě kladného vyřízení jeho žádosti mu bylo povoleno nastoupiti práci až 1. září tohoto roku…“  

Když dopis odeslal, rozhodl se, že místo vychovatele v rodině hrabat Lažanských přijme. Musel je přijmout, bylo třeba nějak se protlouci jarem a létem, měl již po krk čekání a shánění té správné Štěstěny. Jediné, z čeho se radoval, byla zpráva, že Josef, kterého Praha dokonale blbě furt ignorovala, má v berlínském časopise Die Aktion několik reprodukcí. Druhý den napsal hraběti a odvolal se na doporučení Jana Herbena. Byl již netrpělivý a jen stěží se dokázal soustředit na práci; jako poplašné poznávací znamení v něm čněla myšlenka bdícího občana, že pohoří také u hraběte a další rok si opět neškrtne jeho geniální hlavička i zápalka Solo Charlie charakter. Neumannovi do Elbasanu napsal: „…Pořád stůňu s tou páteří a jsem jinak pilný; ale nemohu sehnat místo ani za 50 K měsíčně, a tak mám i ty starosti, co se mnou dál bude…“  

Odpověď z Lažanského paláce na protějších březích Vltavy přišla téměř vzápětí; hrabě ho zval na přátelskou návštěvu.  

Hleděl na velkou bílou obálku s hraběcí korunkou a znakem rodu; nebyla doručena poštou, přinesl ji komorník v teplém plášti a v buřince, že Jeho Milost pan hrabě JUDr. Vladimír Lažanský (obr dobr před sto lety, nikoli ostrý dobrman bez pána) pana doktora Čapka prosí…

– Člověče, ber, aspoň na čas ber, být tebou, neváhám, řekl Josef, když přelétl depeši očima. – Máš to támhle naproti, přejdeš most a jsi zase doma, nikdy nevíš, k čemu ti to bude kdy dobré!  

A přece se mu vrátil dávný obrázek z gymnaziálních studií. Náhle se mu před duševním ostrozrakem vynořil Mořic Lobkowitz (jeho příjmení nabádá: lebko, nechtěj vtip připravit o pointu a ostrovtip o spoluúčast proti šišaté i šišlavé lidské blbosti, lebko), privatista, před maturitou řádný student akademického gymnázia; nesl své dlouhé hubené tělo v mysliveckém lodenovém plášti křepce a lehce, zatímco vedle něho udýchaně pospíchal jeho vychovatel Stejskal a nesl mu učení.  

Mno, myslel si, když znovu vložil hraběcí pozvání do obálky, doufejme, že ze mne nebude taky takový poskok pro všechno. Že budu výhradně jen domácím učitelem, a tím to hasne… 

Hrabě ho očekával v neděli pětadvacátého února, Jiří Trnka v Plzni už slavil během 24. února o den dřív v sobotu své bohulibě vymalované páté narozeniny jako Brouček Jiříček Trnků s pěti svíčkami na dortu, ve tři odpoledne. Na okamžik jej posedl stesk, že takhle dopadl, ale vzápětí ho přemohla stará zvídavost a tichý vnitřní hlas mu začal našeptávat: Nikdy nikomu neuškodí, pozná-li, jak se co dělá. A vůbec, jak by tehdy dopadl donald, co se narodil stejně jako Bořek Šípek o 3 roky dříve a umu zrovna velmi nepobral do svých útrob ani po sto letech od Káji Čapka?