|
| |
 |
|  |
Ten okamžik mezí nocí a ránem
kdy havrani v morových maskách
jež pamatují kreslit Brueghela i Bosche
tančí v tajícím sněhu
a jediné, co je
je sen
jsem spatřil být nebe
šedé jako krev bláta a špinavé zraněnou zimou
jež přivádí na svět toulavé holuby
žebrající o pohled před budějovickým nádražím
a ten okamžik byl modlitbou
za oheň, který mne navrátí zpět hvězdám
neboť prostor a čas smíme jen navštívit, ty a já
a taky za neviditelné stíny, které vrhají zemřelé květiny
natrhané tenkrát za půlnocí v zahradách z pravé trávy
za slečnu, co si celou cestu do Prahy s někým píše sprosté esemesky
protože má nohy křížem a tváře jí hoří jako věčné světlo, či jako žárovka v bytě osamění
za tebe, která jsi mi dala uvěřit v Boha a jiné otázky
neboť láska mezi mužem a ženou je nejhlubší víra
za lidi s mrtvýma očima, co k nám mluví z televize
abychom se vzdali duší i těl a přitom odevzdat oboje andělům smíme jen za milování
za průvodčí v otřískaných vlacích
jejichž vagony jako dny v týdnu nesou má bytí do nikam
za Osvětim
kde milionkrát zemřeli jsme každý a za svá zapomenutí a lhostejnost znovu a zas
za sebe samého
jež na kolenou pokládá ti hlavu do klína jako pes
a ztrácí se v krajinách
a snech
jak dřív
|
|
|
