|
Je daleko k jaru, ač na konci zimy
v očích však vidím myšlenky tání
a loňských ptáků šedivé stíny
světlu se jako my v tom ránu brání.
V posteli kreslí nám na bílé plátno
přítomnost okamžik, kterým jsme teď
barvami vzbuzení a nocí zhaslou
obraz ten vteřiny přibitý v zeď.
A je mi poprvé, jako bych spal
zemi pod nohama smím ztratit sám
a dech tvůj rychlejší dýchá mne dál
co nikdy neměl jsem je vše, co mám.
Na okna zabloudil prsty teď déšť
počítám kapky jen a chvíle ticha
ňadra tvá zbělala mnou, ránem též
čas hlínu se sněhem v těla nám smíchá.
|
|
|
