Každá má noc je svatojánská.
Jsem z mlhy. Jsem možná svatě
kapradinatá. Den zasazený v zlatě
chová se večer jako panská
A najde lichou rukavičku
a střevíc, co se zatoulal.
A z mraku šat mi ledabyle šije
Jsem ze tmy. Trochu prostoduchá.
Kompas v očích, čas mi řve do ucha.
V mém stádečku tu se mnou žije
několik laní. Sena a kaštanů je dosti.
A vlk se vloni přilísal.
Jsem v nocích divoká i ochočená.
Oči laní, ale vlčí čumák mám
když stádo na noc přikrývám.
Ve dnech se tvářím jako žena.
Seno a touhu přikusuji
ke všem svým modlitbám.
Kalnou vodu piji ze stop kopýtek
Vedle mě vlk i laň. Rozcuchaná
po česání svých vlasů větví. Nevinná,
naděje skládám do otýpek
a pod jejich tíhou, kráčejíc,
se ztěžka prohýbám.
Cesta se na noc uzavírá.My jdeme dál
za zlatým kapradím. Schouleni mezi svými
zlehka dřímeme pod keři šípkovými
a kapradí v nocích kvést začíná.
Vrstvy strachu se odlepují, podobny
obručím a lehkým dýhám.
Každý můj den je svatojánský
měkce šlapeme po krajině
už nepátráme po něčí vině.
Touláme se dny přejasnými
a po nocích vyjeme tiše.
A prach ze zlatého kapradí
z oblohy, mraků, odněkud z pastvin
na výšinách se dolů na pochýlené
hlavy snáší a moji rozcuchanou
duši češe.
|