|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ošklivý, nízký strop nad sebou si nedokázal vysvětlit. V zatuchlém vzduchu bezpečně poznal pach hnoje. Napadlo ho, že to s vínem vážně trochu přehnal. Zaklel, jenže to, co se mu vydralo z hrdla, znělo jinak. Bylo to zvláštní. Velmi zvláštní.
Posadil se, aby se začal rozhlížet ve snaze zahlédnout cokoli povědomého.
„Neválej se a neokouněj! Umej se a běž uklidit na dvůr,“ poroučel mu muž, jehož tvář se zlostně křivila. Na sobě měl hadry a hřeben nejspíš nikdy nevlastnil.
„Cože mám... ?“ Buď si ho ten chlap s někým plete, nebo vůbec nepromlouvá k němu. Což by mu ostatně radil. Zdál se mu jen nicotným, špatně živeným vesničanem, kterého může zabít jediným úderem pěsti, pokud omyl nevysvětlí a neomluví se mu. Již ho chtěl popadnout za halenu a přitáhnout, ale nedosáhl na něj. Podíval se na ruku a ustrnul. Vždyť ty paže nejsou jeho! Po jejich síle ani památka. Úplné hůlčičky! Namísto, aby drzouna přerazil vejpůl, jen zalapal po dechu a křečovitě si přitáhl hrubou přikrývku až pod bradu. Možná stále ještě snil, tohle přece nemohla být pravda. Sebral odvahu a pomalu ze sebe ten hadr stahoval. Ne, jak se zrovna přesvědčil, jemu se tohle nepodobalo ani vzdáleně.
Špinavý vesničan mezitím přistoupil až k němu, zacloumal s ním a deku mu vyrval z rukou.
„Všichni jsou dávno vzhůru. Jen ty si myslíš, že můžeš vyspávat do oběda.“
„Nemá horkost? Včera ji prý uštkl had,“ ozval se, jen o málo příjemnější, pisklavý hlas ženské.
„Nic ji neuštklo. Je líná jak veš a neustále jen lže, lže a lže,“ hartusil muž do přítmí chatrného stavení. S vyčítavým výrazem se poté rozpochodovat sem a tam. Rozhazoval rukama a křičel: „Nedá se jí ničeho věřit! Nedávno viděla v lese smečku vlků, jen aby nemusela na dříví. Teď zas had. Já jí dám hada, jestli okamžitě nezačne pracovat...“
Slyšel až dost. Bylo mu jasné, že nemá smysl vyprávět, kým je. Byl v pasti! Uvězněn v této páchnoucí chatrči, v těle dívky, jejíž věk odhadoval zhruba na dvanáct let, a ti ubožáci okolo určitě byli její rodinou.
„Jdi pracovat. Otec nemá náladu. Ozývá se mu staré zranění z války, tak ho nerozčiluj,“ volala žena na dívku. Teď tedy na něj.
Vstal. Dívčino tělo ho poslouchalo, jako by mu patřilo odjakživa. Když došlápl bosýma nohama na hliněnou podlahu, napadlo ho, že shánět střevíce je tu asi podobně zbytečné, jako stížnost na uštknutí. Naklonil se nad škopek s vodou. Snažil se spatřit odraz obličeje, což dívčina otce znovu rozlítilo:
„Hodláš takhle postávat celý den?“
Muž zamířil k němu tak podrážděný, až z něj šel strach.
„Hned to bude,“ odpověděl. Lekl se svého hlasu a znovu krátce zalapal po dechu. Pak do škopku smočil prsty. Voda v něm byla ledová. Na chvíli věřil, že ho chlad dokáže probrat; zbavit prokletí. Ponořil do ní celé paže. Nabíral vodu do dlaní jako smyslů zbavený. Brzy zmáčel všechny cáry, jež měl na sobě. Cítil, jak mu voda stéká dolů po stehnech a na zemi tvoří kaluž. Užuž se chystal ponořit pod hladinu celou hlavu. Vtom ale za zády zaslechl:
„Co tu sakra děláš? Má snad po tobě zůstat bažina?“
Muž ho čapl jednou rukou za krk, druhou za rameno a surově ho odtáhl před chýší; honosněji se zavšivenému brlohu říkat ani nedalo. Na dvoře od něho dostal smeták a nádavkem pohlavek.
„Zametání je pro ženské a otroky. Zaplatíš mi životem, hlupáku,“ zabrblal tiše. Začal přemýšlet, zda by mohlo být smrtící, kdyby dcerka nejdražšího tatínka praštila násadou smetáku do týla. Odhadl, že by mu tím způsobil jen bouli. Nevzdával se, díval se okolo a hledal vhodný nástroj na odstranění toho nechutného chlapa.
V blátě se povalovaly hromady proutí i špalků. Zahlédl stoličku z tvrdého dřeva, několik hliněných nádob, kameny... možná by tu někde mohl najít i sekeru, nebo nůž. Jenže jak brzy seznal, neměl ani tak velkou šanci uspět a muže přemoci. I přes výhodu překvapení, bylo dívčí tělo příliš slabé. I tenhle ubožák měl nad ním drtivou převahu. Pachuť bezmoci se mu rozlévala v ústech.
Zatím odkudsi z polí přiběhl toulavý pes. Jeho srst tvořila chuchvalec slepený výkaly a všudypřítomným blátem. Odvážil se dojít až k nim. Začal je očichávat a vrtěl oháňkou. Chlap, který patrně neměl nic lepšího na práci, než celý den dohlížet jak zametá, zvíře přetáhl přes záda polenem. Pes zakňučel a odtáhl k chatrčím stojícím dolů po cestě.
„Parchante!“ napadlo ho. Psy měl rád. Snad i raději než lidi. Míval jich velkou smečku. Jenže teď se nemohl zastat ani sám sebe.
Musel zametat tak dlouho, dokud muž konečně nezmizel z dohledu. Pak koště zahodil do křoví a utíkal tak rychle, jak mu hubené nohy dovolovaly. Dostal se blátivou stezkou na konec osady, kde mu začaly docházet síly. S něčím takovým nepočítal, jeho tělo slabost totiž zmohla jen zřídka. Lesem za vesnicí sotva klopýtal, přesto se snažil pokračovat. Když se mu pěšina ztratila , dral se trním , až se dostal k řece. Tam mu nezbylo nic jiného než zastavit. Proud se zdál příliš dravý , aby vyčerpaná dívka přeplavala. Uvažoval, co dál. Možná by měl skočit, třeba by se probudil ve svém těle, doma v posteli, jenže mohl se také utopit a ztratit tak i to málo, co má. Přemýšlel, zda by to nebylo nakonec lepší, než vést ponižující život takové nuzačky. Měl vztek.
„Já jsem král. Jsem váš král!“ zakřičel a k nebi se vzneslo nesourodé hejno ptáků.
Ještě hodnou chvíli stál v těžkém stínu s lemujících břeh kalného toku. Mlčky sledoval nový odraz, jenž se znovu a znovu na hladině roztékal a sceloval,Vzpomínal a vše se ztrácelo v oparu večerní mlhy...
Snažil se dobrat k rozumným závěrům, které nenacházel. Potom se schoulil a snažil usnout, ale byla příliš velká zima. Za svítání dostal příšerný hlad. Svěsil tedy hlavu a šouravě se vypravil na zpáteční cestu.
|
|
|
