|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dvojice dívek procházela podloubím. Paprsky posledního slunce je nutily mhouřit oči pokaždé, když vyšly mezi pilíře.
První dívka nakračovala zlehka a s úsměvem. Druhá se zdála zasmušilou.
„Snad ani spát nebudu. Tolik se těším. Je prý krásný. On byl vlastně vždy. Svatební noc v jeho náručí... Všechna děvčata mi závidí, že jsme zaslíbeni. Dokonce i ty se tak tváříš... Nebuď směšná!“
„Sama jsi směšná, Danie. Mě to nezajímá. Jsi únavná, jak o tom věčně vykládáš, proto se tvářím otráveně,“ odpověděla Naivel; vysoké děvče s plavými vlasy, překrytými plachetkou.
Danie se chichotala:
„Jen aby!“
Naviel neodpověděla. Nechala Danii jít vydlážděnou stezkou. Sama zanořila střevíce do trávy a mlčky se toulala zahradou. Myslela na Agnama. Jak ráda ho vídala. Na jiné se nikdy tak netěšíla. Kolik s ním zažila zábavy... Tehdy nic netušili o svatbách, válkách, zákonech a jiných záležitostech, co doprovází život dospělých. Zítra opět přijede, ale tentokrát se na něj netěší a to se tak dlouho neviděli. Už nebudou pod stolem odposlouchávatt cizí rozhovory, ani při schovávané schválně zapomínat hledat Danii... Je to pryč... Zítra přijede, požádá sestru o ruku, odjedou z Luxonu a pak se spolu uvidí jen o křtech, pohřbech a jiných ceremoniích.
Když do zahrad padla tma, odebrala se i Naivel konečně do své komnaty. Obě sestry pak usínaly ztěžka. Spánek jim rušily kročeje služebnictva. Vše totiž muselo být nachystáno a nazdobeno fábory a čerstvými květinami. Na slavnost neměl dorazit jen rytíř Agnam, syn Vilona Chabrého, jenž život jejich otce v boji nejednou zachránil, ale i nespočet jiných hostí.
Již od časných hodin se na nádvoří sjížděly kočáry. Ořové vesele podupávali a ržáli. Děvečky se culily na lepé vozataje a snily o dalekých cestách. Bohaté dámy předstíraly spokojenost a pánové se již nemohli dočkat plného poháru. Sváteční nálada vyháněla stíny z koutů, jen duše Naivel se jimi hemžit nepřestala.
Sledovala Danii. To ona stála v středu dění a vítala se s každým hostem. Slušelo jí to, byla překrásná. Naivel jí záviděla tu rozkošnou tvářičku, plný živůtek i drobné ručky.
Po obědě, ze kterého obě jen uzobly, znovu vyšly s otcem na nádvoří, jak jim ostatně kázala jejich povinnost. Spíš než kočary přijížděly teď skupinky jezdců. Staří mládenci, vdovci, nebo dosud svobodní mladíci fraucimoru nepotřebovali a v sedlech jim bylo lépe.
Většina z nich si měřila sestry pohledem a bylo znát, že jejich oči nachází větší zalíbení v Danii. Naivel věděla, že se sestře nemůže rovnat krásou. Jindy jí to nevadilo, dnes bolelo.
„To je on!“ hlesla Danie a přiměla Naivel zvednout zrak od země a podívat se k bráně.
Právě pod ní procválal vraník. Na něm seděl mládenec snad utkaný z dívčího snění.
Hned za branou seskočil a rychle srovnal kaštanové kadeře i pomačkaný oděv. Když zanechal čtyřnohého druha služebnictvu, vydal se za hostitelem. V půlce cesty ho však zadržel strýc Joaten, aby mu potřásl rukou a pochválil meč. Naivel zatím využila otcovi nepozornosit a utekla do paláce. Věděla, že dostane hubováno, nedalo se ale nic dělat, takhle tam před Agnamem postávat nemohla.
Vzpomínala na jejich poslední rozhovor. Tehdy jí řekl: “Tvá sestra je hlupačka. Nikdy si ji nevezmu. Požádám tvého otce, aby mi dal tebe.“
„Už to nikdy neříkej! Urážíš mou sestru," napomenula ho.
„Jsi krutá. Rád bych měl sen, když musím ke králi a možná se nevrátím.“
„Budu se za tebe modlit,“ odsekla a víc se nebavili.
Zatížena vzpomínkami došla do knihovny, jež se nacházela až v nejzašším koutě paláce.
Těžké dveře zajistila zevnitř a posadila se na stolec.
Pak Naivel přestala být Naivel.
„Šílenstvím to nazývám, však někdy bych rád byl tím, čím se zdám,“ promluvil Levian k moudrým svitkům rozloženým okolo a užíval si, jak zní jeho hlas. Dělával to tak často. Jinak musel mluvit jen šeptem a před cizími raději vůbec. Od cudné dívky se beztak neočekávalo, že by se s každým pouštěla do řečí a Naivel cudností přímo překypovala.
Její osud se zamotal mnoho zim před tím, než se Levian narodil. Tehdy král Balaz vyhrál lstí válku s do té doby vládnoucím rodem. Fergeři byli rozprášeni a mužská linie zcela zanikla, jen několika ženám se podařilo uniknout. Balaz, zvaný ďábel, měl z jejich synů strach. Poddaní až příliš rádi vzpomínali a pokud by někdo doložit pokrevní spřízněnost, mohl by krále ohrozit.
Levianova matka byla jednou z dívek, jež unikly osudu. Dohazovači Aborona sice přemlouvali, aby uzavřel rozumnější svazek, jenže pověstná krása Seriny z Fergeru už znamenala důvod, proč zalít uši voskem. Serina však nebyla jen krásná a ve své moudrosti dala sehnat porodní bábu bez jazyka. Ač potom Serina brzy zemřela, Aboron se znovu neoženil, aby tajemství jejich syna nebylo ohroženo. Deset let pak Levian vyrůstal jako děvče. Občas ho sice pojaly pochybnosti, otázky však otec pokaždé rázně umlčel. Až jednou obě své dcery zavolal a objasnil jim, jak se věci mají. I přitom dával dobrý pozor, zda stěny nemají uši.
Plán se zdál být snadným:
„Až Danie oslaví šetnáctiny a provdá se za Agnama, pak svého bratra Rona v Calvii navštívím a zasvětím. Na jeho dvoře, daleko za hranicí, zemře Naivel a Levian tam setrvá dokud návrat nebude bezpečný.“
Pro Leviana ale bylo vyrovnat se s tím vším poněkud obtížnější, než si byl Aboron schopen představit. Všichni se k němu chovali jako k dívce a on tak ze zvyku i přemýšlel. Zároveň se nemohl dočkat, až jednoho dne Naivel zemře. Zrovna teď by si však přál, aby žila.
Ticho v knihovně, kde Leviana už pomalu přemáhala unava, přerušilo zaklepání. Byla to stará služebná.
„Slečno Naivel, jste tu? Je čas oblékání na slavnost. Váš otec se hněvá. Všichni vás hledají. Pokud tam jste, otevřete.“
Levian zmizel a znovu tu byla Naivel.
„Však jdu,“ ozval se z knihovny její přidušený hlásek.
Spěchala z knihovny do své komnaty a nechala si upravit účes, nanést růž a převlékla se do róby ušité pro tuto příležitost z těch nejvzácnějších látek. Zrovna když si polévalá dekolt parfémem, někdo prudce zabušil na dveře.
„Tamto si spolu ještě vyřídíme. Teď není čas, hosté čekají. Koukej si pospíšit!“ Zahřímal Aboron z Luxunu.
„Co mi zbývá, otče,“ odpověděla si pro sebe.
Cesta chodbou se jí zdála pochodem na popravu. Snad předstírat nevolnost... ne, ani to by otce neobměkčilo. Musí se snažit s Agnamem nepotkat. Pokud se spolu střetnou být k němu jako led. Vždy ho zůstane mít ráda jako přítele, jen choré sny jsou nemožné.
Vešla do sálu nazdobeného víc než kdy pamatovala. Otec nechal vyrobit i nové lavice a osvětlení konzultoval s mistry z dálných krajin. Za hostinu vydal mnoho zlata a tabule se pod tíhou táců jen prohýbala, ač služebnictvo nebylo s donášením ještě u konce. Naivel usedla na své místo vedle Danie. Cítila, že se Agnam divá směrem k nim. Zabodla oči do pečené kachny a rozvážně nabírala. Vůbec neměla chuť k jídlu a každé sousto jí vázlo v hrdle. Vyčkávala, až se všichni rozpovídají a začne hudba. Až nastane ruch, v němž si otec nevšimne, že Naivel zase někam zmizela. Jen vrcholu večera se nevyhne, to by jí dal, nebýt přítomna sestřiným zásnubám.
V okamžiku, kdy otec přestal mít čas ji hlídat, se zvedla se od stolu a byla ta tam. S měsícem v zádech se pak procházela zahradami. Věděla, že dokud slyší píšťaly nikdo se po ní shánět nebude. Snad jen On, jenže to by měl smůlu, říkala si a jako hořkosladká vůně nočních květů ji celou dobu provázely myšlenky na Agnama. Pak hudba utichla, a Naivel spěchala zpátky k paláci. Vešla jedním z bočních vchodů. Na dlažbě za sebou nechávala stopy hlíny, šaty urousané. Sotva popadala dech. Všimla si, že otec již stál na stupínku ve středu sálu. Vedl ovíněné řeči o všem a o ničem. Naivel si tedy stoupla za Danii a přikrčila se. Čekala, až to divadlo skončí a ona se zamkne ve své komnatě, vleze v šatech do postele a poškrábe se na místech, o nichž hosté nemají tušení. Konečně se otcova řeč nachýlila k závěru:
„Da-li Bůh, zase se setkáme... Teď předám slovo Agnamovi. Ten má na srdci něco, co stojí za vyslechnutí.“ Pokynul Aboron z výšky směrem k mladému rytíři. Ten prošel sálem, shodil z ramen vyšívaný plášť a poklekl před hostitele.
„Drahý pane, chtěl bych žádat o ruku vaší dcery.... Vím, asi vás překvapím...“
„Chlapče zlatá, Danie, má krásná dcera, je tvá!“
„Právě to vás překvapí. Nechci vás urazit a Danie je zajisté nejkrásnější děvče široko daleko, jenže já chci Naivel.“
Hosté se začali rozhlížet a šuškat si. Kdosi se zasmál.
Aboron dal znamení ke klidu. Snažil se zachovat kamennou tvář, ač ho Agnam učinil zralým na to, aby vypil další soudek.
„Neprovdám mladší dceru dřív než starší. Stojíš-li o Naivel, rok počkej. Přídeš-li za rok, dostaneš ji. To je mé slovo.“
„Tedy za rok, však dovolte mi si s ní dnes alespoň zatančit.“
Aboron svraštil čelo. Otočil zrak k sinavým dcerám. V obou by se krve nedořezal.
„Naivel si zatančí jistě ráda,“ odpověděl a kývnutím jí dal najevo nemožnost výběru.
„Hudba!“ zavelel a podoben oživlé mrtvole odklopýtal po bočních schůdcích ze stupínku.
Služebnictvo zhaslo nadbytečná světla a ozvaly se první tóny. Tanečníky začala okamžitě unášet melodie. Jejich pohyb měl však daleko do ladnosti a spořádanosti prvních trojstupů.
Agnam došel pro Naivel. Kývl jí na pozdrav a odvedl ji až do samého nitra vířící společnosti.
„Hlupáku, odvolej! Odpros!“ vmetla mu do tváře. On ji provedl sálem a na konci promenády otočil takovou rychlostí, až se jí zamotala hlava.
„Proč?“ ptal se a zvolnil tempo.
„Ona je taková kráska a mně se i sluhové posmívají. Však jsem bezmála vyšší než ty.“
„Alespoň ti vidím do očí. Tedy viděl bych, kdybys přestala sledovat smetí na dlažbě.“
„Nemám vnady a můj obličej se s andělskou tváří Danie nemůže rovnat.“
„Já mám zas na levé noze srostlý malíček s prsteníčkem,“ poznamenal Agnam s hranou důležitostí a rozesmál se.
„Nechápeš to! Sestru jsi ranil a ze sebe děláš neuvěřitelného hlupáka.“
„Netuším, co nechápu. Vím, že tě mám rád. Jen pokud mě nenávidíš, nebo miluješ jiného, vezmu své slovo zpět a odjedu. Pověz tedy, nenávidíš mě? Či koho mám proklínat, žes v něm našla zalíbení?“
„Víš co, počkej na mě za svítání v tom rohu zahrady, kde se vždy dělalo hodně bláto. Povím ti, proč není možná,“ řekla Naivel a byla odhodlána vyjevit mu zítřejšího jitra naprosto vše.
Rytmus se změnil a ona hned využila signál ke střídání. Chopila se vedle stojícího hejtmana z Tenrefu, jenž sotva velel vlastním nohám. Naivel ho podpírala a přes jeho rameno se za Agnamem nenápadně ohlížela. Ten stál na místě tak dlouho, až pomyslela, že přimrzl. Následně odtál, je aby dal hostiteli a dívce, kterou před celým dvorem znemožnil, dobrého večera a odebral se na lože. Naivel ho toužila napodobit. Otec ji ale popadl, odvedl stranou a svůj skelný pohled zabořil do praskliny ve zdi vedle ní.
„Hlavně mu nic neříkej! Příští rok, už tu nebudeš. Ba rok… za měsíc se rozstonáš a dalšího úplňku nechám tvoje úmrtí vyhlásit. On se musí poohlédnou jinde. Danie si ho po tomhle výstupu vzít nemůže...“
Naivel otci kývla. Celou noc pak ani oka nezamhouřila, jen přemýšlela. Před svítáním opatrně otevřela okno a slezla po stěně do dvora.
V koutě zahrady, ze třech stran obklíčených zdí a keřem, čekal na ni Agnam. Ani on nespal a zahradami se toulal už dobře dvě hodiny. Naivel rozvážným krokem došla až k němu a popřála mu dobrého jitra.
„Tak mi prozraď, proč nechceš být mou?“ Nedopřál jí čas k výdechu.
Sklonila hlavu, sepnula ruce a pravila:
„Jsem nemocná, dech můj se krátí, příliš dlouho živa nezůstanu. Nechci tvůj žal, vyhlédni si jinou nevěstu.“
„Zbytečné máš obavy. Kvůli tomu jsem tu čekal?“ rozesmál se a vzal ji za bradu. Když zvedla zrak, neváhal a políbil ji. Ona polibek opětovala. Věděla, že je první i poslední a vtiskla do něj všechnu svou lásku. Snad by se líbat ani nepřestali, jenže ucítila šimrání v podbřišku a dostala strach, aby její pocit nezačal být hmatatelným. Proto Agnama odstrčila.
„Musím jít. Mohli by mě hledat. Opatruj se!“
„Taktéž se opatruj, Naivel!“ odpověděl s úsměvem, který už nespatřila. Bála se otočit. Měla strach, že by se nemusela ovládnout a... a... nechtěla domýšlet.
„Nemocná? Vždyť mě odstrčila silou, které se nedostává ani kovářským tovaryšům,“ vyprávěl Agnam keři, jenž se mu náhle jevil moudřejší než jiné dřeviny.
Uplynulo několik týdnů a Levian, chráněnec Rona z Calvie, ustřihl své dlouhé vlasy pod bradou a uvykal si na nepohodlnou část oděvu zvanou nohavice. Učil se, jak jezdit na koni, střílet a šermovat. Byl samá modřina. Obtížnost všeho se mu přesto zdála stále ještě snadnou, když srovnával s vyšíváním. Vybavilo se mu:
„Čím to, že Daniiny květy a ptáci jen září barvami a ty tvé jsou hnědé a mdlé. Proč nepoužiješ stejných nití jako sestra?“ Ptal se ho Aboron při pohledu na výšivky, co mu dcerky předaly.
„Jsou to stejne nitě, jen ty mé nasákly mnoho krve,“ odpověděla tehdy Naivel a nastavila rozbodané prsty.
Umořen úlohami neměl Levian moc času myslet na Agnama a možná na něj raději myslet ani nechtěl. Ten zatím v doprovodu Aboronova posla Mlase objížděl břehy Zeleného jezera. Cestou se každý den Mlase ptal, zda skutečně vyvolil tu nejlepší trasu. I přílišná peče o odpočinek koní mu připadala zvláštní. Proč by se ho ale Aboron snažil zdržet? Hloupost. Mlas je prostě lenoch, vděčný za možnost vyhnou se dřině ve stájích!
Zato Fridon, Aboronův nejrychlejší posel, letěl podél hor jako šíp. Jeho kůň se kopyty země téměř nedotýkal a sám Fridon nespal ani nejedl. Když šla Calvijská brána k zemi, aby umožnila přejezd přes příkop, kůň pod svým jezdcem klesl dolů s ní. Padlého koně se ujali pacholci a z krásného zvířete brzy nezbylo nic než hlava a pár kostí.
Ron zatím od Fridona přebral list, zlomil bratrovu pečeť a ani očím nechtěl uvěřit. Protřel si tedy zrak a celé psaní četl znovu.
Když k tomu byl konečně hotov, spěchal do synovcova pokoje.
„Leviane, tvůj otec mi zaslal zprávu. Muž, zvaný Agnam, jede sem hledat hrob Naivel. Promiň, musím se smát.“
Strýc se rozchechtal a chechtal se a chechtal. Když se dochechtal, pohledl na Leviana:
„Je to řádně v loji. Musíme rychle kameníka povolat. Ty najdi místo, kde tu holku pohřbíme. Pak aby ses ubytoval v hostinci. Snad se Agnam nehodlá dlouho zdržovat. To jste mi s otcem zatajili, že Naivel měla ctitelstvo. Abych tu ještě půl tuctu poutníků nehostil!“ Rozesmál se Ron nanovo a listinu hned podpálil, aby se do nedostala do cizích rukou.
Levian tedy vybral nejlepší místo pro Naivelin hrob. Nešlo mu však o okolní krásu. Jeho volba měla jiný klíč. Chtěl Agnama naposledy spatřit a sám se s ním v tichosti rozloučit.
Téhož dne si pronajal pokoj v hostinci. V místní krčmě ale nemeškal. Od rána do tmy seděl na kopci, aby měl přehled o jezdcích mířících k hradu. První den viděl přijíždět jen posla od Východu a dva kupce. Až druhého zahlédl dvojici jedoucích od Luxonu. Pak zvedl hlavu k obloze. Slunce zrovna stálo k polednímu. Počítal s tím, že Agnam nebude otálet a k hrobu zamíří hned po obědě, proto vstal a pomalu došel k předem zvolenému úkrytu. Schoval se tam ve vykotlaném dubu a čekal.
Již ho začal zmáhat spánek, když konečně uslyšel, že se někdo blíží. Byl to Agnam s doprovodem, který se zastavil a otočil. Agnam pokračoval sám. Na paloučku před náhrobkem sesedlal a nechal vraníka pást. Došel k náhrobnímu kameni a padl na kolena. Levian pochopil, že pláče.
Nevydržel se na něj dívat. Odvrátil zrak, a když si potřetí utíral nos do rukávu, zařekl se, že to nemůže být naposled, co Agnama vidí. Ještě přece musí něco udělat, nemůže ho nechat se kvůli němu tolik trápit.
Věděl, že ho pálí čas. Rozmýšlet se příliš nemohl. Spěchal k hostinci a od hostinského za hříšný peníz odkoupil kus plátna.
„Nač toho plátna potřebuješ?“ vyzvídal hostinský.
„Na kouzla se smrtí.“
Hostinský znejistěl: „Nebudeš jich činit v mém stavení?“
„Ne.“
„Do... dobrá... pak si čaruj, čeho chceš!“ vykoktal a šel šidit ostatní hosty.
Když se s krajinou loučily sluneční paprsky, byl Levian už jen kousek od strýcova hradu.
K jeho štěstí příkop v létě vysychal a na hradbách v době míru stráže hlídku nedržely. Nebýt toho, stal by se jeho podnik dost nebezpečným. Ani tak nebylo dvakrát příjemné se ve tmě tmoucí prodírat páchnoucí stokou.
Na nádvoří se nezdržel a spěchal pod okna pokojů pro hosty. Škvíry v hrubém zdivu a množství břečťanu pro něj znamenaly lehký přístup. Pak v duchu zajásal, když si všiml pootevřeného okna.
Během několika málo chvil byl nahoře. Agnam měl ale lehký spánek. Zděšen páchnoucím zjevením okamžitě vyskočil z postele. Už chtěl tu potvoru uvítat svícnem, nebo nočníkem, když promluvila:
„Agname, netrap se pro mne. Najdi si hodné děvče. Na mě bez výčitek zapomeň...“
„Co je to za žerty?“
„Nechoď blíž! Mohlo by se ti něco... oslepneš, ano, oslepneš! Nepřibližuj se!“ Agnama však ta slova pranic neděsila. Smradlavé cosi zakryté plátnem nemohla být jeho Naivel. Bytost před ním odcouvala do rohu pokoje. Vrazila přitom do truhlice a zaúpěla. Agnam byl již u ní. Strhl k zemi všivý kus hadru, odhodlán odvážlivce vytrestat příslušně k věku a pohlaví. Vtom se musel s pusou dokořán rychle posadit zpátky do postele. Ty vytřeštěné, k smrti vyděšené oči skutečně patřily Naivel... ale... ale...
„Co to má znamenat!“ vykřikl, a Levian si až nyní jasně uvědomil hloupost svého nápadu. Musel vyložit karty a doufat, že Agnam ani jednoho z nich nezabije.
„Jsem Levian z Luxonu, po matce z Fergeru. Možná poslední žijící muž krve starých králů. Proto jsem musel žít jako Naivel. Odpusť. Nechtěl jsem si z tebe dělat blázny.“
„A tohle bylo co?“
Agnam k němu přiskočil a srazil ho pěstí. Nakopl by ho a znovu praštil, ale ušmudlaná tvář, po níž kanuly krůpěje slz velikosti hrachu, mu to nedovolila. Nedokázal mu ublížit činem ani slovem, jen rychle pobral pár věcí a rozběhl se do stáje.
Štolba mu jízdu nocí rozmlouval marně. Poté Agnam probudil půl hradu, aby mu nechali bránu otevřít, a Levian, který se mezitím doplazil k oknu, zahlédl již jen rozevlátý jezdecký plášť dávající Calvii své spěšné sbohem. Zůstal pak až do rána sedět v koutě a prosil Boha, aby Agnam nepřišel k úhoně.
Agnam zatím ujížděl a ujížděl dál a dál, až se přidal k žoldákům mířícím do vzdálrných krajů. Aby zapomněl, snažil se své vzpomínky spláchnout drahým i laciným vínem. Bez pocitu, že může ještě něco ztratit, se jako první vrhal do bitev. Míjely měsíce, klid však nenacházel, bolest zůstávala a pocit prázdnoty uvnitř něj rostl jak dítě hříchu. Čim víc mužů zabil a všeho možného lidského utrpení viděl, tím naléhavěji zvažoval hodnotu života a zákony světa. Zjistil však jen to, že mu nedávájí nejmenší smysl.
Když jednoho dne dojel do míst, kde končily známé mapy, zbrocen blátem a krví se zastavil nahoře na útesech a zahleděl pod sebe do hlubin oceánu.
„Cos mi to učinil? Proč jsi mě tak oklamal? Vše bych ti odpustil, proč však ten polibek? Tehdy jsem skutečně uvěřil, že mě Naivel z hlouby duše miluje. Vzal si mi srdce a pošlapal a pošpinil mou hrdost a čest. Na to není lék. Nemůžu žít, protože nemůžu věřit vůbec ničemu," vydechl a chystal se skočit. Něco v něm však zemřít nechtělo a zoufale hledalo poslední stéblo naděje. Spolu s další vlnou tak zaplavila jeho mysl myšlenka, jež vyčkávala skryta.
„Třeba jsi nelhal a Naivel mě opravdu milovala,“ zašeptal do vichru. Poté naskočil na koně, pobídl ho a uháněl se za svýmu druhy. Ještě téhož večera se od nich nechal vyplatit. Vzal si, co dali, a vydal se na předlouhou cestu zpátky.
Jak se blížil k rodné zemi, míjel neoraná pole plná bodláčí, vypálené vsi a šlechtická sídla, kde nezůstal ani kámen na kameni. Z cizí války se vracel, aby stejnou válku našel doma. Nechtěl meškat, ale kraj se hemžil hordami, co zlé časy pro sebe loupením v dobré obracely.
Cestám se proto raději vyhýbal. Přes den spal a putoval nocí. Přesto, že ho u pasu tížil váček krvavého zlata, měl potíže se nasytit. Když už na živáčka narazil, ten neměl a nevěděl obyčejně ničeho, dokud jedné noci nepotkal kupce.
„Dobrý muži, od hlavního města jedeš, zdá se. Pověz, co nového je v Nitrami?“
Zavalitý mužík si jej nedůvěřivě prohlédl, načež usoudil, že být nebezpečným nejspíš nehodlá.
„Darter tam vládne, předminulého úplňku vyhnal Kara, ale říká se, že Pelas armádu shromaždil a míří ze západu.“
„Zprávy z Calvii jste nezaslechl?“
„Calvie? Zbylo po ní jen spáleniště!“
Agnam mu poděkoval, rozloučil se a podivná závrať ho donutila seskočit ze sedla. Snad se ten muž pletl a jen si na název špatně rozvzpomněl. Však slovo Calvie zní jako... Levian nemůže být mrtev!
Přemýšlel. Věděl, že od Calvie ho dělí ještě nejméně tři dny, za to od Nitrami jen jediný. Pokud Levian přežil, odvezli by ho právě tam. Agnam proto stočil koně směrem k té nejjasnější z hvězd a nechal se jí vést.
Prostředního kralevice, jenž královské město zrovna ovládal, dobře znal. Darter nic z krásy matky nepochytil. Zuby měl vyhnilé, pleť trudovitou a ramen se mu dostávalo jen na obrazech. Agnama od první chvíle nenaviděl a pokud mu mohl uškodit, neváhal. Král naštěstí choval v oblibě mladšího Kara. Ten byl prohnaný a proradný, ale Agnam mu nepřekážel.
Že je k Nitrami blízko, Agnam poznal podle umrlců pršících ze stromů.
Samotné město bylo uzavřeno ze všech stran. Když však oprášil rytířské ostruhy, spravil stráž o starém přátelství s Darterem a jeho ošklivých zubů nostalgicky zavzpomínal, byl vpuštěn bez prodlev.
Nitrami dneška se mu zdálo ještě obludnější než Nitrami jeho vzpomínek. Nasládlý puch rozkladu mu až zvedal žaludek. Namířil rovnou hlavnímu k žaláři, i když celé město bylo jedním velkým vězením. Muži strážící vrata šatlavy si ho hned všimli, asi že jediný neměl hlavu staženou hluboko mezi ramena. Agnam došel k nim a zatřasl jim před očima svým měšcem.
„Koho chceš a jak moc?“ zeptal se ten, co vypadal chytřejší.
„Mladíka jménem Levian.“
„Přijď večer, zjistím to.“
„Zjisti hned a dám ti všechno.“
Oba muži vytřeštili oči, protože tolik zlata ještě neviděli.
„Vydrž!“ vyštěkl ten, co vypadal chytrý poněkud méně, a loktem vrazil do žeber svého druha.
Agnam přikývl a pak z povzdálí pozoroval jejich činění. Viděl, jak se těžká vrata vězení otevřela a jeden zaběhl dovnitř. Druhý se rozhlížel, jako by zlato už držel a obával se zlodějů.
Agnam nemusel čekat dlouho, a první z dvojice stál znovu na ulici.
„Nesu dobré zvěsti. Ten Levian tu byl. Kar ho chtěl dát popravit, tak jako všechnu šlechtu z končin Zeleného jezera. Jenže jakmile se trůnu zmocnil Darter, rozsudky zrušil a poslal tvého přítele pást vepře. Pokud ho nesežrala prasata, měl by být živý,“ zasmál se a natáhl ruku. Agnamovi nezbývalo, než mu dát zlato a věřit, že si sprostě nevymýšlel. Pak rychle naskočil do sedla a vydal se na pastviny za Levianem.
Okolí Nitrami znal dobře. Louky, na než měl namířeno, obtékala ze tří stran řeka. Čtvrtou stranu měli na starost královi muži. Ti, na než dnes vyšla služba, posedávali u ohně a hráli v kostky. Agnam jim tvrdil, že má rozkaz obhlédnout chod hospodářství. Nevěřili mu, ale pustit se sním do křížku, se jim nechtělo. Ve třech měli sice přesilu, ale Agnam byl urostlý, měl dobrý meč a působil dojmem, že ho nenosí jen pro parádu.
„Třeba milostpán rád ovce,“ zažertoval jeden, když byl Agnam již z doslechu.
„...a potrpí si na ty s rodokmenem,“ se smíchem doplnil druhý a následně vyprávěl příběhy o zvrhlících a podivínech.
Agnam zatím dojel až k ohradám s vepři. Zastavil tam a rozhlédl se. Kolem se však kromě obrovského množství prasat pohyboval už jen stařec o holi. Podle tváře, na levé straně strnulé obrnou, v něm Agnam poznal rytíře, jehož jméno si nevybavoval.
„Zdravím vás. Povězte, kde najdu Leviana?“
Stařec k němu zvedl zrak.
„Agnam? Ženou ti měla být Danie, je to tak?“ Dočkal se od starce otázek místo odpovědi.
„Ano. Jsem Agnam, syn Villona Chrabrého z Anssů. Hledám mládence jménem Levian.“
„Co vím, je tamhle za kopcem u ovcí. Asi tě bude zajímat osud Danie...“
Pravdou bylo, že jej příliš nezajímal, ale toho se mu svěřovat nechtělo.
„Jak se má?"
„Vzala si mého vnuka, a podařilo se jim včas prchnout. Já hlupák jsem na svém panství zůstal a vidíš...“ stýskal si muž a rozhazoval vetchými pažemi.
Agnam mu dal rychlého díku a rozjel se přes kopec. Slyšel ještě, jak za ním rytíř volá:
„Jen si jeď, Agname, stejně neujedeš. I já ještě včera býval jako ty a každý znal mé jméno!"
Strážní ho mystifikovali, když slibovali vepříky. Místo nich uhlídal Leviana na zarostlé stráni uprostřed bečícího stáda. Ten dočista zcepeněl a jen zíral na přízrak, co se k němu právě blížil.
„ Jsi...? Co ...?“ Zakoktal.
„Jsem to já. Přijel jsem, protože potřebuji jednu odpověď,“ promluvil k němu Agnam vlídně, což ho uklidnilo.
„Odpovím ti na vše. Nikdy jsem ti nechtěl lhát.“
Agnam seskočil na zem a zjistil, že Levian je již vysoký dočista jako on. Zadíval se do jeho pobledlé tváře a konečně položil svou otázku:
„Řekni mi, milovala mě Naivel?“
Levian se usmál.
„Ona tě vždycky milovala. Věřil jsem tehdy, že spolu s její smrtí zemře i její láska, ale mýlil se.“
„Dobrá... Věřím ti. Nemáme teď čas. Od západu jede Pelas, a já vím, kde vzal svou armádu. Jsou to žoldáci. Věř, že z Nitrami mnoho nezbude.“
Pak Agnam podřízl nejbližší ovci a hodil ji před sedlo, aby nehladověli.
„Jeden kůň nás daleko nedoveze, ale před námi jsou hned tři. Připrav se," řekl, vtiskl Levianovi dýku a sám se jal jílce meče. Netrvalo moc dlouho a jen tři bezduchá těla ležela za nimi v prachu.
Zamířili spolu do bezpečí v neprostupných hvozdech na úpatí hor. Levian cestou vyprávěl, jak byl strýc zatažen do sporů o trůn. Popisoval útrapy z vazby, i to jak se již smířil se smrtí.
Na to se i Agnam rozvyprávěl, až se dostal k útesu a té jediné otázce, která ho ještě zajímala. Levian ho pevně obejmul a pak mlčeli. Oba věděli, že už nesmí osudu dovolit, aby je osudr ozdělil. Agnam pak poklekl a pevně sevřel Levianovu dlaň.
„Tělo je odsouzeno k rozkladu. Kolem nás je zmar a smrt. Jen ty mi štěstí přinášíš a víc nechci.“
„Co to znamená? Nerozumím možná správně tvým slovům,“ ptal se Levian. Přál si Agnama znovu políbit, ale myslel, že to nepůjde.
„Řekni, abych zůstal a dovol, abych byl manželem Naivel. Přijel jsem pro tebe, jak jsem slíbil. Pokud je tvá vůle podobná mé, pak ti dám slovo, že tě nikdy nezradím, nikdy neopustím.“
Levianovi se zatočila hlava. Ani ve snu nepočítal s tím, že by o něj Agnam mohl stát, když... Sám sebe měl za šíleného, ale On? Bylo tolik věcí, na které se chtěl ptát. Třeba: Co budou vlastně všechno dělat v loži? Jak to zatají před lidmi? A hlavně, kde si syny vyčarují? Ošíval se kývnout. Chtěl všechno dobře zvážit a bod po bodu s Agnamem pečlivě probrat. Ostatně každý den se nevdává... Jenže když se zadíval do očí dychtících po odpověďi, věděl, že na váhaní není místo. Řekl tedy prostě jen to, co Agnam slyšet chtěl:
„Zůstaň při mně navěky a mužem Naivel se staň.“
Sotva větu dokončil, vzal ho Agnam do náručí a políbil ho.
Ještě toho večera dorazili žoldnéři a stalo se, co muselo. Celé město v noci vzplálo a několk dní hořelo. Záře, co z něj vycházela, byla v lese překrásná a Agnam znovu a znovu miloval svou Naivel. Mohli spolu takhle zůstat napořád, živili by se lovem a zle by se jim nevedlo. Nač však dlít uprostřed lesů, když vám v žilách koluje královská krev? Tak uvažoval Agnam a svou myšlenku samozřejmě svěřil Levianovi. Tomu se jeho nápad nejdřív nezdál. Nevěřil, že by mohl být dobrým králem, i pokud by na trůn zázrakem přece jen dosáhl.
„Znám tě. Zem ani nemůže mít lepšího vládce," odvětil Agnam.
„Není moudré riskovat hlavu kvůll koruně. Nechci umřít, když teprve teď jsem začal žít.“
„Postarám se, aby tě přijali. Doba je víc než příznivá pro návrat Fergerů. Pro lid budeš příslib spásy. Obavy neměj, protože já useknu hlavu každé zmiji.“
„Co když tvá očekávání zklamu."
„Nezklameš."
Levian to vážil. Nešlo tu jen o jejich malé životy. Šlo o celou zemi. Možná, že bylo povinností pokusit se stát králem, dlužil to svým předkům. Agnam měl pravdu, že pár trumfů v rukávu mají.
Když boje utichly, nasedli na koně a vydali se do trosek doutnajícího města. Na věži, jež jako jediná vydržela stát, houpalo se to, co zbylo z Dartera. Jeho bratr se svitou ještě objížděl kolem spáleniště a drancoval. Agnam neváhal a využil své známosti mezi žoldáky. Svolal je na náměstí, postavil před ně Leviana a promluvil:
„Zde stojí syn Seriny z Fergeru. Pochází z rodu, co nám vládl stovky let moudře a spravedlivě. On je pravý dědic trůnu. Přísahejte mu věrnost a dostane se vám povýšení do stavu šlechtického, stejně jako půdy, jež nyní leží ladem.“
Dav souhlasně zašuměl. Někteří v Levianovi poznávali rysy Fergerů, jiní měli důvěru v Agnamovo slovo, protože neznali statčnějšího bojovníka. Ostatní prostě uvěřili, protože celý život hledali, v co by věřit mohli. Pelasovi zbyla jen hrstka mužů. Netrvalo dlouho a visel vedle svého bratra, kterého sám zavraždil.
Nitrami vyrostlo znovu od základů. Obešlo se bez hradeb i stísněných ulic. Stalo se z něj nevídaně krásné město. Levian vládl téměř šedesát let a celá zem pod jeho rukou vzkvétala. A Agnam? Inu, Agnam také ještě dlouho žil. Ve dne jako první rytíř sloužil králi, v noci věrným, milujícím manželem byl Naivel.
KONEC
|
|
|
