KNIHA
TŘETÍ: „HRDINOVÉ A SVĚTICE“
NA
NOVÝCH CESTÁCH
LIST »DOMOVA«, s vysvětlujícím textem Karla Jaromíra Erbena, který rozeslala
skomírající »Jednota« svým posledním členům jako prémii, opožděnou o dva roky,
oživil v Josefovi myšlenku zrozenou při práci na litografii ve Vídni. Pro
cyklus kreseb vesnického lidu si zvolil živoucí motiv, jehož obměn byl na svých
cestách svědkem: Píseň. Náruživě se pustil do skic, které se brzy scelily
v jasné výjevy. Dívku – ztělesnění Písně z »Domova« – úmyslně převzal do
»Prologu« svého nového cyklu: vzlétla, ruku v ruce s Hudbou, do vznešených
nadoblačných výšin, do záře slávy, a génius umění jí musí zastřít oči, aby
nedostala závratě z vejšek, které jí malíř svou úctou přisoudil.
List se řadil k listu a Mánesova dílna přitahovala zasvěcené
přátele. Přišel znovu Mikovec, přišli Erben i Nebeský.
Jednou navštívil ateliér Emanuel Purkyně, aby odevzdal Karlovy vánoční
dárky. Zastihl tam Vorlíčka s Ludvíkem Rittersberkem; Mánes byl právě u
Němcové, která si přála, aby nakreslil obálku k jejím Slovenským pověstem.
Řezbář si znalecky prohlížel hlavičky dýmek, které Karel poslal.
„Karlíček ví, čím nám udělá radost.“
Ale Ludvík, který považoval za své zadostiučinění, že český malíř
vyjádřil odvěkou pravdu o písni, prostupující život lidu, nadšeně zval Emanuela
ke stolu:
„Pojďte se něčeho účastnit! Nemohu se toho nasytit!“
Měl tam rozloženo několik listů; perokresby lavírované štětcem namočeným
v tuši. Přesným liniím pera dodávaly tahy štětce rozechvění, citu,
dramatické síly. Výjevy byly posunuty do minulosti; štíhlí vysocí mužové a
krásné ženy měli na sobě jednoduchý kroj slovenských horalů.
„Jaký je z něho mistr!“ ukazoval Emanuelovi. „Několik tahů, a
obrázek zpívá. Každá linie je melodie a světlo se stínem – akord!“
„Škoda, že se Jožka obrací tak málo na veřejnost!“ litoval trochu upjatě
Purkyně. „Všude dostatek skic! Ale je naděje, že z toho udělá obrazy?“
„U nás?“ zapochyboval Vorlíček. „Kde jsou stěny, na nichž by je provedl?
Kdo postaví takovou hudební síň?“
„Ale vždyť to už jsou obrazy!“ vzal Ludvík do rukou první list. „Podívejte
se! Matka uložila dítě do stínu, zalévá zeleninu a přitom zpívá, aby dítě
ukonejšila. Cítíte tu ranní svěžest? Kolik tónů dovede vyčarovat z bílé a
černé!“
„Je to mistrovské,“ uznával Purkyně. „Ale nevadí, že se opět vrací
k venkovu?“
„Kreslí, co miluje. Kde hledat zdroje života než mezi venkovským lidem?
Jen ať z toho nedělá obrazy! Musel by je učesat podle módy. Jsem raději,
když je v těch kresbách zcela svůj.“
Ludvík vzal další dva listy a položil je vedle sebe. Na jednom se při
hudbě dud a klarinetu roztančily mladé dvojice; vše utkvělo v pohybu, i
junák, jenž vyhodil tanečnici do výšky, i dudákova bosá pata, dávající takt –
jako by vše čekalo na mávnutí oživujícího kouzelného proutku. Na druhé kresbě
doprovodili šumaři mládence k dívčímu okénku. Dívka je otevřela, přidržuje
si uvolněnou košili na ňadrech a prudkým polibkem říká chlapci o svém
odevzdání.
„Slyšíte tu usedavou melodii?“ snil Ludvík. „Já ji slyším!“
Emanuel Purkyně musel přisvědčit. I ze svatební scény znělo hudbou
jinošské vyzvání a jímavá dívčí odpověď. V ukolébavce zpívala matka
dítěti, jež odpadlo od štědrého prsu; dvě děti usínají na peci, stařena klímá
na lavici a muž se vrací do domova hvězdnou nocí.
„Podle mého názoru,“ připojil se Vorlíček k Ludvíkovu nadšení a
ukázal na další kresby z kostela a z funusu, „dovede Pepek říci perem
víc než jiní knihou, ještě než je klepla Pepka. Podívejte se do tváře toho
starého muže! Co zažil! Nemluví jeho sepjaté ruce? A ve všem něha!“
„Tu ho máš, něžného Jožina, jako je patrná kompozice hodnot množina“
hodil Ludvík na stůl list s »válečnou«. „Dovede taktéž uhodit na buben.“
Na poslední kresbě vytáhli čeští muži s odhodlanými tvářemi bránit
zem. Hrozivě se vztyčil les kopí. Do pochodu zní ryk rohů a dunění bubnů. A na
prsou statečných bojovníků a na praporech, vlajících ve svitu pochodní nad
hlavami – kalich.
„Tu se Jožka odchýlil od světa dávnověku,“ uvažoval Emanuel. „A ten
kalich odsuzuje kresbu k tomu, že ji veřejnost nikdy nespatří.“
„Ale jaký symbol byste zvolil?“ ozval se náhle jasný Josefův hlas od
prahu. „Vždyť píseň sama tehdy bojovala.“
Vítal se s přáteli a děkoval Emanuelovi za návštěvu.
„Je to dosud nehotové,“ omlouval kresby. „Musím ještě pilovat.
K pohřebnímu výjevu přidám románskou márnici, viděl jsem ji
v Mohelnici.“
„Co považuju za to hlavní,“ prohlásil Ludvík, „že nám tvoříš tak krásný
obraz lidu. Tu je náš lid poprvé monumentální!“
A Ludvík, unesen, objal Josefa a políbil ho na obě tváře.
„Co paní Boženka?“ ptal se Vorlíček. „Byla jí tvá obálka dost slovenská?“
Josef přisvědčil. Nechtěl vyprávět, jak vřele chválila, že stařec, mládež
i děti na obálce jsou opravdu ze Slovenska a ten ohýnek je jako duše pověstí,
kterou se za chladných večerů všichni hřejí. Litovala nedůvěry mezi Slováky a
Čechy a víckrát opakovala, že se »Čechoslované« musí spojit svorností, jak to
Josef nakreslil v »Domovu« a jak ona to chce dokázat v nové knize, kterou
právě píše, v »Pohorské vesnici«.
Ale Josef si přál dovědět se novinky o Karlovi v Paříži.
„Ten? Kritizuje všechny ostatní. Odešel od Coutura a rozhodl se pro
samostatnou dráhu, jak on tomu říká. Ale neposlal ani malý obrázek, aby
dokázal, co umí.“
Emanuel rozevřel Karlův dopis a četl z něho, že díky fotografii mizí
tam z umění bezkrevné napodobování a apoštoly že se stávají Benátčané a
Rubens. Karel chválil teplou zimu ve Francii; psal, že o vánocích našel
v Maintenonu rozkvetlé růže.
„O vánocích růže v Maintenonu,“ opakoval si Josef jako refrén
chytlavé cizí písně. Stejně zbožně si nacpal dýmku, kterou dostal, a zkoušel
její tah. Emanuel se vrátil k otázce, zda Josef převede cyklus o hudbě do
obrazů.
„Pracoval bych jako divý, věřte! Ale kam se s tím obrátit? Načrtl
jsem několik písniček, myslel jsem, že by z nich mohl být pěkný
ilustrovaný zpěvník, ale každý, s kým o tom mluvím, krčí rameny.“
Otevřel zásuvky a ukázal přátelům další listy, pokreslené návrhy. Na
jednom z nich táhl houf dětí s hudebními nástroji do prosté krčmy, na
níž byl nápis:
U
zlatého ♥
„To patří ještě k cyklu!“
Ludvík se opět nadchl.
„Ovšem, epilog! Hudba jde do zlatého srdce našeho lidu. Vyjde z něho
propletena krví.“
„A rukopisy?“ připomněl Vorlíček. „Jak je to daleko?“
„Mám dnes večer schůzku s nakladatelem Bellmannem. Snažím se ho
přesvědčit. Ale bojí se.“
Když Mánesovi přátelé sestupovali po schodech, řekl Emanuel Purkyně:
„Uznávám, že je Mánes největší malířský génius v Praze. Ale bojím se, že
se už odnaučil malovat. Quido není tak nadaný, ale lépe odhaduje své možnosti.“
„Ale uvědomujete si,“ otázal se Ludvík, „jak ubohé možnosti dává Praha
Josefovi? Když vykácíte háje, kde mají ptáci zpívat?“
„Génius žije mezi námi,“ vzdychl Vorlíček, „tvoří český svět – a český
svět o něm neví.“
V pevné důvěře, že myšlenka na zobrazení hrdinského života starých
Čechů nemůže zapadnout, živil ji Josef v sobě a prodíral se k přesnějším
představám návštěvami v muzeích, četbou, úvahami.
Ale Emanuel Purkyně se mýlil. Ani jeho štětec nezahálel. V dětských
výjevech, které zanechal na Čechách, ověřil si barevné zkušenosti. Milostná
touha, pro niž nenacházel splnění, přivolávala mu obrazy odvážné nahoty.
Příroda byla plna ženství jako náboj ženství, desatero bez překotného hříchu:
ženou byla vlna, duha, květina.
„Není směšné,“ zlobil se při hovorech u Purkyňů, „že radost z krásy
musí svádět boje s naší upjatou dobou, když antika to dávno vyřešila?“
„Nemyslete,“ pokoušel ho profesor. „Sokrates i Aristoteles tvrdili, že
žena je pokus omyl, osudovou chybou přírody.“
„Antičtí sochaři lidskou nahotu ctili. To křesťanství ji přisoudilo jen
mučedníkům. Od té doby málokdo dovedl nakreslit švarnou ženu. Ani Dürer ne.“
„A co kyprá těla Rubensova?“
„Nezlobte se na mě proto, ale nevyjadřují smysl přírody. Žena je vyšší
tvor,“ říkal Josef trubadúrsky. „Ani kámen by jí neměl zavadit o nohu.“
Myslel na jejich utrpení a kreslil oddané milenky a láskyplné matky. V
»Amorově snídani« vtělil do půvabné dívky pružného těla vděčnost za štěstí
lásky. Soutok Labe s Vltavou hltavou ztělesnil v rozdychtění ženských
postav.
I v portrétu se dvořil líbezné paní Luise Bělské.
„To všechno že mám v obličeji?“ divila se, když viděla, jak na
šedomodrý podklad nanáší svit rtů a do očí zasněnou smyslnost.
„Musíte mi prominout,“ srovnával portrét s její tváří, překvapen
otázkou. „Má mysl si často představuje víc, než je skutečnost.“
„Ale pak jste nebezpečný malíř.“
„Už proto, že zpravidla kreslím modely nahé,“ přiznával s něžnou
zlomyslností. „Oko tomu přivykne a svléká švarnost do větší krásy. Ale vím, že
to není společenské.“
„Nemáte to tedy ani vyslovit.“
„Je tolik věcí, které se snažím nevyslovit.“
Mužná jemnost, nesoucí stopu tajené žalosti, činila Josefa Mánesa
přitažlivým pro ženy, které zápasily s všedním prostředím a jejichž
neuspokojená citovost nabývala vůči němu sesterské akční něhy. Paní Luisa se
stala pro něho náhradou za důvěrné vztahy na Čechách: »amitié amoureuse«, které
mu věnovala, nutně potřeboval pro život.
Rozčarován náhražkami rozkoše v pustých pražských nocích, vyzpovídal
se jí ze vzpomínek na Fanynku.
„Proč si ji tedy nenamalujete? Ano, ji, z té doby!“ vybízela ho.
Vyhledal si u Kripnerů staré náčrtky. Po několika pokusech rozhodl se
podle nich namalovat dva obrazy, které nazval »Večer« a »Jitro«. V prvním
se klade nahá dívka na lože, dosud netknuté, zhasíná plamen svíce, odrážející
se jí na pleti, a obrysy jejího těla tají do příšeří, prosyceného mocí jeho
krásy. Žena, která čeká víc. Ve druhém se probouzí dívka do jitra, chladný svit
se leskne na prostěradle i na tapetě, na růži u lože, a milenka, která je sama
a neví, že se na ni kdo dívá, dovolí, abychom ji očima objali celou od hlavy až
po paty. Žena, která se šťastně i slastně loučí.
Josef byl bohat vlastními představami a mohl malovat zpaměti. Ale bažil
po pravdě. Zaplatil si nejkrásnější modelku. Sám sebe však překvapoval, jak
chladně se dovedl zadívat na uvolněné dívčí nohy a v jakém rozčilení
tonula zato jeho mysl, když se snažil najít přesný poměr světel i barev.
Nacházel v sobě schopnost objevovat ženskou krásu pro radost jiných.
Zpívat o ní, aby ji milovali všichni.
„Co je v těch obrazech utrpení!“ snažila se ho pochopit při návštěvě
v ateliéru Luisa Bělská.
„Jistě,“ přikývl: „A co technických problémů!“
Když byla rozčarována, pokusil se jí vysvětlit, jak hledá barvy ve
vzduchu, v záření věcí, v odrazech, v jejich zmírání i ožívání.
„Neříkám ovšem,“ upřesnil své mínění, „že technické problémy jsou
rozhodující. Je dobře, když malíř ví, že třeba lněný olej nesmí schnout na
světle. Ale,“ dodal s úsměvem, „to přece jen nerozhoduje o úrovni díla.
Hlavní úlohu hraje malířova představivost, jeho temperament, schopnost vidět,
sledovat skutečnost, umět vynechat…“
„Rozhodující je talent,“ usuzovala. „Inspirace. Múza.“
„Talent? Spíš léta praxe. Múza? Řekl bych – vytrvalá píle. Inspirace? To
je láska.“
„V každém případě jsou to odvážné obrazy,“ odhadovala. „Nejen pro tu
nahotu. Ale vidíte barvy, kde je obyčejný člověk nevidí.“
Když byl Josef s obrazy hotov, Quido ani strýc Václav neskrblili
pochvalou. Jen Amálie, pokus omyl přírody podle starých Řeků z antiky, která
musela tak úzkostlivě odměřovat peníze na činži, na stravu, na léky, zachovala
střídmý úsudek.
„Neprodáš to. Lidé se budou stydět to koupit. Na Hané se dá platit
obrazy. V Praze chtějí lidé peníze. Já nevím, jestli některý dělník žije
tak bídně jako malíř.“
Chtěl jí smířit a vytáhl ze zásuvky složku s cyklem o písni.
„Stačilo by, aby vyšly tyto kresby, a rázem bude líp.“
Znala studie a byla překvapena, jak skvěle se jich dovedl zhostit. Jenže
bylo jí jasno od samého počátku: „Kdo by se to, prosím tě, odvažoval vydat?
Říkáš pořád o prostém lidu víc, než chce Praha slyšet. Jsou v tom ty tvoje
sny o svobodném národě. Šlehají z těch obrázků jako oheň.“
Měl radost z jejího porozumění. Ale ona si stýskala:
„A přece dřív bývals, Pepku, tak úspěšný. Tvoje věci se kupovaly.“
„Dokud jsem dělal to, co ostatní.“
„Rozešel ses s představiteli země a ještě je dráždíš.“
„Já?“ podivil se. „Toto jsou přece představitelé země!“ uhodil klouby
ruky do slohy.
Na Amálii sice platila a imponovala jí jeho pevnost. Ale poslední trumfy
pokaždé patřily jí.
„Vážím si tvého přesvědčení. Ale v létě nebude mít žádný z vás
na čem malovat. Nemám!“
Ztichl.
„Jen něco kdybychom měli!“ vítězila už snadno. „Víš, kolik hanby a
rozčilování by nám to ušetřilo?“
„Donesl jsem včera deset zlatých za obálku pro Němcovou.“
„Kde ty jsou! Co ti dali Bělských za »Červené paraplíčko«?“
„Dal jsem je paní Bělské darem.“
„Jsi štědrý jako král.“
„Mohou nám být někdy s něčím užiteční,“ řekl jen proto, aby ji
uklidnil.
*
Fanynka Šťovíčková poslala z Knihovic zprávu, že přijede na několik
dní s Josefínkou do Prahy. Josef donesl do ateliéru květiny, hračky,
sladkosti. Ale ve chvíli, kdy ho Fanynka s nastrojenou holčičkou hledala,
byl vzdálen; protože jí v domě, kde byl ateliér, napovídali, že pan malíř
bývá často nemocen, vydala se do Spálené ulice.
Nezastihla však Josefa, ale Amálii, unavenou zápasem s nouzí a
zkroušenou nedávným strýcovým záchvatem. Fanynka stanula na prahu,
v rozpacích, nesmělá.
„To jsem já, slečno.“
V první chvíli ji Amálie skoro nemohla poznat. Pak se polekala.
„Co chcete?“
„Jenom se podívat,“ uhodla a tišila Fanynka její strach. „Myslela jsem,
že ráda uvidíte mou dcerušku.“
S prostičkou pýchou postrčila
holčičku kupředu. Amáliiny oči se svezly na plavé vlásky.
„Pojďte dál!“ řekla.
„Běž, polib milostslečně ruku,“ pobídla Fanynka, stále v uctivé
pokoře před bývalou šéfovou (a nynější tetou Josefínky).
Děvčátko odtrhlo zrak od květin v okně a od klece s kanárkem.
Pohlédlo na Amálii a měřilo si ji vzdorovitýma očima. Amálie se dívala do
jejich modře a uvědomovala si, jak jsou podobné Josefovým. Čekala na obvyklou
dětskou zdvořilost. Fanynka se podivila: „Tak běž přece!“
„Nechci,“ zašeptlo děvčátko, jako by v útlé mysli rozsoudilo, že si
to cizí pyšná paní nezasluhuje.
„Pěkně tvrdohlavé kvítko je to,“ uštěpačně pronesla Amálie. „Neposlouchá,
co?“
„Pepička je moc hodná,“ rychle ujišťovala Fanynka. „Ve škole ji všichni
chválí.“
Amálie byla rozladěná a zklamaná jako hořká vlastnost býlí plevele, ale
zároveň se uklidnila, že se nedala přemoci.
Nevyzvala hosty, aby se posadili.
„Museli jste jí to jméno dávat?“
„Vy se na mě stále ještě hněváte?“
„Nebyla jste tu už někdy?“ odpovídala Amálie opět otázkou a pátravě
pohlížela na dítě. „Stýkáte se s Josefem?“
Proč mám z ní stále nahnáno, jako bych dosud u ní povinně
posluhovala? = myslela si Fanynka.
„Ne.“
„Však jste mi to slíbila,“ přešla Amálie kuchyní tvrdými kroky. „Jaký má
tedy vaše návštěva význam? Chcete snad Pepka získat dítětem nazpátek?“
Fanynčina tvář ukázala, jak je psychicky zdrcena. Děvčátko jednou dlaní
hladilo kocoura, který se mu třel o nohu, ale druhou bralo matku za ruku, aby
odprejskly.
„Posílala jsem vám málo, já vím,“ přitlumila Amálie tón. „Ale víc jsme
neměli. Až budu zase mít, tak to pošlu.“
„Už nemusíte, slečno,“ řekla Fanynka a napřímila hlavu. Pevně sevřela
Josefíninu dlaň. „Myslela jsem, že mě dnes pochopíte. Vždyť jste žena. Nemusela
jste se mě už bát.“
Rozhlédla se po známém nábytku, rozloučila se tím pohledem, obrátila se a
odcházela.
Musím se tě bát po celý život, namlouvala si však Amálie v duchu.
„Fanynko!“ zvolala slabě. Ale Fanynka se nezastavila.
Nejsem přece nelítostná fúrie, uvažovala rychle Amálie. Mám soucit
s lidmi i se zvířaty. Ale nevěřím jí. Kdyby mohla, vyrvala by nám Jožínka,
pomstila by se za své poranění, bylo by po něm veta.
„Co se děje?“ zavolal z pokoje nemocný strýc.
„Nic,“ pootevřela Amálie dveře.
„Nemáš uplakané oči? Kdo tu byl?“
„Bolí mě jenom hlava.“
Byla si jista, že jednala nešťastně a debilně. Ale neměla už odvahu
k proměně celého života.
*
Když se Fanynka vrátila do ateliéru, Josef je už očekával. Když se
dověděl o pochmurné návštěvě u Amálie, rozhořčil se; snažil se omluvit sestřino
chování starostmi, ale Fanynku neopouštěl smutek, děvčátko bylo zaražené, na
setkání se projevila trampota splínu.
„Už do Prahy nepřijedu,“ rázně se rozhodovala Fanynka.
„Přimluv se za mne u maminky, Pepičko,“ prosil Josef urostlé děvčátko,
točil se s ním po ateliéru, ukazoval obrazy a obracel se přitom
k Fanynce: „Nevíš, kolikrát jsem si na Josefínku v létě mezi dětmi
vzpomněl! A na tebe! Neslíbilas mi, že tě budu ještě jednou malovat?“
Teprve když fakt poznala, jak mu zjihl obličej, smířila se.
„Malovat? Řekla jsem, že je pozdě.“
„Mýlíš se,“ ujišťoval ji, zatímco Josefínka zvědavě listovala obrázky.
„Neříkám, že jsem zůstal věrný jako světec. Ale už nikdy jsem nebyl
šťasten. Proto budeš ve mně žít provždy.“
„To přece není možné,“ odpírala slábnoucím hlasem, ale pak přece, jako by
jí ponižující návštěva u Amálie dodala dávného vzdoru, opět slíbila: „Přijdu!“
Teprve pak se Josef cele věnoval maličké, s novým přáním, aby jí zůstalo
v nitru, aspoň v podvědomí, že byla blízko lásce.
Sváteční chvíle tohoto setkání v něm trvala, i když večer doma
stanul tváří v tvář Amálii. Měla provinilý pohled; ale jakmile pověděl, že
byla Fanynka u něho, opět vzplála.
„Tak vidíš, jaká je! Slibovala – a teď nám sem bude běhat!“
Jenže od dob, kdy Josef, přecitlivělý k bezmocnosti, neodvažoval se
jí vzepřít, uplynulo mnoho času. Nezkameněl, neokoral; ale obava před snadnou
zranitelností vytvořila okolo jeho nitra obrannou hradbu. Lidé, kteří to
dokážou, působí často dojmem bezcitnosti, i když se jejich duše chvěje jako
ubíjený bělásek.
„Víš přece dobře,“ řekl klidně, „že jsme tehdy jednali špatně všichni.“
„Chtěli jsme sloužit umění a těžce jsme to vykoupili,“ byla na jeho odpor
připravena. „I nenávistí vůči sobě jsme to platili. Proč se to má všechno
opakovat? Čeká na tebe umělecké dílo – a ona tě přišla znovu lákat.“
„Sám vím, co na mě čeká,“ odpověděl ostřeji. „I kdybych stokrát chtěl,
Fanynka by se už ke mně nevrátila.“
„Snad bys jí to nechtěl navrhnout?“ polekala se. „Neměli jsme tehdy
z čeho žít, a nemáme zas.“
„Nevrátila by se, ani kdybych byl bohatý a kdybych ji prosil. Ale zeptám
se jí!“
„Ona k tobě ještě přijde?“ zašeptala Amálie. „Pepi, tohle teda vážně
nedělej! Půjdu s tebou do ateliéru.“
„To se ani neopovažuj!“ obrátil se k ní a v jeho hlase byla
HROZBA (jako Černobyl a jaderný únik radiace).
Hluboce vzdychla. Ustoupila.
Ráno byl Josef zarytý, mlčenlivý. Když se vypravil, řekl Quidovi:
„Dnes se mnou do ateliéru nechoď!“ Amálie se mu postavila do cesty a tiše
zaprosila: „Pepo!“
Odvrátil nechutně tvář, vyhnul se jí a odešel.
*
„To se nehodí,“ šeptala Fanynka se studem, když ji objal na přivítanou.
Voněla čistotou stejně jako před lety. Oči měla nejisté pohnutím
z podivného setkání, ale v Josefovi bylo tolik rozhodnosti, jako by
šlo o poslední malířskou příležitost.
„Neboj se, Fanynko.“
Vedl ji ke křeslu a usadil ji. Když se nad ní naklonil, ovanula ho
pryskyřičná sladkost dávného objetí.
„Smím tě malovat, jak jsem se k tobě modlíval?“
Rozechvělými prsty jí rozepnul knoflíček na prsou.
„Ne,“ hlesla.
„Neboj se, Fanynko,“ žadonil. „Tak jsem si tě tisíckrát na obraze
představoval.“
Jemně jí shrnul blůzku z ramen. Sklonila hlavu a vztáhla ruce, aby
zadržela jeho dlaně.
„Prosí tě malíř,“ zvedl jí hlavu a řekl bez vyzývavosti, s pokorou:
„Dej mi ten dar. Pro všechnu tvoji dobrotu. Pro všechno naše neštěstí.“
Šat sklouzl na paže a obnažil svit ramen a ňader. Ani jeho vzpomínky
nevěděly o tak dokonalém půdorysu půvabu.
Neznepokojil Fanynku delším pohledem a rychle se vrátil ke stojanu.
A Fanynka spatřila opět jeho jinošsky dychtivý výraz, oči nepřítomné pro
ženu a hltající tvary a barvy, letmé ohlédnutí, zbystřený pohled, kvapné
pohyby, ovládané duchem.
Kreslil jako formalita formule rychle.
A sotva odložil tuhu, sáhl po štětci.
Vrhal barvu na plátno megaobřími tahy. Zachytil stíny teplou hnědí a tvář
vymodeloval šedí a bělobou. Ve světle přidával barevných past. Zelenavým tónem
změkčil přechody. Ani jednou nezaváhal.
Viděla vášeň jeho kreativity, VÁŠEŇ jeho akčního zaujetí pro věc. Mlčení
ji vedlo do vzpomínek. A do její tváře vstoupila z nich všechna milostná
něha, které kdy byla schopna: štěstí z rozkoše, kterou mu dala, odpuštění,
které v sobě vybojovala, prvotřídní cit, který ji neopustí, dokud bude
živa. Úsměv, jenž se jí objevil na rtech stejně dobře jako dech, pravil, že
toto krásné tělo nepatřilo a nikomu nebude patřit víc než jemu. Ale
v očích varovala lítost: cesta zapadla sněhem.
Četl to bravurně z její tváře, aniž si toho všeho byl vědom, a
překládal její cit do projevů barev.
Pracoval několik hodin za naprostého ticha.
Pak odhodil štětec.
Fanynka sáhla po šatu. Záře ňader zhasla.
„Ano,“ řekl. „Dnes už nemohu dál. Je to, jako bychom se opravdu
objímali.“
A jako vskutku nasycen jejím tělem a neschopen nového vzrušení, nešel
k ní, ale přistoupil k oknu, opřel se čelem o sklo a vyčerpaně
pohlížel na hru šera na protější střeše.
Když se otočil, stála u dveří, připravena k odchodu.
„Nechceš se podívat?“ ukázal na plátno.
Zavrtěla hlavou.
Pohlížela na něho a ve tváři jí chladl výraz, který měla před plátnem,
milostná žalost, která říkala ano i ne jedním vydechnutím, výčitka, pýcha,
zapomenutí, přání po návratu.
„Nemaluj dál, Pepi,“ řekla.
„Proč?“
„Ztratili bychom hlavu.“
Měla v hlase chvíle kratochvíle, kdy se objímali mezi dvěma tahy
tužky.
„Nesmíme se milovat? Nechceš, abychom spolu žili?“
„Nechci už být zklamaná a rozčarovaná. Na mně nezáleží, ale pro Josefínku
je tak líp.“
Pochopil, že se s ní loučí.
„Ale obraz?“ zašeptal.
Ještě jednou se k němu přiblížil obličej s očima zkrásnělýma a
prohloubenýma slzami, ucítil její pevné ruce na ramenou a její dech mu přinesl
poslední polibek.
Osaměl. OSAMĚL. MIZERNĚ VYLADĚNÉ DEVATENÁCTÉ STOLETÍ.
Slyšel, jak kráčí po schodech. Byl si jist, že na ni nesmí zavolat. Její
srdce bylo vždycky moudré.
Někdy až běda.
Fanynka se na čas vrátila do Prahy. Pracovala v kuchyni hostince »U
Zpěváčků« nedaleko Národního divadla.
Josef se tam za ní několikrát vypravil. Byla přirozená, přívětivá, dala
se pozvat na procházku, ale zůstala zdrženlivá. Bojím se, říkala na jeho
otázky, chci žít klidně, všechno by zase bylo horší. Cítil, že má pravdu.
Do ateliéru už víckrát nepřišla. Josef tam osaměl se započatým obrazem.
Žena na něm měla v sobě tajemství. Luštil, co sám namaloval.
Kdykoli se v příštích dnech vracel k práci, prožíval vzrušení,
jako kdyby Fanynka seděla před ním.
Ale je to vůbec ještě ta krásná a neodolatelná Fanynka?
Upravil obočí. Zruměnil změnil v lepší zář tvář. Do vlasů přidal světla.
Bylo mu, jako by maloval podobu uloženou hluboko ve vlastním nitru 3–D.
Verunka Čudová měla takové tajemství v koutcích úst. Johanka Dvořáková se
dívala pohledem tak nevinným i hlubokým zároveň. Takový důlek nad rty má Luisa
Bělská. Takové obočí se pod vysokým čelem klenulo nad očima herečky Anny
Manětínské. Na rozdíl od trdla Sokolové ne dětinské.
Maloval obraz ženské krásy, který nosil v sobě. Takovým úsměvem ho
po celý život vábila, takovým pohledem ho k sobě poutala, fili, provázky a
pentle s fintami rafinovanými. Zpovídal se. Lehké lazury, jimiž prosvítil
obličej, byly doteky vlastního okouzleného pohledu. Maloval slunečnou krásku
s ústy vonícími jahodami, víte? Ženu od studánek samoty, madonu českých
snů, posvěcenou mateřstvím a odhodlanou k pořádnému životu, kdybyste to
náhodou nevěděli.
Když byl extra vysílen, seběhl dolů a chodil nazdařbůh ulicemi. Byl
z této práce tak happy jako Satelit Kanibal po dvaceti letech s písní
Šťastný jako blecha. Díval se na ženy radostným pohledem, jako by měl pro
každou dobrou zprávu z první ruky.
Pak se vracel a pokračoval v práci až do setmění, kdy cítil, jak
vzduch vlhne a do otevřeného okna teple vzdychá noční vítr.
Zvolil pro tuto podobiznu Ženy zlatě zelený šat s průsvitnou bílou
krajkou a temné pozadí, aby vyniklo zavolání obnažené pleti.
A pak najednou přišla chvíle, kdy neměl už co dále doplnit do půdorysu do
sestavy do množiny pokochání pro zrak.
Zítra, pozítří – snad ještě připojí několik tahů štětcem, snad. Osvětlí
čelo. Zarůžoví prsty. Dá vlasům víc záře.
Ale cítil, že portrét je hotov a že se s ním loučí.
Žádný ze svých obrazů neměl dosud tak rád jako tento. Uvědomil si to,
když zamykal ateliér. Bylo mu, jako by tam nechával ŽIVOU BYTOST.
ZROZENÍ MINULOSTI
NOVÝ
SVĚT se rodí a nikdo o tom nemá nejmenší tušení.
Jdeš, pražský chodče, lhostejně okolo vysokého
štíhlého muže, který uhání svým tempem po chodníku, vrazí nechtěně do
kolemjdoucího tvého ega, úzkostlivě se ti za to omlouvá a pádí dál. Snad ses
pohoršeně ohlédl za jeho vytáhlou siluetou, za výraznou hlavou – ale netušíš,
že v tomto nápadném uspěchaném muži ti dozrává vlastní minulost. Minulost
národa, aby konečně okusil s veškerou parádou odpovídající podobu pro své
představy.
Píšeme rok 1857, období před 160 lety. Jsi-li Čech, slyšel
jsi jistě báji o Libuši, o dívčí válce, o bojích předků. Čtyřicet let už
uplynulo od nálezu Rukopisů, opěvujících statečnost i solidárnost našeho kmene.
A přece, chceš-li si připomenout slavné předky, vidíš před sebou cosi cizího a
zrůdného, co nemůžeš mít autenticky rád. Na Kohlových leptech jako na
Berglerových rytinách najdeš středověké zbrojnoše odpuzujících zevnějšků,
s podivnými čepicemi, v neznámé krajině. Machkovy kresby nejsou staré
ani třicet let, ale tvoji předkové tam vyhlížejí spíš jako Egypťané. Nikdo
nevěděl, kudy proniknout do vzdáleného světa.
I Josef Mánes nakreslil svůj první pokus o ilustraci
Rukopisů – Libušin soud – stejně bezradně jako ostatní. Odsuzuje tuto kresbu,
starou dnes čtvrt století; je punková, je plonková, je mrtvá. Víckrát už
zaslechl pochybnosti, zda jsou vůbec Rukopisy ta pravá vzácnost. Ale velká
minulost slovanského rodu podvrhem na rozdíl od Babišových rad být nemůže;
proto se vydal za jejím poznáním, ano, bude mu tu jednomu líp.
Podařilo se mu konečně získat tiskaře Bellmanna.
Vyhledal všechny staré notesy, kam si poznamenával už v minulých letech
první nápady. Tu hledal v drobných postavách vyjádření lyrické písně o
růži. Zde se pokusil o dívku z »Kytice«. Má vystupovat z potoka? Usednout
na břeh? Skrýt se ve stínu křovin? Těsně vedle náhrobku z Bamberku a okna
z Chebu jsou bytůstky měnivých postojů, jimiž se prodíral
k ztělesnění myšlenky z »Jahod«. Zadřieše
si ostré trnie v bělitkú nožicu… Podeváté, podesáté to zkoušel, až se
vlastní přísný úsudek uspokojil a energicky vyznačil správné pojetí.
Odstraňoval si z cesty všechno, co ho
zdržovalo. Dokončil návrhy sousoší pro Českou spořitelnu, kterou stavěl Bělský.
Objednávku dopisních papírů pro Silva–Taroucovy svěřil Havránkovi. Vyprosil si
z Čech náčrtky ze Šternberka, žádal o staré mince, které se tam nalezly
v poli (v politice pravdy) jako v agro–bance, vzpomněl si na
starodávný Giselin bronzový náramek, vykopaný v okolí Čech. Připadá mi, že se teď zabývám opravdovým
uměním, protože nikdy nebyly mé příjmy tak nepatrné jako teď. Ztratil jsem pod
nohama půdu, dávající plody, a bloudím jako neklidná duše ve světle dávno
zašlých bájí.
Léto, které ohrozilo Prahu cholerou, věnoval
krajinám, kde chtěl najít hvozdy pro své děje. Vypravil se na Karlštejn, kde se
při renovaci starého kostela objevily výjevy z Apokalypsy až
z Karlovy doby. Studoval ornamenty ve starých kancionálech. Prohlížel,
porovnával a obkresloval si vykopávky v Muzeu. Po nocích četl slavný
Wocelův spis »O pravěku země české«. Věděl přesně, jak vypadal mlat, štít, meče
a přilby. S pílí dosud v Čechách neznámou zápasil se všemi trápeními,
nic neponechal náhodě. Teprve když znal všechno jako vědec, dovolil básnické
fantazii, aby se po pevné půdě brala dál.
V srpnu přinesl Lumír zprávu, že
k čtyřicátému jubileu objevení chystá se dvojí vydání Rukopisů; jedno že
ilustrují ve Vídni Trenkwald se Svobodou, druhé v Praze Josef Mánes. O
Vídni psal Mikovec, že to bude vydání
veleskvostné, dávající skvělé naděje na utěšený celek, takže autoři mohou
s jistotou očekávat lukrativní odbyt. O Mánesovi poznamenal věcně, že by
mu přál větší pud do veřejnosti.
Josefa nerozladila tolik ztráta Mikovcovy důvěry jako spíš okolnost, že jeho
bývalí spolužáci už práci skončili. Ale nepovolil na důkladnosti. Chodil skoro
denně k Fričovu bratru Antonínovi do Muzea. Celé dny proseděl
v čítárně u Náprstků, kde hořely plynové plameny i za bílého dne. Dlouho
do noci svítila pak ještě petrolejka na jeho stole doma.
Strýc Václav dokončoval v té době posledními
silami obraz »Kimonovy dcery«; protože sám kdysi litografoval pro Machkovy
»Dějiny« některé výjevy, podivoval se Josefovým představám.
„Kdo ti řekl, že lidé vypadali tehdy takhle? To je
neobvyklé.“
„Jsem o tom přesvědčen, strýčku. Věřím, že živou
stopou k našemu pravěku jsou slovenští horalé.“
Básně se středověkým námětem raději ze sbírky
vyloučil. Ze Zelenohorského rukopisu si vybral Libušin soud,
z Královédvorského příběh o Záboji a Slavoji, O Čestmíru a Neklanovi,
Jelena, Zbyhoně a některé lyrické zpěvy, v nichž chtěl ukázat povahovou
čistotu kmene.
„Kolik že máš slíbeno za jednu kresbu?“ vyptávala se
Amálie, snažící se urovnat jejich roztržku.
„Šedesát zlatých.“
„Dej pozor, aby všechno nepadlo na modely a na
studie.“
„Když jsem se konečně dostal k takové práci,
nemohu se už ohlížet na nic.“
Dávný svět, obklopující Josefa jako světelná mlha,
nabýval stále zřetelnějších rysů. Byli to muži statných hrudí a ramen,
ušlechtilých tváří, v košilích bez rukávů, v přiléhavých nohavicích,
s krpci, pevně přepásaní řemením. Ženy, které se nestyděly za otužilou
nahotu, v široké suknici s tkaným pásem od Pováží, prostovlasé i
s čelenkou. Čistý půvab dívek ze slovenských údolí se převtělil do milenky
Zbyhoňovy, do Jelenovy milé, do zjevu půvabu Vlasty i Libuše. Jejich paže
zdobily kovové kruhy. Mezi zástupem junáků strhovaly na sebe Mánesovu pozornost
tváře hrdinů, jaké dosud nekreslil, vášnivých pěvců, obránců domova. Bojovníci
nesli meče, dřevce, mlaty. Zřetelně rozpoznával, jak se liší od nepřátel,
jejichž bohatší výzbroj viděl se míhat v příšeří českého hvozdu. Rozuměl
jejich touze po práci v míru, ale vdechoval jim prudký vlastenecký hněv.
Věřil v budoucnost; proto viděl velkým spektrem i velkým významem minulost.
Z Muzea do soukromých sbírek. Z knihovny
do ateliéru. Železná a natěšená píle. Nevidí kolem sebe, vyvolává světlé stíny,
mluví s nimi.
Tak ho nyní potkáš, pražský chodče, pohublého,
vyčerpaného, ale se září v očích, s mystikou vysílanou od srdce k
srdci.
*
Akademie se o vánocích pochlubila výstavou třiceti
Schmidtových rytin podle kreseb bývalých žáků Trenkwalda a Svobody. Karel
Purkyně, který se vrátil po dvou letech z Paříže, posílen novou odvahou
k samostatnému úsudku, zvědavě se tam vypravil s Josefem Mánesem a
Ludvíkem Rittersberkem.
„Tak to není nic,“ řekl jednoduše, sotva se
rozhlédl. „Napodobenina staré německé romantiky! Počkejte! Něčeho je v tom
přece víc: bezradnosti!“
„Co jsme se neposílali naše umělce mezi lid,“ želel
souhlasně Ludvík. „Ale marné volání! Tihle dva ho znají zase jenom
z rytin. Není to slovanské ani za mák. Můžeš být spokojen,“ obrátil se
k Josefovi. „To má být veleskvoucí vydání? Utěšený celek? Mikovec lhal!“
„Proč bych měl být spokojen?“ rozezlil se Mánes.
„Jdou odpornou cestou a matou i odbornou veřejnost.“
„Ta má zdravější kořínek, než si ti páni myslí,“
uklidňoval ho Ludvík. „Jak se ti líbí tenhle slovanský junák s kloboučkem
z Tyrol? Všecko švindl! Snad jen tohle za něco stojí,“ ukazoval na
Trenkwaldova »Skřivánka«. „Jenže tos udělal před deseti lety a Trenkwald to od
tebe obšlehnul.“
„Stěžoval si Bellmann otci, že prý pracujete příliš
pomalu,“ řekl Purkyně.
„Beru ten úkol vážně,“ odpověděl Josef. „A nechtěl
jsem odmítnout paní Němcové ilustraci k Babičce.“
Nakladatel Bellmann koupil v té době německý
časopis »Erinnerungen«, jehož redaktor Ohéral překládal dílo Němcové pro tu
část české veřejnosti, která dosud nevládla češtinou. Josef nakreslil výjev,
jak paní Prošková hostí kněžnu s komtesou, a dal tím vodítko Quidovi,
který dělal další ilustrace.
„Hned jsem to říkal. Tím víc čekám, co jste zatím
udělal,“ upřímně vyznával Purkyně. „Doufám, že vám vyřizovali moje pozdravy.
Myšlenka na vás mě posilovala, když jsem opustil Couturovu školu. Když vy jste
seknul s akademií, taky vám to všichni zazlívali. A já věřím, že jste měl
pravdu vy jediný.“
„Moje okolí vaši důvěru nesdílí. Počkejte, uvidíte.
Teprve pak suďte!“
Protože u Mánesů vyschly finanční prameny a nebylo
od koho si vypůjčit, dostal Josef výpověď z ateliéru.
„Krčíme se s Quidem na Nových alejích. Chtěl
byste se tam obtěžovat?“
Karel přišel vyzbrojen svými nesmířlivými úsudky,
ale stanul před novými Mánesovými obrazy v upřímném obdivu.
„Jitro a Večer! Jak jsem si mohl myslet, že je Praha
pouze dílnou na velkovýrobu rytířských scén? Vždyť jste tu zůstal vy!“
A jako omráčen stanul před posledním portrétem.
„Pepi, to má něco z Rubense. A něco
z Italů. Ukažte mi muže, který by nechtěl vidět v očích ženy aspoň
jednou za život tuto něhu! A tisíce už ji snad viděly, jistě byli mezi nimi i
malíři, ale jen vy jste to namaloval. Učinil jste skutkem sen o ženě. Sen o
ženě, jaký zrál v české krvi po staletí! Jaké štěstí pro mne, že jste
v Praze, Pepi! Vnutím vám svoje přátelství.“
Josef byl nedočkavý na jeho úsudek o studiích k
»Rukopisům«. A Karel, ač vyrostl v malíře zcela jiných cílů, měl bystré
pochopení pro všechno, co bylo pravdivým uměleckým výbojem.
„Neznali jsme vaši cestu,“ prohlížel zvolna
jednotlivé náčrtky. „Proto teď žasneme, kam až jste to dotáhl.“
„Mluvte o vadách, ne o přednostech.“
„Vady jsou kolem vás,“ vzdychl Purkyně. „Jmenují se
nepochopení, tupost, zbabělost. Vyháníme do ciziny Škroupa a Smetanu. Čermák
maluje husity v Paříži. Jak se do té malosti pustit? Včera byl u nás
Neruda a deklamoval: Co chcete
s naší luzou zmalátnělou? Má pravdu. Ale jak dodat národu síly?“
Josef učinil pohyb směrem ke kresbám.
„Postačí to?“ pochopil Karel. A znovu vzal do rukou
studii Záboje, vrhajícího se do boje. Četl: Napřeže
mlat Záboj výš vzhóru, i vrže po vrazě… Řekl: „Na mou duši, nikdy si už
nepředstavím Záboje jinak.“
Když opouštěli ateliér, podíval se Karel ještě
jednou zamilovaně na Mánesovy akty. „Kdybych měl peníze, koupil bych je.“
„Kdybych mohl, Karlíčku, dal bych vám je. Ale musím
je prodat, aby mělo čas dozrát toto dílo.“
„Který ničema dostane do rukou takové poklady?“
Josef jen mávl rukou.
*
Bratranec Schwiedner, který obyčejně prodával
Josefovy obrazy, dlouho nemohl najít kupce. Všem, které přivedl do ateliéru, se
zdály příliš pohoršujícího a lascivního rázu. Konečně se mu podařilo získat
zájem majitele noční kavárny Kautského. Josef se s obrazy neloučil rád.
Ale nevěděl o jiném způsobu, jak pomoci rodině a udržet se v práci na
Rukopisech.
Amálie se strachovala, aby se Josef nedal strhnout
štědrostí.
„Neumíš prodávat. Musím být u toho.“
Bylo to od Fanynčiny návštěvy poprvé, co ho
doprovodila do ateliéru.
„Najdeš tam, co neznáš,“ varoval ji.
„Ať se děje s námi, co chce,“ řekla
s povzdechem, „musíme přece jít stále spolu.“
Kavárník měl tlustý, ruměný obličej, chytrá očka a
chování člověka, který se naučil vydělávat peníze a pohrdá těmi, kdo to
nedovedou.
„Tak sem s těmi panenkami,“ mnul si ruce, aby
se v chladném ateliéru zahřál. „A heleďme se! Není krasavicím zima?“
Přiblížil se, aby si nahé postavy důkladněji
prohlédl, litoval v duchu, že si kvůli Amálii musí odpustit peprný vtip, a
tak jen znalecky přimhouřil oči a řekl: „Dobré kousky. Slušně propracované.“
Aby vychutnal pohled na obrazy, zapálil si doutník,
nabídl Josefovi a hlučně se smál dobrému žertu, když napřáhl pouzdro též
k Amálii. Vzdálil se a přecházel okolo obrazů, aby si představil, jak bude
společnost nahých krásek působit na hosty. Byl spokojen.
„Vezmu to,“ rozhodl se. „Povězte mi cenu.“
„Po stu zlatých,“ rychle řekla Amálie.
„Dáte je po osmdesáti a obchod je hotov,“ opravil ji
kavárník, zvyklý, že jeho návrhy jsou přijímány.
„Jsou to vynikající obrazy,“ namítla Amálie a čelila
Josefovu přemlouvavému pohledu.
Pan Kautský si všiml plátna visícího ve stínu vedle
okna.
„Pane, tomu říkám poprsí!“ labužnicky vyfoukl kouř.
„To vezmu k tomu.“
„Není na prodej,“ oznámil Josef břitce.
„Proč, Pepi?“ ozvala se nyní Amálie. „Marii
Magdalénu sis přece taky nenechal.“
Chtěla tím vyjádřit, že poznala model. Kautský však
přeslechl a domníval se, že jmenovala ženu, kterou obraz představuje.
„Pardon? Kdo je ta dáma?“
Josef pohlížel do jeho zvědavých oček a doutník mu
náhle přestal chutnat.
„Můžete mi prozradit, jak se jmenuje?“ usmíval se
důvěrně kavárník.
„Josefína,“ vyslovil Mánes jméno, které zamlčovalo,
a přece napovídalo.
„Ach! Přihodil bych navíc láhev šampaňského, kdybyste
mě s ní seznámil. Kdo je to?“
„Jedna herečka,“ řekla rychle Amálie. „Z Moravy!“
„Škoda. Tak obraz je zadán? Kdo ho koupil?“
„Její manžel! Šlechtic!“
„Dobře,“ vrátil se kavárník k aktům. „Zabalte
mi tohle! Řekli jsme sto šedesát?“
„Dvě stě,“ žádala Amálie.
Kautský se díval na smyslnou krásku z »Večera« a na
probuzení z »Jitra«.
Podlehl. Vyňal z tašky dvě stovky a položil je
na stůl.
„Ať se máte dobře,“ řekl obhrouble. „Ale chybí
podpis! Jak se pozná, že jsou pravé?“
„Budou viset ve vinárně?“ vyzvídala Amálie.
„Kde jinde? Dám jim pěkné přítmí, červenou lampu pod
ně.“
Amálie se rozpačitě podívala po Josefovi.
„Neměl bys to podepisovat svým jménem. Pan kavárník
by aspoň mohl říkat, že je to od nějakého slavného Francouze.“
Josef tázavě pohlédl na kupce.
„To už je jedno, jen mi tam něco načmárněte, ať je
to komplet.“
Josef vzal štětec a na každý z obrazů vepsal
první písmena, která ho v ten moment napadla: L. G. Snad mu je přinesla
nějaká ženská jména: Luisa. Gisela. A připsal letopočet.
Tak ho obrazy opustily.
*
Činže, uhlí, jídlo. Stará písnička. Ale co Amálie
dovolila, dal Josef stranou. Platil modely, aby si na aktech ověřil kompoziční
nápady. Zlé jazyky ho houfně pomlouvaly, že pracuje podle modelů jenom proto,
že to dělával Raffæl. Bellmann už několikrát žádal o dokončení práce a
vyhrožoval. Ale on byl neochvějný.
Jednou na návštěvě u Purkyňů zpozoroval Mánes
statného muže a vzpomněl si, že ho zahlédl už také v Lorencově kavárně
s mladými malíři.
„Karlíčku, kdo je ten člověk?“
„Neznáte ho? Tyrš. Studuje filozofii a zajímá se o
výtvarnou estetiku. Je také cvičitelem v tělocvičném ústavu.“
Mánesa upoutala jeho pevná postava a výrazný obličej
s jiskrnýma očima pod vysokým čelem. Karel je seznámil. Hovořilo se o
pravosti Rukopisů. Tyrš nebyl mnohomluvný, ale měl přesné a rázné úsudky.
„O tom patří rozhodnout vědě,“ řekl. „V těch zpěvech
je však junácká síla a vlila se do národní krve. Potřebovali jsme ji jako sůl.“
Mladý estetik se zajímal o Mánesovy ilustrace a on
mu odpověděl otázkou.
„Rád vám je ukážu. Chtěl byste mi přitom prokázat
velkou službu?“
„Požádá vás, abyste mu stál modelem,“ připravoval
Tyrše Karel.
„Je o ně nouze?“
„Představuji si slovanské muže jako otužilé lovce,
opravdové hrdiny. Není snadné najít v Praze takový model. Vy jste jako
gymnasta zvyklý na junácké cviky a máte vyrýsované tělo.“
Tak se Miroslav Tyrš ocitl v Mánesově ateliéru.
Byl rád, že pozná zblízka malířovu práci. S odborným zájmem oceňoval první
dojmové náčrty a dovedl odhadnout, co dřiny předcházelo rychlé tahy pera, do
nichž štětec s tuší vnášel napětí rozdělením světla a stínu. Na dalších
výkresech bylo znát, jak Mánes upravuje svůj sloh pro dřevorytce; tušové stíny
převáděl ve šrafy. Kresba se oprošťovala, zušlechťovala, až nakonec každá čára
v ní byla tak nutná, že by její vypuštění způsobilo ztrátu balance.
Výslednou podobu překresloval pak Mánes zvratně na zimostrázový špalíček. Do
poslední chvíle si karmínovou čarou zobrazoval nahá těla, aby zachoval
pravdivost pohybu, a teprve na ně dokresloval šat.
„Mít dřevorytce!“ politoval Josef, jehož pohled
doprovázel Tyršův.
„Snažím se jim usnadnit práci, jak vidíte, ale naši
rytci ztratili úctu k umění, protože nakladatelům záleží jen na tom, aby
pracovali rychle. Budu se snad muset obrátit do Norimberka nebo do Drážďan.“
Tyrš naslouchal, přisvědčoval, a kresby si víc a víc
připoutávaly jeho obdiv. Byly provedeny tak mistrovsky, že to neviděl dosud u
žádného z českých malířů. Ale neviděl také dosud tak zachycenou českou
minulost. Hleděl upřeně na postavu Záboje. Z črna
lesa vystupuje skála, na skálu vystúpi silný Záboj, obzírá krajiny na vše
strany… Zamyšlenost i bolest v jeho rysech mluvila o úzkostné lásce
k zemi, když hejno tupounů dravců na nebi hlásá blížící se nebezpečí.
„Nenaučil jsem se dosud mnoho a nemám ve zvyku
zdvořile chválit,“ hledal mladý filozof slova, „ale tu roste veliké dílo. Vím
z výstav, co dělají druzí… Toto nejsou ilustrace. Tu pomáhá umění stvořit
našeho nového člověka.“
Zahleděl se na jiný list. Představoval Záboje,
pějícího v úvalu shromážděným mužům o neštěstí, které přikvačilo na vlast.
Měsíc zalil siným světlem skupinu, v jejímž středu Slavoj sáhl bdělou
rukou po mlatu, visícímu mu u pasu; jeden muž skryl tvář do dlaní, druhý stiskl
prsa, aby uvolnil dech, třetí žalostně zaklonil hlavu. Píseň padala do jejich
srdcí. Měnila je z oráčů v bojovníky. A postava polonahé, svázané
ženy, po níž vztahuje dlaně opuštěné dítě, byla představou zmařeného domova,
která zatanula v té chvíli na mysli všem Zábojovým mužům.
„To je i naše představa,“ pravil tiše Tyrš. „Nikdy
by nemohlo přijít takové umělecké dílo včasněji než v této hodině tísně a
poroby. Odkdy jste se tím studiem zabýval?“
„Přibližně – od roku osmačtyřicátého.“
Mladý filozof se konečně nasytil pohledu na kresby a
spěchal, aby splnil slíbenou službu. Zatímco se svlékal, vyměňovali si
vzpomínky na zážitky svatodušních dní.
„Bylo mi tehdy patnáct,“ vyprávěl Tyrš. „Měl jsem
pušku větší, než jsem byl sám, ale na újezdské barikádě jsem už zkoušel
velitelské schopnosti. Mám dosud doma čepici, kterou mi prostřelil
Windischgrätzův granátník.“
Podíval se na Mánesovu skicu, uchopil staročeský
mlat, půjčený z muzea, a postavil se do naznačené polohy. Oba však
okamžitě zjistili, že postoj je vratký; v náčrtu bylo úsilí junáka, který
chce rozrazit Zbyhoňova vrata, přemrštěno, přehnáno.
„Postavte se, prosím, jak je vám to přirozené.“
Tyrš ustoupil a rozmáchl se. Svaly na pravé paži
vystoupily. Nohy zkameněly. Nakloněné tělo vyjadřovalo bojovnou dychtivost.
„Vydržíte to tak chvíli?“
„Jen kreslete!“ zasmál se Tyrš.
Mánesova tužka zachytila krásný postoj, vyznačila oblost
svalstva a stín na pravici; poznamenala si pak i detail lokte, nohy, ramene.
„I rozrazi mlatem dřvi silný junoše,“ recitoval potichu Tyrš, dodávaje si nového napětí, „i rozrazi mlatem Zbyhoňovi hlavu…“
A Josef s radostí cítil, jak se slova básně
naplňují.
„Děkuji,“ zvolal.
„Mohu se obléci?“
„Jistě. Ale přijdete zase, viďte? Chtěl bych si
podle vás nakreslit ještě Luďka. Dovolíte mi to? Ano,“ prohlížel vlastní
kresbu, „takoví jistě byli ti junáci. Pro lásku se dovedli stát hrdiny, jako
Petr Novák, jehož recitál uvede moderátor Petr Vondráček na zámku Chyše na
severním Plzeňsku dne 17.8.2017.“
„Chválím, že s bojovníky posíláte do světa i
Playboye. City povznášejí, když jsou čisté a ještě velkorysé. Z prostých
dam,“ pokračoval Tyrš, oblékaje se, „tvoříte mučednice a rekyně. Který muž by
nešel pro takovou krásu do boje, i kdyby měl sebevíc holubičí povahu?“
Rozloučili se jako staří známí.
Šťasten sestupoval mladý filozof po schodech, před
očima postavy Mánesových kreseb. Viděl Záboje vrhajícího se do bitevní vřavy,
mužné tváře, krásná těla, ideál harmonického lidství. Ano, takovou mravní
čistotou musí disponovat národ, chce-li v budoucnosti žít.
Co dnes maloval? uvažoval. Helénské nebe pohaslo.
Ideály křesťanství oněměly, ne-li osiřely. Pojď, malíři, mezi nás, naplň duši
našimi touhami, pochop a staneš se mæstro a nesmrtelným symbolem nebojácné
strategie pro umění. Poznat novou ideu, vstupující do života, a sloužit jí, to
je čest! S hlubokou úctou myslel Tyrš na osamělého pana malíře, uzavřeného
v chudém ateliéru, a přece jako Jenich čenich Jan Zrzavý spokojeného se
vším národem.
*
Po dlouhé měsíce stravovaly strýce Václava hořkost a
rezignace. Na jaře roku 1858, sotva se zazelenaly pražské dvory, sežehly ho
náhlé horečky a jeho šedesát pět let se jim ani příliš nebránilo. Dal si
přinést k lůžku kytaru, ale nesáhl už do jejích strun. I tak však slyšely
Mánesovy děti v duchu jeho italské refrény, když přistupovaly naposled
k jeho lůžku a když ho pak doprovázely na Malostranský hřbitov.
V bytě zelo nové prázdno, kráter po strýčkovi.
Přibylo chudoby.
Karel Purkyně nabídl Josefovi svůj ateliér. Bylo až
neuvěřitelné, jak se k Pepimu, o čtrnáct let staršímu, přimkl. Měl na
vybranou mezi mnoha malíři v Praze; zvolil si toho, který se stranil výstav i
salónů a dral se cestou nepochopení, plnou nesnází. Karel však rozpoznal svým
bystrozrakem, oč je Josef před ostatními myšlenkou i štětcem, a zamiloval si
jeho duši, pro niž nebylo na světě všednosti a která neznala zloby a
zlomyslnosti. Josef nebyl nikdy lhostejný parchant, ale také ne žárlivý
komediant, tragikomedie. Jeho duchaplnost rostla z charakteru. A přestože
mu proud kalu podrážel nohy, zůstával vždy nad věcí svůj.
Josef byl stvořen pro velké a věrné přátelství; ale
druhé zpravidla odradila přílišná svědomitost, vykládaná jako lenost, nezvyklá
láska ke všemu živému, považovaná za pózu, pravdivost jeho vlastenectví,
přinášející nebezpečí. Víckrát zklamána, Josefova plachost ještě vzrostla.
Vážil si proto Karlova citu; tím víc, že brzy po strýci Václavovi navždy odešel
z jeho života i věrný Ludvík Rittersberk, který podlehl v boji s nemocemi
a nouzí. Dlouho měl Josef ve vzpomínce z pohřbu Ludvíkovu dceru Jindřišku,
její bledý obličej s uplakanýma očima, věnčený černým závojem.
V prostředí Purkyňovy rodiny nacházel útěchu.
Bělovlasý profesor, před jehož věhlasem se nerada skláněla i Vídeň, dával
vytrvale najevo, že si i po dlouhých letech v pruském prostředí zachoval
zdravé české jádro a jménem i majetkem podporoval zápas vlasteneckých hloučků,
když se nedá ani použít příměr spolků.
Ze svých synů měl starý profesor blíž
k Emanuelovi, který po něm zdědil přírodopisné nadání; oba shodně vyčítali
Karlovi, že se vyvléká vlivu učitelů a dává příliš dlouho čekat na výsledek
nákladného studia. Karel se proto po návratu zuřivě pustil do práce; nezřekl se
však slohu, ve který věřil, ani když si prvními obrazy, zaslanými na výstavu,
vysloužil posudky o »zanedbané kresbě« a nejvýš uznání svému »dobyvačnému,
prudce útočícímu štětci«. Proto starý pán vítal přátelství svého syna s
Josefem; ale ten měl pro neústupnost Karlova uměleckého hledání slova
pochopení.
„Sám říkáte, pane profesore,“ odpověděl na otcovy obavy, „že máme lidi
soudit podle jejich nejlepších stránek. Někdy je musíme teprve objevit.“
„Já vím,“ smiřoval se profesor. „Jen abych se u našeho Karla toho
objevení dočkal.“ Žertem hrozil: „Vy objevujete vůbec důkladně. Stěžoval si mi
náš domovník, že od té doby, co máte s naším Karlem společný ateliér,
ťapají mu denně po schodech braťkové v opáncích jak do Betléma. Nestačí
prý po nich čistit schodiště.“
„Když jsou to tak zajímavé typy!“ Josef věděl, že výtka není míněna
vážně, protože do kuchyně k Purkyňům měl každý dráteník i žebrák dávno
volný přístup. „Bibíšek se mi znamenitě hodí na titulní list.“
„Aspoň je nepřevlékejte,“ pokračoval profesor. „Starý Čičatka vypadá ve
vašem zeleném fraku jako vodník Česílko. Ti chudáci doplácejí na vaši
eleganci.“
„Ale jak má malíř platit modely, když nemá peněz nazbyt?“
Okolo starého mudrce vládlo ovzduší svérázné srdečnosti. Byl ztělesněná
svědomitost nad operačním stolem a přísnost k sobě i druhým, když vyučoval
zákon džungle s mimikou gorily; ve chvílích odpočinku se však stával milým
přítelem, bohatým zkušenostmi a s jemnocitným smyslem pro umění. Když
umlkly večer posluchárny a laboratoře, oblékl starý fialový župan, přijímal ve
své domácnosti vědce i umělce a dodával takovým schůzkám svým prostým chováním
důvěrný ráz.
V létě uvítaly benátské čalouny pohostinského pokoje také Jaroslava
Čermáka, jehož schopnosti často dával profesor Karlovi za vzor.
„Ach, le beau (dobrotisko) Čermák!“ pozdravil ho profesor jménem, které
přivezl Karel z Paříže.
Jaroslav měl mužné, rytířské vzezření a výrazný obličej, z něhož
přívětivě zářily hnědé oči; jeho pevné rty nesly vědomí úspěchu.
Pozdravil se s přáteli a stal se rázem středobodem společnosti,
v níž byli také Ladislav Čelakovský, syn básníkův, žijící v Purkyňově
rodině, Petr Maixner, bývalý Čermákův spolužák a nyní korektor na akademii,
Vítězslav Hálek, ze všech nejmladší, jehož Purkyně láskyplně představoval »náš
pan Shakespeare«.
„A kde zůstal náš Heine?“ zajímal se Purkyně o svého druhého chráněnce.
„Líže si rány,“ usmíval se Čelakovský. „Mikovec i Frič ztrhali jeho
Hřbitovní kvítí.“
„To nepotrvá dlouho,“ ujišťoval Purkyně. „Proto říkám Nerudovi Heine, že
se umí smát, i když je nešťasten.“
Hospodyňka přinesla čaj na osvěžení rtů všech akademických kecalů a
remcalů – profesorovi jako vždy v jeho starém, zadrátovaném hrnečku – a
hovor se ihned roztočil okolo Paříže a jejího VÝKŘIKU umění.
„Romantismus dosud vládne,“ s úsměvem vypravoval Čermák. „Všechno,
co vybočuje ze spořádaného života. A Delacroix je mu v čele. Jeho barevné
tóny jdou i nad Rubense.“
„Romantismus,“ pravil Karel Purkyně, „je ovšem vtělená nuda, když se drží
jen námětů a není novým slohem. Dělají se do omrzení vraždy a jiná historická
neštěstí, peripetie vládnou.“
„Přináší jistě mnoho dobrého,“ poopravil ho Josef, „když si národy
připomenou své odlišnosti, zvyky, pohádky, dějiny. To jsou nové náměty.“
„Jenže sotva vzniknou v Paříži,“ nedal si vzít slovo Karel, „kde se
svět žene za požitkem. Malíř se tam naučí zručnosti a smyslu pro náladu, aby
dovedl udělat okrasu do pokoje. Málokdo se dovede izolovat k opravdové
umělecké práci.“
„To ví z vlastní zkušenosti,“ zahartusil profesor. „Rozumuje, ale
nedokáže ani zčásti co vy, Jaroslave. Měl jsem ho svěřit vaší mamince, když mi
to kdysi nabízela.“
Čermák se rozhovořil o zážitcích, přebohatých na jeho osmadvacet let.
Protože věděl, co přátele zajímá, zmínil se především o Coubertovi, jenž tvrdí,
že veškerá krása je uložena v přírodě a umělec nemá právo ji měnit.
„Přehání,“ protestoval profesor. „Popírá tím veškeré dosavadní umění.“
„On je vskutku popírá,“ potvrdil Čermák. „Podle něho se nás Feidias i
Raffæl přichytili a vlečeme je s sebou. Navrhuje zavřít na dvacet let
všechna muzea, abychom se naučili vidět samostatně.“
„Kus pravdy má,“ živě souhlasil Karel. „Ušetřilo by nás to nudy
z kopistů. Všechno už je pro ně vyřešeno. Oči se dělají tak a ne jinak!
Nazarény by snad církev měla obvinit ze zlehčování svatých.“
„Přehání,“ opakoval otec Purkyně, „ale bude to zdravý chlapík. Návrat
k přírodě je návrat k lidskému životu. Nedělejme z něho předehru
k životu věčnému, dejme mu význam, jenž mu patří, hledejme jeho pravdu!“
„Co je krásné, je pravdivé,“ citoval Čermák heslo anglických malířů a zmínil
se o Francouzi Milletovi, který si obléká venkovskou halenu a chodí malovat
rolníky na pole.
Josef Mánes bedlivě poslouchal. Byl o deset let starší než Jaroslav, ale
když ho slyšel vyprávět o volnosti umělecké Paříže, zdálo se mu, že je svou
únavou a se svými starostmi o mnoho let pozadu. Zrcadlo na stěně mu
s úšklebkem vracelo přepadlý obličej, oči otupené večerní prací a
nedostatečným spánkem, ošumělou zeleň aksamitového kabátu. Uvědomoval si své
pražské živoření, když Jaroslav vykládal o slavných divadelních představeních,
o životě v bretaňském přístavu rovnou na oceánu (stejně jako vyceněný
čenich Jenda Zrzavý), o oddanosti přítele Pinkase, o němž si kdysi Josef
myslel, že bude jeho přítelem. Jak velký byl svět, jímž šel Jaroslav zvyklý
přijímat i vydávat zlato, hrdina operních lóží, kapitán plachetnic, šermíř a
miláček pařížských dam = Playboy Paris Latino = sekající latinu, le beau
bouřlivák Čermák!
„Před deseti lety bylo v Praze rozhodně veseleji,“ pravil Jaroslav.
„Česky nikde neslyšet. Cožpak už všecko přešlo v němectví?“
„Nejsme jim po chuti, ale spolkli by nás rádi,“ pravil Hálek. „Víte, že
pro zpěv nad Rittersberkovým hrobem dostal Frič zaracha zúčastnit se pohřbů,
divadel a tak dále?“ »Pomněnky« k padesátiletí konzervatoře nám zabavili
pro básničku o strakonickém dudákovi. Nedivte se, že je nám trochu chmurně.“
„A vy si nemyslete,“ zvedl Jaroslav ruce, „že tohle je ve Francii zcela
neznámé. Ludvíka Napoleona taky drží policie. Po atentátu přibylo okovů.“
„Nikdo ovšem Francouze nenutí, aby přestali být Francouzi,“ vmísil se do
debaty Mánes.
Jaroslav, jako by si vybavoval úctu, s níž kdysi ke staršímu
pardálovi vzhlížel, se ho zeptal, na čem pracuje.
„Ilustruje Rukopisy,“ odpověděl za něho Karel. „Dílo, před kterým se musí
smeknout.“
„A nenašla se práce na letním divadle?“
„Na to si pozval pan Stöger Vídeňáky,“ vysvětloval Karel. „Pražským
umělcům se nevěří. Mně se posmívají, budiž! Ale že nechápou Mánesa? Turek na
pražském mostě by z jejich tupohlavosti dostal bolení.“
„Nemáte žádné objednávky?“ divil se Čermák.
„Ale ano,“ řekl Josef, jako by omlouval druhé. „Budu ilustrovat Fausta
pro jedno stuttgartské nakladatelství. A nedávno jsem maloval terč.“
„Jaký terč?“
„Knížeti Dittrichsteinovi pro pražské ostrostřelce.“
„Promiňte, ale stále nerozumím. Snad ne terč, do kterého se skutečně
střílí?“
„Stříleli do něho.“
„Pánové!“ řekl rozhořčeně Jarda. „Takové zakázky má česká šlechta pro své
umělce?“
„Byl bys rád, kdybys ji dostal,“ řekl drobný, dlouhovlasý Maixner.
„Každý švec tu má krámek. Ale pro umělce se nenajde ateliér,“ ukázal na
Mánesa.
„Aspoň nebudu Prahy litovat,“ usoudil Čermák. „Chtěl bych se podívat na
Slovensko. Němcová mi slíbila doporučující listy.“
„Nebudete zklamán,“ přisvědčoval Mánes. „Záleží ovšem na tom, co vlastně hledáte.“
„Chci ještě níž, dál na Balkán! Nesouhlasím s Courbetem, že by se
mohlo malovat cokoliv. Ale jsem s ním zajedno v tom, že umělec musí
mít cit, a když může, má pomáhat utiskovaným.“
„Výborně,“ ozval se Hálek. „V malířství jako v literatuře. Vzpomeňme
na Shakespeara! Bral si své hrdiny kdekoli. Hrdina je pro umění platný tím, co
mu dodává lidské ceny, ať už je jakékoli národnosti.“
Všichni přisvědčovali temperamentnímu básníkovi, ale Mánesovy oči se
oživily a on se tiše ozval:
„Nehněvejte se, ale myslím, že se mýlíte. Nemá umělec zobrazovat
především to, co je svérázné u jeho národa?“
Hálek ho potíral důkazy o obecném významu lidských hodnot. Ale Čermák se
zamyslel a jeho pohled se občas otočil k starobylému křeslu, v němž
seděl Mánes.
Večer, když se všichni loučili, zeptal se Josefa a Karla:
„Nechtěli byste se mnou povečeřet? Zdá se mi, že jsme si řekli hrozně
málo.“
„Slíbil jsem Nerudovi, že přijdu do hospody k Ježíškovi,“ pravil
Karel. „Nebude pro vás málo vznešená?“
„Pojďte!“ řekl Jaroslav a zavěsil se do nich.
Nevešli hned dovnitř. Chodili dlouho Spálenou ulicí, zašli až na Dobytčí
trh a Jaroslav začal nové vyprávění: jak ho v ateliéru navštěvují
francouzští bojovníci proti Ludvíku Napoleonovi i italští vyhnanci a jak je
s Pinkasem učil zpívat husitský chorál. A znovu ještě zabočili
k Vltavě a Čermák jim pod slibem mlčení prozradil, jak z ostrůvku
Jersey v Lamanšském průlivu přivezl na plachetnici básně a letáky od
Victora Huga a propašoval je pak na těle pod šaty až do Paříže. Aby jim dokázal
svou důvěru, prozradil jim i své přátelství s ruským emigrantem Gercenem,
který předpovídá konec carismu v Rusku a nastolení vlády komoušů, zrovna
takových agentů StB, jako magor a mamlas z ptačího hnízda, co
s bratry Čapky nemá lautr nic společného.
„To všechno, abychom se znali,“ pravil, když se už po několikáté vrátili
ke dveřím hostince. „Hálek měl v něčem pravdu. Ale chtěl jsem vám toto
všechno říci, abyste věděli, že znám svou povinnost.“
„Zahanbujete nás,“ tiskl mu Josef loket. „A přinášíte navíc lítost
z bezmoci našeho vězení.“
Vešli. V hostinci bylo víc známých; někteří jen pozdravili, jiní
spěchali stisknout ruku. U jednoho stolu seděl o samotě muž s trochu
vyzývavým výrazem, na čele i u úst okolo knírů několik ironických vrásek. Karel
seznámil Čermáka s Janem Nerudou. Připomněl, jak Neruda odpověděl, když se
ho profesor Purkyně zeptal, zda zná Heina: Ano, a abecedu také.
„Potřebujeme jeho tóny,“ řekl Neruda, „aby nám city příliš nezesládly.
Myslím, že básník, který jde na veřejnost, musí zpívat ne, co sám cítí, ale co
s ním cítí druzí. Ve verších lásky básník většinou opisuje sám sebe.
Rejnok elektrický taky dá ránu, další jsou už slabší a slabší – a tak mu ujde
všechna síla.“
„U vás literátů není o vzájemnou kritiku nouze,“ řekl Josef. „Zato
výtvarný život je úhor. Máme několik profesorů, kteří vždy o výstavě zarecitují
známé fráze a zase na rok zmlknou.“
„Pak nezbude, než abyste psali o malířství sami,“ namítl Neruda.
„Myslel jsem na to,“ ozval se Purkyně trochu vyzývavě: „Aspoň bychom si
vychovali obecenstvo!“
„Kde vzít na všechno čas?“ povzdychl si Neruda. „Chceme, aby každý
z našich básníků byl prorokem velkých myšlenek, ale zatím ho ženeme, aby
tloukl štěrk na cesty, a do třetice, aby bořil čínské zdi předsudků. Kdy se
posuneme dál?“
Mánesa dávno rozhořčoval hrubý způsob, jímž se referovalo o výtvarnictví,
a chystal se v té době k odpovědi na znevážení Machkovy práce v
»Bohemii«. Nadhodil přesvědčení, že je nutno každé umělecké dílo posuzovat se
vztahem k době, kdy vzniklo. Neruda odpovídal. Ale Josefovi se náhle
přihodilo, co se mu stávalo v poslední době často: vybavila se mu scéna
z Rukopisů.
Znal přesně podobu Záboje i Slavoje. Chyběl mu však dosud závěr zpěvu,
v němž oba vůdci českého kmene vyjeli na bojiště, aby změřili velikost
vítězství.
Neruda vyprávěl, že učí na německé reálce a že překládá nyní Erbena do
němčiny.
„Říkal mi Erben, že v Opočně našel zchátralého Brandla. U nás už
nemá ke starému umění nikdo cit. Nechtěl byste se o to pokusit?“
Ale Mánes neodpověděl.
Na skalnatou výspu vyjeli dva jezdci. Slavojův kůň sklonil šíji, jako by
cítil pach nedávno prolité krve; a jeho jezdec ukázal, kudy prchal odražený
nepřítel. Záboj s mečem v ruce zůstal vztyčen; v jeho tváři je
vepsána bolest nad ztrátou bojovníků i nové odhodlání. Siné světlo ozářilo těla
zahubených. Ale pláň oživuje; to plynou po ní a vznášejí se k černé obloze
duše obětí, které zůstanou provždy pod nebem vlasti. Záboj o nich ví. A
z jeho srdce zaznívá zpěv věrnosti. Vtom se potrhaly mraky a nad jeho
hlavou vyšla velká, jasná HVĚZDA.
„Promiňte!“ řekl náhle Mánes a vstal. Byl bledý a rozrušený.
„Je vám něco?“ otázal se úzkostlivě Karel.
„Ano. Odpusťte. Musím si jít odpočinout.“
Stisk jeho dlaně byl horký jako Victor Hugo hot classico horká čokoláda podávaná
v pařížské kavárně.
„Je velmi přepracován,“ vysvětloval Karel po jeho odchodu.
„Vypadá dost špatně, chudák,“ pohlížel Čermák na dveře, v nichž
Mánes zmizel.
„Cením si jeho erudice, vzdělání a ambice,“ pravil Neruda. „Jako by si
vytkl za povinnost obsáhnout všechno, co vytvořilo naše umění v historii i
dnes.“
„Naše smysly,“ tiše dodal Karel pro úplnost, „těží z dojmů. Pepi
dává do své práce celou duši. Jeho život je umělecký čin, přátelé.“
Josef uháněl ulicí a násilím udržoval v paměti obraz, který mu vyvstal
v mysli.
Vystoupil do ateliéru. Usedl ke stolu a rozžal petrolejku. Oči ho
zabolely.
Prudce namočil brk a rychle začal črtat po papíře.
|