Milý můj, svět najednou se otřásá. Je jinak barevný. Ulice, jindy pevná, se chvěje. V osm ráno se divím, že jsem zase vstala, oblékla se, umyla. Že zase jdu, zdravím lidi, že se usmívám. A kolem Arktida.   Milý můj, teď na zimu jsem čtyři okna umyla, vyvěsila čisté záclony jak fangle do okna. Od porodní báby jsem si půjčila  formu na miminka a světlo za oknem se láme o pámelník ty dukátky pro děti. A kolem tma.   Milý můj, do formy od báby jsem sladký med vrchovatě nalila tři sladké sklenice, tři páry očí zírající do ticha mého šerého sklepa. A žádná lampa nikdy nedosvitne tam. Smutek visí jak netopýr. A kolem strach.   Milý můj, kolem cizích oken jsem se šourala a plakala nad tím, kdo mě neměl rád. A slunce jiným lidem kouzlí svatozář. Ale stejně je to krása, že jsem tak bláznivá a na ulici jsem plakala už tolikrát. Láska je zřejmě celibát. A kolem listopad.   Milý můj, sedím tu zase sama. Jen Janis Joplin tu lká, „Don´t you cry“ tak jako tenkrát, když jsi mě objímal, a měl´s mě ještě  rád. Duhu sis odnosil tajně po kapsách. Cos mi tu zanechal? Jen bílé skvrny na stěnách. A všude samota.