Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
V samoobsluze
Autor: Moucha (Občasný) - publikováno 27.9.2017 (17:01:15)
Krátce po tom, co jsem se přestěhoval do Prahy mě přijel navštívit můj vzdálený prastrýc z venkova. Poněvadž jsem v krátké době k sobě ještě nestačil sehnat spolubydlící, bydlel jsem tehdy v bytě sám a prastrýc pro mě byl vítanou společností. I přes naše naprosto odlišné povahy jsem ho měl od malička rád a on mě. Nejspíš ve mně viděl syna, nebo vnuka, kterého nikdy neměl. Já v něm zas obdivoval jeho přímočarost a energičnost, kterou jsem připisoval jeho venkovskému původu a kterou jsem u svých rodičů nikdy nepoznal. I nyní ve značně pokročilém věku byl neobyčejně energický a veselý a stále tak venkovsky zemitý, jak jsem si pamatoval z dětství. Po večerech, když jsem se vrátil z práce jsme obvykle pili hluboko do noci víno nebo slivovici. Přitom jsme hráli karty, strýček vyprávěl sáhodlouhé historky a hlasitě se smál. Když už nám došlo víno a slivovice, vytáhnul mě obvykle ještě na šláftruňk do non stopu a cestou strýček dokonce i mě strhnul do hlasitého zpěvu.

O to víc mě překvapil stav apatie v jakém jsem ho našel jednoho večera po návratu z práce. Seděl ve svém pokoji na křesle, ruce křečovitě sevřené s těkajícím napjatým výrazem a kapkami studeného potu na čele, skoro jakoby ani nezaregistroval můj příchod. Na otázky reagoval spíš poděšeně a když jsem mu donesl heřmánkový čaj a něco málého k snědku, podráždilo ho to ještě víc. Ráno seděl u kuchyňského stolu apaticky nad stále stejným šálkem heřmánkového čaje. Pokoušel se o přívětivý úsměv a omlouval se, že se bude muset vrátit domů kvůli hospodářství a dalším až příliš očividným výmluvám. Rozloučili jsme se a já odešel do práce. Večer byl byt prázdný.

Celé mi to pochopitelně vrtalo hlavou, o to víc, že jsem zas v bytě osiřel. Rozuzlení záhady na sebe ale nenechalo dlouho čekat. Asi dva týdny po strýčkově náhlém odjezdu jsem se pozdě v noci šoural po schodech secesního činžáku ke svému bytu, když jsem z patra nademnou zaslechl přidušené volání:
„Zdravíčko, sousede!“ halekal na mě s patra muž, ve kterém jsem jen mlhavě rozpoznával souseda ze třetího patra.
„Dobrý večer,“ pokýval jsem na něho opile hlavou.
„Jakpak se má váš strýček?“
V tak pozdní hodinu jsem neměl do konverzace s neznámým sousedem nejmenší chuť, ale otázka po strýčkovi mě překvapila.
„Strýček, proč se ptáte?“
„Ále byli jsme spolu nedávno nakupovat a zdál se mi pak špatný, snad si to tolik nebral k srdci.“
„Špatný? Jak to myslíte? Strýček před týdnem zničehonic odjel; co myslíte tím nakupováním?“
„Nechcete si na chvíli sednout, na skleničku? Mám doma pár lahví výbornýho australskýho ležáku. Můžeme ho ochutnat a já vám řeknu jak to bylo, je to docela zajímavá historie.“
Posadil mě k sobě do kuchyně, z obrovské ledničky vytáhnul dvě orosené láhve a dal se do vyprávění, rozvážně, beze spěchu, očividně rád za společnost v tom rozlehlém prázdném bytě.
 

„Potkal jsem ho cestou na nákup. Už několikrát před tím jsme se spolu zastavili na chodbě, tak se rozhodl, že mě doprovodí a připraví vám něco k večeři jako překvapení. Hned jak jsme vešli do supermarketu vrhnul se na zeleninu. Začal znalecky probírat mrkev, pochvaloval si jak je krásně velká a jakou má krásnou barvu. Tak mu řikám, jak to s takovou mrkví je, jak je napumpovaná antibiotikama a kdovíjakym sajrajtem jenom aby vypadala, taky jak jí vozej přes půlku zeměkoule a tak, dyk víte.“
Účastně jsem přikývnul.
„Tak mu řikám, ať si vezme spíš tu farmářskou, co mají za rohem. To víte, že se divil, že stojí čtyřikrát tolik, ale nakonec nad tim mávnul rukou a začal si nabírat.
Všimnul jsem si, že se vedle něj postavila taková kulatá panička v baloňáku a se šátkem kolem krku, a že ho pozoruje, jako by ho chtěla provrtat očima. Bylo vidět, že má něco urgentního na srdci. Když už měl naváženou mrkev a cibuli neudržela se a spustila na něj, celá říčná:
'S dovolením, pane. Copak nevíte, že tahle farmářská zelenina je inženýra Štěpána?'
'Myslel jsem, že je na prodej,' podíval se na ni strýček nechápavě.
'Ale to víte, že je na prodej, jde o to, že je z farmy ing. Štěpána, toho co neplatí svoje zaměstnance. Některým dává míň než minimální mzdu a každý měsíc si několik lidí vybere a těm nezaplatí vůbec. A na některých farmách dokonce pracují lidi jen za stravu a bydlení někde ve chlívě. Úplně jako za nevolnictví!'
'Aha?'
'A vy ho v tom chcete podporovat? To můžete rovnou jít nafackovat nějakýmu chudákovi na pracák. Ale prosim, jen tak dál - jestli na to máte žaludek!' zasyčela opovržlivě a odešla.

Strýček zhluboka vydechnul a začal melancholicky vyskládávat zeleninu zpátky do regálu. Když pomalu všechno naskládal na původní místo, přešel s úlevou ke chladničce se sýry. Vybral několik tvrdých kravských, goudu s nivou a ementálem, samá hezká balení. Aniž bych to postřehnul, přitočil se k němu nějaký vysoký mladík v tričku se šlachovitýma potetovanýma rukama a kroužkem v nose:
'Ehm, vy jste asi neslyšel, v jakých podmínkách jsou dneska krávy ve velkochovech dojené? Průměrná dojnice je nucená nadojit 50 litrů mléka, které je původně určené jejímu teleti. To je ale odtrženo od matky hned po prvním týdnu což na obou prokazatelně zanechává emocionální stopu. Zároveň je kráva nucená produkovat stejné množství mléka i v období březosti, což je pro její organizmus podobná zátěž, jako kdyby člověk běhal osm hodin denně. Drtivá většina českých dojnic tráví celý život přivázaná ve stáních, kde jí řetěz neumožňuje pohnout se víc jak o metr. To ani nemluvím o tom, že...'
'Chápu, chápu,' přerušil ho strýček smutně a začal sýry vyskládávat zpátky do regálu. Padlo mu oko na miniaturní krabičku s obrázkem kozy a francouzským nápisem.
'Za ty peníze to těžko může být něco špatného,' ušklíbnul se a otočil se na mě napůl tázavě.
'To je výborný,' vypískla zpola hystericky hubená třicátnice s pečlivě vystylingovaným vrabčím hnízdem na hlavě, 'copak nevíte, kolik taková koza vyprodukuje metanu? Kvůli tomu vašemu sýru vznikne takový množství skleníkovejch plynů, jako za rok vytvoří auta v celý republice dohromady! Takový mam nejradši, co by nás radši udusili, jen aby si mohli debužírovat!'
Aniž by se na ni ohlédnul hodil kozí sýr zpátky do chladícího boxu. Modlil jsem se, aby si nevšimnul chladícího boxu s vejci a naštěstí zamířil rovnou k červeně nasvíceným pultům s masem. Jeho vesnické oko padlo nejdřív na balík s pěkně prorostlou krkovičkou. Říkám mu, že tím by vás určitě nepotěšil. Jste mladej člověk a takhle tučný maso určitě nejíte.“ tázavě se na mě zadíval a já přikývnul, i když krkovička byla má nejoblíbenější. „Sáhnul tedy po libovém hovězí. Naklonila se k němu nějaká postarší žena s vysušeným obličejem a rybíma očima a poklepala mu na rameno.
'Pane, můžu vám něco ukázat?' Vytáhla z kapsy nový zlatý iPhone, něco na něm namačkala a nastavila ho na vašeho strýčka. 'Tohle se vám líbí?' pouštěla mu záběry z masokombinátu, kde kravám odřezávají za živa končetiny a nechávají krvácet a takový ty věci. Video končilo záběrem na obrovskou hromadu hovězích lebek. Strýček na to konto zbledl a pustil krabici.
'Pořád se ještě dá upéct kuřátko,' otočil se na mě s pohasínající nadějí v očích a jal se vybírat hezky macaté chlazené. Kluk v kšiltovce a s piercingem ve rtu se zasmál a pronesl jakoby k sobě:
'to je legrace, člověk si myslí, kdoví co pro sebe neudělá – kuřecí, nejzdravější maso, a tak – a přitom do sebe láduje antibiotika, urychlovače růstu a venkoncem umělou hmotu..'
Aniž by cokoliv dal na sobě znát, otočil se strýček ke mně a ukázal na vedlejší regál 'a co tohle? Píšou tu bez aditiv.'
'Jo, to sou dobrý kuřata, úplně jako domácí,' přisvědčil jsem 'tak se na to ještě podíváme,' a načet jsem si na telefon čárový kód toho kuřete. 'A safra..'
'Co se stalo?' zděsil se strýček.
'Projel jsem to stopputinem a to kuře je od GazPromu – ruskej kapitál.'
'Aha,' konstatoval strýček s odporem a odšoural se do dalšího oddělení. 'To mi řekněte, co ty lidi dneska jedí?'
'Když to máte těžký,' zamyslel jsem se. 'Co kdybyste udělal nějakou luštěninu? Červenou čočku, ta je dobrá a je v ní spousta bílkovin.'
S odporem nakrčil nos, nebylo třeba nic říkat.
'Někde jsem čet, že quinoa je potravina budoucnosti.'
Nadzdvihnul tázavě obočí.
'Je to nějaká jihoamerická obilovina. Že prej ji staří Inkové používali místo peněz. Měla by tu někde být. Tady!'
'A co s ní?'
'Normálně jí uvaříte jako rýži, osolíte, přidáte cibulku a máte parádní jídlo pro mladýho člověka jako je váš synovec.'
'No konečně!' málem by zajásal, ale bylo vidět, že ho tahle zdravá novinka úplně nenadchla. Byl jsem rád, že jsme konečně objevili něco proti čemu nemůže být námitek. Představoval jsem si totiž, jak by to asi dopadlo v oddělení instantních jídel, natožpak mezi mrazáky. Všechno se zdálo v pořádku, nabrali jsme a vydali se k pokladnám. Z poza rohu se jako přízrak vynořil šlachovitý muž, kterého jsme potkali už u sýrů, zahradil nám cestu a shovívavě se na strýčka pousmál. Ten se zastavil a na čele mu vyrazil studený pot.
'Tak povídejte,' hlesnul zoufale.
'Víte, ukázalo se, že vzrůst poptávky po quinoe mezi střední třídou vyspělých zemích zapřičiňuje její cenovou nedostupnost obyvatelstvu jihoamerických států. Ti jsou nyní po tisíciletích její konzumace přecházet na levnější náhražky, geneticky modifikovanou kukuřici nebo rýži dováženou z čínských plantáží v Africe. Přeci byste nechtěl připravit potomky inckých válečníků o jejich tradiční potravu?“
Strýčkovi se rozklepali ruce, odhodil košík a s nepříčetným výrazem vyběhl ven ze samoobsluhy. Než jsem se vzpamatoval zmizel z dohledu, tak jsem si nakoupil a vrátil se domů. Co jsem měl dělat – vždyť to všechno byla pravda.“

Stačil jsem v průběhu jeho řeči vystřízlivět. Vskutku to byla všechno pravda, na kterou jsme si pomalu a postupně zvykli a naučili se ji ignorovat, ale pro strýčka toho bylo jednoduše příliš najednou. Celý život mu vařila a nakupovala matka nebo manželka, popřípadě závodní jídelna a nikdy ho nenapadlo, že by v tom, co jí mohl být nějaký zádrhel. Poděkoval jsem za pivo a vyprávění a odešel spát.
 

Druhý den přišla zpráva od tety, že strýček zemřel. Při pohřbu jsem se dozvěděl, že i doma prý odmítal jakoukoliv stravu a když ho v kritickém stavu odvezli do nemocnice, zuřivě si do poslední chvíle vytrhával kapačky s výživou.


Poznámky k tomuto příspěvku
P.V.Ctihodný (Občasný) - 29.9.2017 > Vtipný obsah, čtivá forma.Jen to vycentrování k pravému okraji je trochu nepříjemné.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Moucha (Občasný) - 1.10.2017 > P.V.Ctihodný> děkuji, snad ty formální záležitosti dokážu opravit! m
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter