Krása

Ztraceni v rozpadajících se idejích, které nikdy nebyly. Roz-padaní na fragmenty, bezúčelné rozdělování

a spojování, analýza a syntéza, dedukovat a indukovat, jít, stát – bezúčelně tváří si v tvář v křivých zrcadlech,

protože ta rovná nikdy nebyla. Ani zvířata – ani lidé. Mechanismy uvnitř, krvácející, tam, kde krev není a nebyla.

Jsme obžalobou vesmíru. V ozvěnách utrpení. Ve vlastní existenci i neexistenci. Mystérium upadá ve světle

takzvaných lží. Sochy zla padají a zbývá jen sebe/destruktivní prázdnota. Otočených pět – jít dál s hrdostí.

„Než si tenhle svět zotročí nás všechny?“ V záři slunce i hvězd je mráz. Nemilosrdné sebe-stvoření. Z popela.

Se světlem, které je jiné. Stát se barevnými střepy a vybrat si ten černý. Barvy jsou nejdál životu. Tma se šíří

přes oči. Sebespasení – Pád.