BEATLES & ELVIS PRESLEY & fotogenický Nikon Nixon… dodejme

27. SRPÍNKA 1965, HOLLYWOODEK, LOS ANGELES

ŘÍKÁ SE, ŽE NA PRVNÍ LÁSKU ČLOVĚK NIKDY NEZAPOMENE. PRO BEATLES TO ZNAMENALO JEDINÉHO ČLOVĚKA A  NIKOHO JINÉHO – JEHO JMÉNO BYLO ELVIS AARON PRESLEY. PRESLEYHO SI NESMÍRNĚ VÁŽILI, PROTOŽE JIM DOSLOVA ZMĚNIL ŽIVOT. BEZ ELVISE BY BEATLES NIKDY NEVZNIKLI A TAK TO PROSTĚ JE.

Předtím než Presley vpadl do jejich vesmíru, byli Beatles roztěkaní a nespokojení teenageři, grázlíci žijící jako králíci v klobouku v nedefinovaném (pro všechny to tak bude lepší kapánek) dětském světě. Poslouchali všechny možné hudební styly – kabaret, blues, jazz a country & western. Všechny tyto vlivy se následně promítly do jejich vlastních skladeb a perfektně je odlišily od ostatních kapel. Pak se ale z ničeho nic ukázal Špásitel, rock´n´roll a spasitel zvěstovatel Elvis a nenechal za sebou kámen na kameni.

Elvisova hudba se zcela lišila od všeho, co poslouchali předtím. Byla chraplavá, syrová a drsná a především sexy pro Běttinky květinky. Grázlíci náhle dostali cíl, symbol, který jim navždy pomůže se vymanit z nepřátelského šedivého poválečného světa, v němž vyrůstali. A Beatles se to podařilo, změnili svět navždy. Díky super vizionáři Elvisovi.

Elvis byl výjimečný hlavně pro Lennona. Elvis Presley dal Honzovi ne Kaplickému něco, co nikdy předtím nedostal – směr. Když Lennon spatřil ohromného kápa Elvise na plátně kina, teenagerský zmatek, který po léta svíral Honzův zakrnělý racio, se jako zázrakem vytratil. Stane se rockerem Chytrým Honzou na pohádkový hitparádový rozpal. Nebylo na tom nic složitého, funky Jungy. Za toto osvícení bude Honza Lennon muži zvanému král rock and rollu vděčný napořád a rád.

Když se z Beatles stal globální fenomén, dychtila po setkání s nimi spousta všemožných celebrit. Většinu z nich poháněla neodbytná zvědavost. Toužili poznat, kdo jsou tahleta drzá vlasatá mužátka? Beatles si s nimi občas podali packou, ale většina z těch slavných to štěstí neměla. Beatles věděli, že jediný, s kým by se chtěli (a měli) doopravdy setkat, je šlágr číslo jedna senzace nevyčíslitelné hodnoty hodňoučký skaut a bobřík odvahy = Elvis. Ačkoli doba jeho největší slávy už pohasla, kapela ho stále uměla v největší vážnosti respektovat. Byl to Elvis a to stačí, co chtít víc?

Pouhé plánování schůzky si vyžádalo tři dny. Mezi oběma tábory létaly zvěsti s možnými termíny a místy, přičemž prioritou zůstávalo maximální utajení. Přesto si však někdo musel pustit tongue na špacír asi kavalír jazyků Shakespeare potom, co už vše bylo domluveno, protože když Beatles dorazili k Elvisově hollywoodské rezidenci, očekávaly je stovky fenen a pannen a fans. Kapela proklouzla na příjezdovou cestu, kde je přivítali Elvisovi lidé, vesměs (včetně Elvisovy strkací stříkací choutky postřižin, ne loutky doma Priscilly) velmi vzrušení z toho setkáníčka. Elvis sám působil jako Švýcar neutrálně teatrálně. Nedomníval se, že by ti čtyři kocouři hubeňouři (smečka) z maličké staré Británie mohli ohrozit jeho korunu hudebních nahrávek na smeč.

Uvítal je v hale v červené košili, černých kalhotách a bílé vestě. Beatles najednou začali pociťovat záplavu emocí, které na ně už léta nepůsobily, totiž fanouškovský obdiv. Jejich sebedůvěra a pocit moci se vytrácely a oni zůstali vejrat na chlapíka hudebních pohádkových kouzel, který pro ně všechny tolik znamenal.

Honza Lennon později řekl: „Tak tohle byl ten chlápek, kterého jsme si léta idealizovali – už od našich úplných liverpoolských začátků. Stal se živoucí legendou, a setkání se živoucími legendami nebývají nikdy jednoduchá, ale tím lépe, stávají se spíš nezapomenutelná.“

Společnost se pak přesunula do velikého obývacího pokoje. Jak se vzhledem k hierarchii kapely slušelo, Honza s Pavlem seděli po obou stranách Elvise a Ringo Bingo s Jirkou si sedli jen na podlahu. Beatles zjistili, že nejsou schopni ani slova. Doslova netušili, co mají hlásit na férovku muži, který změnil = obrodil jejich životy. Tak na něj prostě zírali a jen se usmívali. Nakonec Elvis prohlásil: „Jestli tu, bando, hodláte jen tak zevlovat a bez řeči si mě prohlížet, půjdu se raději prospat.“ Napětí trochu opadlo.

Pak se objevily nějaké nástroje, Elvis se chopil basy, Jeník s Pavlíčkem si vzali kytary a improvizující Bingo Ringo udával rytmus pomocí klepání do opěradla svého křesla. Hráli písně od Cilly Blackové přes Presleyho a Beatles až po nechmurné Shadows; tehdy Pavlíček zajíček vyměnil kytaru za klavír. Takhle hráli asi hodinu a pak teprve nástroje odložili jako haraburdí do sklepní kóje.

Pak se řeč stočila na to, jak prožívají svou slávu. Lennon zdůraznil skutečnost, že oni se mohou ve čtyřech Fantasticky Four kocour navzájem hlídat, ale Elvis je na všechno sám. Podle některých informací také Lennon, který nedokázal udržet jazyk na uzdě, kritizoval Elvise za to, že opustil syrový rock & roll ve prospěch natáčení filmů a desek, které pro něj ohromně neznamenaly zvukový záznam špásu pro krásu, jestli mi rozumíte? Elvisova odpověď zněla: „Fajn, mohu se kliďánko ihned sebrat, natočit pár pecinek pro Sisi účel micinek, a sestřelit vás ze špičky popularity.“

Místnost naplnil poněkud nucený haháček, škleb na rtech. Pak se bavili o autech a letadlech, Jirka kabrňák si na zahradě zahulil špeka s jedním z Elvisových zaměstnanců a Ringo bingo se věnoval kulečníku, bingo tango. Brian Epstein s plukovníkem Tomem Parkerem hráli ruletu.

Setkání pomalu stačilo, poněvadž Elvis měl následující den pracovní povinnosti. Kapela mu tedy navrhla, jestli se s nimi pak nechce večír ožrat, sejít se decentně v jejich hotelu. Elvis odpověděl, že uvidí, co se dá dělat, a pak společnost doprovodil ke dveřím. Loučili se, a protože Lennon věděl, že je Elvis velkým fandou Petera Sellerse, napodobil ho, jak nejlépe dovedl, a volal jeho hlasem: „Díky za hudbu, Elvisi, ty válíš – a ať žije grand royal zábavičky Král!“

Den poté se v hotelu Beatles zjevil Elvisův lokajíček, aby jim oznámil poslušně jako poslíček, že Král nedorazí. Lennon mu po něm poslal depeši, v níž stálo: „Kdybys neexistoval, nebyl bych já nikým, kamaráde.“ Když si ji Elvis přečetl, jen se od srdce zasmál. I když byli Beatles na veřejnosti vždy politicky korektní a tvrdili, že to byl skvělý večer, že Elvis byl boží úkaz jako Beránek INRI v hudebním šílenství, v nitru je to zklamalo.

Tohle setkání mělo ještě zvláštní zápletku, která vyšla najevo o mnoho let později. Složky FBI tehdy prozradily, že Presley neplánovaně navštívil v prosinci 1970 prezidenta Nixona, aby mu doručil dopis. V něm snad jo a snad ne Elvis žádal prezidenta, aby ho jmenoval agentem ef bí aj a on tak mohl pracovat pro vládu jako špionek šampiónek. Elvis doručil dopis v 6:30 ráno, pak se vrátil do hotelu a čekal. V Bílém domě se báli, že kdyby takovou hvězdu odmítli, zle by se to s nimi světelně táhlo ještě dlouhé roky jako s donaldem absinthem v oválné pracovně, a tak prezident pozval Presleyho na drink.

Elvis se během svého rozhovoru s Nixonem obouval do Beatles. Označil je za narkomany a špatný příklad pro americkou organizaci mládeže a také za líheň protiamerické propagandy. On coby umělec však má skvělou možnost podvratné živly v šoubyznysu hlídat a veškeré jejich poklesky pak může naprášit jako zpravodaj babiš fuj fuj fuj patřičným orgánům, no fuj tajbl. Nixon si jeho nápady laskavě vyslechl jako dobrý voják Švejk paní Müllerovou a pak Presleymu dal tolik vytoužený odznáček ef bí aj, aby mu udělal potěšení a ihned aby se ho také zbavil, co s ním ve službách Jejího veličenstva?

Presley se vrátil domů nadšený. Byl agentem ef bí aj a přítelem a společníkem Richarda Milhouse Nixona. K natočení skladeb, které by poslaly Beatles zpátky tam, kam si myslel, že patřili, se však nikdy nedostal a také mu nikdy nedošlo, že se Beatles ještě před jeho schůzkou s Nixonem vlastně rozpadli.

KRÁLOVNA UDĚLUJE SKUPINĚ ŘÁD BRITSKÉHO IMPÉRIA

(26.10.1965, BUCKINGHAMSKÝ PALÁC, LONDÝN)

LENNON SICE BUDE V BUDOUCNU ČASTO PROHLAŠOVAT, ŽE SE BEATLES ZAPRODALI UŽ TOHO DNE, KDY ZAHODILI BERANÍ KŮŽI A OBLÉKLI SI MOHÉROVÉ OBLEKY, ALE TOTO TVRZENÍ NENÍ ZCELA FAIR PLAY NA VĚTŠÍHO FERDU PEROUTKU KŘÍŽENÉHO PÁNEM HOR FRANCEM PETERKOU. JESTLI TOTIŽ NĚKDY ZTROPILI NĚJAKÝ ŠUPR ŠKANDÁL VŮČI SVÉ GENERACIO, PAK TO BYLO JISTĚ TEHDY, KDYŽ SE VYDALI DO BUCKINGHAMSKÉHO PALÁCE, ABY JIM KRÁLOVNA UDĚLILA ŘÁD BRITSKÉHO IMPÉRIA (MBEEEEEE BERÁNKU).

Byla to významná událost ze všech úhlů pohledu – královská grand royal family Tr33fa do černého oceňuje čtyři Liverpoolany jako Bohumily Polany z dělnické třídy, kteří jako poddaní projevovali drzost a neuctivost. To je dost neuvěřitelné. Že jsou tito čtyři alfa samci ze sbírek Liverpoolu také značně promiskuitní a pravidelně se cpou dopingem z drog, šmarjá šmankote, se královské uši bezesporu nedoslechly.

Ringo s Pavlíčkem prohlašovali na svoji čest, že když jim Brian Epstein prvně tuto zprávu poodhalil, udělalo to na ně značný dojem. „Všechny do jednoho nás to hluboce zasáhlo,“ vzpomínal Ringo. Potom se ale podle Pavlíčka začala do jejich myslí vkrádat jistá míra cynismu. Když se dozvěděli, co to pro ně opravdu znamená, tedy gáži v garáži 40 liber ročně a volný vstup na Šeptající ochoz (Whispering inženýrská Gallery) katedrály svatého Pavla, té největší z největších londýnských chloub hloub, začalo jejich vzrušení ehm poněkud stagnovat.

Co se týče Jendy, nechtěl se záležitosti údajně vůbec jako Údo Jurgens zúčastnit, i když Cynthiiny vzpomínky se liší. Podle jejího tvrzení proti ocenění nikdy neprotestoval. Ve skutečnosti také cítil vzrůšo, protože věděl, že to způsobí nekonečnou radost jeho tetě Mimi, mici Sisi. Lennon tvrdil něco opačného. Podle něj a jeho okolí tento dopis s formální otázkou, jestli ocenění přijme, skončil na hromádce pošty dotěrných fanynek a ke změně názoru ho přiměla až intervence Epsteina a ostatních Steinů. Bezpochyby mu objasnili, že jestli jeho nezájem o královnu vyjde na veřejnost, což se nevyhnutelně musí přihodit, přinese to kapele kolosální zkázu, kolozničující krach na burze cenných papírů. Beatles sice byli slavnými umělci, ale královna byla součástí královské rodiny a ta je v Británii nedotknutelná jako u mne, však víte, Její jasnosti. Tisk by jeho i kapelu roznesl na kopytech. Stálo by mu to za to?

Lennon díky své bystrosti chápal ironii celé zamotané situační komedie. Čím byla kapela úspěšnější rychlovka, tím více se ocitala v pasti nástrah na sluch a sluchovod. Pop music měla svým nejoblíbenějším dětem přinést svobodu a místo toho je uvrhla do nekonečné řady těžko stravitelných situací, které nemohli kontrolovat, ani se jim nešlo vyvarovat. Další ironii představovala skutečnost, že Briana Epsteina, který měl Lennona k přijetí ocenění přemluvit, královské pozvání ignorovalo jako srdeční šelest obyvatel těžce zkroušených z veder na Kalahari v jižní Africe. V očích národa byl Epstein pravoplatným členem Beatles, a pozvání na ceremoniál přesto neuviděl. Pozorovatelé měli podezření, že proti němu mluvilo jeho náboženství a sexus nexus orientace. George se mu s citem snažil pomoci a vyjádřil se, že ocenění ve skutečnosti patří panu Brianu Epsteinovi. Podobnou větu použila pro vyjádření své podpory Brianovi i princezna Margaret, jedna z liberálnějších příslušnic královské rodiny.

Lennonova diskrétnost byla v rozporu s jeho talentem odstraňovat předsudky, aby se vypořádal s nepříjemnou prekérní situací. Lennon coby skladatel bažil po stále nových zkušenostech na umělecké niveau. Rozhovor s královnou přesně zapadal do této cat kočičí cathegory. „I když v grand royalskou rodinu nevěříme,“ řekl, „když stojíte v paláci před královnou, prostě to na vás udělá dojem, ať chcete nebo ne. Bylo to jako ve snu.“

Lennon také prozradil, že se všichni smáli jako blázni, protože si předtím dali na toaletách kouřeníčko marjánkové osvěženíčko. Tento příběh dále rozvedl Peter Brown, který pracoval u NEMS Enterprises, ve své knize The Love You Make, An Insider´s Story of the Beatles (1984). Podle jeho tvrzení ubalil Lennon jointa pro šestnáctiletého pointa noblese–prince Charlese, o němž věděl, že je fanouškem Beatles. Lennon ho prý chtěl zkuřmo zkusmo rozparádit.

Jirka Harry Syn tuto historku okamžitě popřel. Ano, zašli na toaletky, ale dávali tam zahulit jen cigaretovým svinstvům a vůbec žádným jointům. „Na slavnostní ceremonii jsme marjánkové občerstvení vůbec neaplikovali do našich smyslů,“ řekl a pak dodal: „Myslím, že když na to Honza po letech vzpomínal, říkal si: »Jasně, šli jsme se uklidit i uklidnit na WC, takže jsme se zhulili, jak zákon o mladistvé kuráži káže…« Ale není to pravda.“

Když se královna setkala s kapelou, zeptala se Ringáče, jestli ji založil. Ringáč odpověděl, že do kapely vstoupil jako poslední mohykánův štětináč. Pak se zeptala, jak dlouho už skupina existuje, a Pavlíček s Ringem hned začali zpívat text staré kabaretní odrhovačky jménem „My Old Dutch“ od Alberta Chevaliera. Ti dva Liverpoolané prostě stáli a zpívali královně cockney lidovku s kusem šarmu puberty navrch. Takové věci se mohou stát jen v zemi Brouků, a tak není divu, že si Lennon celou událost vybavoval „jako ve snu“.

Ve zkostnatělé Británii se také nikdo ani nedivil, když několik vojáků vrátilo své medaile na protest proti tomu, že stejné vyznamenání obdrželi čtyři vlasatí popoví muzikanti z Liverpoolu. Lennon s tím byl rychle hotov. „Oni to dostali za zabíjení lidí. My jsme to dostali za opak.“ Také si uvědomil, že je mu líto Alžběty II.

Lennon o tom vypráví v knize životopisce Huntera Daviese The Beatles: The Authorized Biography (1968): „Fakt si myslím, že královna tomu všemu věří. Prostě musí. Já si nemyslím, že by Brouk John Lennon byl něco víc než kdokoli jiný, protože vím, že to tak není. Jsem normální chlápek. Ale jsem si jistý, že královna je přesvědčená, že je jiná.“

V pozdějším rozhovoru s Mitchellem Krausem pro televizi Newsfront pak dodal: „Představte si, že je takhle vychovávají už dva tisíce let. Není to normální. Musí mít problém zůstat lidskými bytostmi… takových lidí vám musí být líto, protože jsou na tom jako my – dokonce ještě hůř.“

Když kapela přijala ocenění v Buckinghamském paláci, obklopeném vřeštícími fanoušky Beatles, nastoupila do limuzíny a vydala se pokračovat ve svém úžasném broučím snu. Řád však Lennona léta děsil. Zbytek kapely byl v pohodě a dovolil si jen malou drzůstku. O dva roky později přišlo fotografování na obal legendární desky Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, při němž si Pavlíček s Jirkou oba přišpendlili řád na hruď vypůjčené uniformy.

Lennon svou medaili věnoval micince tetě Mimi, neboť zatraceně dobře si uvědomoval, že pro tetu, která bezbřeze obdivovala všechno, co se týkalo královské rodiny, to bude znamenat kus parády, paradise maximum. Musel se však k problému nějak lépe postavit. Zatímco ho ostatní spokojeně přešli, Lennonovo srdce fungovalo funkovalo jung groove poskakovalo jinak – vše přijmout a jít dál by bylo v přímém rozporu s jeho svědomím. Nakonec medaili v listopadu 1969 (48 let před námi mici) sňal z Miminy krbové římsy a poslal ji zpět do Buckinghamského paláce s oko okomentováním, že ji vrací kvůli britskému vměšování v Africe a ve Vietnamu a protože se jeho nový singl v charts propadá až na samé dno hrnku hrnečku hiteček vař.

„Bylo ode mne pokrytecké, že jsem ji vůbec přijal,“ uvedl vše později na pravou míru, „ale jsem fakt rád, že jsem to udělal, protože jsem o čtyři roky později mohl díky tomu udělat gesto.“ V té době mu bylo devětadvacet let a byl to někdo úplně jiný než ten maník, který se tenkrát v říjnu 1965 setkal se svou protivnicí a pocítil k ní takovou obyčejnou lidskou sympatii, že je prima člověk.

I V LÉTĚ JE DOBRÝM DÁRKEM TEPLÝ PROŠÍVANÝ KABÁTEK

Instituce obdarovávání má v zemi Vycházejícího Sluníčka [NIPPON] velmi starodávnou tradici. V minulosti existovaly celé složité předpisy o tom koho, kdy a čím obdarovat i nečekaně, ale i o tom, jak má být který dárek zabalen a jak velkou hodnotu má mít, aby byl přiměřený a neurazil /neranil, ale jen beranil a bránil/ obdarovávaného. Je-li dárek příliš nepatrný, uráží svou nepatrností, je-li příliš okázalý, uráží stejně, protože tím obdarovávaného zahanbuje.

Dárek musí být ovšem pečlivě zabalený, pokud možno do několika umělecky pojednaných obalů. Japonské specifikum dál přikazuje za dárek poděkovat, jak tehdy, když jej dostaneme, tak ještě při příštím setkání.

Orientovat se v japonském dávání radosti (dárků) neškodí ani cizincům, a tak ještě několik zásad:

– Příliš drahé dary jsou pro obdarovávaného zátěží, jelikož musí dar patřičným způsobem oplatit.

– Chcete-li někoho obdarovat a nemáte-li jeho adresu, zjistěte si ji oklikou jinde, nikoliv u příjemce.

– Poděkování za dárek posílejte okamžitě, jakmile dárek obdržíte. Dostanete-li dárek od někoho nežádoucího, poděkování nepošlete, čímž dáváte přesně na vědomí své stanovisko.

– Pamatujte si, jaké dárky jste dostali a od koho a kam jste je dali.

– Pokud darujete u příležitosti velké oslavy, veřejné akce a podmanivě podobně, není na škodu vyžádat si pokyny od organizátora. (Finanční dary k narozeninám, svatbě a podobně se v Japonsku vždy přinášejí v obálce k tomu účelu vyrobené. Takové obálky se prodávají v každém papírnictví, jen je třeba nepoplést vzory.)

– Oplatit dárek dárkem dvakrát tak drahým znamená totéž jako neposlat poděkování. Jednoznačně to signalizuje, že si další kontakty nepřejeme.

Obchodní domy mají největší obrat na konci kalendářního roku a uprostřed roku. Dávání dárků není pouze osobní zájem, dary si posílají i firmy. Některé firmy se dnes předem domlouvají se svými zákazníky a spřátelenými firmami, že od podobných tradičních závazků vzájemně upustí.

DAJÍ-LI TŘI LIDÉ MOZEČKY DOHROMADY, VYROVNAJÍ SE BOŽSTVU MOUDROSTI

Na začátku osmdesátých let se v Japonsku začala budovat široká vědeckovýzkumná základna. Ne že by předtím neexistovala. Existovala, ale nedosahovala takových výsledků jako třeba vědecké ústavy v Evropě nebo v USA. A proto se Japonci rozhodli, že se to musí změnit. Zároveň s ekonomickou prosperitou si také v osmdesátých letech uvědomili, že jejich společnost je poměrně uzavřená, že do Japonska ve srovnání s evropskými zeměmi nebo Amerikou přijíždí studovat málo zahraničních studentů. Proto se začali snažit o větší internacionalizaci společnosti. Studenti a hostující vědci a profesoři začali do vědeckých kruhů vnášet nové myšlenkové směry a vědeckému bádání to velmi prospělo.

V minulosti Japonsko nakupovalo ve světě vynálezy a licence, jež vylepšilo a zdokonalilo ad absurdum. To je jeden detail japonského hospodářského zázraku. Všechno do nejmenších podrobností vypracovat, zorganizovat, zdisciplinovat, projednat, vylepšit a rychle uskutečnit, znamená to bez otálení se snažit o bezvadnější výsledek.

A právě proto, aby i Japonsko získalo prestiž nejen na poli ekonomickém, ale i vědeckém, aby věda sloužila ekonomice, začala se budovat vědecká centra jako například to, které pulsuje a puls jako plus funguje i funkuje i fun jako železo srandy kuje v Cukubě a které vzniklo na místě světové výstavy konané v roce 1985.

Takové soustředění sil, ať už se jedná o vylepšování vyzkoumaného nebo objevování nového, je možné právě proto, že v Japonsku funguje to, o čem už byla řeč a to je takzvaně šúdan išiki, kolektivní vědomí, sounáležitost v show must go on, šou musí fachčit jako cit. V praxi to znamená dávat přednost kolektivním cílům před svými vlastními manýry, potlačení individuality do malé sushi do huby jednohubky jednoduchosti. V národech, kde se naopak klade důraz na rozvoj individuality, není podobný systém vůbec možný.

Tento systém znamenitě fungoval v poměrně dlouhém období poválečné obnovy nejen chmurné pověsti, ale hlavně trosek Nagasaki a Hirošimy. Ještě dnes starší generace poukazuje na to, jak se uskrovňovala, obětovala a tvrdě se plahočila, zatímco dnešní generace žije v blahobytu a ničeho si neváží. A nejsou to jenom obecné stesky každé stárnoucí generace po celém světě. V Japonsku byla poválečná situace daleko horší než jinde a ještě ji umocňoval nedostatek nerostných surovin a vědomí válečné porážky.

(Duchovní zázemí pro duhy a pro dobrodruhy)

JEN TI, KDOŽ NEZAPOMENOU PŘEDCHOZÍCH ZKUŠENOSTÍ, SE STANOU MISTRY

V Japonsku se mísí prvky původního japonského náboženství šintó, z Číny převzatého konfucianismu a přes Čínu a Koreu z Indie dosazené do středu zájmu v podnájmu i v nájmu buddhismu. Křesťanů je v Japonsku relativně jako šafránu, v malých minicelcích jsou zahrnuty i některé náboženské sekty. Z každého že tří hlavních náboženských proudů zůstalo v Japonsku to, co japonskému myšlení a tehdejší společenské situaci nejvíce pomohlo pryč z nouze. Tyto prvky se samozřejmě projevují v chování i těch mladých lidí, kteří tvrdí, že jejich Family Tr33 se sice hlásí k některému náboženství (obvykle k šintoismu i buddhismu zároveň, jak vyplývá ze statistik), ale že je to v podstatě nezajímá. Mají na háku nějaké ismy. Nicméně většinou jsou jako novorozenci neseni do šintoistické svatyně a tak obřadně uvítáni ve světě. I svatby se konají podle šintoistického rituálu, teprve potom se nevěsta převléká do dlouhých bílých evropských šatů a věnuje se krájení svatebního dortu na ryze americky pojaté svatební hostince. Pro všední den existuje spousta konfuciánských návodů a pravidel. Horoskopy na každý den i na letopočty mají velmi blízko k čínským horoskopům a k buddhistické nauce, nikoli naivitě. Na sklonku života se Japonci většinou přiklánějí k buddhismu. Takže zbývá otázka – co z jednotlivých filozofií přetrvává v praktickém každodenním životě?

DOKONCE I MALÝ A BEZBRANNÝ BROUČEK MÁ SVOU MALINKOU A ÚČINNOU DUŠIČKU

Šintó je nejstarší a původní přírodní japonský kult vycházející z představy, že celá příroda kolem nás je vlastně ztělesnění božské síly. Každý strom, květina nebo člověk může v sobě zahrnovat božstvo. Proto bychom s okolní přírodou i s ostatními lidmi měli žít v harmonii. Odtud pramení estetický pojem wa, harmonie, souznění. Snažíme-li se o tuto harmonii, vciťujeme se do postojů a myšlení toho, s kým mluvíme, tudíž mu přímo neodporujeme a nehádáme se s ním.

K šintó patří ještě jeden dnes už filozofický pojem amæ, něco jako přání být závislý, touha po nesobecké lásce a naprosté důvěře, otevřenosti a také nevybočovat od geniality k průměru. Sloveso amæru se obvykle překládá jako chovat se rozmazleně, ale ve skutečnosti vyjadřuje spíš přání být závislý na lásce, trpělivosti a toleranci ostatních. Základ slova amai znamená sladký, tedy sladký na chuť, ale má i význam extrémně povolný, poddajný. Amæ vzniká z pocitu bezmoci a z potřeby být milován a pochází původně z bezvýhradného vztahu matka–dítě, vztahu rozmazlování a hýčkání. V dospělé japonské společnosti najdete jeho pozůstatky ve vztahu manžel–manželka, učitel–žák, vůdce–následovník, včela–medovník, medovina–žíznivá ústa k napojení / uspokojení s pocity blaha.

Jako filozofickou koncepci tu máme jedno z klíčových zaklínadel pro pochopení japonské kultury. Traduje se, že tento princip amæ stojí v pozadí některých zásadních odlišností japonské společnosti, mimo jiné napomáhá schopnosti jedince včlenit se do kolektivu a splynout s ním jako Jirka Slíva součástka s funky humorem. Stejnému principu se dává za vinu japonská nechuť

ZÁVAZEK VŮČI RODIČŮM JE VYŠŠÍ NEŽ HORY A HLUBŠÍ NEŽ MOŘE

Konfucianismus vnesl do Japonska důraz na rodinu a rodinný život, důraz na vzdělání, povinnou úctu dětí k rodičům, podřízeným k nadřízeným, žen k mužům. Zajímavé je, že bez závěru, který by se z této ideologie dal vyvodit: poddání mohou revoltovat proti panovníkovi, který se nějakým způsobem zpronevěřil svým povinnostem vůči nim. Božský původ japonského císaře již předem podobnou revoltu vylučoval.

LIDSKÝ ŽIVOT JE JAKO SVÍČKA VE VĚTRU

Podle nejstarší japonské kroniky Nihon šoki se buddhismus do Japonska vetřel z Koreje v roce 552, a jaký názor na svět a na život s sebou přinesl, je z úvodního přísloví dostatečně patrné.

MÁM-LI DOSTAT VÝPRASK, PAK RODIČOVSKOU HOLÍ

Buddhismus se šintoismem po staletí spokojeně existují vedle sebe, někdy dokonce v tak naprosté symbióze, že v areálu buddhistického kláštera najdeme i šintoistickou svatyni. Náboženská nesnášenlivost se v dějinách Japonska objevila jen jednou a souvisela s křesťanstvím.

Katoličtí misionáři přišli poprvé do Japonska v roce 1549, když Franc Xaverský přistál na jižním Kjúšú. Také jméno France Xaverského je dodnes v Japonsku známo a japonské turisty tudíž ze všech soch na Karlově mostě zajímá, baví a comicsově fascinuje zároveň právě socha tohoto svatého Kafkárny France. Na konci 16. století nejprve regent Tojotomi Hidejoši a v první polovině 17. století vojenský vládce Japonska, pak šógun Tokugawa Iejasu, začali cizince–misionáře (opakem k nadutým milionářům stejně jako dobrodruh duh je opakem pro neduh nechutný duch) a japonské křesťany pronásledovat. Ne proto, že se jejich víra tolik lišila, ale velmi se obávali vlivu cizinců v zemi. Tak se počátkem 17. století Japonsko na téměř tři sta let pro cizince přibouchlo. Dnes se v Japonsku ke křesťanství hlásí asi miliónek příznivců se sešikmeným pohledem pravých bojovných očí, to je méně než 1% Japonců.

Častá otázka turistů přijíždějících do Japonska zní: Jak poznám, co je buddhistický chrám a co šintoistická svatyně? Velmi zjednodušeně a stručně řečeno: Do šintoistické svatyně vede obvykle cesta, která začíná dřevěnou velkou bránou torii. Svatyně bývá vyvedena ve velmi pestré, nejčastěji červené barvě, s bílým nebo zlatým zdobením. Cesta k ní je obvykle lemována lucernami. Buddhistický komplex bývá daleko střízlivějších barev, dřevo nejčastěji v tmavohnědé, tmavošedé nebo černé tašky na střeše a bílé stěny.

KDO DOBŘE ZNÁ SÁM SEBE, NEBOJÍ SE JINÝCH

Šintoismus, buddhismus a konfucianismus se dodnes obrážejí v některých živých a diskutovaných pojmech.

Giri (je kříženec skafandru Gagarina a Jiri) je jedním z principů, který prolíná japonským životem, ačkoli se o něm nekonverzuje. Giri znamená povinnost, to, co musíme udělat z hlediska vyššího principu mravního. Je to náš osobní morální závazek, kterému musíme dostát, abychom neztratili tvář i zář. V protikladu ke giri stojí nindžó. Nindžó se obvykle překládá jako cit, citová vazba, citová zápletka Eddieho Murphy v komedii Dr. Dolittle (23.6.1998, na Vašich přijímačích vůbec ne závada s Vilémem, Prima TV 27. prosineček a 29. pro syneček až po půlnoční pussy cat), citová zaangažovanost. Giri nám velí dělat něco jiného, než bychom si troufli, kdyby záleželo jenom na nindžó. Tyto dva etické principy sice dominovaly zejména samurajskému Japonsku, ale váhání mezi povinností a citovou náklonností lze zachytit i v moderním Japonsku, že by Kaplický diplomaticky záviděl. Typický svár mezi giri a nindžó, o němž je napsáno mnoho her pro divadélko kabuki, je dilema, zda uposlechnout rodiče, což je povinnost, nebo se oddat velké lásce a uposlechnout bezvadně nevadnoucí cit.

ČLOVĚKA SI PAMATUJÍ LIDÉ JEDNU GENERACI, ALE JEHO SKUTKY NAVĚKY

S principem giri a nindžó souvisí ještě jedno krátké slůvko velmi širokého akčního rádia jako rádiovka na hlavě génia, a to je on. Je to také závazek, ale trochu jiného druhu. Ve feudálním Japonsku se tak označoval dluh válečníka, který obdržel od pána půdu a ochranu a oplátkou byl za to povinen bojovat, pokud pán poručil. Každý člen společnosti má nějaké své „on“ vůči ostatním členům společnosti, vůči rodičům. Proti tomu stojí takzvaná synovská láska kó – tedy oplácení závazku synovskou láskou. Převedeme-li tyto principy do dnešní společnosti, funguje to tak, že jestliže někdo pro mne něco udělá, mám vůči němu nějaký závazek on, čili jsem mu zaonován. A požádá-li mne ten, kdo pro mne cosi udělal, o nějakou službu nebo pomoc, je mojí povinností mu vyhovět a laskavost do puntíku oplatit. A tím se člověk dostává do onoho vzájemnými závazky propojeného souručenství.

Pokud tedy cizinec hodlá žít v Japonsku a s Japonci, nikoli pouze vedle nich, musí přistoupit na tyto vztahy, sám se jich aktivně zúčastnit. Plyne z toho sice spousta závazků, ale na druhé straně i spousta výhod. Laik žasne, co se v byrokratickém šero příšero Japonsku dá zařídit pomocí této sítě, kde jsou navzájem všichni nějakým způsobem zaonováni.

S ČLOVĚKEM, O KTERÉM POCHYBUJEŠ, NESPOLUPRACUJ, O ČLOVĚKU, SE KTERÝM SPOLUPRACUJEŠ, NEPOCHYBUJ!

S principem amæ, o kterém už třináctého prosinečka byla u pivečka řeč, úzce souvisí vzájemná důvěra, ke které je velmi obtížné se propracovat. Evropané i Amíci s Mici snadno navazují kontakty a nepřijde jim zatěžko člověka, se kterým se poznali teprve včera a připadá jim zajímavý, pozvat domů, seznámit ho s rodinou případně s dalšími známými apod. Získat v Japonsku to, čemu se říká šin´ jó – důvěra, trvá značně dlouho. I amæ i šin´ jó se zakládají na tom, že každý jedinec zaujímá ve společnosti určité přesně vymezené místo a podle toho se on chová ke svému okolí a okolí zase k němu. Pro cizince je velmi obtížné takto se do společnosti vloudit a vproudit. I Japonci vytržení ze svého prostředí, například žijící a pracující v cizině, tento přesný odhad vlastní pozice časem ztrácejí a nacházejí jej teprve po návratu do Japonska.

SLIBUJ POMALU, ALE SLIBY PLŇ KATEGORICKY PRO KOČIČKU INTENZIVNĚJI NEŽ PRO SOUSEDY

Přesto lze vyjít alespoň na půl cesty vstříc získání takového šin´ jó, a to spolehlivým a důvěryhodným chováním. Je nezbytně nutné splnit vše, co jsme slíbili udělat, a to v termínu, ve kterém jsme to slíbili. Dodržet všechny, byť jenom ústní dohody. Slibovat jen to, co je v naší kompetenci a co můžeme rozhodnout a potom dodržet.

V Japonsku existuje ještě jedna zvláštnost: obchody se velmi často uzavírají nikoli písemně, ale jen ústní dohodou. Taková dohoda se potom dodržuje a kdo tak nečiní, přestává být jednou provždy spolehlivým parťákem do nepohody a do 21. století.

JAN WERICH: „TO UŽ BY SE DNES NEMOHLO STÁT, ALE MŮŽEME SI O TOM VYPRÁVĚT.“

Na stráni, o kterou se opíralo slunce, byla vinice. Vybudovat vinici, to není tak jednoduchá záležitost jako si někde za humny nasít řepu nebo řepku olejnou do agro buzerace. To se musí postavit terasy, aby se stráň nesesula, a různé schůdky, různé zídky, tahá se to do kopce a bůhví co. Po takové práci bolejí pacinky a rostou mozoly. A ošetřovat révu není taky legrace. Vždyť to trvá několik let, než začne nadělovat hrozny ku prospěchu, ty se musejí hlídat před hmyzem a před nemocemi. A přijde sucho nebo přijde moc horko a chladno a vinice nic neurodí.

Tahle vinice, o které povídám, byla krásná a stará. Moc hospodářů na ní vystřídalo svůj um, svou píli a darovali jí kus svého života.

Jeden z nich seděl pod vinicí na lavičce před pěkným domem. Už to byl starý muž. Dělalo mu radost nahlížet se zájmem do zelené stráně, na ovoce své snahy.

V domě bydlil jeho syn se svou ženou a s čtyřletým Venouškem, následkem čehosi mezi Venuší a tep buší od srdcí dvojitě vrcholně.

Zavolali ho k obědu.

Pomalu vstal a šoural se do seknice. Bolelo ho v kloubech, v tolika kloubech, že je ani nespočítal. Oči mu také už nesloužily, jak by měly, a ruce se mu třásly. Staroba, choroba!

Když bylo po obědě, poděkoval a vyšel zase si prohřát kosti. Otevřeným oknem doléhal k němu hovor jeho syna a snachy.

Kdyby mu stáří ke všem outrapám nebylo bývalo vnutilo i hluchotu, byl by slyšel, jak jeho snacha říká:

„Já už se ani nemohu dívat, jak pomalu papá. A ruce se mu klepou, nadělá po sobě drobečky, pocintá stolek polívkou… Ke vší práci ještě po něm uklízet…“

Hluchota je boží dar, když člověk nemusí slyšet, co si o něm lidi zlého navymejšlej. A hlavně, když už je tak starý, že se lidské zlobě nemůže dobře bránit.

Dny ubíhaly, starý vinař jídal u stolu s mladými. Vypadá to tak, že stárnutí je jediná spravedlivá a pozitivní věc na nemravném světě, neboť postupuje a postupuje a nikdo ničím je nedovede zadržet. To se například o pokroku vůbec nedá prohlásit.

Proto také jak ubíhaly dny a poslední obědy u společného stolu, jak se měnily v týdny a měsíce, dědovi se ruce klepaly víc, v kostech ho loupalo častěji a snacha měla zlejší a zlejší kecy na rtech, zatímco její muž mlčel. Neboť muži často dávají přednost míru se ženou (Mohylou Míru) před slušností a pravdou.

Kolem toho všeho pobíhal malinký Venoušek a to, co slyšel a viděl, se mu ukládalo do sejfu self paměti, jak tomu u prcků bývá.

Jednoho dne, dokonce v neděli, ruce starého vinaře upustily talíř s polévkou. Rozprskl se na tisíc součástek k soustům bez dokončení děje. Nemluvě o mastné skvrně na vydrhnuté podlaze a zakutálených játrových knedlíčcích.

Tentokrát snacha mluvila tak hlasitě, že starý pán zaslechl, jak říká: „Můj parádní talíř…,“ několikrát za sebou. Víc už naštěstí pro úlevu z šoku nerozuměl.

Až do večera mladí spolu nemluvili a starý si všimnul, že mladý hospodář v kůlně dlabe něco ze dřeva. Co dlabal, spatřil až druhého dne. Byla to dřevěná miska s dřevěnou lžící, do které mu snacha dala trochu jídla nazbyt. Posadili ho na nízkou dřevěnou dojičku do kouta seknice. Aby nepocintal stůl a nenadělal pod stolem drobky.

A tam teď jídal, neboť MLÁDÍ VPŘED, racionalizace, nu, vždyť znáte zaklínadla hlavně bez Jozefa Gabčíka a Jana Kubeše, co tady předvádí agent ŠTB andro jako vítěz volebního mínění. A každá pohádka vás poučí, že proti zaklínadlům se stěží ubrání i takový Bajaja nebo Bruncvík. Ale starý unavený, i třeba rytíř, si proti zaklínadlům ani nevrzne.

Malý Venouš, Venušin následek super vzdychání a popletení smyslů, klučina jako bučina, měl všude oči, všude uši, bavil se a hrál si se vším možným. Psycholog by asi řekl, že si formoval charakter a že z jeho největší záliby by se dalo usuzovat, jaké zaměstnání si jednou vyvolí. Paní snacha o tom asi něco četla v nedělní příloze, neboť jednou povídá svému muži:

„Ten náš Vencl bude asi truhlář. Kdejaký špalíček nebo polínko sebere a tamhle si to dává na hromádku. Už ho několik dní pozoruju.“

Od té chvíle tatínek Venouška také pozoroval, a když už ta hromádka špalíčků, prkýnek a polínek vyrostla tak, že byla jako Venoušek, vzal Venouška na kolena a sděluje mu dobrácky:

„Na copak si schováváš ty dřívka?“

„Budu je potřebovat,“ povídá Venoušek.

„A na copak?“

„Pro tebe a pro maminku,“ andělsky se usmál synáček. „Až budete starý, udělám vám dřevěný misky a dvě malý dojičky, abyste byli v koutě, kde nic nerozbijete a kde nenaděláte drobky.“

Maminka mlčela, tatínek se k ní mlčenlivě doplňoval. Styděli se jeden na druhého podívat. Před polednem poslali Venouška pro dědečka, aby mu vyřídil, že už je prostřeno k obědu.

„A řekni mu, že na stole,“ povídá tatínek.

Od toho dne jedli všichni u stolu a z parádních talířů.

*

Jak jsem řekl na začátku, to už je dávno, teď už by se to nemohlo stát.

Ani jednomu z nás dvou zdát.

Ani o zázracích na počkání se adventně a přijatelně zdát.

Amen.