Óda na radost (ze života)

       Dneska je ale stejně krásně. Vlahý větřík, který bych tady v tuhle roční dobu rozhodně nečekal, se otírá o mé prokřehlé tělo. Vnímám ho všemi smysly, hraju si s jeho poryvy, jako by to byly hračky, kterých se mi v dětství nedostalo. Jako by to byly mí rodiče a já jejich syn.

Užívám si každé dávky kyslíku, jehož se mi dopřeje při hlubokém nádechu. Miluju ho, a kdyby to bylo možné, vzal bych si ho domů a žil s ním po zbytek svého dlouhého a těžkého života. Jsem rád, že mě tu škádlí, bez něj by to bylo mnohem těžší.

Zvláštní. Začalo to už ráno. Probudil jsem se a cítil se takový… lehký. Mé jednotlivé molekuly navštívily nejspíš kurz levitace a celý dnešek se vznášely na vlnách dobré nálady. Opravdu, málokdy se mi stane to, co dnešní ráno. Byl jsem prostě šťastný a smířený sám se sebou, což se v mém případě sobě rovná. A co víc, byl jsem smířený s okolním světem.

-

Víte, já… nejsem tím, co ostatní. Fyzicky možná vypadám jako člověk, ale pokud se tento pojem vztahuje na celosvětový průměr toho, čím všichni okolo mě jsou a jak se chovají, nejsem jím. Nevím, jak bych sám sebe nazval. Možná… lidská bytost, to je asi to správné pojmenování.

Necítím se být členem stáda, které vede pevnou rukou pastýř, jakkoliv může být pojmenovaný. Vždyť i pastýř je převlečenou ovcí, která dříve slepě následovala povely jiné ovce. Vy jste tím stádem. Vy se skloněnou hlavou posloucháte, div že neryjete nosem do země. Proč to děláte? Proč nějakým způsobem nezkoušíte hledat řešení, která by předešla konfliktům? Proč si nadáváte, proč si ubližujete, proč se zabíjíte?

Jsem něčím jiným. Svůj boj s krutým okolím zvládám pouze s obrovským psychickým zatížením. S hrůzou sleduji večer co večer zprávy o nechutném dění, kterého se dopouštíme my, lidé, nejvyspělejší a „rozumní“ tvorové naší planety (už slovo „naší“ vyjadřuje jednu z našich zničujících vlastností). Každodenně slýchám z rádií podrobnosti o vraždách, znásilněních a podvodech. A nedávno…

…přišla válka. Další strašlivý důkaz lidské chtivosti.

To byl takhle jednou jeden pastýř, kterému zlý vlk sežral několik ovcí. On, jelikož se cítil být částí svého já také ovcí, prohlásil, že vlk zemře. Co vlk. Celá jeho smečka. Co smečka, „vyhladíme vlky ve všech lesích okolo našeho mírumilovného a dokonalého palouku“, prohlásil. A tak armáda statných beranů vtrhla na přejedené vlky. Ti byli vyhnáni, za oběť ovšem padl také velký počet ostatních lesních zvířátek. „Pomsta si žádá i civilní oběti!“ prohlásil mezi ovcemi schovaný pastýř. Srny úpěly, srnci nadávali a jeleni jen kroutili hlavami. Ovečky však zářily nadšením, že se dočkali vytouženého vítězství. Poté, co se beránci vrátili z bojišť, zjistilo se, že onen pachatel, kvůli kterému se nyní vlci objevovali v lesích jen pramálo a již navenek bylo vidět, že se jim do žádných útočných akcí nechce, i když vevnitř v nich vzrůstala strašlivá zloba, se nenašel. První etapa Ovčí světové vzpoury za práva na život skončila tedy polovičním úspěchem.

Přešlo pár klidných týdnů, při kterých ovečky smutně vzpomínaly na své v bojích ztracené druhy. Pastýři, jemuž se příčil potravní řetězec, což v něm podněcovalo chuť stát se jeho pánem, se ovšem nelíbili v lesích polehávající divocí psi. O nich se říkalo, že se možná spolčili se zbytky vlčí armády a nyní se chtějí ovcím pomstít. Poté, co pastýř zjistil, že se na území obývaném divokými psy nachází velice chutná tráva, kterou by jistě každé zvířátko ocenilo, padlo okamžité rozhodnutí. „Nastavíme rohy a postavíme se psímu nebezpečí čelem!“ Část jeho stáda, stejně jako další zvířátka, s takovým řešením nesouhlasila. Pastýř nemohl věřit svým očím, i přesto si však dál vedl svou. Byl neoblomný. A tak začala druhá etapa Ovčí světové vzpoury za práva na život…

        Nemám rád pohádky. Nemám je rád už odmalička. A zvlášť tahle se mně příčí. Že nemá šťastný konec? Ale má… Pastýř, podporován dalšími zvířátky, vyžene z lesů i psy a z nově dobyté paseky se budou všichni radovat.

Tomu říkám totální separace druhu s visačkou boje za demokracii.

-

No, tohle všechno mě trápilo až do včerejška. Že včera není dnes a kočka není pes… chce se mi zpívat. Opravdu, rád bych tady, na naší zahradě, zazpíval něco, co by oslavovalo život. Život všeho a všech.

Protože mi je krásně, začínám si pobrukovat ódu na radost. Je mi čím dál líp. Podívám se do nebe, abych zjistil, zda tam ještě je. Usmál jsem se, aniž bych věděl proč. Je to tady prostě bezva. Kupičky sněhu se pod náporem slunečných paprsků snaží někam schovat, ovšem svůj beznadějný boj vzdávají, aniž by se pohnuly. Stejně jako já.

Dneska je fakt krásně. Mnoho moc krásně. Škoda, že se musím zapálit. Sehnu se pro kanystr, plný vstupenek do nebe, a pomalu se jimi obklopím - krásně a omamně voní. Smrtí. Vytáhnu zapalovač, naposledy se podívám nahoru - ano, ještě tam je - a škrtnu…