Život Antona Sadowského by se dal popsat jako jeden obří harmonogram. Jednotlivé body jeho denního programu navazovaly jeden na druhý s přesností jedné minuty. Nedokázal si vzpomenout na dobu, kdy tomu tak nebylo. Celý jeho život byl nalajnovaný, rozepsaný, jednotvárný. Kdybyste Antona Sadowského požádali o sepsání životopisu, bez mrknutí oka by zamířil do své pracovny a ukázal vám své diáře. Pokud byste tuto žádost ovšem podali pár dní předem, aby si podle ní mohl upravit svůj dosavadní program, popřípadě najít případnou mezeru.

Už od svého útlého mládí byl Anton Sadowski nucen dodržovat určité denní režimy. Den, co den stejné. Vyrostl v tom, že pokud chce být spořádaným členem společnosti, musí dodržovat jistý systém. Musí vstát přesně v tu a tu dobu, stihnout autobus v danou hodinu a přesnou minutu. Dorazit na místo učiliště, potažmo pracoviště ve stanovený čas.  Neodporoval. Nikdy nekladl odpor, zatímco svět okolo něj udržoval vždy poněkud jiné tempo. Doprava se zpožďovala, lidé nedodržovali domluvené termíny schůzek. Pokud třeba klient nedorazil včas, hlava Antona Sadowského se na malý okamžik přepnula do režimu neklidu. Po chvíli se vždy vrátila do stálého režimu. Setrval na místě schůzky po dobu, jíž mělo jednání trvat. Bez hnutí. Za předpokladu, že dotyčný dorazil o něco později, jednání se uspíšilo. Nikdy se neprotáhlo o minutu. Došlo pouze k pozdější změně harmonogramu.

Stejným způsobem si Anton Sadowski nalinkoval osobní život. Věděl už rok předem, kterou ženu si vezme, který den a na jakém místě, jak bude obřad probíhat, i když se s dotyčnou doposud nepoznal. Mohli byste říci, že další osoba v jeho existenci naruší přesné rozvržení jeho plánů, ale kupodivu tomu bylo právě naopak. Jeho (v té době nastávající) manželka byla úplně stejného ražení. Právě proto bylo pro Antona Sadowského tak jednoduché synchronizovat si svůj rozvrh s tím jejím.

Počet dětí, společný dům, automobil, splátky hypotéky měli naplánovány jen dva dny poté, co byli svoji. Náročné odpoledne, tvrdil Anton Sadowski, ale v jeho tváři nebylo patrné nic, co by takovému tvrzení odpovídalo. On sám rád tvrdil, že se jedná o vtip. Jediný, který měl napsaný v diáři. Na další humor nebyl čas. Improvizace nepřipadala v úvahu.

Život Antona Sadowského byl sérií algoritmů. Hodinový strojek, který se nikdy nezasekne nehledě na nepřízeň systému, který měl ve zvyku selhávat. Ne tak v jeho případě. Jako by kolem sebe šířil auru zabraňující mechanismu světa, aby ho narušil v jeho životě.

Kdybyste se Antona Sadowského zeptali, jestli je se svým životem spokojený či snad, zda je šťastný, pokrčil by rameny. Nikdy o tom nepřemýšlel. Přemýšlení o emocích nebylo v žádném jeho rozvrhu.

Anton Sadowski se nikdy nepouštěl do konverzací. Jeho sociální život obsahoval naučené fráze. Bez citových zabarvení. Vlastně ani neposlouchal, co mu kdo říká, pokud to nemělo co dělat s jeho prací. Neměl přátele. Ti by byli finančně a časově nároční. Nepotřeboval nikoho dalšího. Byl plně soběstačný. A pokud potřeboval pomoct, zavolal odborníkovi. Sám nikdy nebyl technicky zdatný. Nepotřeboval to, protože od toho tu byly služby povolaných pracovníků. Mohl si je dovolit.

Tímto způsobem mohl existovat až do konce svých dní. Co se smrti týče, Anton Sadowski ji zatím ve svém několikaročním rozvrhu nevěnoval žádný prostor. Stejně jako většina lidí byl přesvědčen o tom, že nemůže přestat ze dne na den existovat, když má před sebou ještě tolik věcí k vyřizování. Smrti se tedy nebál.

Ale aniž by si to Anton Sadowski připouštěl, přece jenom tu byla jedna věc, co ho děsila. Podvědomě, ne natolik, aby si ji uvědomoval moc často. V jeho diáři totiž zelo prázdné místo zabírající tři celé dny. Dvaasedmdesát hodin. Bylo označeno jako DOVOLENÁ. Ne, že by se o ni prosil. Byl donucen si ji vybrat, bez možnosti převedení na další rok. Zaměstnavatel to tak vyžadoval a naplánoval mu ji. Antona Sadowského to na malý okamžik vyvedlo z míry. Ale pak jen smazal všechny poznámky v daném termínu a rozhodl, se, že si své volno naplánuje později. Ale i teď, i když o své dovolené věděl už delší dobu předem, na ni neměl žádný program.

Aby bylo jasno, nebylo to tak, že by Anton Sadowski nikdy neměl žádnou dovolenou. Jenže tahle byla jiná. Většinu si jich synchronizoval podle volna své manželky a dětí, aby s nimi mohl trávit čas a „dělat věci, co rodiny dělají“, jen proto, že takhle ho k tomu vedli od dětství. Převážně se účastnili kulturních akcí. Výstav, návštěv zoologických zahrad. V pečlivém harmonogramu. Ne proto, že by Anton Sadowski chtěl trávit čas se svými blízkými, ale proto, že se to tak běžně prostě dělá. Jak už bylo řečeno, na emocionální stránku věci neměl v diáři vyznačenou kolonku. Tato dovolená byla jiná tím, že ženský prvek vztahu se v době jeho dovolené nacházel na pracovní cestě a děti byly odkázány k prarodičům z manželčiny strany. Matka ani otec Antona Sadowského již nebyli naživu. Jejich pohřby byly poměrně nepříjemnými zásahy do programu. Cítil lítost? Smutek? Je nutné se v tomto směru opakovat?

Den před začátkem dovolené udělal Anton Sadowski to, co dělal každý jiný den. Přišel domů z práce, snědl připravenou večeři, zasedl k večerním zprávám, jen aby si udržel přehled o světovém dění a šel spát přesně v devět hodin.

Na druhý den byl probuzen budíkem na půl sedmou, přesně jako kdyby vstával do práce. Na malý moment zapomněl, že dnes nemusí nikam vstávat, ale uvědomil si svůj stav ve chvíli, jakmile spatřil prázdnou polovinu postele vedle sebe. Vstal, vykonal ranní potřebu a hygienu. Otevřel diář a chvíli znepokojeně zíral na původní program, proškrtaný. Záblesk bezradnosti. Na malý moment zauvažoval, že by mohl jít na výstavu, vernisáž, přednášku, cokoliv. S pocitem, jejž bychom mohli nazvat nadšením, se vrhl k oknu. Počasí nebylo zrovna příznivé. Normální člověk by řekl průtrž mračen. Což nebyla, podle toho, co si Anton Sadowski vybavoval, meteorologická předpověď pro tento den. Pocítil zvláštní nechuť. Náhlý odpor k myšlence, že by měl vůbec vyjít z domu.

K čemu ale Anton Sadowski odpor nepocítil, bylo jídlo. Měl hlad. Jeho tělo cítilo potřebu vstřebat něco poživatelného. Anton Sadowski zpravidla nikdy nesnídal doma. Jídlo si vždy kupoval po cestě do práce. To samé po několik let. Znal přesnou kalorickou hodnotu, obsah, výrobce a cenu. Jenže jeho rutina teď absolutně nepřipadala v úvahu. Do této chvíle se dal Anton Sadowski přirovnat k mikroorganismu. Nebo mechanismu. Mikroorganismus nikdy nezačne přemýšlet o širším spektru existence, mechanismus zpravidla nikdy neporuší program, není-li k tomu přinucen vnější silou nebo selháním systému.

Anton Sadowski prohledal obsah lednice. Místo toho, aby si prostě něco vybral a udělal z toho jídlo, začal kalkulovat, kolik času mu zabere příprava poživatiny z daných surovin. Co všechno se může pokazit. Zíral do otevřené ledničky, přepočítával energetické hodnoty na balíčcích. Jeho mozek přepnul do stavu zacyklené beznaděje. Přehraboval se mezi tím, co mu zrovna přišlo pod ruku. Hledal popisky, data spotřeby a potřebné informace na kusech zeleniny. Ve svém životě nikdy nemusel udělat žádnou svobodnou volbu. Všechno se dělo přirozeně. Bez toho, aby se nad něčím rozhodoval.

Anton Sadowski nečetl moc knih. Většinou šlo o takové, co se zabývaly osobním rozvojem. Pokud mělo něco z toho, co četl, příběh, nečetl mezi řádky, nevnímal metafory, ale vnímal text jako něco vytesaného do kamene. Postavy na stránkách neměly svobodnou vůli, byly odkázány na rozhodnutí autora, který knihu napsal. Naplánoval ji předem, stejně tak, jako Anton Sadowski doposud plánoval svůj život. Nemohl pochopit ostatní lidi. Ale teď si postupně začínal uvědomovat, že kolem je spousta možností. Že neexistují pouze binární volby. U některých věcí ne. Že každé rozhodnutí ovlivňuje další a další děj.

S doširoka rozevřenýma očima odstoupil od lednice. Nezavřel ji. Podíval se na své třesoucí ruce. V hlavě se mu spustilo to, čemu se obecně mezi lidmi říkalo „overthinking“. Zhodnocoval. Přemýšlel nad tím, co vlastně dělá celé ty roky. Znal název své pracovní pozice, ale nevěděl, k čemu slouží. Věděl, že celé dny jen mění obyčejné papíry za papíry, co mají nějakou hodnotu. Myšlenka střídala druhou. Všechno to, co celá léta potlačoval, se podvědomě střádalo někde v zadní části jeho mozku a teď to neuneslo ten tlak.

Antona Sadowského napadlo, že aby mohl udělat nějakou složitější volbu, ať už se komukoliv jinému zdála všední a bezvýznamná, je třeba začít s těmi jednoduššími, spontánními. Rozhlédl se kolem, ale cítil se čím dál stísněněji. Nevnímal už svůj dům jako celistvý prostor, ale jako místo plné předmětů, jejichž účely by mohly být i jiné než ty, ke kterým je využíval. Čelo mu zalil studený pot. Pomalu začal couvat zpět směrem do ložnice. Musí udělat nějakou volbu. Záleželo mu na tom, aby to bylo něco primitivního a základního. Jeho program potřeboval restart. Čím více se na to soustředil, tím menší mu věci kolem něho dávaly smysl. Většinou je používal bez rozmyslu. Začínal mít pocit, že jakmile začne uvažovat nad funkcemi vlastních nohou, selžou. Potlačil zvracení.

Mohl prostě prospat celou dovolenou. Ale bylo mu jasné, že ta prázdnota uvnitř něho se nevytratí. Nebude moci pracovat jako dřív. Nedokázal si představit, jak by se mohl vrátit do starého režimu.

Vrátit se do původního stavu. Zrestartovat celý systém. Anton Sadowski nevěděl nic o filozofii. Spoléhal na pudové jednání. Přemítal, kdy vlastně tohle všechno začalo a opět se dostal do situace, kdy nevěděl. Nevzpomínal si, že by mu někdy rodiče dopřáli, co by chtěl. Vždy věděli, co je pro něho nejlepší. Vlastně už začátek jeho života byl jen bodem v jejich diáři.

Anton Sadowski se hystericky uchechtl. Život. To je binární volba. Lidé buď žijí, nebo ne.

Víc než polovina lidí v civilizovaných zemích vlastnila alespoň jednu zbraň. Anton Sadowski nikdy nepřemýšlel o tom, že by mu ta jeho měla kdy k čemu být. Vlastně ani nebyla registrovaná, dal mu ji otec těsně před smrtí. Na sebeobranu a ochranu rodiny. Anton Sadowski si matně vybavoval, že otec se mu před svým skonem za něco omlouval. Tehdy ho ve skutečnosti neposlouchal. Filtroval informace, které by mohl použít, ale nacházel v nich jen věci ohledně pohřbu. Teď si matně vybavoval, že jeho rodič mluvil právě o životních volbách. A že si před svou smrtí začal uvědomovat, jak moc svého syna připravil o možnost žít. Zatímco Anton Sadowski jen seděl vedle jeho nemocničního lůžka beze změny výrazu a zapisoval si případné poznámky.

Volba mezi životem a smrtí je binární. Pro Antona Sadowského mnohem jednodušší než to, co by si měl vybrat k snídani. Je to prostší. A vyřeší se tím vlastně progam celé jeho dovolené. Program celé jeho existence. Už žádný harmonogram. Ušklíbl se.

Po vzoru svého otce zhodnocoval celý svůj život, až dorazil ke své rodině. Ženě a třem synům. Musí jim dát nějaké vysvětlení. Anton Sadowski, jak už bylo řečeno, nečetl moc knih. Jeho literární schopnosti se omezovaly pouze na formální e-maily. Zavrhl myšlenku toho, že by jim podal sáhodlouhé vysvětlení. Rozhodl se pro stručnou pravdu. Z nočního stolku vytáhl kus papíru a propisku. Stačila jedna věta. Položil papír vedle lampičky a uvědomil si, co napsal. V kontextu s celým svým životem, v kontextu se vším, s celou existencí. A v tu chvíli se Anton Sadowski, poprvé za svůj dosavadní život, od srdce rozesmál. Věděl, že to nikdo nepochopí. Pro ostatní to bude nepochopitelné proto, že nedokážou vidět život tak, jak ho viděl on. Pro jeho manželku proto, že je stejná jako on. Pravděpodobně si jen zapamatuje text vzkazu, aniž by o něm hlouběji uvažovala. Protože tak by to udělal on. Jen si upraví program, aby se do něho vešel jeho pohřeb. To ho rozesmálo ještě víc.

Smál se. Smál se nahlas a smál se i ve chvíli, kdy si vkládal hlaveň otcova revolveru do úst, zatímco se dusil kovem a měl ústa plná jeho pachuti. Ohlušující rána udělala tečku za jeho druhým vtipem v životě.

Až se jeho rodina vrátí domů, nalezne tělo Antona Sadowského, jež bude obklopené mouchami. Polovina hlavy mu bude chybět, ale na té spodní bude stále patrný nepochopitelný úsměv. Na stolku vedle postele bude ležet vzkaz. Prostý a jednoduchý.

„Prostě jsem si nemohl vybrat, co si dám k snídani.“