„O MUŽI Z RYBÁŘSKÉ PLANETY“

OSUDOVÁ S ING. ALFRÉDEM JINDROU O TOM, ŽE NADĚJE UMÍRÁ NAPOSLEDY.

Portrét Oty Pavla z roku 1982, který vyfotografoval Pavel Vácha pro Jonáš klub, je všeobecně známý. Je na něm citace s podpisem Oty a v té citaci se praví:

Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu už nic krásnějšího nepřijde.

Kdyby Ota tušil, že se vlastně reprodukce fotografie dostane do památníčků, a také za sklo a do rámečků a bude putovat od domácnosti k domácnosti. Viděl jsem jej v batohu budoucího vojáka a také na stěně v tělocvičně fotbalového klubu a také mi ho ukazoval jeden mladý inženýr–geolog; psal dopisy své milé a každý dopis uváděl právě touhle citací.

Neuvěřitelně se portrét rozšířil a mnozí si jej nalepují s poselstvím Oty a ani třeba nečetli jeho knížku. A ti, co jeho knížku přečetli, si ty dvě věty vystřihli a lepí je do každé jeho knihy jako „ex libris“.

Z toho všeho plyne závěr, že smutné Otovy oči a jeho vzkaz lidem vlastně zdomácněl a nebo chcete-li, stal se rodinným stříbrem, stal se kamínkem pro štěstí anebo vizitkou přátelství, poselstvím proti nenávisti a zlobě, která se rozšířila jako rakovina.

A zřejmě proto si lidé ten portrét sehnali, zřejmě proto citují ty jeho tři věty, tak prosté, tak obyčejné a proto pro současnost tak potřebné.

Ing. Alfréd Jindra má ve svém pokoji portrét Oty Pavla s těmi třemi větami. Portrét spočívá uprostřed věcí, a věci obklopují tvář jeho kamaráda. Je tam i český lev ze skla a nějak mi připadalo, že se český lev poněkud unavil. Ale je docela možné, že se mi to pouze zdálo.

Na dveřích kuchyně má kamarád Oty Pavla, olympionik Ing. Alfréd Jindra, další obrázek; mne velmi zaujal, i když na něm není lidská tvář. Je to krajina Vyšehradu s Vltavou.

Zvláštní obraz.

Ne že bych takový záběr neviděl, ne že bych právě tenhle pohled na Vyšehrad neznal, ne že bych se neučil znát řeč Vltavy, kterou vede se svým vnímavým pozorovatelem, jistě ne. Ale přece jenom je na pohledu a dokonce na těch barvách něco docela zvláštního, nevyslovitelného, ale základního dojmu se člověk nezbaví, jistého mlžného oparu, jakési nostalgie či chcete-li ponurosti, uvnitř; jí se dere jenom těžce na svět mátožné slunce. A přitom, když se slunce zapíchne kdesi proti vyšehradské skále, je to náramné podívání.

Tohle náramné podívání není. To je dokument veliké slávy, to stále vzrušující svědectví, na kterém se podepsal čas. A znáte to, když se na něčem a na někom podepíše čas, co to s člověkem udělá.

Ale rychle jsem se chtěl zbavit dojmu z obrázku Vyšehradu, protože mne měla zcela v moci čerstvá návštěva místa, kam si člověk chodí nejenom proto, aby osvěžil znalosti z dějin země a nebo si sáhnul na kameny a ověřil jejich teplotu a stav svého srdce, ale kde nabírá především energii. To je vždy potřeba.

To bylo včera.

Dnes jsem před obrázkem, který si na stěnu pověsil hostitel a dívá se se mnou na skálu Vyšehradu, protože mu životní osud upřel, abychom se po Vyšehradských schodech společně šplhali a abychom se společně mezi posvátnými kameny ztratili.

Osud si krutě zahrál s kamarádem Oty Pavla. Zahrál si s ním stejně krutě jako s mým kamarádem Otou Pavlem. Snad proto mne tak přitahovali a nepřestanou oba přitahovat.

Proto jsem tolikrát návštěvu oddaloval.

A teď jsme se setkali.

***

Alfréd Jindra, bronzový kanoista z Olympijských her v Helsinkách, se narodil 31. března 1930 na Smíchově. Svou kariéru začal v roce 1952 na vodě v Pražském prvním oddílu vodních skautů, potom začal závodit za SK Smíchov. Později se Smíchov zapojil do Klubu vodních sportů, kde jezdil Josef Holeček, olympijský vítěz z Londýna z roku 1948, ten vzal Alfréda pod svá křídla a na vypůjčené lodi vyjeli do Finska.

„Jedeme vyhrát olympiádu,“ přesvědčoval nevěřící sluchy Holeček.

„Moc jsem si nevěřil. Byl jsem z levého břehu Vltavy, z toho ušmudlaného smíchovského břehu a sláva přicházela vždy na pravý břeh.“

Byla to jen pověra?

„Pepa Holeček vyhrál zlatou. A já dopadl jinak. Ujeli jsme na vodě tři. Američan Frank Havens, Maďar Gabor Novak a já.

Bylo mi dvacet dva let.

To byla šance!

Jedu do poslední otočky.

Jeden ze dvou spolujezdců narazil na záď mé kanœ. Udělal mi hodiny. To je věc!

Už je nedohoním.

Ale přece jenom jsem udělal bronz. Kdybyste jej chtěli vidět, tak leží v modré krabičce.“

A Alfréd Jindra ukazuje ze svého invalidního vozíku směrem k vitrínce. Vše je tu přizpůsobeno pohybu člověka, jemuž se scvrknul jeho svět.

***

»Jaké bylo to první setkání s Otou Pavlem?«

Cítím, že se Alfrédovi příliš do odpovědi nechce. Drží hlavu vzpřímenou, pozoruje mne svýma pronikavýma očima. Bože, tohle že je sedmdesátník, tak tvrdě bojující s osudem? Tenhle statný a sugestivní muž?

»Já na to první setkání nerad vzpomínám. Já jsem Otu vlastně dost zklamal.

On se objevil z ničeho nic u vody a já jsem zrovna tahal loď z vody po perném tréninku. Byl jsem pěkně utahanej. Dva dny před tím jsem si sjel Budějovice. Měl jsem toho všeho plný zuby.

Ota přijel, sedl si na břeh a pravil:

„Hele, Alfréde, nemohl bys mi povídat o závodění a o tom, jak na to jdeš. Já o tom moc nevím!“

A já mu odpovídám:

„Oto, neblázni, já na to teď právě nemám. Co chceš vlastně vědět?“

„Jak se startuje, jak je to s dráhou, jak je to všechno kolem a taky by mne zajímala vaše hantýrka, to mne Alfréde hrozně zajímá. No, a samozřejmě ty věci okolo vás a tak mezi váma!“

Já byl ale tak utahanej, že jsem nemohl a vlastně jsem nebyl ani schopen cokoliv říct.

„Heleď, já vím, že je to blbý, ale ty mne snad uvěříš, já ti nejsem schopen teď mnoho říct. Víš, co uděláš nejrozumnějšího? Seber se, a dojdi za klukama a oni ti pomohou, oni tě budou orientovat. Oslovíš Božu Karlíka, zeptáš se Honzy Felixe a máš to doma!“

Trochu jsem zapomněl, že Honza Felix nerad vykládá, zato Honza Kudrna byl ukecanej dost a dost, takže se ho mohl zeptat na všechno, co potřeboval.

Dopadlo to tak, že si za nimi zašel. Zpovídal i ty, co dělali rozhodčí, prostě všechno dobře dopadlo. Ale mne potom strašně mrzelo, že jsem to nebyl já, kdo mu pomohl. Teprve později mi došlo, že Ota vlastně měl takovou představu, že ho vezmu do lodě a řeknu mu: tak se podívej, takhle to vypadá na startu, takhle to zažiješ, když se opřeš o veslo, takhle je to na řece, takhle to vypadá, když je řeka klidná a třeba, když jedeš proti proudu. Všechno zažít na vlastní kůži, když pojedeme spolu v lodi.

Přišla nekonečně dlouhá pauza.

V té pauze jsme se neviděli.“

***

Před Olympijskými hrami v Helsinkách v roce 1952 jezdil Alfréd Jindra za Armádní tělovýchovný klub. Forma byla vynikající.

Ale Jindra nebyl pouze vynikající kanoista. Jako voják se stal i vynikajícím střelcem.

Po Olympiádě se dostavila naléhavá žloutenka.

Jindra neudrží v ruce ani pádlo. Samozřejmě že ani pušku. Ruce se roztřásly.

Dře jako kůň, ale je to zlé. Přichází obrna. Manželka volá doktora Ludvíka Schmida. Ten proslul tím, že byl vždycky u toho, když na obrnu umírali sportovci.

Jindru odvážejí na Bulovku.

Uplynulo čtyřicet let od té doby, kdy osud určuje jeho další životní dráhu, kdy putuje z nemocnice do Jánských Lázní, kde prožívá osudové chvíle čekání.

Čekání na smrt?

Čekání na život? Pohnout prstem na noze zde trvá rok.

Takový závod o život může podstoupit pouze chlapisko typu Alfréda Jindry: čidlo nezničidlo.

***

Kapitola III (Ota Pavel)

Můj kamarád Alfréd Jindra vyhrál pár závodů a pak dostal zánět mozkových blan. To byla tedy druhá velká nemoc po překonané žloutence. Olympiáda v Melbourne byla zase vzdálená jako měsíc anebo jako slunce a přinejmenším jako Honolulu. Někdo tomu říká vůle, ale jestli to byla vůle, tak měl vůli jako pivovarský smíchovský kůň anebo jako selský kůň z Domažlicka.

Sotva se mohl postavit na nohy, vzal na hřbet kánoi a donesl ji k vodě. Co jiní dostávali do vínku, to platil zlatem.

Neměl co na sebe, žil z ruky do úst. A neměl pořádné kamarády, měl jen řeku.

Vltava byla tehdy rozvodněná a on si řekl, že za té velké vody pojede z Budějovic do Prahy. V loděnici mu loď zamkli, aby nemohl jet. Přinesl si z SNB potvrzení, že na řeku může a tak mu loď museli vydat.

Ve vesnicích byla pohotovost a na řece byly velký vlny. Ale jeho divoká voda táhla, chtěl být kdysi pilotem, pak námořníkem a vojákem.

Ani jedno se mu nesplnilo, a tak byl vlastně jen kanoistou.

Tady měl možnost poprat se s přírodními živly a překonat je a stát se odvážným. A tak dal kánoi na vodu a vplul na řeku. Řítil se řekou, propadal se do propustí, jel tak rychle, jako snad žádný kanoista nikdy nejel, snad jenom legendární Indiáni na divokých řekách, kteří tu vratkou loď vymysleli.

Před hospodou U lavičky ho to hodilo do peřejí. Už z dálky viděl, že je zle. Ty peřeje měly vlny jako domy, které se bortí. Vlítl do toho a uviděl před sebou kopce vody. Pod ním byla potopa a nebyla to modrá voda, ale černá voda jak peklo. A poznal poprvé naplno, že řeka je také zlá a zrádná, jako jsou lidi, že není jen dobrá. A tehdy ho poprvé napadlo, že ho chce zabít a třásl se strachy. Začal se s tou vodou prát jako s nepřítelem, postavil loď na bok a skákal po vlnách. Voda mu chtěla vzít pádlo, a on jí je vyrval.

Když vyplul z peřejí, byl vyřízený. Podařilo se mu dostat se do louky a padl do trávy.

Pak si sedl na obrácenou kánoi a díval se zpátky na peřeje. V tom si uvědomil, že se na něho někdo dívá.

Otočil hlavu a uviděl starého hajného. Měl bílé vlasy a vousy a vypadal jako Bůh. Alfréd si uvědomil, že ten hajný se na něho díval celou dobu, protože byl bílý ve tváři. Hajný vytáhl tabatěrku, podal mu cigaretu, zapálil mu ji.

Alfréd do té doby nikdy nekouřil, ale teď si cigaretu vzal, žmoulal ji mokrýma rukama a nepřítomně hleděl před sebe.

Hajný zmizel jako pára, neřekli si ani slovo, snad se ten hajný lekl – uviděl v Alfrédových očích smrt.

***

»Dlouho, předlouho, jak jsem pravil, jsme se neviděli.

Až jednou, seděl jsem doma po obrně a pojednou zazvoní telefon.

„Tady Ota. Hele, já k tobě přijdu na kus řeči.“

Já jsem byl opravdu rád, že někdo přišel, protože všichni známí už si řekli: ruce pryč od Jindry, on je teď chromej a sedí doma, tak se mu raději vyhneme na sto honů.

Těch lidí, kteří takhle neuvažovali, a kteří zbyli, těch bylo opravdu strašně málo.

Ota přišel, a já jsem ho v prvním okamžiku nepoznal.

Nemít očí a také nemít zkušeností z fotografování, kdy jsem cvičil paměť na obličeje, tak jsem Otu nepoznal. Ten krásnej chlap, co míval těch svých pětaosmdesát, se proměnil ve velikou kouli přes stovku.

Ta koule zahlaholila:

„Ahoj, jak se máš?“

Potom jsme se posadili proti sobě a já jsem pocítil, že ten čas, který nás rozdělil, není, že ta doba, která od našeho posledního setkání uplynula, že není.

Zvláštní.

Řekl „ahoj“, a všechno bylo tak, jako bychom se rozloučili včera, jako kdyby mezi nás neukrajoval čas dlouhé dny a měsíce, všechno to bylo jako včera. I když jsme věděli, že každý z nás si prožil kus tvrdého osudu.

A jeho druhá věta?

„Hele, Alfréde, máš tu něco k pití?“

„Vodu, sodovku, studený čaj.“

„Tak dobře, já si to jdu udělat.“

Šel do kuchyně, z lednice, vytáhl sodu, uvařil si čaj a mezi tím vypil dobrý litr vody.

Já jsem jenom zíral, co se to vlastně děje.

Ota zřejmě moje vyděšení zachytil.

„Já jsem na tom tak, že musím pořád pít. Musím se stále zalejvat vodou. Dali mi v Bohnicích takový prášky, že mne to nutí stále pít; mozkový pleny se mne nedovlhčujou.“ A povídá dál a já mu skočím do řeči:

„Počkej, Oto, vždyť tohle všechno já nevím.“

A potom vyprávěl, jak to s ním v poslední době bylo. Co se stalo. Nemohl jsem uvěřit.

Ale já jsem přece z řeky na tebe volal »Ahoj, Oto, jak se máš« a potom jsme kecali u břehu řeky a všechno se mi zdálo, že je naprosto v normálu.

„To je pravda, já jsem možná v tu chvíli v normálu byl, ale to jsem se vrátil z nějakého léčení. Já už normální nejsem, já už jsem na půl blázen.“

Tohle řekne dospělý chlap a tečou mu při tom slzy a já vím, že to bylo právě proto, že věděl, že si to u mě může dovolit. On se mi později přiznal, že mu ty slzy tekly nad tím, když mne viděl, jak vypadám.

Říkal si: co z toho chlapa zbylo. Já měl tak okolo šedesáti kil. To bylo ze mne všechno.

Vykládal, jak ho pronásleduje nemoc a také si postěžoval, že ať je kdekoliv na světě a odborníci se na něj podívají, nakonec se nemohou dohodnout, jak to vlastně s tou jeho nemocí je. Jenom kroutí hlavou.

Byli jsme oba štastní.

Bylo to moc smutné setkání.

Ale my byli šťastní, protože jsme si nemuseli vykládat takové ty hovadiny o tom, jak kdo „báječně“ vypadá, jak je to se ženskými. My jsme taky ty chvíle přerušili a dlouho jsme spolu mlčeli. Pochopil jsem jasně, že si i v tom mlčení rozumíme, že se i v mlčení dokážeme poslouchat.

A nebylo to jenom při tomhle setkání.

To se stávalo, i když jsem přijel auťákem na návštěvu a on z ničeho nic dokázal navázat. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak.

Ten den, kdy jsme se setkali po tom dlouhém, nekonečném čase, ten den, kdy jsme si stačili říct to, co jsme aspoň v první chvíli potřebovali o sobě vědět, tak si Ota sedl, opřel se oběma rukama za sebe a rozhodně řekl:

„Já o tobě napíšu povídku.“ „Ne, já o Tobě napíšu knížku.“

Co teď.

Pověsila se mezi nás chvilka ticha.

Potom říkám: „Dobrý.“

To bylo jen tak pro sebe.

Potom jsem vyhrkl nahlas:

„Vole, to bude průser, vždyť nás zavřou oba dva.“

Ota se zamyslel a kontroval:

„No a? Tak budeme muset sehnat třetího do mariáše!“

Nevěřil jsem, že opravdu tu povídku či knížku bude psát.

Ale od té doby jsme se začali navštěvovat zcela pravidelně. Dost často jsme vyjeli i k řece, čuměli jsme spolu na vodu a já jsem mu vykládal a vykládal.

Překvapila mě jedna věc: on byl přece už velmi zkušený novinář a já si všiml, že pracuje těma dřevníma metodama; stále píše, píše rukou na kousky papíru, často ani neodhlédne očima a stále si zapisuje, až mne to místy trémovalo.

Žádný diktafon, žádný záznam, stále psal. Když jsem si představil, že bych měl tak pracovat, takřka mne to děsilo.

Ale on to všechno zvládl.

Uplynuly asi dva měsíce a Ota mi volá:

„Tak Alfréde, už mám materiál na knížku. Ale nejdřív napíšu povídku!“

Nejdříve mně to vyrazilo dech.

Ale abych byl upřímný, zase jsem mu tolik nevěřil.

Potom mi řekl:

„Tak přijeď!“

A já za ním do Hradešínské a on si ze mne utahoval.

„Počkej, Alfréde, uvidíš, jak ti budou všichni závidět, protože ty vole budeš v čítankách a děti se budou muset o tobě učit a budou se muset o nás učit a dovedeš si představit všechny ty přiblblý a zneuznaný spisovatele, jak se budou kabonit a jak budou závidět a jak ti budou závidět kamarádi a jak tě budou proklínat, že se na ně zapomnělo a o tobě, že se budou muset učit z učebnic.“

Bylo to nenormálně zvláštní, protože my jsme semleli páté přes deváté, my jsme hovořili o všem možném, všechno jsme to dávali dohromady, ze všeho jsme si dělali prču a při tom jsme hovořili o tak vážných věcech, o věcech na hranici života a smrti a my při tom měli dobrou náladu a já jsem poznal, že hovoříme stejným jazykem a že ten život nijak vážně nebereme ani sebe ne a že si rozumíme.

Najednou Ota praví:

„Vezmi si domů raky, jsou čerstvě nachytaný, přivezl jsem je pro tebe.“

Ten těžce zkoušený člověk nikdy nezapomněl na kamarády a v každé chvíli myslel především na to, že jim udělá radost. To jsem velmi brzy pochopil, takový on byl – ať jemu samotnému bylo jakkoliv, ať se sám cítil zle, na druhého člověka nikdy nezapomněl. Byl otevřeným člověkem, člověkem laskavým a tolerantním, ale to neznamená, že by nedokázal říct otevřeně, co si myslí.

Dokázal.

Svojí laskavostí a tolerancí, svojí pozorností si na jedné straně dokázal získat lidi, ale na druhé straně mu otevřenost mnoho lidí nedokázalo zapomenout.

Abych to vyjádřil natvrdo:

Jako Žid byl povedenej.

Má strašně moc společného s Arnoštem Lustigem (střelec z 21. prosince 1926). Nikdo si nedokáže představit, jak právě tihle dva chlapi dokázali souznít. Při každém setkání o Arnoštovi vykládal. Co Lustig dělá, co mu napsal, na čem pracuje, co říkal jeho textům, jak spolu uvažovali, jak se pohádali a zase smířili, jak spolu nahlíželi na nejrůznější věci.

Arnošta Lustiga neznám, ani jsem ho neviděl, ale pochopil jsem, že pro Otu Pavla to nebyl jenom kamarád, ale celoživotní přítel a vzor člověka a tím myslím zůstal až do posledního vydechnutí.

Pro mne tedy kromě jiného zůstal Ota Pavel i pokladnicí vědomostí o Arnoštu Lustigovi.

Pochopil jsem, že oba chlapi byli pro sebe ohromnou oporou. Ota to dokázal naznačit člověku, že se o něho může opřít. To jsem pochopil i tehdy, kdy mne z auta vynesl na zádech do svého pokoje jako Bivoj.

„Sakra, chlape, ty máš sílu, kde se to v tobě bere.“

„Tak tuhle sílu mám, ale s hlavou už to není ono, vím, Alfréde, že už mně to tak nemyslí,“ svěřoval se.

A já jsem to vždy zaregistroval jako důvěrné vyznání opravdového kamaráda.

Potom přišla moje promoce a Ota se ozval:

„Tak ti gratuluju k promoci a ptám se tě. Co chceš teď dělat?“

„Teď chci dva týdny odpočívat,“ odpověděl jsem mu po pravdě.

„Dobře, ozvu se za dva týdny,“ pravil Ota.

Skutečně zavolal:

„Co tedy budeš dělat, jak ses rozhodl?“

„Mám tady nabídku: mohl bych dělat na Ústřední radě odborů.“

Ota se zamyslel a povídá:

„Tak to není pro tebe. Při tvý hubě, při tvé otevřenosti, tam se těžko prosadíš.“

Také to tak opravdu dopadlo a já jsem zjistil, že rok a půl nikdo nemá zájem.

A to mne Ota překvapil znovu.

„Pocem, Alfréde. Když dokážeš hovořit o tom, co napíšu, když dokážeš kritizovat jaký to je, co jsem napsal, když se se mnou dokážeš pohádat i o každou větu a přitom mně vlastně naznačuješ, jak jsem blbej, tak co kdyby ses sám naučil psát a prosadil se. Mluvil jsem s Věrou. Máš zařízený, že se představíš v rozhlase.“

Tečka.

Postavil mne před hotovou věc, jak to jen Ota uměl.

Věra Pavlová, jeho manželka, dělala v sekretariátu literárně–dramatického vysílání. Dohodla vše se šéfredaktorem. A tak jsem přišel. Tehdy ještě o holích, to jsem nebyl zcela na vozíku.

„Budete dělat sekretáře redakce.“

A já jsem zároveň požádal, abych mohl také spíkrovat.

„Dělat hlasatele, to bude také vaše povinnost.“

A dostal jsem čtyři a půl tisíce a to byly na tehdejší dobu pěkný peníze.

Potom jsme vypili kávu a já jsem dostal dva papíry se seznamem lidí.

„A tihle lidé do dvou měsíců odejdou z rádia. To bude rovněž vaše práce.“

Když jsem se vracel, svěřil jsem se Věře i se svojí pochybností nad těmi dvěma listy papíru se jmény, která mně nic neříkala.

„To je seznam paní Světly Amortové.“

Když neuposlechnu příkazu, tak ani nenastoupím, sdělila mi Věra a já už věděl, že se takhle chovat nebudu, protože jsem se tak nechoval celý život.

Když jsem to sděloval té paní na osobním, tak mi zcela přátelsky řekla:

„Vy, pane, to budete mít asi v životě těžké!“ Nikdy jsem nepochyboval, že nebude mít pravdu. „A v rádiu zvlášť. To musíme zařídit jinak, já se o to postarám.“

Brzy jsem poznal, že se o mne opravdu postarala. Za dva dny jsem se jel představit znovu a to do zpravodajství ke Květoslavu Faixovi (narozen jako Bono Vox z U2 nebo dobrý hlas do médií už 10.5.1924):

„Tak co s tebou. Jakou potřebuješ židli. Tu o trošku větší, dobře, budeš ji mít. Já vím, že bys chtěl do sportu, ale sporťáků je dost a jsou dobrý, já potřebuju zahraniční politické komentátory. Půjdeš tam.“

Za dva dny jsem seděl v zahraničně politické redakci. Seděla tam totální nula, která o tom nic nevěděla. Za tři měsíce jsem se musel naučit všechno, co je potřeba, abych vůbec obstál. Za půl roku jsem už jel. Potkal jsem slušný lidi, kteří dělali slušnou novinařinu, potkal jsem profesionály a charakterní lidi, kterých bylo v rozhlase dost.

Asi za půl roku přišel jeden pracovník a pravil:

„Alfréde, víš, nic proti tobě, ale ty když mluvíš, tak se s těmi lidmi bavíš. Ty jako bys tam seděl a oni byli v tom studiu s tebou. Je to v pořádku a nezakrývám, že to málokdo umí, ale musíš si uvědomit, že tohle ti budou za chvíli lidi závidět.

Z tebe čouhá při povídání ta fabrika, odkud jsi přišel, z tebe čouhají modráky, ty nejsi intelektuál.“

„No tak já ti moc děkuju, že jsi mi to řekl.“

On se usmál a odvětil:

„Vážený příteli, druhou olympijskou medaili ti tady, v rádiu, už nikdo nedovolí, abys udělal. S tím počítej.“

Moc jsem tomu nerozuměl, a když jsem později žebral na rádiu, aby mi dovolilo udělat aspiranturu na vysoké škole, řekli jednoznačně: NE! Rozhlas to nepotřebuje!

Čekala mne další štace v rozhlase. Studio sedm.

To byla parádní práce a já byl na ni dostatečně připraven; takovou nabídku jsem přece nemohl odříct. Zajímaví lidé, zajímaví hosté a také řada průšvihů, ale to, si myslím, ke každé profesionální práci patří.

Ani tam to netrvalo dlouho, protože si zase další pracovník všiml, že vedoucí redaktor chodí o holi a přijímá tak hosty. To se jaksi nehodilo.

Nepůsobí to dobře, nevypadá to esteticky. Nikdo nikdy z těch hostů mně to nedal ani náznakem najevo, že by jim to vadilo. Ale přesto jsem vadil. Až později jsem pochopil, že to bylo jisté místo na rozhlasovém výsluní, o které byl značný zájem a které se neodmítá.

A tak jsem byl přesazen a mne to ani moc nepřekvapilo.

Ovšem stanice Hvězda a hudba na ni, to nebyla zrovna moje parketa. A tak jsem při putování rozhlasem poznal celou řadu vynikajících odborníků, rozhlasáků, kteří rozuměli lidem, vynikající fachmany, od kterých by se měl člověk každý den učit a obdivovat je.

A také jsem tam poznal neuvěřitelnou řadu neschopných kariéristů a loktařů; seskupili se v tak neuvěřitelné síle, že to člověku až bralo dech.

A protože jsem si později dovolil říct to, co si myslím, a řekl jsem to zřejmě příliš nahlas (znamení Beran zkrátka umí být od rány), příliš otevřeně, tak jsem se dostal až do katakomb, jak se říkalo dokumentaci, a v roce 1992 jsem nakonec z rozhlasu odešel definitivně.

Miroslav Jelínek z Práva lidu to byl, kdo mi podal pomocnou ruku.

Tenkrát jsem vlastně poznal, o co jsem přišel, když jsem se dostal do novin, když jsem měl možnost poznat samostatnou práci i atmosféru novin. Hovořím o tom čase, kdy jsem k poznání přišel, kdy jsem měl možnost srovnávat situaci se situací v rozhlase.

Ale mně se to všechno jevilo jako něco, po čem jsem toužil, kdy jsem nemusel vynervován pobíhat s páskami po budově, ale samostatně vymýšlet a dělat svobodnou práci. Měl jsem možnost poznat všechno z ještě té černé novinařiny od špíglu až po tisk.

Možná, že mne opravíte, možná, že jsou dnešní zkušenosti už docela jiné, to uznávám, ale já jsem tu sdělil pocit začínajících devadesátých let a taky pocit člověka, který chtěl z novinařiny poznat všechno a přijít jí na kloub.«

Alfréd dovyprávěl a my jsme cítili, že je nutné se nadechnout, že je potřebné právě v tuhle chvíli nestěžovat si na tíhu všedních dní, které přicházejí s neúprosnou pravidelností, nicméně přicházejí.

Na stole ležela Čítanka pro učně.

V čítance je podstatná část povídky Oty Pavla o kamarádovi ing. Alfrédu Jindrovi a je tam také rozhovor s hrdinou knížky, jenž se teď nehrdinsky zamýšlí nad současnými problémy lidí. Musel ve svém životě odpovídat nejenom na otázky čítanek, ale na otázky provázející ho každým dnem.

***

Kapitola VII (Ota Pavel)

Po dvou letech nemoci byl vyčerpaný a zdálo se mu, že nemůže dál.

Dával si takové otázky jako:

Co bude dál?

Co bude dál, když nakonec budou přinejlepším jenom berle?

Co to bude prokrista za život?

Dostavila se krize. Veliká krize.

Pomáhal mu z ní všemi silami asistent František Véle. Nikdo nevěděl, že si Jindra opatřil pistoli. Dal za ni předtím ohromné peníze. Pistole se přiloží na spánek anebo do úst a konec.

Ale nechtěl to dělat v ústavu. Dovlekl se do starého domu. Nabil pistoli a o pár metrů dál uviděl starou velkou plechovku od marmelády. Vzpomněl si, jak děti jásaly, když jim vystřeloval opičku anebo zrzavého medvěda, a jak padaly na dno střelnice voskové růže. Namířil na plechovku a stiskl kohoutek. Vyskočila do vzduchu. Měl tedy už zase pevnou ruku. Další rány vystřílel do kamenné skály a jako by s každou ranou něco přicházelo:

***

Ta myšlenka na sebevraždu visela několikrát v rozhovorech.

Nejenom v rozhovorech Oty a Alfréda.

Myšlenka na sebevraždu nás pronásledovala v mnoha rozhovorech, kdy se objevila samota a chyběl člověk.

Kdo nepotkal vražednou samotu srdce a duše, dost těžko pochopí.

Kázání a moudra jsou vzácná a potřebná, ale myšlenka na sebevraždu přichází často a je záludná, protože navštíví člověka, když je zoufale sám a nikde na blízku není Pomoc.

Stačí slovo a podaná ruka.

Stačí, aby se na blízku objevil Člověk.

Znovu jsme se k téhle myšlence vraceli.

Byl úplně normální, všední, blbý den, ještě k tomu pátek, ale nemohu si pomoci, v kuchyni bylo příjemně, klábosilo se, ten poněkud smutný obrázek Vyšehradu jakoby se rozjasnil, jenom Ota Pavel na fotografii Pavla Váchy se stále stejně tvářil, díval se na nás a jakoby říkal: „To se vám volové klábosí, a kde máte Arnošta?“

Arnošt právě to dopoledne vyprávěl ve Washingtonu na semináři o tom, co je dobro a zlo a chystal se do Prahy, kde otevře školu tvůrčího psaní.

Nalistoval jsem si závěr osmé kapitoly povídky, protože bohužel tu knížku o Alfrédovi Ota nenapsal a nikdy nenapíše.

Povídka ji nahradí.

***

Kapitola VIII. (Ota Pavel)

Když má dobrou náladu, vezme si své staré červené potrhané reprezentační tričko s vybledlým lvem a cvičí. Musí cvičit, aby to, co vystavěl, zase neumřelo. Cvičit není u něho vítězit, ale cvičit je žít, i když to žádný sportovní výsledek nepřinese. Musí cvičit, aby mohl žít, být inženýrem, dávat konzultace matematiky po telefonu, zúčastnit se automobilových soutěží, ve které pořád věří a snad někdy jet do té Akkry. Cvičí a myslí na to, že jeho dcera Evža už také jezdí na kajaku do míst, kde sídlí divoké kachny a jeho synek Karel se zajímá o lodě. A myslí na to, jestli budou šťastnější, anebo jestli budou prokletí jako on. Nejde na to dnes odpovědět. On byl prokletý, ale i šťastný. Protože život není jen plavba po Vltavě, hledání té staré kovárny, ze které zřejmě načerpal na celý život sílu, život je také cesta po prašné poušti. Cvičí a za ribstoly má jediný obrázek. Namalovalo ho nějaké dítě a jeho děti ho přinesly z mikulášské besídky. Na tom obrázku je malá loďka. Voda je zelená, loďka je červená. Ta loďka má bílou plachtu a nebe je modré. Je to velké a krásné nebe. Ta červená loďka je veselá, nebojí se velkého moře, tak jako se někteří lidé nebojí života. Už léta chtěl napsat pod tu loďku jednu myšlenku, ale nikdy to neudělal. Byla to myšlenka, o které uvažoval, když celé roky ležel a nehýbal se. Prosil jsem ho, aby mi ji řekl.

„Alfréde, vždyť jsi můj kamarád!“

Neusmál se, měl zřejmě o kamarádství jiné představy. Ale tu myšlenku starou jako starý Řím anebo staré Řecko, mi nakonec řekl a z jeho úst zněla ne jako fráze, ale jako pravda:

NADĚJE UMÍRÁ NAPOSLEDY.

***

Tak končí svoji povídku o velikém kamarádovi můj kamarád Ota Pavel.

Učte se žít jako lidé, vzkázal ing. Alfréd Jindra v čítance mladým lidem.

Na vozíčku nás jel vyprovodit do pátečního dne.

A všechno, co v sobě člověk skrývá poníženého a zrazeného a malého a nanicovatého, jakoby se proměnilo v ten nádherný a slunečný den, jímž byl přiblblý pátek, který nenávidím už proto, že v tom dni odjíždí z města člověk, kterého mám rád.

Tenkrát jsem o tom ale nepřemýšlel.

Zřejmě proto, že i ve mně byla živá Jindrova a Pavlova naděje.

Živoucí jako nikdy předtím.

ÚTRŽKY ŽIVOTOPISU (ŽIVOTA NA ROZTRHÁNÍ)

2. července 1930 se narodil v Praze otci Leo Popperovi a matce Hermíně třetí syn. Dostal jméno Ota (vzor Dobrota).

červen 1939 – rodina se stěhuje do Buštěhradu, na hospodářství svého dědečka Ferdinanda Poppera. Pamětní desku na domě, kde rodina bydlela, někdo sprostě ukradl. To, že je nyní na budově hudební školy v Buštěhradu, je spíš náhoda.

15. února 1943 – Hugo a Jirka, bratři Oty, jsou odvlečeni do Terezína

červenec 1944 – Ota vyšel ze třetí třídy měšťanky v Buštěhradu

prosinec 1944 – otec Leo jde do Terezína

od roku 1944 do roku 1945 pracuje Ota na šachtě „Prago – důl Dunderka“ v Dubí u Kladna

léto 1945 – rodina Popperových je pohromadě a vrací se do Prahy do Farské ulice v Praze 7

1946–1948 – Ota studuje na doporučení Arnošta Lustiga obchodní a jazykovou školu

1949 – přichází do sportovní redakce Československého rozhlasu

1951–1953 – nastupuje vojenskou základní službu v Rokytnici v Orlických horách v Bohosudově

22. srpna 1952, Emma Srncová má deset let, Rudolf Krautschneider má devět let – „Stanu se spisovatelem,“ píše Jiřímu

16. října 1952 – „Také jsem se definitivně rozhodl, že nezůstanu na vojně ani v Obraně lidu. Nemám na to odvahu. Potřebuji volnost. Víš, že jsem zvyklý vždy ven do Branova, do přírody a pak, máma by nás nikoho neměla. Začínám měnit názor na vojnu, poznávám skvělé velitele. Vyhrál jsem 100 metrů, v botách, v soutěži jednotky, kde běželo 110 lidí.“ Podporučík Ota Popper

11. ledna 1956, Eda Ingriš měl akorát 50 let a 11 měsíců – Ota se oženil s Věrou Novákovou a má s ní syna Jirku

od roku 1956 do roku 1957 je sportovním redaktorem STADIONU

od roku 1957 do roku 1966 – je redaktorem měsíčníku Československý voják

1960 – maturuje na střední škole pro pracující

srpen 1962 – letí do New Yorku s Duklou Praha na fotbalový turnaj milionáře Coxe

únor 1964 – účastní se IX. Olympijských zimních her v Innsbrucku. Je postižen ve svých 33 letech silným záchvatem maniodepresivní psychózy, která s ním zametla mnohem brutálněji než trojský koník

duben 1964 – hospitalizace na psychiatrické klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze

27. března 1967 – „Ono psát o sportu je vděčné, protože se tím zaobírá hodně lidí. Ale mé nejtajnější přání je – jestli budu zdráv – napsat o normálním životě, o starém Proškovi, o Fraňkovi z Rozvědčíka, o poustevníkovi ze Skryjí, knížku povídek o našem tátovi a mámě,“ píše Hugovi

listopad 1967 – první povídka o rodině je v konečné verzi skvělá: „Kapři pro wehrmacht“ z cyklu Smrt krásných srnců (1971)

15. března 1970 – „Pro mě to bylo jako kdybych vylezl na Mount Everest,“ píše Ota svému bráškovi Hugovi ve chvíli, kdy vyšla jeho povídka Smrt krásných srnců

podzim 1970 – „Jsem přesvědčen, že další věci z toho kraje se mi musí povést, jinak jsem srab,“ píše v dopise 9. října 1970 a sbírá materiál ke scénáři filmu Poslední ráj a o Fialovém poustevníkovi

31. března 1973 – narozeniny ing. Alfréda Jindry, je mu teprve 43 let – Jirka, bratr Oty, odváží svého pacienta po šestnácté do výzkumného ústavu psychiatrického v Bohnicích

31. března 1973 – ošetřující lékař v Bohnicích oznamuje Jiřímu, že jeho bratr Ota zemřel odpoledne, jeho srdce přestalo pracovat. „Svět se zřítil; jakoby v tu chvíli můj skončil s jeho životem,“ napsal Jiří. „A také vím, že nikdy nebyl jenom můj, že opravdu teď patří všem.“

Kapitola První MOMENTY NENÁVRATNA čili Arnošt Lustig

Paříž je ideální místo ke vzpomínkám. A také k setkávání. A vůbec, dobře se tam klábosí; ne že by se jinde neklábosilo podle chuti, třeba v žižkovské hospůdce: Osudová přitažlivost.

Zašli jsme v jedné uličce poblíž Seiny na koňak a na kávu. Taková menší společnost, moc jsme se neznali, doprovázel mne kolega astrolog (Petr Messany, 30. listopad 1935), protože i hvězdopravce občas bolí nohy, a pozorovali jsme proud ulice.

Tekl zvolna, trochu líně, byl květen před mistrovstvím světa ve fotbale, všude plakáty a míče, a místo obrazů panovníka obraz Michela Plattiniho, což není samozřejmě nic nenormálního, protože Plattini je ve Francii fotbalový Bůh a před mistrovstvím světa si to uvědomoval takřka každý.

Nejel jsem ale za mistrovstvím koženého míče, jeli jsme se podívat na výstavu, kde bylo možno spatřit „sedmý div světa“, tedy ten vzácný pylón z Alexandrie.

Soused si objednal ke koňaku ještě něco na čtení. Číšník, stejně líně jako ta ulice, mu přinesl Miroir du Cyklisme, což je jeden z nejprestižnějších sportovních žurnálů v Evropě; věnuje se cyklistice, jak možno vyčíst z titulu.

Náš soused si v něm se zaujetím listoval, což mě upozornilo, že má určitě něco společného se sportem.

Nemýlil jsem se.

Za pár chvil se projevil jako sportovní novinář–veterán, který se zajímal o hokej, ale také, a to především, o cyklistiku.

„Tak tady tiskl Ota Pavel povídku OMYL – UNE ERREUR. To byl stejně skvělý reportér. A hodně se toho naučil ve Vojáku. Škoda, že o něm někdo nenapíše. Ale taky kdo. Nevím už kolik jich z té redakce žije. Jan Brychta je v Londýně, Pavel Kohout byl pouze takový host, snad ještě je na živu ten Brůna, nevím, co píše!“

Řekl si pro sebe host malé pařížské uličky, směřující k Seině.

„Na živu jsem, a o tom, jak napsat o Otovi, budu přemýšlet!“ Odpověděl jsem mu způsobem, který mu poněkud vyrazil dech tak, že vyprskl originál francouzského koňaku, což je přinejmenším dost nehospodárné.

Potom jsme se pustili do debaty.

Jak pravím, Paříž je ideální místo ke vzpomínkám.

Zrovna v téhle chvíli na setkání myslím.

***

Jdu do Kaprovky ke knihkupci Bohuši Fišerovi, kde dnes podepisuje svoje knížky Arnošt Lustig.

Ráno jsme si tu schůzku nad knížkami umluvili. Autogramiáda je vždycky zajímavá věc. Setkáte se s lidmi, každý něco utrousí; přání, vyznání, připomínku, tu povzdechne a tu zavzpomíná.

O tom, jak podepisoval Arnošt Lustig v knihkupectvích podél řeky Mississippi, jsem už psal. A velmi mne potěšilo, když jsem zjistil, že velký rozdíl mezi Iowa City a Smíchovem, aspoň při té autogramiádě, nebyl.

V knihkupectví se už utvořila parádní fronta.

Délka fronty by tady mohla klidně svědčit o tom, kdo podepisuje a koho mají čtenáři rádi. Snad nejdelší byla na Roberta Fulghuma, ten vedl kromě dalších aktivit asi 25 let společný podnik s malířem Zdeňkem Hajným na Chodově Galerii ke Světlu (Zdeněk Hajný se narodil 30. leden 1942 ve Vsetíně, včera by tedy oslavil svých 75 let, ale zemřel 1.3.2014, adresa zůstává Zakouřilova 955/9, 140 00  PRAHA 4 Chodov, GPS souřadnice: 50.033003144, 14.494248799 atd. atd.)

„Nemohla jsem Vás chytit, volala jsem na Hrad, a nikdo to nebral.“ Oslovila Arnošta první čtenářka.

„Po osmé jsem odešel, ale tady se domluvíme.“

Čtenářka mu předkládá knížku. Arnošt ji otevírá, je to poslední vydání Tma nemá stín. K podpisu přidává poněkud kulatější srdce.

„To jsem začal kreslit teprve nedávno. Vím, že Havel končí podpis malým srdíčkem. Já zase tímhle baculatým, no vono když se to tak vezme, tak je to spíš prdelka. Ale ta také není k zahození.“

Čtenářka poděkuje a odchází.

„Mám vás celého dokonale přečteného,“ oznamuje další čtenářka autorovi.

„To mi neříkejte, dokonale přečteného mne nemá ani moje stará.“

Fotoreportér z Nedělních novin předkládá vizitku.

„Tak pro Nedělní noviny udělám rozhovor velmi rád, protože jim šéfuje Honza Šmíd, a ten dělal ve Washingtonu báječnou česnekovou pomazánku. Pozdravujte ho.“

Nad stůl s knihami se sklání statný, zavalitý muž „pan Vajíčko“. Arnošt ho vítá:

„Pocem, proč ses neozval. Já tě hledal v Londýně a tys mi dal zřejmě špatné číslo. Tak se podívej, tenhle člověk byl na mé party při prezentaci Dity Saxové. Londýn je moje šťastné místo, vyšlo mi tam několik knih.

Tenhle člověk nedostal pozvánku a já ho protáhl na autorskou party za jahody se šlehačkou, které mi slíbil. Já jsem dodržel slovo a on taky.

Tam jsem se dozvěděl, že se do mé agentky zamiloval jeden vysoký anglický důstojník. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale on byl tak vlivný, že si ho Eisenhower vybral jako poradce ve válce.“

Přicházejí další hosté autogramiády. Když požádá jeden z novinářů Arnoštovu sestru o autogram, přivede ji do rozpaků.

„Já přece nejsem důležitá.“

„Naopak, ta je z nás nejdůležitější,“ vykřikne Arnošt.

Autogramiáda pokračuje. Uprostřed svých čtenářů, uprostřed svých hostů je spisovatel, o jehož světové proslulosti nepochybuje snad ani největší skeptik.

Domluvili jsme si, že si budeme povídat o našem nejlepším kamarádovi – Otovi Pavlovi.

Arnošta čeká ještě redakční rada Playboye, které předsedá. Večeří se v Jaltě. Připomíná:

„Určitě si vzpomínáš, jak jsme šli oslavovat knížku, anebo dobře prodanou povídku. Ono s povídkou to máš stejné, jako když dobře prodáš foxteriéra. U povídky záleží na tom, abys ji také co nejlépe a pokud možno několikrát prodal. Zrovna dnes ráno mi volal překladatel z Londýna, že jeden z nejprestižnějších žurnálů otiskne třetinu mé knížky, a to ještě v létě.“

A také si připomínáme, že jsme se právě tady, kde zasedá rada Playboye, sešli, abychom oslavili vydání knížky. A když vrchní spočítal outratu, musel dát Ludvík Souček do zástavy svoje světle hnědé kožené sako.

Ráno je přinesl vrchní do redakce v Jungmance a já mu doplatil čtyři stovky.

„No vidíš, tobě vždycky všechno vycházelo,“ obrátí se na mě Arnošt, „my jsme zpočátku mysleli, zda nejsi u vojenských tajných. Ale brzy jsme poznali, že lítáš ve stejných průserech jako my. A často kvůli nám.“

„Drbali nám hlavu a kopali do prdele, ale byly to pro nás dobré časy, já jim říkám veselá bída.“

Hledali jsme tichý kout a malou hospůdku, až jsme se usadili v zahrádce před žižkovskou nálevnou. Několik lavic a nad námi zbitá prkna.

Ale bylo nám dobře. Věděli jsme jenom jedno. Někdo nám chybí. Nejenom v téhle chvíli.

Na každém kroku nám chybí.

Arnošt Lustig:

„Mluvili jsme mnohokrát o tom, proč mi tady chybí Ota Pavel. Chybí mi pro tisíce důvodů, pro které chybí lidi, kteří se vzájemně doplňovali.

Jeden odpadl a ten druhý vlastně závodí jako s jednou nohou.

A také mi chybí z takových dětských důvodů. My jsme byli kamarádi od mládí.

My jsme spolu rostli a sledovali, jak nám to spolu jde i nejde. Ty jsi nás přece znal, byl jsi jeden z nás.

Já bych řekl, že to byla taková veselá bída.

Byla to veselá bída, tvůrčí bída, ale byla i veselá i tvůrčí, a na tu bídu zapomeneš, a to veselé a tvůrčí zůstává.

Já si vzpomínám, jak jsme si četli rukopisy. Jistě bys našel v mém rukopise pár slov, možná pár vět od Oty a v Otově rukopisu pár slov a pár vět mých.

Na tom ale nezáleželo. Důležité bylo, že to byla naprosto upřímná kritika. Ale nebyla to kritika monopolní.

My jsme si s tou kritikou mohli naložit, jak jsme uznali.

Měli jsme se tak rádi, že jsme nikdy tomu druhému neřekli nic podlého, nic pod pás, nic co by ho mohlo poškodit.

Měli jsme radost ze své práce a dokonce i z toho, že jsme si mohli takhle vyměňovat své názory.

Já jsem kamarádil nejvíc s Jirkou.

Byli jsme spolu v ghettu v Terezíně ve Velké pevnosti a potom i v Osvětimi.

Já měl strašně rád oba bráchy. Popperové se jmenovali. Byli pyšní za války na tu svou křesťanskou árijskou polovičku po mamince, a stejně tak po válce zase byli pyšní na tu po tatínkovi židovskou polovičku.

Oni se potřebovali odlišit od masy.

S Jirkou jsme se zapsali na vysokou školu sociálních a politických věd. To byla krásná škola. Tatínek mně slíbil, že když Jirka vystuduje, když udělá první státnici, tak dostanu tisícovku a když dostuduje školu, tak dostanu pětitisícovku. To jsem opravdu dostal.

Já myslím hlavně za to, že jsem ho honil do práce. Jirka byl totiž básník, romantik, blbnul s holkama, psal básně a málo se učil.

Tak jsem ho musel honit.

Někdy mu to všechno lezlo na nervy, ale i on sám chtěl školu dokončit.

Chodil jsem k němu domů, a když jsem tak jednou přišel k Popperům na večeři, tak jsem tam potkal mladého kluka, byl to vazba, vysoký chlapec s andělskou tváří a především štíhlý.

„To je náš nejmladší brácha. Byl tady celou válku, pracoval na Kladně v dolech, zatímco my jsme byli v ghettu.“

Moc se mi zalíbil.

Vznikala mezi námi taková příznivá chemie.

„Co děláš,“ ptám se ho.

„Prodávám DDT. Mucholapky. S tatínkem.“ Potom se chvilku odmlčel a dodal.

„Právě dnes jsme prodali celý vagón, ale ten vagón byl prázdný, a když na to přišli lidi, tak nás honili, ale nedohonili, protože já jsem rychlejší než tatínek. Takže jsem v bezpečí, ale jestli je to bezpečí trvalé, to nevím.“

„To je ale blbý. Ty ses přece nenarodil proto, abys prodával DDT!“

„Já taky hraju hokej za Spartu.“ Odpověděl.

„To tě neuživí. Co takhle kdybys dělal v rádiu?“

A tak jsme se domluvili a já jsem ho propašoval do rádia.

Ota se osvědčil. On akustik, já díky jeho vlohám dvojnásob žoviální kamarád Lustig.

Kdyby se neosvědčil, tak by ho vyhodili.

Byl výbornej. Byl pilnej, byl pracovitej a nadanej.

Měl dost elánu a také pochopil rychleji než ti druzí, že musí mít vzdělání.

Musí absolvovat základní sumu vědění, co ví člověk o člověku a co znamená světová literatura.

Román má přece historii tisíc let a povídka ještě delší. Povídky v Bibli byly před dvěma tisíci lety. To všechno musel přečíst, nastudovat, vědět.

Zapsal se na večerní školu na gymnázium.

Vstával ve čtyři hodiny ráno. Pracoval na sobě bez milosti. Přečetl ruskou literaturu od středověku až k novověku, anglickou a francouzskou od středověku až po moderní dobu, zajímala ho americká literatura.

To všechno poctivě četl a přečetl.

Rozhodl se, že bude spisovatelem, tak jako se někdo rozhodne, že bude hodinářem.

My jsme byli spolu v rádiu, vídávali jsme se takřka denně. Já jsem byl od roku 1945 na volné noze a v rozhlase od roku 1948. Rozhlas nás poslal do Izræle spolu s Lidovými novinami a tam jsem potkal Ludvíka Aškenazyho a ten mne vyzval, abych s rozhlasem pracoval nastálo.

Tak jsem šel pracovat do rádia.

Mně se ta práce šíleně líbila.

A taky jsem si brzy uvědomil to, co věděl Ota, že si musím dát tak deset, patnáct let, abych dohonil vzdělání.

Tak jsme studovali.

Taky jsme se bavili o filozofii, sociologii, vedli jsme nádherné debaty.

A když se mne ptáš, zda jsem tenkrát psal povídky, tak ti odpovídám, že jsem psal pod pseudonymem ALUS do časopisu Partyzán šílené blbosti. To bych raději nečetl, kdyby to šlo, ale jistě že je jednou číst budu.

Zkoušel jsem beletrizovat svoji zkušenost.

Brzy jsem přišel na to, že je nejlepší beletrizovat to, co si myslím. Ne to, co jsem poznal, ale to, čeho jsem se dotknul.

A tu první otištěnou povídku bys měl znát, protože se jmenovala PORÁŽKA a otiskli jste ji vy, ve Vojáku.

Ivo Štuka tenkrát říkal, že je to existencionalismus a já jsem se strašně lekl, protože jsem si myslel, aby to nebyla nějaká nakažlivá choroba.

V redakci pracoval jeden velmi zajímavý člověk, kterého jsem měl nesmírně rád. Jmenoval se Jaroslav Čech. Byl to velmi elegantní důstojník, vzácný člověk. Zahynul prý tragicky v Rusku.“

(V tu chvíli jsem vzpomínku Arnošta Lustiga přerušil. Jaroslav Čech, náš skvělý kamarád, odletěl jako novinář do Číny s Armádním uměleckým souborem. Na zpáteční cestě využil pozvání vojenského ruského letectva, a aby se dostal dřív domů, použil vojenské letadlo. Letadlo havarovalo, Jaroslav zahynul.

V těch dnech jsem měl v redakci službu. V první polovině představení Dürrenmattovy hry Návštěva staré dámy mne vyvolala uvaděčka do kanceláře ředitele. Služba ministerstva obrany sdělila redakci tragickou zprávu s tím, že má zároveň povinnost sdělit katastrofu rodině. Ten úkol připadl na mne. Jaroslavova žena s dřívějším návratem svého muže počítala, protože s ním před odletem telefonovala. Čekala ho, a přišel jsem já.

Sdělit takovou zprávu nejbližšímu člověku je tragický úkol, na který se nezapomíná. Stejně tak jako není možné zapomenout na dobré srdce Jaroslava, které patřilo celému tvůrčímu kolektivu.)

Arnošt Lustig:

„Byla to zajímavá a zvláštní romantická redakce. Tam se diskutovalo, zda je to správné, zda je to stranické, prostě o všech takových blbostech, ale bylo to o tom, čemu mladí lidé věří. Ale povídce je upřímně jedno, zda je křesťanská, židovská, komunistická, důležité je, aby byla především kvalitní.“

A z redakce, ve které pracoval Ota jako sportovní publicista, jsme se přenesli na univerzitu do Washingtonu, kde přednáší Arnošt mladým adeptům literární práce.

„Moji studenti čtou knihu Jak jsem potkal ryby. Ale aby nedošlo k omylu. My samozřejmě máme před sebou celou řadu povídek, ale povídka je vlastně záminka k tomu, abychom mohli hovořit o zákonech stavby, struktury, skladby, stylu, námětu, zápletce.

Kdyby ses zeptal, od koho se Ota nejvíce naučil, tak ti odpovím, že to byli především tři spisovatelé.

Jedním byl Ivan Sergejevič Turgeněv (narodil se 9. listopadu 1818, Orel, Rusko, stejný pašák narozený v den jako Roxanne Shanté, Pepa z tria Salt N Pepa nebo Plzeňák Ladislav Sutnar), pro vybírání námětu, jakoby ze skutečnosti, jakoby to byli živí lidé, ale nikdy to nebyli jenom ti živí lidé, to byl jenom podklad, a on rozeznal, jak to dělal Turgeněv.

Druhým spisovatelem byl Hemingway, to byl člověk, který miloval přírodu a příroda byla pro něj část veškeré volby námětu. Třetím byl Isaak Emmanuelovič Babel, velice objektivní, když popisoval ruskou revoluci.

Tihle tři spisovatelé ho strašně ovlivnili, ale protože byl talent a osobnost, tak si z nich vzal jenom to, co jeho osobnost podporovalo. Jeho osobnost byla vlídná a laskavá a určovala ji láska k české zemi.

On měl opravdu tu zemi tak rád. Jeho rodina měla příbuzné v Jugoslávii, v Kanadě. Ale jeho nikdy nenapadlo, že by mohl opustit zem. Nebyla to samozřejmě celá Česká republika, třeba sever mu moc neříkal: Most a nebo Ústí nad Labem, ale Středočeský kraj, ten miloval.

Samozřejmě že rád vyrážel třeba do Budějovic na lodi. Pro něho se život měnil v dobrodružství. Stane se něco zcela obyčejného, ale když na to vzpomínáš, tak literatura to ozvláštní momentem nenávratna.

Ota propojil několik talentů. Lásku k zemi a lásku k prostým lidem.

Podívej se, on třeba psal o sportovcích: při tom ovšem psát o sportovcích znamená psát o vítězství a porážkách. O možnosti vítězství, které se změní v porážku.

Ve sportovcích nacházel, tak jako Řekové našli v legendě o Sisyfovi klíč k osudu člověka; valíš kámen, valíš, a když už jsi nahoře, tak on spadne a musíš začít znova. A tohle jednoho dne přestane, protože jednoho dne umřeš.

Ota si ten Sisyfův kámen našel ve sportovcích.

Každý sportovec byl jiný; ono to vypadá, jako by to byly jednoduché příběhy, ale ony měly několik vrstev. To byla legenda o Sisyfovi.

On vytvářel nové mýty.

A to vše pod záminkou, že píše o sportovcích, a on to možná ani nevěděl: možná, že právě to byl jeho spisovatelský instinkt.

Ota je pro mne jako když máš ve své pracovně obraz, na který se každý den díváš. Ota je pro mne obraz, který ve mně denně ožívá.

Ten prostě ve mně je.

To je krvinka.

Jiná krvinka je můj táta.

Jiná z těch krvinek jsou kluci, kteří umřeli, když jim bylo čtrnáct. Chodil jsem s nimi do školy.

Po válce nám nebylo zle. Tak ti mohu odpovědět na tvou otázku.

Opravdu zle nám bylo, když přišla na Otu nemoc.

My jsme měli takové ujednání, že kdykoliv to na něj přijde, tak já ho odvezu do léčebny.

Ota měl hroznou sílu.

Jednou tam strašlivě ztřískal dva zřízence–opatrovníky, kteří se měli o něho postarat. Byly to vazby, takže nakonec ho ztřískali oni a svázali.

On později odpoledne zavolal a pravil:

„Hele, já jsem tady zbil opatrovníky. Kup dva kartony Amerik a přines mi je, abych jim měl co dát.“

A tak jsem zašel tenkrát do Tuzexu a cigarety pro ně jsem mu přinesl.

Jednou mne Ota zavřel ve svém pokoji, donutil mne svléknout košili, hodinky a otevřel zásuvku s dlouhými noži.

Byl to lovec.

Zeptal se.

„Máš strach?“

Těžko se popisuje takový pocit, ale především mně bylo strašně smutno.

Smutno ze situace, ve které jsme vedle sebe a proti sobě. Smutno ze situace, ve které je můj kamarád.

Potom jsem ho odvezl do nemocnice.

Osud je velmi nespravedlivý k některým lidem a k Otovi byl rozhodně nespravedlivý. A mně bylo smutno, že tak hodný a spravedlivý člověk dostal těžkou nemoc.

Když jsem odjížděl, stál před léčebnou náklaďák s uhlím. Uhlíř byl šofér a zároveň nosil uhlí v nůších. Já jsem ho podejel a úplně jsem rozbil předek auta.

Vůbec jsem nepřemýšlel a vůbec jsem nezaregistroval, že měl ten náklaďák korbu spuštěnou. Pod korbu jsem vjel. Šofér přišel ke mně a pravil:

„Pane, vy jste zešílel! Podívejte se na své auto!“

„Já se vám omlouvám, vím, že je to moje vina, vy za nic nemůžete. Ale mně je to jedno.“

On se na mne nechápavě podíval a já mu vysvětlil:

„Podívejte, já jsem odvezl kamaráda tady ve vedlejší ulici na psychiatrii, je to strašně hodnej člověk a tak jsem vás přehlédl.“

Bylo mně všechno jedno, akorát jsem věděl, že musím s autem do opravny.

Měl jsem strach o Otu, měl jsem strach o své děti. Říkal jsem si: teď se svěřím osudu, on přece nemůže zaregistrovat, že já z něho mám strach. A moje děti už vůbec nechápaly, že by pro ně mohl být nebezpečný.

O tom všem jsem nikdy neřekl ani slovo. Jsem přesvědčen, že v něm byla někde do poslední chvíle života jakási kontrolka.

Jednou mi řekl:

„Nejhorší není být blázen a mít nemocný rozum, ale ještě horší je, že je to nevyléčitelné.“

***

Strašně chybí.

Kdyby mně někdo řekl, dej levou ruku, aby byl Ota živ, tak tu ruku obětuju.

Ale zároveň si říkám, jestli se mu neulevilo, když umřel, ale v tom není ani vteřina cynismu. On měl šílené bolesti a hrozný vztek, že nechápu, že duševní bolest je mnohem horší než tělesná.

Jednou si přede mnou začal pálit ruku.

„Co to proboha děláš!“ křičím na něj.

„Chci ti jenom dokázat, že tělesná bolest není nic proti duševním útrapám.“

Jeho ten rozum bolel, on ho trápil.

Bolest je neviditelná.

Mít soucítění je proti tomu všemu velmi slabé.

Nevím, zda to není hřích, ale kladu si otázku, zda mu ta smrt neulevila, nepomohla.

Kolikrát mně psal dlouhé dopisy, upozornil na to, že se budu těžko vracet ve chvíli, kdy zůstanu déle; my jsme oba měli tuhle zemi rádi.

Neměli jsme se zle a, i když přišla někdy bída, znáš to, když je člověk mladý, je pro něj bída spíš sranda.

A hlad jsme neměli nikdy, ale nemohli jsme samozřejmě chodit do hotelu Jalta.

Ptáš se, jak se cítím já sám, jaký mám pocit. Odpovídám, že se mi daří v současnosti dobře. Každý člověk hledá a musí najít smysl své existence a já myslím, možná že je to pošetilost, ale opravdu si to myslím, že jsem smysl své existence našel.

Je v knížkách, které píšu, o čem je píšu, a kdyby lidé kolem mě, i ti nejbližší, nebyli nemocní, tak bych byl jedním z nejšťastnějších lidí. Ale jak mohu být šťastný, když se dotýkám neštěstí někoho jiného?

Nechci jít do detailů.

Máš rodinu a v té rodině je někdo nemocný.

Vybírání popelnic je kapitola smutná, ale dá se léčit.

Tomu člověku dáš najíst nebo ho vyléčíš.

Ale jsou nemoci, ze kterých už nevyléčíš, a to mne mrzí. Umírají lidé.

Přiletím z Washingtonu do Prahy a lidi říkají:

Víš, že umřel Jiří Fried, před tím Aškenazy, před tím Kainar, Jariš, Drda, Otčenášek. A já ti mohu udělat seznam přátel a kamarádů, kteří jsou mrtví. To je jistě i tvůj pocit, taky ho zřejmě takhle prožíváš.

Ale ty ses mne ptal, jak se mi vede.

Vyjde mi pět knih v Čechách a šest v Americe.

To není špatné. Já o tom mluvím jako o cihlách, ale my se z toho ani neposereme, je to ta iluze, že pracujeme pořád, že stále stoupáme na svůj nepřekonatelný Mount Everest.“

***

Hospůdka se zalidnila, neslyšeli jsme už vlastního slova. Náš soused od vedlejšího stolu přinesl kupu knih.

„Jste to opravdu vy, pane Lustig?“

„Jsem to já,“ odpovídá Arnošt a ptá se na jména a při tom se dozví všechno o rodině obdarovaného.

„Víš, co mne uspokojuje,“ obrátí se na mne.

„Mne uspokojuje, že mé knížky vycházejí česky a vycházejí nádherně a potom vycházejí v američtině stejně jako v češtině.“

A potom jsme si připomenuli první knížku.

„Byla to Noc a naděje v roce 1958. V Americe už vyšla osmkrát. Teď vyjde Noc naděje, Démanty noci a Tma nemá stín, to vyšlo v omnibusu už třikrát, teď vyjde Ulice ztracených bratří, Neslušné sny (což je jenom americký název pro knížku Nikoho neponížíš, protože to se jim nelíbilo, jim se to zdálo jako náboženská literatura) a koncem roku vyjde knížka Dům vrácené ozvěny.“

Mluvil jsem s Karlem Kachyňou a on se zmínil o vašem projektu.

„Ta povídka, kterou jsem mu předložil, se jmenuje Člověk ve velikosti poštovní známky a je to o učiteli polského původu, půl Židovi, půl nežidovi, jmenoval se Janosz Korcza a byl to ředitel sirotčince a učitel, kterému nabídli, aby odešel do podzemí, protože jeho děti budou do týdne zaplynované. Ale on odmítl a vzkázal, že svět, který plynuje děti, takový svět pro něho není a šel s nimi do plynu.

Jednou jsem dostal z Izræle dopis od svého kamaráda a na té známce byl Janosz Korcza. Podle toho jsem napsal povídku. Ten příběh patří do situací, které mne dojímají.“

***

Město už pohltila tma, květnová noc byla stejně horká jako v červenci.

Arnošt odjel tramvají na Pražský hrad, kde při svých pražských pobytech bydlí jako host Václava Havla.

Ota Pavel byl ten večer přítomen s námi.

Kapitola druhá: DÍVAT SE PŘÍRODĚ POD SUKNĚ tisíc jedna repríz jednoho Petra Haničince

Jeho hlas je nenapodobitelný. Propůjčil ho inspektoru Columbovi a lidé ho poznají. Je to jedna z mnoha nespravedlností, co jich na světě chodí: herec sice vytvořil řadu nádherných rolí v divadle, a lidé je neviděli. Hrál v seriálu, a protože to bylo v režimu minulém, jakoby nehrál. Nezáleží přece na tom, zda je něco dobré či špatné, záleží hlavně na tom, jak se co hodí do politického poblitého krámu a české bramboračky. Česká kotlina už delší dobu ztratila kritéria a přenechala je snaživým „mafiánským znalcům“ posuzujícím dějiny od data, kdy se narodili.

Herec hledal svoje role, svoje postavy, měřil je zkušeností a zralostí, trápil se nedokonalostí role i svojí, až došel k nezapomenutelnému mistrovství. Vyhýbal se stranickým legitimacím a sekretariátovým ztrátovým čachrům, a proto jsme ho neviděli v různých, většinou zbytečných debatách, jako byly „sedmičky“ či „osmičky“. Zdárně na ně kašlal a vstupoval do lidských bolestí a radostí především tím, že podával svědectví o osudech lidí: protože je důvěrně znal, protože prožíval složitý osud, byly to postavy pravdivé, věrohodné, nebylo nutné příliš stylizovat ani se tvářit namoutě civilisticky a tak zakrývat nemohoucí héreckou techniku.

Haničincovo herectví bylo a je nezastupitelné, hledání postav logické. I když nevíme, zda postavy hledaly Haničince či on hledal je. Ale jak ho znám ze života, zřejmě se se všemi postavami domluvil. Ať hraje mafiána, bankéře či Belzebuba, vždycky je v tom pravdivý lidský rozměr: vždy je v tom Haničinec.

Když jsem ho hledal v Bratronicích, v tom místě na zemi, kam se stěhoval tatínek Popper s maminkou Hermínou a Hugem, všichni věděli, kde bydlí ten herec, co má baráček pod hřbitovem, a co chodí s panem starostou na pivo a partičku karet. A Petr se netají tím, že je rád v tom kraji, který k Otovi patří a kde nedaleko odtud pochází básník, jenž tak důvěrně Otu znal. Dnes jeho zpěv má stejný respekt jako Otova próza. Ten básník se jmenuje Karel Šiktanc, letos mu bude 10. července čerstvých 90 let fantazie zaživa, jako slova že jsou kladiva a myšlenky jsou šelmy kočičí, nesmrtelné, i když musel psát tenkrát pod pseudonymem Pecháček.

Píšu tedy, že jsem hledal herce, o kterém jsem věděl, že vypráví povídky Oty Pavla a že je to jeden z interpretů, který v rozhlase četl Otovu povídku dvacet minut naživo, a té jeho interpretaci naslouchal reportér Karel Malina, důvěrný přítel Otův z rozhlasu; převzal péči o svého kamaráda po takových matadorech, jako byl Arnošt Lustig a Ludvík Aškenazy a také Švédka Esse Almerudová, co Otu zbožňovala a zbožňuje. Několik let psala o Otovi doktorskou práci na švédské univerzitě a na světovém sympóziu akademiků vystoupila na fóru a sdělila všem přítomným, co znamená lidský příběh mého kamaráda pro chladné Seveřany a svět.

Kdybych napsal, že se její vystoupení setkalo s ohlasem, byla by to fráze jako prase. Jako vypůjčená z denního tisku, ovládaného kmotry babiši. Její referát byl doslova třeskem, bombou mezi dobře živenými akademiky z celého světa. Dozvěděli se o člověku, co miloval Berounku a Sázavu a své brášky a pronásledovala ho lidská zloba a závist. V tom kraji nechal své zdraví a své nejlepší prózy.

Přiznám se, že jsem si nejprve pro sebe říkal:

Celou povídku a naživo, to je pěkná odvaha nebo, chcete-li, „chucpe“.

Jak to Haničinec zvládne. A vidíte, on to zvládl a my, co jsme v tom pořadu o Otovi každý z jiného důvodu účinkovali, ani nedýchali. Bylo to zvláštní, protože jsme povídku znali písmeno od písmene.

V mém případě není divu, protože jsem všechny povídky i reportáže četl s Otou už v rukopise a potom je ještě prohlížel Arnošt, Otův přítel nejbližší, a někdy také Jiřina Trojanová; byla velikou Otovou obdivovatelkou, psala řadu let svůj román a psala ho tak dlouho, až její značka JT odešla do věčných lovišť. Mne si vyvolila, abych jí připomenul, že jej Otovi slíbila. Já jí to ale musel připomínat ve chvíli, kdy zněl Čajkovského koncert B–moll a její rakev mířila do strašnického pekla. Smutné upomínání.

I to jsou osudy některých románů.

Vysílání skončilo, všichni jsme Petrovi blahopřáli, Esse si to zaznamenala a ještě druhý den už ze Stockholmu mi volala, jak je ten pan Haničinec zajímavý člověk a že by ho poslouchala třeba celý den a jak vlastně si našel správně Otu Pavla, protože si nedovede představit, že by někdo jiný mého přítele interpretoval.

Tím jsem pochopil, proč se Petr do Otových próz tak zamiloval.

„V době, kdy se valí na posluchače ze všech stran krev a násilí, hladí mne i mým posluchačům duši. Když se tak dívám na své záznamy a na své poznámky, mám tady napsáno: byl dokonale český a taky dělám už jeho povídky tisíckrát a ještě dvěstěkrát k tomu. Na velikých jevištích, a také v hospůdkách, kde upraví jevišťátko kdesi v rohu, jako to bylo například naposledy při vystoupení pro myslivce.

On píše o tatínkovi, rybách, o svobodě, o volnosti duše. A tak byl všude Ota Pavel přijat velkolepě. Nezáleželo na tom, jak byla veliká posluchárna a kde to bylo.

Zmínil jsem se o hospůdce a zákoutí, kde poslouchají myslivci, to je jeden příklad. A potom jsem se vydal na pozvání do Kanady a ve Vancouveru jsem vyprávěl tentýž příběh krajanům.

Bez honoráře, za letenku.

A potom jsem ho dělal také v Indii, kde jsem točil film o Nehrúovi. V Indii znělo slovo Oty Pavla opravdu zvláštně.

Bylo to zvláštní. Všechno.

Nic nebylo připravené, a kdosi se pojednou zeptal, zda bych něco neudělal pro pracovníky vyslanectví, pro obchodní zastupitelství, také pro naše lidi, co pracovali v Indii. Samozřejmě, že jsem přikývl.

Neměl jsem s sebou text, ale to pro mne vůbec nic neznamenalo. Spíš si vždy kladu otázku, zdali toho všeho není nějak moc, zda jsem to všechno nedělal už mockrát.

Ale to je přece zcela jiné prostředí, zcela jiná situace, to je situace úplně nová.

Zdálo by se, že se nedá opakovat.

Potom se najednou člověk zamyslí a text mu naskočí, zrovna tak jako tenkrát v Delhi:

Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy, rohy a staré vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruckem selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu.

Pojednou tuším a potom si už uvědomím, že souzním s tím textem, že jsem se spojil s člověkem, který tohle psal a už se nedá ustoupit, už se na to nemohu zkrátka vykašlat, už to nelze.

Člověk si uvědomí tu krásnou češtinu a jí vyprávěný příběh; jako bys jej důvěrně znal, možná i proto, že se vlastně pokaždé znovu a znovu stáváš tím člověkem; to poselství ti předává a už se z toho nelze vymanit, už jsi v tom a s tím se nedá nic dělat než pokračovat.

Pokračovat v souznění, pokračovat v příběhu.

Zároveň ti chci odpovědět na otázku, jaká ta vyprávění jsou a jaká je při nich atmosféra.

Jak jsem říkal, mám za sebou víc než tisícovku repríz, ale neexistovalo, že by po jedné nebo po dvou povídkách ti lidé, kteří poslouchají, byli lhostejní, neúčastní nebo byli mimo.

Nezažil jsem taková vystoupení.

Jenom kolikrát jsem to udělal ve Viole a nemohu říct, že by přišlo publikum, které bych nezaujal. Samozřejmě že je každé představení jiné, ale v podstatě se dostává vždy do velmi podobné atmosféry.

A to nejzajímavější vystoupení, neopakovatelné a nenapodobitelné?

To mohu odpovědět jednoznačně.

Buštěhrad.

Místo, kde se odehrává podle mého názoru jedna z nejsilnějších a nejskvostnějších Otových povídek, Kapři pro wehrmacht.

Starosta Buštěhradu mne pozval a pravil:

„Přijeďte k nám. Přijeďte k nám vyprávět mezi naše lidi.“

Vystoupení bylo ještě v nepříliš upraveném kině. Ale naprosto narvaném. A v prvních dvou řadách seděli lidé, kteří si rod Popperových pamatovali.

„A ti všichni, tady ti důchodci, to všichni zaplatili lístky?“ zeptal jsem se, protože jsem byl uvyklý pražským zvyklostem.

„Ne, tady mohou důchodci chodit na kulturní osvěženíčka (Osvěty o světu) zdarma. Jako v Praze jezdí v metru a tramvajích a autobusech.“

A tak jsem měl proti sobě dvě řady pamětníků. A teď mně šlo hlavou: co se stane, když si Ota Pavel něco vymyslel, když to nebude pravda, co se mnou ti pamětníci udělají, jak budou reagovat?

Jednoduše řečeno, měl jsem pěknýho lufta. Pavel napsal laskavý a pozorný pomník pro svého tatínka. Na to má právo, to je věc jeho autorské licence a fantazie, ale tady jde o zcela jinou konfrontaci.

Jak tohle může celé dopadnout?

Dopadlo to parádně.

Do mého vyprávění nikdo ani nedýchal, a když skončila druhá povídka, někdo vykřikl:

„Jé, to je krásný, to je báječný vyprávění a ještě řekněte, jak tatínek prodal to neoseté pole.“

A tak jsem nebyl jako účinkující sám, protože se stalo něco mimořádného; pamětníci začali vstupovat do vyprávění a vytvořila se atmosféra, která se nedá nikým a ničím narežírovat.

Vystoupení v Buštěhradu bylo rozhodně nejlepším, jaké jsem v těch tisíci reprízách zažil.

Samozřejmě, že se při každém z těch vystoupení přihodí něco, co by stálo za zaznamenání, ale prozatím nikde nedošlo k takovému souznění, které by si Ota Pavel zasloužil, jako právě v Buštěhradu.

Je to podle mne zcela logické.

Pro mne je ze všeho nejzajímavější, jak moudrý a chytrý tatínek našel pro svoji rodinu krásné místo a to nedaleko Prahy. Bylo to místo nejkouzelnější a určitě jím zůstane. Tam učil i nejmladšího syna, Otu, jak se dá dívat pod sukně přírodě. (Kurva, to je krásná metafora, to mne napadlo, když jsem se dnes ráno před sedmou probudil.) Ty přece znáš důvěrně ten nádherný, voňavý kout okolo Berounky, okolo přívozu.

Vyprávěl jsem Otovu povídku Běh Prahou a věděl jsem, že to není zrovna nejrozumnější a nejbezpečnější, protože je nutné, aby poslouchali lidé stejné krevní skupiny a stejného porozumění. Mnohokrát jsem to dělal ve Viole a tam jsem cítil, že pořád poslouchají nejenom lidé stejné krevní skupiny, ale také fízlové.

Dělal jsem ve Viole třeba Heineho Madam, vy pláčete, a tam chodila Charta a za nimi fízlové, kteří je sledovali, a proto nám to zakázali. Heine je jenom básník, samozřejmě, ale když popisuje, jak německá vojska vstupovala a dupala jak divá zvěř do Francie, když popisuje výpady proti hrubosti, sprostotě, násilí, každý věděl, co si z jeho metafory vzít pro sebe a jak jí porozumět.

Musím se ještě vrátit k reakci diváků v Kanadě. Když slyšeli povídky o tatínkovi, o rodině, nehledali samozřejmě jinotaje, o jakých teď hovoříme. Oni si představovali českou krajinu, ten líbezný kout světa, oni si představovali chalupy a řeku a svoje vzdálené blízké a často vyslechli příběhy se slzami v očích. Rozeznávali v těch příbězích kus českého smutku, kus českého splínu.

Samozřejmě je možné interpretovat některé prózy vesele, s humorným přízvukem, jako je ten o mucholapkách či jiné, ale myslím si, že to není ono, že to nejdůležitější je v poloze tragické, lidské, v poloze prožitku člověka, který nabízí divákovi otázku o sobě a ptá se diváka, jak to prožívá a cítí on. Je v tom kus exulantské otázky, tak jak to známe z Komenského (berana). Myslím si, že je z toho všeho stále něco v nás a je to bytostně české a bytostně lidské, a proto není nutné se za ty slzy stydět, za tu touhu po české krajině, po domově. To už by musel být pěkně okoralý a otrlý člověk, aby si to nepřiznal.

Vyprávěl jsem pro Čechy a pro Moraváky a pro Slováky, a tam jsem si uvědomil, a to zdůrazňuji a chtěl bych, abys to zdůraznil, jak dokáže všechny Ota oslovit a vyslovit za ně pocity, třeba před tím skrývané.

Neříkám tím samozřejmě, že by jeho povídky byly jenom o českém smutku.

I to jsem si při vyprávění uvědomoval.

Tohle určitě znáš:

Náš tatínek na cestě světem zestárl a projevovalo se to i na rybách. Stále chtěl ulovit svoji velikou životní rybu. Ale s velkými rybami je to složitý. Jak zaberou na slabý cajk, tak ho přetrhnou, a když chytáme na silný cajk, tak většinou nezaberou. A pak je to většinou jako v životě: to, co moc chceme – toho nikdy nedosáhneme.

Tatínkovi zabralo na přehradě u Skochovic asi pět sumců, lidově sumárů. Jeden ho dokonce i s loďkou táhl na délku jednoho fotbalového hřiště. Pak mu to opět přetrhl.

Jednoho dokonce dostal. Asi pětikilového sumce s fouskama a malýma, záhadnýma očkama. Vyhlížel jako černý sele. Zpočátku měl z něho tatínek velikou radost. Ale přece jen si uvědomoval, že to není ten pravý sumec a když nám ho ukazoval, řekl o něm:

„Ten je pumprdentlich.“

Tatínek nikdy přesně nevěděl, co tohle slovo znamená, ale s oblibou je používal. Prý je to jako když jde krásná dáma v plesových šatech anebo v báječném kožichu, všichni přihlížející jsou paf, a ona při tom šlápne do hovna. Tohle byl krásný sumec jako dáma v černých plesových šatech, ale bohužel to nebyl sumec velký.

Tak vidíš, to jsi určitě poznal.

A Pumprdentlich z Návratů, to je povídka, která vždycky zabrala.

Ve chvílích, kdy se ukazovalo, že je nálada poněkud tísnivá, že převládá nostalgie. Aby nás nezahltila úplně, tak těm svým věrným posluchačům určitě vystřihnu tatínka a Pumprdentlich.“

***

Petr Haničinec má pravdu.

Taková nálada se vytvoří na mou duši především tehdy, když zazní některá z prózy mého kamaráda Oty.

Ale tentokrát to myslím všechno zavinila Radka, věrný druh Petra Haničince. Nebo abych jí nekřivdil, možná vůně dortu co upekla a potom jej láskyplně potírala náramně voňavou jahodovou marmeládou, i když Petr upíjel z lahváče a nabízel moravskou slivovici.

Vůně koláče přivolala vzpomínku na tatínka Poppera a jeho obdivovatelku, která mu to nikdy neřekla; tatínek Popper někdy bral ženskou zvostra. Bydlela u přívozu a strašně ráda vyprávěla o Otíkovi a jeho zálibě v borůvkových koláčích:

„Však pojďte dál a já vám budu o tom trochu vyprávět, co já jsem se tady na tom přívoze najezdila a kolik lidí jsem tu potkala a kolik lidí vyslechla.

Ale pan Popper, to byl opravdu fešák. Mně se líbil, a jemu se hlavně líbila moje prsa. Víte, jak se to tak říkalo, já měla nejkrásnější prsa tady v okolí a on to věděl, ale proto mě nemusel ještě honit po lese, já jsem se tenkrát rozhodla, že bych mu stejně nedala, ale teď, když už je mi osmdesát pryč, tak se na to na všechno dívám docela jinak a hlavně vidím toho fešáka pana Poppera a jeho klučinu Otíka, který se tak zamiloval do mých borůvkových koláčů a měl je nejraději, když byly ještě teplé a potom říkal:

„Paní Vlková, to jsou nejlepší koláče s borůvkama v Evropě!“

Byly opravdu dobré, to mohu potvrdit. A Radka Haničincová peče stejně takové. I když jsem se jí zapomněl zeptat podle jakého receptu. Možná, že recept ani paní Vlkové nepřiznala.