Honza Dědek, i když nebyl svědek svědění svědků Jehovových
v rozkroku na první prosinec 1996, ukuchtil ne letmé poohlédnutí po
fešandě Neneh i Sheryl Crow… dvě v jednom čísle Rock & Pop 12/1996 a
protože to není disco dědek, tak Neneh ocitujme i po letech jako šťávu a
příležitostnou královnu bálu… v sobotu 10. března oslavila zase mladost, mládí vpřed, když
láteří s páteří funky do zad… Raw
like sushi i sprcha s balzámem na organismy a uši
Švédská
jadrná odbarvená princezna bez pozlátka s čokoládově zbarvenou pletí se
v kolotoči příjmů, desek a pohyblivé slávy pousměje a precizně pohybuje už
přes patnáct let. Zázemí umělecké rodiny a nepřehlédnutelný (či spíše
nepřeslechnutelný) talent ji už v dětství stáhly do víru bohémského
života, plného massive attack dunivé hudby, zpěvu a tance, a tak zatímco její
spolužačky se dostaly do výčepu nanejvýš s tatínkem na jednu dávku
návykové cocacoly méně než návykové cyankáli, malá Neneh tam stála na pódiu a zpívala
své první písničky. Pokud ovšem zrovna nebyla se svým nevlastním otcem myšlenky
myšlenkami na některém jazzovém koncertu nebo ho doma uprostřed matčiných
barev, štětců a pláten neposlouchala, jak cvičí na trumpetu. O pár let později
to začala zkoušet s muzikou sama, střídala kapely a nástroje, okolnosti a
vyvrcholení, kulminace nápadů, podnikala bláznivé jízdy napříč spektrem
možností a cyankáli výhradně k tanci, syrové jako porce sushi, které sluší
jak bezdomovci, tak nejvyššímu funkcionáři funky. Podobný život končí často
totální sebezáhubou – nebo na čele hitparád. Neneh Cherry se v sedmnácti
definitivně rozhodla vytvořit nejkrásnější nástroj ze svého nezaměnitelného
hlasu a naplnit druhou ze zmiňovaných možností duhou až do oblak (do sedmého
nebe špásu propašovat jedině nestárnoucí krásu) času…
Narodila se takhle jarně švarně 10. března
1964 ve Stockholmu jako dcera švédské ilustrátorky Moki a afrického
perkusionisty Ahmada Jaha. Už ve dvou letech začínala cestovat po vlastních
nožkách, když doprovázela svou mami a nevlastního otce, proslulého jazzového
trumpetistu a hudebního Sandokana průkopníka arci myšlenek na notách Dona
Cherryho na jeho turné po Evropě, Americe a Středním Východě. Díky tomu může
dnes Neneh vzpomínat na setkání s Milesem Davisem a na pařížský koncert Jamese
Baldwina. Muzika kolem ní proudila s nepolevující nepřetržitou magickou
silou. „Občas jsem nad chováním svého
otčíma pociťovala rozpaky. Když šel třeba po ulici a hrál na flétnu, strašně
jsem si přála, aby byl stejný, jako ostatní tátové. Dneska jsem samozřejmě za
všechny tyhle zkušenosti neskonale vděčná.“
Většinu školního roku mezi cestováním
strávila Neneh v New Yorku. Tady se taky v roce 1979 jako
baskytaristka a doprovodná zpěvačka zvěstovatelka zlatého vokálu v hrdle
přidala k pseudo ska–punky kapelce The Nails (hřebíky až v kabelce). „Jakmile jsem objevila hlas Polystyrene
z kapely X Ray Spex, okamžitě jsem se do něj zbláznila, stoupla mi
sebedůvěra a rozhodla jsem se začít zpívat.“ V té době se taky
zkontaktovala s bláznivou bristolskou partou The Pop Group a jejich
kamarádkami The Slits, britskou i břitkou dívčí punkovou horečkou
v kapelovém pojetí dávek koňských do uší, vřava, ano ať žije vřava, která
v roce 1978 jezdila na turné s Donem Cherrym. Během roku se Neneh a
darebný Ari Up, prchlivý zpěvák The Slits, stali nejlepšími kámoši pod sluncem a
vyrazili za bláznivým dobrodružstvím, které začalo v Battersea
v Jižním Londýně a skončilo po 365 dnech a nocích flámů zpátky v New
Yorku.
Nějakou dobu pak Neneh pracovala jako
uklízečka, maďarsky takarítónő, jsou tam tóny vedle saponátů, dokud se jí
v roce 1981 neozvali její bývalí spoluhráči z Pop Group, Bruce Smith
a Gareth Sager. Tentokrát si podle jedné písně Rolanda Kirka říkali Rip Pig
& Panic a hledali sólovou slušivou strhující zpěvačku, tak proč to
nezkusit, troufalá slečno Šerinko. V sedmnácti letech se tedy fešanda
Neneh Cherry prvně stala středem pozornosti. Popsat styl Rip Pig & Panic by
bylo stejně těžké, jako nějak definovat anarchistickou minulost kapel the Slits
a The Pop Group. Balancoval někde na pomezí free jazzu, punku, funky, s určitými
stopami vážné hudby. Pro Neneh byl ale tenhle křest ohněm v roli sólové
zpěvačky vrcholně důležitou zkušeností: „Rychle
jsem si uvědomila, že v téhle kapele neexistují žádná hudební pravidla –
noty jsou plavidla i netradiční – všechno, co jsem kdy slyšela a chtěla
vyzkoušet, jsem mohla použít a ono se to tam šiklo. Předtím jsem se pořád
snažila něco ze sebe vydolovat, ale spolupráce s Rip Pig mě naučila, že
muzika se dá dělat s pouhým opakováním toho, co už tady dávno bylo, to
znamená, že si můžeš brát inspiraci, odkud se ti zachce, a dělat si s ní,
co uznáš za vhodné.“ Cherry to dělala, a to tak přesvědčivě, že ji na
jednom londýnském koncertu zahlédl producent John Callington, pracující
v té době na albu tématicky zaměřeném proti válce o Falklandské ostrovy
s Argentinou a modernější Evitou, a nechal ji na desku nazpívat dvě
skladby. Pro další hudební dráhu Šerinky ale bylo mnohem důležitější, že se ve
studiu sčuchla s Johnny Dollarem a Cameronem »Booga Bear« McVeyem, svými
budoucími spolupracovníky a producenty, se kterými si užívá výsluní na
superlodi jménem Hudba až dodnes. Jenže to se psal teprve rok 1982 a Neneh se
ještě se svou experimentální družinou rozcházet neodhodlala. Tralala.
K rozštěpení chemického vzorce Rip Pig & Panic došlo po třech albech
(jedině debut I
am Gold se dostal do britského žebříčku, byť pouze na sedmašedesáté
místo) o dva roky později – Neneh Cherry se ale rozhodla s kytaristou
Garethem Sagerem pokračovat dál. Zvolili si název Float Up CP, ale už po pár
měsících se jejich cesty rozešly a v té době už zcela sebevědomá kráska
začala pracovat na své první sólové demokazetě. Práce jí zabrala víc než tři
roky, během nichž si ovšem stačila vystřihnout perfektní duet s Mattem
Johnsonem ve skladbě Slow Train,
který se následně objevil na desce The The: Infected. Devítiskladbové demo,
docházející v roce 1987 na adresy všemožných gramofirem, obsahovalo i
píseň Buffalo Stance, která o rok
později zabodovala na třetí příčce britské hitparády. Z dnešního pohledu
je tedy s podivem, že nahrávka byla všemi renomovanými vydavatelstvími
odmítnuta a nakonec se objevila na etiketě nezávislé společnosti Circa Records
jen zásluhou přímluvy Matta Johnsona. Přitom Melody Maker v recenzi na
singl týdne prohlásil, že „Buffalo Stance
je postmoderní popová písnička par excellence, která beze švů spíchla rap, soul
a funky“ – výsledkem této „krejčovské“ práce bylo vystoupení Neneh Cherry,
v té době v osmém měsíci těhotenství, v populárním pořadu Top Of
The Pops a čtvrtmiliónový prodej desky jen ve Velké Británii. V Americe o
měsíc později vydaná nahrávka zakotvila na tři týdny v Top Ten a
prodejnost jen těsně nestačila na převzetí platinové desky – tenhle překvapivý
komerční ohlas na druhé straně Atlantiku ale zaznamenávala Neneh Cherry už na
krátké mateřské dovolené po narození dcery Tyson Cherry Kwewandy McVey (pro
sňatek se zpěvačka a její producent rozhodli až o rok a půl později). Dlouho si
na vzornou matku Neneh Cherry nehrála – už v červnu následujícího roku se
objevila druhá hitovka chuťovka Manchild
(o remixy na 12“ se postaraly pistole à la konkurence v Bristole: Massive
Attack a Smith & Mighty), která si sice v Británii vedla o dvě příčky
hůř a rovněž tantiémy nebyly zrovna na novou vilu, ale oba singly slibovaly
velmi zajímavou nálož na lože, na kutě na chutě s dlouhohrající prvotinou,
nazvanou kulinářsky Raw like Sushi. Právě Manchild přitom považuje Neneh Cherry za nejdůležitější nahrávku
své kariéry: „Byla to skladba, na které jsem prvně našla svůj vlastní styl,
polohu, která mně skutečně stoprocentně sedla a na níž mělo smysl pracovat.“
Debutové album Raw Like Sushi z roku 1989,
doplněné třemi vynikajícími klipy Jeana Baptista Mondiho, předčilo všechna
očekávání a po právu si vydobylo nejen komerční úspěch v podobě více než
dvou miliónů prodaných nosičů, ale i cenu v kategorii Mezinárodní objev
roku a Nejlepší zpěvačka roku při prestižních udíleních zlatých sošek Brit
Awards, po němž následovalo vítězství i v anketě časopisu Rolling Stone
v kategorii zpěvaček. Jenže všechno má svůj rub a líc a odvrácenou stranou
nenadálého úspěchu byl srdeční kolaps z pracovního vypětí (i když se
pochopitelně objevily zprávy, přičítající zhroucení drogovému návyku) během
živého vystoupení v MTV, které mělo propagovat nastávající turné, na němž
Neneh Cherry předskakovala Fine Young Cannibals. Není divu, že po tomto
nepříjemném prožitku se Neneh Cherry skoro na dva roky stáhla do ústraní a
vrátila se do rodného Švédska. Jak se ale následně ukázalo, netrávila tuhle
dobu zdravotními procházkami a praním plenek. Už v roce 1991 začala ve
staré konventní škole, kterou před dvaceti lety navštěvovala, s natáčením
nové desky, ale našla si čas i k natočení vynikající písně Colea Portera I´ve Got You Under My Skin pro
charitativní album na pomoc v boji proti protivnému AIDS likvidujícímu
tolik nešťastníků po sexu Red, Hot & Blue. Právě její verze
proslaveného hitu byla nakonec vybrána jako singl a sklidila nemalé úspěchy po
celém světě.
Druhé album dostalo název Homebrew a
znamenalo obrovský krok ve vývoji Neneh Cherry – jak pěvecky, tak i
zvukomalebně a módně lišácky. Právě k modernímu zvuku dost napomohl Geoff
Barrow, později proslulý studiový mág alba Dummy projektu Portishead. Definovat tuhle
nahrávku pomocí nějakých ustálených škatulek, musela by vzniknout mnohoslovní
sraženina složenina, které by beztak nerozumělo ani IQ hajzlbáby. Bylo by to
podobné, jako popsat stručně zvučně beatlovské Bílé album. Na Homebrew
najdeme stejně hojně zastoupený hip hop, soul a jazz, jako rock či pop. Žádnou
ze skladeb však nelze označit jediným přívlastkem. Snad by se to dalo nazvat
jako koule od Sněhurky, „cherrysmus“ od Šerinky, lekce sexy tance od
Šeherezády, což je sice naprostá pitomost, ale kdo si vzpomene například na
singlový duet Trout s Mikem
Stipem, postavený na vysamplovaném kytarovém riffu ze skladby Pusher amerických Steppenwolf, doplněném
jemnými strojovými bicími s podivuhodným zvukovým oparem a elektrizujícím
soulovým hlasem, pochopí, co tím míním nastínit. Neneh Cherry je totiž osobností,
která do svého pěveckého projevu vstřebala desítky stylů, se kterými se za svůj
krátký život potkala a za pomoci mimořádného hudebního cítění z nich
vytvořila esenci lučního kvítí, které hladí po jaru, esenci specifickou jak
vůně parfému Gio. I když se v jednom z prvních rozhovorů u
příležitosti vydání alba zpěvačka vyznala ze svých obav z příliš dlouhé
doby, která uplynula od vydání jejího debutu a strachovala se, že kdysi věrné
publikum mohlo její jméno již dávno vypustit z paměti, opak byl pravdou. Album
Homebrew se
okamžitě po vydání vyhouplo do britské, americké i evropské Top Ten a do měsíce
už Neneh objížděla jednu zemi za druhou a přebírala tu zlatou, tam zase rovnou
platinovou desku. „Ten úspěch mě vážně
překvapil. Předpokládala jsem, že když jsem se na tak dlouhou dobu stáhla do
ústraní, lidi na mě zapomenou a bude třeba spousty času, než jim koncerty a
promoakcemi ve všech médiích své jméno opět připomenu. Na druhou stranu vím, že
jsem tuhle desku nemohla dokončit dřív, protože můj život je něco jako výlet
z jednoho města do druhého, který nějakou dobu trvá a já ten čas nemohu
zkrátit, protože tím bych se připravila o všechny zážitky z cesty a neměla
bych o čem psát. Takový už je můj styl, nemohu si pomoci,“ vysvětluje Neneh
Cherry. Než na své hudební pouti jako potulná Kočka bez klanu Kočků
z Matějské dorazila do „třetího města“, uplynuly proto celé tři roky,
přestože první zážitky z cesty začala Šerinka s vůní šeříků natáčet
už v roce 1994. Brzy na to byl ale její pracovní program utlumen, když
společně s Johnny Dollarem a Bearem přijala nabídku napsat jednu baladu na
nervy pro africkou superstar Youssou N´Doura. „Pro nás bylo důležité spolupracovat s africkým umělcem, zvlášť na
písni o rasismu a lidském pohledu na rozdílnost barev,“ říká Neneh Cherry o
písni, která se jmenovala Seven Seconds
a vzápětí po vydání se z ní stal celosvětový bestseller, který jen ve
Francii sedmnáct (!) týdnů vévodil hitparádám a celkově přesáhl hranici tří
miliónů prodaných nosičů (objevuje se samozřejmě i na aktuálním albu Neneh
Cherry s názvem Man). Neneh na své cestě k třetímu albu
tedy mohla být klidná – všemi televizními a rádiovými stanicemi obehrávaný duet
jí zajistil víc popularity, než obě předchozí alba dohromady. Ta nakonec
dosáhla takového stupně, že byla Neneh Cherry v roce 1995 nucena vyrazit i
na rozsáhlé evropské turné, během něhož objela i řadu proslulých festivalů.
Vzpomínám si na její vystoupení v Roskilde, kdy jsem byl v lepším
případě jejím vystupováním zaražen. Křehká čokoládová princezna
s andělským hlasem a nevinným pohledem diváky překvapila chováním přísné
dominy, která, zatímco si vyhrnovala bílé šaty vysoko nad krvavě červené
kalhotky, bičíkem nutila fanoušky v první řadě líbat její kožené šněrovací
boty, My Bitch, ne vetchá samice
vetchého starce z čapího hnízda babitch. Raději jsem si tehdy sedl zády
k pódiu a poslouchal hlas „bez obrazu“, kterému ani předstírané sexuální
touhy neubraly nic na jeho čistotě, síle a kráse, razanci. Jen ty iluze o
spojení křehkého vokálu s romantickou duší se pod dánskou podvečerní raw
like sushi oblohou kamsi nenávratně posunuly a já Neneh Cherry v duchu
spílal do pozérek a laciných exhibicionistek. Tehdy jsem ještě nevěděl, že sex
se jako živočišný životní postoj objeví v nezanedbatelné míře i na novém
albu, nazvaném prostě Man. Je ovšem pravdou, že se vedle vyzpívávané
sexuální razance (Kootchie) dostal na
aktuální novinku i smutek ze smrti 19.10.1995 v Málaga ve Španělsku Dona
Cherryho cherubína (Trouble Man), melancholie
z velké lásky (Woman, singlová
skladba palba alba doplněná jedním z nejlepších videoklipů roku) či
mateřská radost z růstu Cherryiny dcery (Carry Me). Je to opět deska plná emocí, stylové tříště jenom ne
ledové a zvukové pestrosti. Neneh Cherry ji sama charakterizuje jako album o
lásce, sexu, životu a smrti: „Na téhle
desce je spousta nové energie, která vznikla ze skutečnosti, že jde
v první řadě o písničkové album. Ty skladby jsou trochu vypravěčské a
trochu rozmazané, poskládané z úlomkovitých pocitů, které jsme nalezli
uvnitř každé písně ne tak přísně. Původně jsme chtěli všechno obrátit vzhůru
nohama, ale v tuhle chvíli to vypadá, že jsme natočili desku jednoduchých
a přímočarých písní, takže nakonec je nejdůležitější co říkám a jak to říkám.
Myslím, že mi mohou lidi věřit.“
Řekl bych, že mohou, a mohou i s chutí
okoštovat bublaninu plnou svěžích melodických višní. Nebo si dát višně nevinně
v čokoládě.
SMÍŘLIVÝ MODERNISTA – JOSEF ČAPEK
☼ 23.3.1887 HRONOV ۞ 15.4.1945
BERGEN–BELSEN
Český malíř, spisovatel, fotograf, grafik a
knižní ilustrátor. Začínal jako redaktor Uměleckého
měsíčníku a Volných směrů. Pak
působil
Jako novinář a spisovatel setrvával Josef
Čapek ve stínu slavnějšího bratra Karla, jeho literární odkaz je však stejně
osobitý jako dílo výtvarné, v němž spatřoval své hlavní poslání. Texty
z mládí, které podepisovali společně, vycházely často z jeho nápadů a
literárně zběhlejší Karel je pak dotahoval. Josef mimo jiné vymyslel i slovo
robot, jež vešlo do mnoha mezinárodních jazyků.
Koncem prvního desetiletí minulého století se
na pražských promenádách začali objevovat dva nápadní mladíci. Jeden byl
robustnější a nosil brýle, jinak si byli výrazně podobní, měli růžové tváře,
plné rty a stejné, vybraně elegantní oblečení. Jen hrstka zasvěcených věděla,
že se jejich články a drobné prózy často objevují v Národních listech, Národním obzoru, Horkého týdenníku, Večerech
Lidových novin, Přehledu či Stopě,
obvykle společně podepsané bratry Čapky.
Pocházeli z Podkrkonoší, kde jejich otec
působil jako venkovský lékař a regionální vzdělanec. Mladší Karel, od dětství
intelektuálně nadaný, nedávno odmaturoval a započal studia na pražské
filozofické fakultě. Starší Josef, ten s těmi brýlemi, se moc dobře
neučil, a tak pro něj rodiče zvolili praktickou dráhu. Vyučil se tkalcem na
dvouleté německé škole ve Vrchlabí a měl si ve starém mlýně po předcích zřídit
malou tkalcovnu. Cítil však, že by tak promarnil život. Přiměl proto rodiče,
snad pod pohrůžkou sebevraždy, aby mu umožnili splnit životní sen stát se
malířem. Do Prahy přišel v roce 1904 a během dalších šesti let absolvoval
malbu a kresbu na Uměleckoprůmyslové škole. Rodiče se přistěhovali v roce
1907, když prodali dům v Úpici. Bratři tak získali jisté zázemí, aby se
mohli aktivně věnovat kulturním zájmům.
S novinami začal Josef spolupracovat
ještě před Karlovým příchodem, ale pak na několik let autorsky splynul
s bráchou. Karlův literární talent byl nesporný, rychle mu to pálilo a měl
s přehledem lehké pero, zatímco Josef obtížně hledal pro své postřehy i
nápady to správné výrazivo. Oba zprvu podléhali náladám secese (byli přece
mladí a perspektivní pro vyjádření Jugendstilu), především její rajcovní
erotice jako sladká rajská jablka a provokativnímu estétství. Vypěstovali si
také jemný, lehce ironický smysl pro lidové umění, pouťové atrakce či pokleslé
románky. V nejmenším nepohrdali žurnalistikou, cenili si naopak její
bezprostřednosti a jejího akčního rádia. Vedle výtvarných referátů publikovali
především nejkratší útvary novinářské beletrie: fejetony, aforismy,
mikropovídky a básně v próze. K jejich předválečným vzorům zřejmě
patřil vídeňský bohém Peter Altenberger, k němuž se po válce kvůli
protirakouským resentimentům už moc nehlásili.
Po ukončení studií si Josef v roce 1910
zajel na zkušenou do Paříže, kam za ním následující rok dorazil i Karel. Vedle
malování a večerních kurzů kresby na akademii Collarosi se tu důkladně seznámil
s uměleckými sbírkami a výstavami moderního umění. Po návratu do Prahy se
tak mohl ujmout redigování Uměleckého
měsíčníku, nového spolkového časopisu Skupiny výtvarných umělců, která se
orientovala na francouzský modernismus v čele s Picassem, Braquem a
Derainem. S její vůdčí osobností Emilem Fillou se však brzy rozkmotřil,
poněvadž odmítal jeho úzké zaměření na jedinou linii uměleckého vývoje. „Co je
ve Francii módou, může se u nás stát dogmatem,“ napsal tehdy. I proto přešel do
redakce méně sektářských Volných směrů.
To už své výtvarné referáty a články podepisoval vlastním jménem. S Karlem
dál spolupracoval na prózách a dramatech, ale především chtěl co nejvíc
malovat. Už pár let chodil s dívkou Jarmilou, jež pocházela z vyšších
pražských kruhů, její rodina však nápadníka odmítala kvůli nezajištěné
existenci.
Během válečných let po roce 1914 se Josef
utkával s hlubokými depkami. Hrozila mu fronta, jíž unikl jen díky vadě
zraku (měl sedm dioptrií a trpěl astigmatismem levého oka), jeho skromné příjmy
se za války ještě ztenčily a trápil se také nenaplněnou láskou k Jarmile.
Zároveň však malířsky dospěl k obzvlášť sugestivnímu výrazu a samostatně
sepsal své snad nejpozoruhodnější prózy (Lélio,
1917, Pro delfína, 1923). Zahájil
také bohatý korespondenční styk s Josefem Florianem a Bohuslavem Reynkem,
výrazně duchovními osobnostmi na hony vzdálenými vlídně přízemnímu pragmatismu,
jaký bývá s Čapky spojován. V roce 1919 se konečně mohl oženit, když
rodina jeho vyvolené přišla po devalvaci o své patricijské jmění.
Zrod masarykovské republiky otevřel před
bratry skvělé perspektivy. Byli v pravý čas na pravém místě a měli i
správný věk – Karlovi bylo osmadvacet, Josefovi jednatřicet. Oba se ztotožnili
s novým režimem a jako novináři se plně vložili do veřejného dění, zprvu
zejména v Národních listech a
satirickém Nebojsovi, kde Josef
znalec a milovník karikatur Daumiera a Goyi, poprvé uplatnil svůj kumšt
aktuální politické kresby. Ta se v následujících dvaceti letech stala asi
nejvýznamnější složkou jeho užité tvorby a vyvrcholila ve slavném cyklu Diktátorské boty (knižně 1937).
Národní
listy,
kde Čapci působili v prvních letech republiky, bývaly tradiční tribunou
měšťanského liberalismu. Nyní je ovládal Karel Kramář s Aloisem Rašínem,
hlavní představitelé české pravice, jež byla kritická k prezidentu
Masarykovi. Když bratři proti této tendenci protestovali, Josefa pro výstrahu
propustili. Populárnější Karel, novinářské eso listu, dal okamžitě také
výpověď, čímž správní radu zaskočil. Alois Rašín se vymlouval, že chtěl
Josefovi jen pozměnit smlouvu, ale Čapci už dostali lano od Arnošta Heinricha
z Lidových novin.
Josef nastoupil do Lidovek na prvního apríla 1921 a novinářství se mu pak stalo
hlavním zdrojem obživy. Těšil se zvláštnímu režimu, který mu umožňoval volnou
tvorbu: za denního světla maloval a do redakce chodil teprve navečer, aby se
postaral o výtvarnou rubriku. Vlastní příspěvky, ať už kreslené, či psané –
fejetony, sloupky, výtvarné referáty, později prózy pro nejmenší čtenáře (Povídání o pejskovi a kočičce, 1929) a
román na pokračování (Stín kapradiny,
1930) – většinou sepisoval rovněž doma. „Jsem v těch Lidovkách spokojen,
protože nic nepředpisují a neždímají nás, naopak poskytují mi živobytí, na něž
umění zhola nevydá,“ napsal v roce 1923 Josefu Florianovi.
Nastupující avantgarda v čele
s Devětsilem se k tvorbě bratří Čapků stavěla odtažitě, protože
nesdíleli její obdiv k CCCP a komunismu. Podezřelé se jí zdály i jejich
neúspěchy. V tomto směru ji popuzoval především Karel, hlasatel filozofie
amerického pragmatismu, přední mluvčí hradního křídla české politiky a
veleúspěšný beletrista. S Josefem to měla složitější. Začínal jako dělník
a jeho práce si podržela rysy lidovosti a poctivého citlivě zvládaného řemesla,
ideologicky se nevyhraňoval a zůstával daleko pozadu za komerčními úspěchy svého
bratra. Jeho malby i prózy navíc korespondovaly s výboji moderního umění,
jež avantgarda respektovala. V knize Lélio
se přiblížil Zpěvům Maldororovým
francouzského kultovního básníka Lautréamonta a jeho obrazy námořníků, rváčů,
nevěstek a proletářských matek z městské periferie evokovaly svět Jiřího
Wolkera a pœtistů. Také Josefův zájem o společenské a civilizační okraje
v esejistických knihách Nejskromnější
umění (1920) a Umění přírodních
národů (1938) avantgardě celkem imponoval. Opovrhovala však
středostavovským étosem, který mu velel zdatně živit rodinu – s bratrem se
pouštěl i do podniků notně utilitárních, k jakým patřily komerčně úspěšné
divadelní hry Ze života hmyzu (1920)
či Adam stvořitel (1927).
Mnozí představitelé levicové avantgardy sice
pocházeli ze zámožnějších vrstev než Čapkové, tím víc však odmítali jejich
třídní smířlivost a toleranci. Pro Josefa se cesta k modernímu výrazu
neodvozovala z nějaké skupinové ideologie, oceňoval naopak rozmanitost
osobitých projevů a trpělivě rozvíjel vlastní jedinečnost. K většímu
souznění tak došlo až ve 30. letech, kdy před avantgardou i Čapky vyvstal
společný nepřítel – děs běs fašismus vesmírných červů a červích těles místo
fungujícího mozku.
Po nástupu Hitlera otiskl Josef v Lidovkách stovky satirických kreseb,
spolupracoval i s tiskem německého antifašistického exilu a v roce
1934 se zúčastnil pověstné Mezinárodní výstavy karikatur a humoru
v pražském Mánesu, jež vyvolala ostrý protest německého velvyslanectví.
Obavy z nástupu totalit a jejich válečných důsledků vtělil i do cyklů
malířských alegorií a prozaických meditací (Kulhavý
poutník, 1936, Psáno do mraků,
1937), jejichž literární tvar v mnohém předjímá pœtiku deníků, jaká se
v české literatuře ujala o desítky let později.
Po mnichovské dohodě rozpoutaly krajně
pravicové kruhy proti oběma Čapkům nenávistnou kampaň, k jejímž důsledkům
zřejmě patřila Karlova předčasná smrt. Nacisté zařadili Josefa do seznamů
českých kulturních prominentů nepřátelských třetí říši. Zatkli jej počátkem
září 1939 a během následujících pěti a půl let prošel koncentračními tábory
Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a Bergen–Belsen. Tam pravděpodobně zahynul za
epidemie tyfu patnáctého dubna 1945. Jeho paní Jarmila se po něm vydala hned po
skončení války pátrat, bohužel však bezvýsledně.
(Viktor
Šlajchrt – 30.4.1952 v Praze – spisovatel a novinář, vystudoval český
jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem,
v letech 1994–2008 redaktor kulturní rubriky týdeníku Respekt, v současnosti spolupracuje vedle Respektu zejména s Revolver
Revue. Je autorem či spoluautorem knih esejistického rázu.
|