|
FABIAN
GOTTLIEB THADDEUS VON BELLINGSHAUSEN, TÉŽ ZNÁMÝ JAKO FADDĚJ FADDĚJEVIČ
BELLINGSHAUSEN
☼ 20.9.1778 LAHETAGUSE, ESTONSKO ۞
25.1.1852 KRONŠTADT, RUSKO
„Nebezpečí dalšího pronikání na
tomto pobřeží je tak značné, že já směle tvrdím: žádný člověk se nikdy dál ani
neodváží, než jsem se odvažoval já a země kolem jižního pólu navždy zůstanou
neobjeveny a neprobádány.“
(James Cook)
Uplynulo již takřka padesát let od Cookovy odvážné a průkopnické plavby
v jižních mořích. Dvě generace námořníků se od té doby vystřídaly na
palubách lodí, křížem krážem projely všechny oceány a moře; jen tam dolů, na
jih, jako by se nikomu dobrovolně nechtělo. Měl snad Cook přece jen pravdu?
Píše se rok 1821. Hladinu pokrytou ledovými krami a jemnou tříští brázdí
dvě lodi. Pevné dřevěné trojstěžníky skřípou a sténají pod náporem vln,
z lan padají na palubu odlomené rampouchy. Všude kolem se válí mlha.
Posádky, zachumlané do kožichů s napětím každou půlhodinku naslouchají,
zda se ozve smluvený signál, výstřel ze sesterské lodi. Ztratit se
v těchto končinách, kde na každém metru číhá nebezpečí v podobě ostré
ledové kry nebo vysoké vlny tsunami, chraň Bůh Thaddeus! Tráví tu již druhé
polární léto, leccos tu už zažili a mlha, která je spolu s bezvětřím dnes
zastavila na cestě, je příliš nevyvádí z míry. Vydrželi už větší
nepohodičku.
Náhle se bílé cáry trochu nadzvedly. A pak znovu. Vypadá to, že se dnes
ještě přece jen pohnou z místa. S napětím hledí námořníci na palubě
před sebe. Jak daleko je druhá loď? A najednou všichni strnou. Přesně na
poloviční vzdálenosti od Mirného spatří malou jednostěžňovou loď. Tady, u břehů
Antarktidy! Kde se tu jen vzala? …Také posádka cizí lodi je viditelně
překvapená. Na stožár rychle vytahuje americkou vlajku. Odpovědí jsou vlajky
ruského cara.
Nečekané setkání vzbudilo rozruch a dohady. Jak dlouho už ruským lodím
dělají společnost jen císařští tučňáci a tuční tuleni? Probíjí se už více jak
dva měsíce ledovými krami, s obtížemi se snaží přiblížit k viděným
nebo tušeným břehům jižní pevniny.
A teď se zčistajasna najednou objeví lodička jako dětská dekorace ke
hraní, čistá a nepoškozená, nevypadá na to, že by ji sem zahnala nějaká
nepřízeň osudu. Měli namíříno k Jižním Shetlandám, ostrovům, které byly na
mapy zaneseny tepřív loni, krátce po skončení první etapy jejich cesty.
Námořníci nadšeně spřádají fantastické dohady, jen kapitán a velitel výpravy má
na čele zamyšlenou vrásku. Loni tu žádné lodi nepotkali. Co má znamenat toto
setkání? Ne, nevěří na náhody, podvědomě tuší komplikace.
…Ale to již k boku vlajkové lodi Vostok přirazil člun, který přiváží
kapitána americké lodi Hero N. Palmera. Fadděj Faddějevič Bellingshausen, muž,
k jehož jménu budeme připojovat přídomek první objevitel Antarktidy, jde
přivítat svého hosta.
NEMOHU
EXISTOVAT BEZ MOŘE
„Narodil jsem se uprostřed moře,“ poznamenal Bellingshausen, „a jako ryba
bez vody, ani já nemohu existovat bez moře.“ Měl pravdu. Od té doby, co spatřil
světlo světa na malém ostrůvku Sarema a osadě Lahetaguse v Rižském zálivu,
bylo všechno jeho další konání spojeno s mořem. V osmi letech oblékl
uniformu námořní kadetní školy v Kronštadtu. Nemusel nikdy přemýšlet, čím
bude. Tuto otázku už za něj dávno vyřešili jiní. Malý Fabiánek Gottfried, jak
se tehdy ještě jmenoval, má cestu nalajnovanou jako podle pravítka. Škola,
hodnosti, po kterých se dá stoupat stále výš a výš. Lodě, které budou
v pohodě po vodě brázdit jak teplá, tak chladná moře, veselé přístavy a
modré dálavy. Všechno to má před sebou.
Nemusel by se zas tolik snažit. Rusko vlastní dostatek lodních flotil
(ale všechno je relativní) a bude lodí potřebovat stále víc. A na lodích musí
být posádka.
Jenže Fabian Gottlieb Thaddeus, či snad raději Fadděj Faddějevič, jak zní
jeho poruštělé jméno aktuálně, nechce být jen průměrným důstojníkem. Jistě,
bude spolehlivě sloužit na moři všude, kam jej odvelí, ale když to bude jen
trochu možné, popustí uzdu své zvídavosti. Vždyť na světě je furt ještě plno věcí
a záhad, nástrah na polepšenou ostražitost. Moře, po kterých se plaví lodní
vynálezy, skrývají tolik neuvěřitelných známek života pod hladinou. A kolik je
ještě neobjevených domén…
Po šesti letech námořní služby v Revalu se náhle objeví jako
kartograf a lodní důstojník na korvetě Naděžda, která se spolu s lodí
Něvou vydá pod velením Ivana Fjodoroviče Kruzenšterna (rodáka z estonské
Hagudi) na první ruskou plavbu kolem světa.
K RUSKÉ
AMERICE
Rusko je obrovská říše. Tak obrovská, že doprava z jednoho konce na
druhý může trvat roky. A neobejde se bez lodí. Vždyť k Rusku patří i
Aljaška na americkém kontinentě. Velkou část jeho břehu omývají moře, jenže to
jsou moře chladná a žádná loď jimi ze severu nepropluje. Ruský car své vzdálené
državy nikdy nespatřil. Slyšel však o nich jen to nejlepší. Přinášejí mu
lukrativní zisky do pokladny. A mají začít vynášet ještě víc. Ovšem, za
určitých podmínek. Ne, tehdy se ještě nehovoří o vzácných nerostech, o rudách
ukrytých pod povrchem země, tehdy se hovoří hlavně o hebkém zlatu, o
kožešinách. Obchoduje s nimi Rusko–americká společnost, která vznikla
v roce 1799 a ta vedle toho začíná podporovat i poznávání dalekých krajů
Čukotky, Kamčatky a Aljašky. Všechno souvisí se vším, chtějí-li se tu udržet,
musí znát zdejší kraje a budou-li znát možnosti zdejších krajů – oč lépe se pak
budou využívat… Tomu carští ministři rozumí velice dobře. A proto jsou i
ochotni uvolnit peníze na nákup pevných lodí v Anglii. Mají dopravit na
Aljašku potřebné zboží, které žádají tamní osadníci, odtud odvezou kožešiny do
Číny. A v Číně nakoupí luxusní sortiment, jako je porcelán a hedvábí… Svět
se zmenšuje, nepřekonatelné vzdálenosti jsou překonávány a Merkur na tom
vydělává…
Obchodní výpravu však doprovázeli i zahraniční přírodovědci, jeden
z ředitelů Rusko–americké společnosti, který měl navázat kontakty se zatím
neprodyšně uzavřeným Japonskem a také japonští rybáři, kteří kdysi ztroskotali
u ruských břehů a rozhodli se nyní k návratu domů. Velitel výpravy i
kapitán Něvy Lisjanskij byli sami velmi dobře vzdělaní v navigaci,
kartografii a astronomii a podobné znalosti vyžadovali od svých důstojníků.
Vybírali si je mezi absolventy kadetní školy i s ohledem na jejich zájem o
připravovanou plavbu.
Lodě propluly vzdálenost mezi Evropou a jižní Amerikou bez dlouhých
zastávek a prakticky bez problémů. Po překonání Magalhæsova průlivu je uvítal
Tichý oceán. U Havajských ostrovů se od sebe oddělily. Naděžda, na které
vykonával pětadvacetiletý Bellingshausen své povinnosti lodního důstojníka a
hlavně kartografa, zamířila k Japonsku, Něva s Lisjanským
k Aljašce.
Jestliže si však námořníci mysleli, že se jim s tajemným Japonskem
podaří navázat alespoň první křehké kontakty, byli jasně na omylu. Přístav
Nagasaki se stal na půl roku jejich domácím vězením. Nesměli opustit loď,
nesměli ani odjet. Teprve po šesti měsících dostali od císaře holandsky psaný
list, ve kterém se odvolával na zákaz z roku 1638, který Japonsko před
světem izoloval. Dary, které výprava přivezla, nebyly přijaty, pověřovací listiny
odmítnuty. Museli odjet. Bez jakéhokoli dalšího otálení.
Do Petropavlovska, kde na ně čekaly shromážděné kožešiny, se vraceli málo
známým mořem. Tady měli kartografové plné ruce práce. Kde vlastně ústí Amur, je
Sachalin ostrov nebo poloostrov… desítky dalších záludných a na první pohled
nevinných otázek jim nechali jejich předchůdci nezodpovězeny. A některé zůstaly
záhadou i jim. O tom, že je Sachalin ostrov, mohl podat svědectví až jiný
odvážný námořník, Něvelskoj. Po dalších 40 letech. Nenašli ani ústí Amuru,
zrádné mělčiny byly příliš velikým rizikem k podstoupení.
Výprava splnila své obchodní úkoly. Když se po třech letech v roce
1806 znovu objevily obě lodě v Kronštadtu, mělo však Rusko momentálně jiné
starosti, než obdivovat odvážné mořeplavce. Válčilo se s Francií, později
i se Švédskem. Z cestovatelů se mávnutím proutku opět stali vojáci.
Bellingshausen jako korvetní kapitán hájí Finský záliv. Pak je odvelen do
Černého moře a v letech 1812–1813 tu provádí rozsáhlý hydrografický průzkum,
velí korvetě Flóra.
Už to málem vypadalo, že jeho život bude plynout dál podle schématu, se
kterým se podrobně seznámili mnozí jeho kolegové, nadřízení i podřízení. Ale na
něj čekala ještě jedna veliká příležitost. A ne náhodou.
AŽ NA
SAMOTNÝ JIH SVĚTA
Rusko se po napoleonských válkách začalo zajímat o dálkové plavby, o nová
území, která by mu přinesla další slávu a možná i zisky. A tak v roce 1819
vypracovalo ruské ministerstvo námořnictví plán rozsáhlého průzkumu
nejsevernějších a nejjižnějších oblastí Země. Vypravilo dvě expedice, každou o
dvou lodích, které byly namířeny k severnímu a k jižnímu pólu.
Lodě Otkritije a Blagonamerennyj se vydaly hledat cestu z Ledového
moře do Atlantiku kolem pobřeží Severní Ameriky, Mirnyj a Vostok mířily na jih,
k legendární jižní pevnině, kterou Cook svou plavbou zasunul až za polární
kruh. Tedy – je-li tam vůbec.
Vedle námořníků a důstojníků se plavby měli zúčastnit i zahraniční vědci,
kteří měli nastoupit v Kodani, z domácích pak jen astronom Ivan
Simonov, profesor kazaňskén univerzity a výtvarník Pavel Michajlov, jehož atlas
kreseb, vzniklý v době plavby má i dnes svou velkou historickou cenu.
Velitelem jižní výpravy byl, na přímý zásah Kruzenšterna, jmenován
Bellingshausen. A co víc, dostal volnou ruku k výběru posádky.
Opřel se o zkušenosti, které načerpal pod Kruzenšternovým velením. Ne,
nebude najímat anglické námořníky, tak jak se to ještě nedávno dělalo. Rusko
nemá mizerné námořníky s mizernější pověstí a jeho důstojníci,
v případě, že budou mít o plavbu skutečný zájem, mohou být lepší než
cizinci. A výběr mezi dobrovolníky, většinou mladšími třiceti let, jeho
předpoklad potvrdil.
HLEDANÝ
A BÁJNÝ KONTINENT
Instrukce pro posádku byly naprosto jasné. Když 4. července 1819
opouštělo 205 mužů na dvou lodích Kronštadt, věděli, že po zastávce na Tenerife
a v Brazílii mají plout stále dál na jih. Budou tu zkoumat ostrovy
objevené Cookem, Jižní Sandwichovy ostrovy a Jižní Georgii. A pak budou
pokračovat dál do nejjižnější šířky, které budou moci dosáhnout. „Kapitán se
musí všemožně snažit, aby při hledání neznámých zemí dospěl co nejblíže
k pólu, a může zanechat zkoumání jedině tehdy, vyskytnou-li se
nepředvídané překážky. Kdyby v rozmezí poledníků, po nichž má sestoupit
k jihu, zůstaly jeho snahy bez výsledku, má se pokusit o štěstí
v jiné oblasti. Nemá ani na okamžik pustit ze zřetele hlavní a
nejdůležitější cíl, pro který je výprava organizována, totiž snažit se
objevovat neznámé končiny a přiblížit se k jižnímu pólu.“
Dvě neuvěřitelně křehké a nedokonalé lodi měly tedy relativně odpovědět
na otázku, zda je na jižním pólu pevnina, nebo zda tu je moře pokryté ledem.
Nikdo si již nedělal iluze o tom, že oblast, která dostala jako protipól
k Arktidě, tedy oblasti pod souhvězdím Medvědice, název Antarktida,
poskytne svým objevitelům nějaké radosti. V tom se Cookovi dalo věřit.
Definitivní zodpovězení staleté záhady, jakou jižní pevnina byla, mělo však
možná ještě větší přitažlivost. Vždyť již Řekové se domnívali, že na jižní
polokouli musí být pevnina, která by byla protiváhou pevnině na polokouli
severní. Kolik námořníků ji tu marně hledalo. Terra Australis incognita však
k nalezení prostě nebyla.
Bellingshausen a kapitán Lazarev, velitel Mirného, vedli své lodě stále
více na jih. Teplota se ustálila na nule, stále se sypal sníh a plachtoví se
obalovalo ledem. A pak se jim do cesty poprvé postavily kry.
20. ledna 1820 objevili v oblasti Sandwichových ostrovů první tři
neznámé. 16.2.1820 dosáhly obě lodě 69° 21´ jižní šířky a nacházely se jen 20
mil od pobřeží hledaného kontinentu. Pahorkaté ledové pole, které
Bellingshausen popsal v lodním deníku, bylo už okrajem Antarktidy. Člověk
se sem dostane znovu až za mnoho let a v roce 1930 nazvou tuto oblast
Norové Zemí princezny Matyldy. Lodě ustoupí dotírajícímu ledu a o týden později
se znovu pokusí prorazit na jih. Tentokrát se blíží k Zemi princezny
Ranghildy. Všude kolem poletují spousty opeřenců, všichni dobře vědí, že
pevnina nebo oblast pevného ledu je už opravdu nedaleko. 24. února 1820, po
novém výpadu k jihu, zahlédnou oblast dnes nazývanou Země královny Maud.
Na palubě nejsou přírodovědci, protože zahraniční vědci v Kodani
nenastoupili a Bellingshausen vyčlení několik mužů k preparování a
ukládání přírodnin ve speciálních kajutách. Lituje, že si sebou nemohl vzít
alespoň studenty přírodních věd, když už kapacity o cestu nejevily dostatečný
zájem. Jak pozoruhodná zkušenost by to pro ně byla.
Pomalu obepluli již polovinu kruhu, v jehož středu je, dnes to už
vědí, ona záhadná pevnina. Blíží se polární zima, strávili tu už tři měsíce. Je
nejvyšší čas odjet.
TICHOMOŘSKÉ
EXTEMPÓRE
Koncem března lodě šťastně dorazily do Port Jacksonu, dnešní Sydney.
Čekají je tu opravy, doplňování zásob. Posádka pobyt v polárních krajích
přečkala dobře. Až na ojedinělé případy se na lodích kurděje neobjevily, lodní
lékaři nemají mnoho práce. Bellingshausen má pro své muže překvápko. Na jih se
mohou vydat znovu až na podzim, kdy na jižní polokouli začíná jaro. Ale dobu,
kterou tu musí čekat, přece nestráví jen v Austrálii. Vydají se na plavbu
Tichomořím. Zastaví se na Tahiti, v Tuamotu, na Novém Zélandě. Námořníci a
důstojníci s údivem hledí na zelené ostrovy, kde o ledu a mrazu, ze
kterého se oni právě vrátili, nemají občané ani páru. Kolik mořeplavců slavných
jmen tu plulo před nimi. A přece na mapách ještě zůstává dost místa pro nové
objevy. Zakreslí do nich třináct větších ostrovů, korálové útesy, zrádné
mělčiny.
Ale čas nepočká. Oba kapitáni jsou už duchem v ledových mořích a i
posádka si, ač nerada, zvyká na představu, že se budou muset vrátit tam, kde
svou práci nedokončili. Zvětšují zásoby čerstvých potravin, dřeva, kterým budou
vytápět kajuty, opravují kryty z měděného plechu, které mají přídě lodí
chránit před ledem. Poslední říjnový den léta Páně 1820, podle ruského
kalendáře, zvednou lodě kotvy a vydají se znovu na jih. Zastaví se až u
Macquartova ostrova a pak je již před nimi zcela neznámé moře. Co je na něm
čeká za překvapení?
Ve tři hodiny ráno 9. ledna 1821 spatří hlídka na obzoru řetěz černých
hor. Všichni se seběhnou na palubu. Země? Ostrov? Lodě vítají křikem albatrosi
a straky. Pomalu se blíží k neznámému břehu. Objevili nový ostrov! Devět a
půl míle dlouhý a čtyři míle široký. Nazvou ho jménem Petra I. Ale mraky na
obzoru mají nezvyklou barvu, i moře je nějak jiné. Po několikadenní plavbě si
28. ledna 1821 mohou zapsat do deníku, že spatřili nevysoké horské pásmo,
táhnoucí se k jihu, pokryté zažloutlým sněhem. Objevenou zemi nazvou
jménem svého cara Zemí Alexandra I. Teprve po sto dvaceti letech, v roce
1940, bude tato část antarktické pevniny Američany Ronnem a Eklundem
identifikována jako ostrov…
Spokojeně míří k Jižním Shetlandám. Na cestě je však přepadne mlha.
A když se zvedne, mohou se pozdravit s kapitánem tuleňářské lodi Palmerem.
Od něj se dozví, že velký počet tuleňů přilákal do této oblasti tuleňáře
z Anglie i Ameriky. Že na nejbližším ostrově, Deceptionu, jsou již
připraveny k odvozu tisíce tuleních kůží. Tulení kožichy se staly módou.
Palmer tu podle svých slov hledá další ostrůvky a kry, na kterých by se tuleni
mohli nacházet. Nepovažuje přitom ruskou expedici za konkurenci. Tuleně neloví,
to si ověřil. V takovém případě by si dal pozor na jazyk.
Bellingshausen naslouchá tuleňářovu vyprávění se zájmem. Vypadá to, že
ruská výprava probrala Američany a Angličany z letargie. Letos sem na
mnoha lodích dorazily vedle lovců i kartografové. Zatím bylo v zájmu lovců
co tutlat, nyní se situace zásadně mění… Bellingshausena tušení nezklamalo.
V tak dlouho opomíjené části světa je náhle čilý ruch. Později se ukáže,
že se tu o svá objevitelská práva budou hlásit hned tři objevitelé tohoto
kontinentu, kteří se tu pohybovali v rozmezí necelého roku. Američané
budou rezolutně hájit Palmerovo prvenství, protože prý proplul nejblíž
Antarktické pevniny Orleánským průplavem dříve než Rusové, Angličané se
zaštiťují jménem poručíka Bransgielda. Ten spatřil zasněžené břehy, které
nazval Zemí Svaté trojice, již 20. ledna 1820. Ve skutečnosti je to ostrov
oddělený od pevniny desetimílovým průlivem.
Spory o Antarktidu vzplály zejména ve třicátých letech dvacátého století,
kdy náhle nebývale vzrostl strategický, ale i hospodářský význam tohoto
kontinentu. Legendy o prvních objevitelích náhle dostaly nový význam. Zatím
však kontinent nepatří pod vládu žádné velmoci.
Bellingshausen se o tom už nedozvěděl. Dovedl svou expedici šťastně od
domovského přístavu, předal ministerstvu podrobné hlášení. Splnil úkol, který
třemi roky dostal. Obeplul šestý kontinent. Viděl jej. Dokázal, že existuje. A
pak na lodích svého panovníka bojoval proti Turkům, dosáhne to za hodnosti
kontraadmirála. Ve třicátých letech velí druhé divizi baltského loďstva.
V roce 1839 je jmenován guvernérem a přístavním velitelem Kronštadtu.
Byl nebo snad přece jen nebyl první, kdo spatřil břehy oné bájné a tak
dlouho hledané jižní země? Je možné, že by ho přece o pár dní někdo předběhl?
Došlo snad i tady k situaci, kterou známe z dějin mnoha slavných
objevných cest a vynálezů? Proč ne. Zmatení v datování, někdy i záměrné,
komplikuje i používání různých kalendářů, podle kterých se mořeplavci řídili.
Ruská výprava však přinesla mnohem víc, než jen zaměření neznámého
zasněženého břehu. Dlouhodobý pobyt v polárních krajích jí umožnil
studovat klimatické podmínky, hydrologii, pohyby ledu a život ptactva. Posunul
hranice lidského poznání o notný kus vpřed. A skutečný význam Bellingshausenovy
objevitelské cesty mohlo tedy ocenit až dvacáté století, které se muselo stejně
jako to naše potýkat s globálním ohrožením životního prostředí planety.
ROBERT
FALCON SCOTT
☼ 6.6.1868 DEVONPORT, PLYMOUTH, U.K. ۞
29.3.1912, MOŽNÁ AŽ 30.3.1912, ROSSŮV LEDOVÝ SHELF, ANTARKTIDA
„Hanba kormidelníkovi, kterému
vyrazila vlna kormidlo z ruky, hanba kapitánovi, který opustil plachty
zmítané větrem a vydá loď bouřce. Ten však, koho pohltilo moře – držícího
kormidlo a vzpírajícího se, ať je pochválen, i když ztroskotá.“
(Seneca)
Drahá paní Wilsonová,
až obdržíte tento list, budeme už s Billem oba na věčnosti. Konec se
blíží a tak bych Vám rád řekl, jak statečně se Bill choval – neztrácel dobrou
náladu, byl ochoten obětovat se pro ostatní a nikdy mi ani slovem nevyčetl, že
jsem ho zavedl do téhle nevratné patálie. Naštěstí netrpí, alespoň ne příliš.
V modrých očích má pokojný výraz naděje a psychicky ho uklidňuje
přesvědčení, že je pouhou částečkou velkého všehomíra. Nedovedu Vám ulevit
jinak než slovy, že zemřel tak, jak žil: jako statečný a opravdový člověk – můj
nejlepší spolupracovník a nejoddanější přítel.
Celým srdcem s Vámi soucítím.
Váš Robert Scott
*
Členové pátrací výpravy, která se vydala po skončení polární noci hledat
odpověď na otázku, co se stalo s točnovým oddílem, stáli na konci cesty.
Neušli ani dvaadvacet kiláčků od velkého Jednotunového skladu, když narazili na
něco, co se na jednotvárný povrch Bariéry nehodilo. Byl to ze tří čtvrtin
zavátý stan. Před ním trčely ve sněhu lyžařské hole a bambusová tyč. Když jej
otevřeli, spatřili těla kapitána Scotta, doktora Wilsona a poručíka Bowerse.
Muži leželi ve svých spacích pytlích s přehrnutou kapucí, jen Scott měl oděv
i spací vak uvolněný, aby byl konec významnější. Zemřel nejspíš poslední jako
Mohykán na diagnózu nedostatek bezpečí.
Odpověď na otázku, co se tu vlastně přihodilo a hlavně proč, částečně
poskytly tři sešity Scottových deníků, Poselství veřejnosti a dopisy přátelům a
známým, které kapitán Scott napsal těsně před smrtí.
Členové oddílu se naposledy podívali do tváře svého velitele, který je na
šestý kontinent přivedl před dvěma lety dobýt pól. Kdo by se tehdy nadál, že to
dopadne takhle.
Mlčky posbírali věci svých mrtvých druhů a ze sněhu vyhrabali saně
nešťastné partičky. Našli na nich i 16 kilogramů vzorků hornin, které muži
nabírali cestou od pólu. Vlekli se s nimi až do konce. Nad těly mrtvých
přátel nakupili sněhovou pyramidu, opodál zarazili do sněhu dvoje saně a na
bambusovou tyč upevnili kovový válec se zprávou o tragickém nálezu a
s údajem o zeměpisné šířce místa 79° 50´ jižní šířky.
NETUŠENÁ
SOUHRA NÁHOD
Jméno Roberta Falcona Scotta je pro nás spojeno s Antarktidou. Cesta
sem však vedla přes teplá moře a rušné přístavy ostatních kontinentů. Začalo to
totiž docela nenápadně.
Narodil se jako třetí ze šesti dětí Johna Edwarda Scotta, majitele
pivovaru. Jeho dědeček, dědečkovi bratři i další předkové však sloužili
v královském námořnictvu. A tak i mladý Robert, bylo mu tehdy teprve
třináct, nastoupí jako kadet na školní loď Britannica. Byl to asi trochu
zvláštní chlapec. Sám později přiznával, že měl vždy sklon k lenošení, ale
nechtěl se mu vědomě poddávat. Cílevědomě cvičil kázeň, vytrvalost, vůli,
snažil se vyhýbat zahálce, krotil svou vznětlivost a snažil se každou práci
dotáhnout do konce. Byl tedy ctižádostivý, cílevědomý a prozíravý. Snažil se
eliminovat všechno, co by mohlo v budoucnu ohrozit jeho plánovanou
kariéru.
Několik let slouží jako poddůstojník na lodi cvičné eskadry, jejímž
velitelem byl v té době sir Albert Markham, známý polární badatel. A tady
si se Scottovým budoucím osudem pohrála vrtkavá Štěstěna. V roce 1887
totiž kotvila eskadra na Západoindických ostrovech a pro pobavení tu důstojníci
uspořádali závody na plachetních kutrech. Scott je vyhrál a jako odměnu obdržel
pozvání do kapitánovy kajuty na čaj. A tam měl možnost poznat i jeho bratrance
sira Clementse Markhama, britského historika a geologa. Bylo to důležité setkání,
jehož význam docení až po letech.
V roce 1897 nastoupí mladý námořní důstojník Scott na bitevní
křižník Majestic. Velí tomu kapitán sir George Egerton; rovněž polární badatel.
Scott v té době se zájmem, se kterým se netajil, sledoval postup polárních
výprav na severní i jižní špici světa. Egerton ho nemohl přehlédnout.
V té době již byl sir Clements Markham předsedou Královské zeměpisné
společnosti a začíná prosazovat svůj sen, uspořádání britské výpravy na jižní
pól. Británie začala ztrácet své výsadní postavení, všude naráží na nečekanou
konkurenci Němců a zdvořilejších Američanů. Úspěšná polární výprava by hodně
zvedla národní kuráž i celosvětovou prestiž Spojeného království. Ale musí se
vypravit brzy, vždyť ani konkurence nezahálí.
Markhamovi se podařilo shromáždit zásobu peněz, část ze státní kasy, část
z kapes movitých mecenášů. Ještě však schází velitel. Kdo to bude?
Námořní důstojník, protože takové výpravy může organizovat jen královské
námořnictvo. Ale osoba velitele musí splňovat i mnoho jiných, neméně důležitých
podmínek. Velitel musí mít kouzlo osobnosti a přirozenou autoritu, musí mít
smysl pro vědeckou práci, protože výpravy se budou účastnit i vědci, musí být
mladý a plný sil, musí…
Majestic brázdí vlny oceánu a blíží se k domovskému přístavu. Na
jeho palubě je muž, který tyto požadavky splňuje. Sebevědomý vítěz
plachetnicového závodu. A když pak jeho jméno, na které Markham nezapomněl,
padne i při jeho rozhovoru s kapitánem Egertonem, tuší, že našel toho,
kterého hledá. V té době se o připravované akci dozví i Scott. Po dvou
dnech sepíše žádost, aby mu bylo svěřeno velení britské polární expedice. Jeho
žádosti bude vyhověno.
NA JIH
Mladý důstojník energicky dozírá na všechny přípravy. Část nejdůležitější
výstroje se nakládá již v Británii, část doplní až na jižní polokouli. Discovery,
nová speciálně postavená bárka, se prohýbá pod nosností nákladu…
V lednu 1902 jsou na místě. Před nimi je hornatá, ledy pokrytá
neznámá pevnina, o jejímž utváření, složení a klimatických podmínkách mají
stále jen zkreslené nebo velmi mlhavé představy. Prožijí tu dvě zimy. Kruté
zimy. Takové, jaké zatím žádný z nich ještě nezažil.
Postavili si tu chatu, přístřešky pro přístroje. Výprava měla podniknout
několik saňových výprav, její důležitou součástí bude i cesta k jihu, tam,
kde se skrývá v neznámé krajině jižní pól. Nikdo si nedělal velké iluze o
tom, že by se jim to mohlo podařit, jenže…
Expedice se ovšem musela nejprve v neznámých přírodních podmínkách
naučit existovat, vyrovnat se s množstvím sněhu, s mrazy, studenými
větry a docela jinou stravou, než na jakou byli naučení až dosud. I když cestu
k pólu plánovali až na příští rok, lyžovat se musí naučit už letos, a také
zacházet se psím spřežením, s vybavením. Scott a poručík Shackleton
jednoho dne vstoupí do gondoly upoutaného balónu, aby se podívali co možná
nejdál na jih. To, co spatřili, je nepotěšilo. Mohutné ledovce stoupající
k jihu nevzbuzovaly iluze o snadnosti cesty, která na ně čeká. Ani jeden,
ani druhý nemohli tenkrát tušit, že to budou právě oni dva, kteří se budou o
pól pokoušet znovu a znovu. Nejprve společně a pak ve vlastních výpravách. A
bezúspěšně. A že právě odtud, z Velrybí zátoky se k němu za několik
let vydá další muž, Roald Amundsen. A že to bude právě on, kdo se vrátí
s palmou vítěze…
PRVNÍ
ZÁVOD SE SMRTÍ
Tři muži, kteří měli dobýt pól, byli fyzicky zdatní, odhodlaní
k obětem. Scott si vybral společníky dr. Wilsona a Ernesta Shackletona.
Zdálo se, že mysleli na všechno. Měli jídlo, teplé svršky, zásobu paliva. Ale
přece. Chybělo jim to nejdůležitější. Dopravní prostředek, který by byl
naprosto spolehlivý. Scott si dovezl na jih jen 18 pejsků! Jak si představoval,
že bude dobývat polární kraje s tímto směšným počtem, když Borchgrevink,
norský přírodovědec, který poprvé přezimoval v Antarktidě před dvěma lety,
jich přivezl 90?
Ale Angličané se hned tak něčeho nezaleknou. Skupinka mužů, která míří
k pólu, překonala již 12.11.1912 norský rekord a pronikla zatím
nejhlouběji ze všech lidí do nitra šestého kontinentu. O tři dny později
převzal točnový oddíl od pomocných skupin veškerý náklad a jen se psím
spřežením se vydal na cestu sám.
Ale příliš jí neubývalo. Podle Scottových propočtů měli urazit až třicet
kilometrů denně, oni však překonali s vypětím sil osm. Psi táhnou
neochotně a málo. Teprve tady, uprostřed bílé pustiny, najednou přijdou na
příčinu jejich podivné malátnosti. Zkažená potrava. Proč vezli tresky pro psy
ze severu na jih přes rovník, když psí spřežení mohli krmit tulení zásobárnou
živin? Nikdo netušil, jak by si ochotně psi pochutnávali na tuleních porcích.
Proč se však nikdo nepřesvědčil, že je potrava skutečně v pořádku ještě
před zahájením tak dlouhé cesty? Opomenutí, které je málem stálo život.
Trojice mužů musí šetřit s potravinami, kterých je vzhledem
k neplánované délce pochodu najednou stále méně. Procházejí kolem
neznámých ledovců a hor, které věnčí jmény svých příznivců a mecenášů. A pak se
pohoří začíná stáčet doleva a postavilo se mezi ně a pól. Stále nejsou
rozhodnutí, kam až dojdou. Jejich zdravotní stav se však den ode dne zhoršuje.
Shackleton trpí kurdějemi, Wilson sněžnou slepotou. Jen Scott jde se zaťatými
zuby neúprosně dopředu. Wilsonovi dalo dost práce, než jej přemluvil
k návratu. Jít dál by znamenalo smrt. Oslaví tu vánoce, ale všem je jasné,
že vysněného cíle nedosáhnou. Budou rádi, když se jim podaří návrat domů. Došli
dál než všichni ostatní. Dál. Ale nejdál ne. Scott si však nemůže dovolit ještě
víc hazardovat.
Návrat zpět. Jak jednoduše se to řekne. A co všechno se za touto cestou
skrývalo. Byl to závod se smrtí hladem, vyčerpáním a bolestivou zimou. Muži
většinu cesty táhnou saně sami, nejprve tři, pak jen dva. Shackleton, kterého
zcela přemohly kurděje, není ke konci cesty schopen už ani chůze. Scott a
Wilson jej obětavě podpírají, sami nemocní a vyčerpaní. Poslední úsek cesty je
téměř k nepřežití. Tak blízko jsou již základny na Discovery!
V nalezeném skladišti objeví tabák, dopisy. Přátelé tu byli před několika
dny! Proč se tu o pár dní navíc nezdrželi? Dokážou vůbec ještě ujít cestu
k záchraně? Copak nikoho nenapadne, aby se po nich poohlédl? Došli téměř
až k lodi, než si jich kdosi všiml. Ale došli. Přežili.
Loď je zamrzlá v ledu a není naděje, že by mohli ještě letos
odplout. Pomocná loď, která přivezla zásoby, poštu a palivo, odváží ze skupiny
polárníků Shackletona, vedle něj i osm členů posádky Discovery, kteří nechtějí
znovu přezimovat. Scott se už pomalu zotavil, výhled na další přezimování ho
neděsí.
Ne, nepokusí se již zopakovat cestu k pólu, vždyť Morning nepřivezla
to nejdůležitější, co by na takovou výpravu potřebovali – polární psy. Muži
však nebudou zahálet. Podnikají výpravy do okolí, konají vědecká pozorování.
Scott s E. Evansem a W. Lashlyem podniknou výzkumnou výpravu napříč
Západními horami, objeví obrovské ledovcové plató a tak vlastně znovu potvrdí
s definitivní platností, že Antarktida je kontinent – tak velký ledovec
musí mít pevný základ. Cestu dlouhou 1 340 kilometrů urazí za deset týdnů
a i když nevedla k pólu, v obtížnosti si s ní nezadala.
A znovu se nachýlila doba k návratu. U břehů se objevily dvě lodě
z Anglie. Vedle dobrých zpráv přivážejí i ty méně příjemné. Žádné další
přezimování. Scott se musí vrátit, i kdyby měl Discovery nechat napospas osudu
ve věčném ledu.
Naštěstí se Discovery uvolnit podařilo. S pomocí výbušniny.
16.2.1904 se konečně mohou vydat zpět.
HRDINA
SE SMUTKEM V DUŠI
Doma je výprava přijala s poctami a ovacemi, Scott je náhle národním
hrdinou. Co na tom, že na pólu nestanuli. Pronikli dál, než kdokoliv před nimi.
Podnikli sedmnáct výprav do neprobádaných končin, a přivezli nebývalé množství
informací o zdejší fauně, geologii, podnebí, stavu ledu; nakreslili mapy
neznámých oblastí, objevili nová pohoří a ledovce, Zemi krále Eduarda. Přivezli
rozsáhlou vědeckou kořist, větší, než kdokoliv před nimi. Scott si získal
pověst spolehlivého expedičního vůdce, vždyť jeho výprava se obešla bez větších
problémů a ztrát na životech! A přece byl v hloubi duše zklamán. Jižní pól
pro něj zůstal tajemstvím.
S jakými pocity pak sleduje výboje Ernesta Shackletona, který jde
dál za jejich nedosaženým cílem. Společným cílem. A jde sám. Scott se plaví po
moři.
Ale ani Shackletonovi nebylo souzeno, aby do nejjižnějšího bodu světa
zatknul anglickou vlajku. Vybavil se mandžuskými poníky, kteří se dobře
uplatnili v drsných sibiřských podmínkách, ale Antarktida na ně byla
příliš silná káva. Ani moderní automobil se tu neosvědčil. A Shackletonova
výprava tedy končí pouhých 178 km od pólu. Vrátí se opět s vypětím všech
sil. Ale vrátí se živí.
Scott pečlivě studuje Shackletonovu trasu, stav zásob, výstroj a
připravuje plán. Ne, muži jako on se nikdy nevzdávají.
AŤ
VLAJE UNION JACK
A právě v době, kdy Shackleton přijímá za svou úspěšnou expedici
šlechtický titul a zlaté medaile zeměpisných společností, obrací se
v tisku Scott na Angličany s výzvou k národní sbírce. Angličané
si nesmějí nechat vyfouknout cíl před nosem, který již mají skutečně na dosah
ruky. Je září 1909.
Scott na uskutečnění svého snu obětuje téměř celé jmění. Ne, tentokrát to
musí klapnout. Vždyť je to již naposledy. Severní pól je dobyt, úsilí všech teď
bude směřovat na jih. Má si nechat cíl vyfouknout před nosem? Strašně touží po
tom, aby to byl právě on, kdo se první dotkne legendárního vysněného bodu. A
aby to byla vlajka jeho krále, která tam jako první zavlaje. Nechá doma ženu se
synkem a znovu se vydává na cestu.
Velice touží po tom, aby měl úspěch. Udělal pro to všechno. Tedy skoro
všechno. Ale to nejdůležitější ne. Nikdy si to nepřiznal, alespoň
v nalezeném deníku ani v prohlášení k veřejnosti, napsaném těsně
před smrtí, o tom není ani zmínka. Ale deník byl od začátku určen
k zveřejnění. Nejskrytější myšlenky si tedy Scott nechal až do poslední
chvíle pro sebe. Přiznal si svůj omyl alespoň sám před sebou? To se už nikdy
nedozvíme. Scott totiž podcenil význam dopravy. Opět. Znovu si vzal na cestu
poníky, kteří tak vytrestali Shackletona. Polární psi mu snad nepřipadali
spolehliví, či důstojní. Jel tedy jižní pól dobývat s koňmi. A to se mu
smrtelně vymstilo.
Když jeho loď přistane u ledové bariéry a muži začnou rozvíjet tábor,
který se má stát na dlouho jejich základnou, ví už, že spolu s nimi budou
o pól usilovat i Norové. Mířili prý původně na sever, ale až v Melbourne
se ukázalo, že to všechno byl jen krycí manévr. Amundsena láká jižní točna. A
chce se o ni utkat v čestném boji.
Scott nevěří, a když se sám přesvědčí, že má konkurenci, odmítá nabídky
pomoci a spolupráce. Ne! Nechce Amundsenovy psy, nechce žádnou společnou
výpravu. K pólu půjde každý sám. Jen výsledek potvrdí, kdo bude lepší… Ale
v deníkových zápisech se pod zdánlivou sebejistotou pomalu a jistě objevují
strach a obavy.
Když se pak pětice mužů, která tvořila anglický točnový oddíl skutečně
probije ledem, sněhem a vánicemi až na nejjižnější bod světa, zjistí, že přišli
jako druzí. Otisky mnoha psích tlapek značkují kdysi netknuté místo. Jsou
druzí. A přišli sem pěšky. Bez poníků. I nazpět se budou muset odebrat pěšky.
Zapřaženi do svých saní a doprovázeni stále větší nejistotou a strachem o
zítřek. Ne, nebudou si o tom vyprávět. Smějí se a vyprávějí o příjemných
historkách, jenže stejně jim sedí za krkem strach.
Cestou zemře Evans, pak svůj život dobrovolně ukončí Oates. Jít dál
s omrzlými pahýly místo nohou nedokáže. Tři zbývající se vlečou dál. Od
skladu ke skladu, pár kilometrů denně, kdy se nemohou dosyta najíst a zahřát.
Obouvání jim trvá den ze dne déle.
Scottovi omrzne končetina, ví, že amputace je ještě to nejlepší, co může
následovat. Ani jeho druhové na tom nejsou o mnoho lépe. Ale jsou stále spolu.
Pomáhají si. Kdyby alespoň to zatracené počasí jim přálo…
Dvacet kilometrů před spásným skladem je zadrží bouře. Nemohou se vydat
dál, zásoby jídla, vody i tepla skončily… Za půl roku je najdou členové
pátracího oddílu.
Jejich smutný konec zcela zastínil úspěch Amundsenovy výpravy. Dobytí
jižního pólu zůstane navždy spojeno se dvěma jmény – Amundsena a Scotta.
Amundsen šel však svým jistým krokem dál. Scott tu zůstal. Už navždy.
ERNEST
HENRY SHACKLETON
☼ 15.2.1874
KILKEE – IRISH ۞ 5.1.1922
GRYTVIKEN
„Pro
vědecké vedení Scotta, pro rychlé a účelné pochody vpřed Amundsena, ale
jestliže se ocitneš v beznadějné šlamastyce a zdá se ti, že se konec kvapně
blíží, poklekni, modli se a pros o spásu Shackletona.“
(Jeden
z účastníků expedice 1914)
*
Stáli mezi stany. Situace byla skutečně
zapeklitá. Víc než zapeklitá na pekáči nepovedená pečínka. Hrozivá. Viděli to
na tváři svého velitele, cítili to z jeho slov… Na cestu, která je před
nimi, si mohou vzít do tlumoku jen hadry na sebe, dva páry rukavic, šest páru
fuseklí, dva páry bot, spací pytel a libru pokouřeníčka. Nic víc. Budou mít
dost práce s nákladem, který je pro jejich další přežití absolutně
nezbytný. Každá věc, ať už se jim zdá sebe-důležitější, je ve srovnání
s cenou jejich života zanedbatelná kravina… Když domluvil, vyndal
z větrovky zlaté pouzdro a několik mincí a pohodil je do sněhu u svých
chodidel.
V dalších hodinách se na tomto fleku
začala kupit hromádka předmětů, se kterými se účastníci expedice museli tak
jako tak rozloučit. Byla to zvláštní sbírka; svetry, modlitební knížky, nářadí,
vědecké publikace, fotografie černobílých postaviček, pánve, lahve netknutého
alkoholu, postroje na psy… Zůstanou tu jako památník lidské houževnatosti a
odhodlání zvítězit nad nepřízní kdovíjakého osudu tak dlouho, dokud se kra
nerozprskne na menší kousky. Kolikrát si na ni vzpomněli v následujících
etapách nelehkých časů… Oba lékaři si však smějí vzít všechno vybavení, které
považují za very important for every person. A Hossey, meteorolog, dostane
dokonce výslovný příkaz zabalit benjo, i když váží víc jak šest kilo… Je
rozhodnuto, kámo. Po krátké pauze se musí vydat na cestu. Po nakupených ledových
krách směrem k pevnině.
Kdo z těch osmadvaceti chlapisek však
dokázal tu noc klidně zařezávat ve spánku? Měli za sebou perný den. Překotně
opustili svou potápějící se bárku, která jim více jak deset měsíců poskytovala,
i když sevřená v ledovém krunýři, pocit jakés takés jistoty a útočiště pod
slunkem. Všichni již dlouho věděli, že plánované překročení kontinentu se jim
už asi nepodaří, loď driftovala příliš daleko od jejich předpokládané trasy,
ale stále ještě mohli doufat, že se karta obrátí. Mohli. Teď všechno snění bylo
fuč. Teď půjde o holý život.
Také velitel výpravy, Ernest Shackleton,
nemohl zamhouřit oka. Ne, nejsou první, kteří se dostali do ledové pakárny. A
mnozí tu zkejsli a přesto přežili do příchodu zachránců s daleko
chatrnější výbavou než mají teďka oni. Jenže… a právě tady je ten háček. I když
se jim podaří dojít se třemi záchrannými čluny po ledovém poli plném děr a
rozsedlin k nejbližšímu pobřeží, které je vzdálené vzdušnou čárou přes
rozpočet třista kiláků, budou stále ještě váznout v Antarktidě. Co bude
potom s nimi? Není jak a komu podat o sobě zprávu. Nikdo netuší, kde jsou
a dýchají-li ještě pravidelně? Nikdo se k nim nevydá na pomoc. Píše se rok
1915. Ve světě zuří krvavý nepokoj… Na druhé straně kontinentu se zatím k pólu
probíjí druhá část výpravy, která jim má připravit skladiště potravin na cestě
k pólu. Alespoň těm kdyby mohli podat zprávu SOS… morseovkou píp a
píp… aby už bylo líp… Kdyby… Podařilo by se tak zachránit tři lidské
životy. Obětovali je expedici, která nikdy nedojde svého konce. Sedí na ledové
kře a houby se děje… Shit happens s mariášem… Ne, velitel výpravy dnes
neusne. Na ramena mu dopadla celá tíha odpovědnosti za všechny v maléru. A
ponese ji dlouho. Celých čtrnáct měsíců.
FORTITUDINE VINCIMUS – VYHRAJEME TO JEDINĚ VYTRVALOSTÍ
Shackleton nebyl v Antarktidě žádným
nezkušeným nováčkem. Střetl se s ní již dvakrát a vždy to dopadlo vlastně
jako remíza. Nezvítězil, ale ani neprohrál. Kdo však zvítězí tentokrát? Lidé
nebo příroda? Ernest Shackleton však nehodlá odevzdat použitou kůži lacino. Je
vytrvalý, úporně vytrvalý Ir. Přesně v duchu rodinného hesla s žertem
se dál dojde. Vždy si dokázal poradit v těch nejnemožnějších logických
zápletkách. Tedy zatím vždy…
Pocházel z anglické střední vrstvy. Jeho
táta byl lékařem. Mladý Ernest se však nehodlal vydat do života
v otcovských šlépějích. Nepokojná krev jej zavedla do Britského obchodního
loďstva. Ale asi si tu svou činnost představoval moc růžově. Proto přijal
nabídku k účasti na Národní antarktické expedici, kterou v letech
1901–1903 pořádalo a financovalo Spojené království? Jejím vedením byl pověřen
tehdy třiatřicetiletý poručík Robert Falcon Scott. Expedice byla připravena
nejlépe ze všech, které tehdy mířily do jižních moří. A přece… Nám to dnes
připadá téměř neuvěřitelné, ale dobýt pól se tehdy vydali lidé, kteří až na
výjimky postrádali zkušenosti s extrémními podmínkami sedmého kontinentu.
Většina Scottových svěřenců neuměla ani lyžovat a i on sám měl s tímto
dopravním zlepšovákem velké potíže. Při pokusech v době aklimatizace a
přezimování si tu dokonce poranil koleno a musel si je léčit. Angličané si
přivezli málo psů a i ovládat psí spřežení se teprve učili za pochodu
k cíli.
Můžeme je však proto považovat za bláznivé
dobrodruhy?
Scott, Shackleton a dr. Wilson, tři muži,
kteří se po svých pohrnou k jižnímu pólu, dobře věděli, že je nečeká žádná
lahůdková procházka. Že se derou do SFÉR, kam lidská noha ještě nevkročila. A
že se za takovou troufalost ještě většinou dost draho platí. Scott a po něm i
Shackleton si mohli z gondoly upoutaného balónu v McMurdoově zátoce
prohlédnout ledovce, které se zvedaly k jihu. Co je tam daleko za nimi? Je
cesta mezi nimi vůbec schůdná? To už budou muset zjistit sami. Před pólem je
čekalo překonávání dvanácti rovnoběžkových stupnic, tedy nejméně 1 350 km, což
je síla do roku 1915, je to vůbec OK v lidských silách? Jestliže někdo
z účastníků Scottovy expedice pochyboval o reálnosti celého plánu,
skutečnost mu bohužel dala hardcore velmi záhy za pravdu.
Muži postupovali pomalu. Psi táhnou špatně a
živin ubývá rychleji než sami předpokládali. Scott a Wilson s obavami
pozorují u Shackletona první příznaky kurdějí. Snaží se sice přejít svou
slabost zhurta, leč to se mu daří čím dál méně dobře… Nedostatek živin je stále
znatelnější. Všechny myšlenky se začínají točit jen kolem jídla.
Blíží se konec roku. Co jim nadělí ten nový?
Jsou u konce svých tělesných i duševních zásob, takhle pólu nikdy nemohou
dosáhnout. Oslaví Štědrý den. Shackleton vytasí pro své druhy z batohu
dárek. Dárek, který jim symbolicky připomene vzdálený domov. Vánoční švestkový
puding. Po tolika dnech svíravého hladu… Na 82° 17´ se rozhodnou pro návrat.
Došli o 300 km dále než kdokoliv před nimi. Je to málo. Chtěli by upřímně dát
víc.
Cesta zpět je úporným bojem s hladem,
zimou, vánicemi a vyčerpáním do mrti. Shackleton sotva že stojí na nohou,
Wilson trpí sněžnou slepotou. Jsou dny, kdy nemohou pro nepřízeň počasí vůbec
opustit stan. S kompasem hledají další skladiště zásob. Nesmí je minout. Jak
nádherně vždy zní to Scottovo: Mládenci, sklad máte zde. Nedají se porazit.
Když 3. února ulehnou konečně do svých lůžek na Discovery, je to pro ně větší
pocit vítězství, než kdyby došli po svých na samotný pól. A po několika dnech
se Shackleton s Antarktidou musí rozloučit. Odplouvá domů na lodi, kterou
vyslala Scottovi na pomoc anglická vláda. Discovery je beznadějně zamrzlá
v ledu. Bude přezimovat. Ale to by už Shackleton nepřežil.
Netrvá však dlouho a poručík Ernest
Shackleton je zase v dobré kondici. Již koncem roku 1903 pomáhá
organizovat záchranné práce pro výpravu Otty Nordenskjölda. Nory
z nejhoršího konce zachrání argentinská loď. Ve skromné chatě, kterou si
na pobřeží vystavěli, však zůstane zásoba potravin pro ty, které by tu snad
potkal nedej bože stejný osud. Nikdo netuší, že zajatcem bílé pustiny se stane
i Shackleton. Avšak uložené zásoby na Paulettově ostrově mu ani jeho pár
kamarádům situaci nijak moc nezlehčí.
NA DOSAH RUKY
Ernest měl od dětství dost neklidnou povahu.
Teď to však vypadá, že se definitivně našel. Jeho příbuzní však nevědí, je-li
tohle důvod k radosti. Po několika pokusech v soukromém sektoru
podnikání, které mu měly zajistit kýženou finanční nezávislost, ať už to byla
výroba cigaret, doly v Bulharsku nebo továrna na zpracování velryb, zcela
propadl sedmému kontinentu. Jednou tam málem zkapal. A teď se tam pouští
dobrovolně znovu… Ale zatímco jeho podnikatelské mezihry většinou zůstaly ve
stádiu příprav, pro svou novou lásku je Shackleton ochoten neuvěřitelné
činorodosti. Probudil se v něm dřímající organizační talent. Ví, že
plánovaná výprava potřebuje mecenáše, sám ji finančně neutáhne a vláda už není
tak štědrá instituce jako kdysi. Najde jej. Musí si opatřit vlastní plavidlo.
Koupí vyřazenou velrybářskou loď Nimrod, která své původní určení připomíná i
v přítmí, ale to nevadí. A pak si musí opatřit posádku… Když pak Nimrod
vyplouvá, je na jeho palubě 20 odhodlaných chlapisek, ochotných vykonávat
libovolnou práci; meteorolog, geolog, univerzitní profesor, biolog, malíř, lodní
důstojníci. Vedle požadavku na dokonalou odbornost však Shackleton preferuje u
všech kumpánů jednu důležitou vlastnost – snášenlivost. Na palubě je také 15
mandžuských poníků a pouhých devatero psů. A na tehdejší dobu se výprava
vybavila i nevídanou technikou. V roce 1908 míří k pólu
s autokarem, představte si! Čtyřválcem New Arrol Johnston se vzduchem
chlazeným motorem.
Poučil se z nezdaru Scottovy výpravy?
Ano i ne. Poníci nejsou tím správným zvířetem pro putování k pólu, ale
nedá si poradit. Vidí spíše množství masa, které mohou expedici poskytnout, až
splní svůj úkol. Vidina hladu, který se neustále vznášel jako Damoklův meč nad
minulou výpravou, jej nutí znovu a znovu počítat množství potřebných zásob,
kalkulovat se zdržením. Jídla si tedy vezou dost. A přece i tato výprava
ztroskotá pro nedostatek potravin. Jak málo někdy stačí, aby se nejkrásnější
plány obrátily v prach, MATCH POINT.
Autokar se v antarktických nehostinných
podmínkách neosvědčil. Nerovný terén a extrémní teplotní podmínky vyřadily brzy
technický výkřik módy a zázrak provozu ze hry. Zbývají tedy koně. Ale ani
zakrslí koníci, jejichž počet se nejrůznějšími nehodami smrsknul na čtyři,
nejsou bez obtíží. Své saně táhnou vesele a s chutí, čtyři muži, kteří se
v listopadu 1908 vydají na dlouhou štreku vpřed, mohou být spokojeni. Ale
pak stačí jediný krok a saně naložené po okraj zásobami mizí v propasti.
Přišli o většinu sucharů, o šaty, o topivo. Přesto pokračují dál. Jdou mezi
vysokými ledovci, občas narazí na holou skálu. Objeví tu vrstvy uhlí, které
dokazují, že i tento nehostinný kraj byl kdysi zalesněný. Jdou dál. Stále na
jih. Když se konečně vyškrábou na náhorní planinu, vidí, že nejnáročnější část
cesty je za nimi. Dál než oni nikdo nedošel. Cesta k pólu je
v zásadně jasná. Shackleton a jeho spolek opět slaví antarktické vánoce.
Vzpomenul si při tom na Scotta? Za dva roky tu bude prožívat poslední vánoce
svého života. Protože nedokáže to, co Shackleton. Střízlivě odhadnout své
možnosti. A vrátit se do bezpečí. Ale on asi neměl moc na vybranou.
„Hledíme silnými dalekohledy k jihu,
nevidíme nic než mrtvou nekonečnou bílou sněhovou pláň. Jsme přesvědčeni, že
cíl, jehož se nám nepodařilo dosáhnout, je právě na této bílé ploše…“
Na 88° 23´, 178 km před cílem, se všichni
naposledy otočí a vydají se zpátky. Opět je čeká ta kurevsky namáhavá
vysilující pouť, kterou jim vědomí nezdaru nikterak neulehčí. Hlásí se
vyčerpání, kurděje. Wild trpí úplavicí. Denní příděly potravy se neustále
zkracují. Jako lakomci hospodaří s každým drobečkem. Co když nenajdou
další sklad? A přece. Jednoho dne objeví vyčerpaný Wild v kapse naštěstí o
jeden suchar navíc. Shackleton mu podstrčil část svého podílu, na, ber to jako
výpomoc kámo. „Stěží by člověk v normálních podmínkách dovedl pochopit,
kolik bylo v tomto skutku obětavosti. Já to pochopil a jsem mu za to rád,
nikdy mu tohle nezapomenu.“ Wild se stane Shackletonovým společníkem na dalších
výpravách a tu poslední za něj se vzpomínkami na legendu dokončí, jak se má.
TRANSANTARKTICKÁ EXPEDICE
K Ernestu Shackletonovi přišla sláva.
Anglická vášeň pro soutěživost opět slaví triumf. Nimrod se vrátil domů se
všemi muži. Vyčerpanými, groggy, ale přece živými. Nevadí, že nedošli až
k pólu. Těch pár kilometrů pro vědu již nehraje zásadní roli. A druhá část
výpravy svůj úkol splnila perfektně. Anglická vlajka vlaje nad jižním
magnetickým pólem… Shackleton je povýšen do šlechtického stavu. Pořádá
přednášky, turné, napíše knihu. Jeho mecenáši mohou být spokojeni se svým
udatným koněm. Dluhy jsou zaplaceny do poslední libry. Shackleton však získal
ještě víc. Věrné friends, na které se může kdykoliv bez obavy spolehnout. Kteří
s ním půjdou ochotně kdykoliv a kamkoliv. Nebude to dlouho trvat a začne
je znovu svolávat. Pól je dobyt, není již tím hlavním a úžasným lákadlem. Jeho
nová expedice musí dokázat víc. Projde si celý kontinent. Od Weddellova moře
k moři Rossovu.
Znovu se tedy rozloučí se ženou Emily a s
dcerkou jako květ: s Cecily. Nikdo neví, jak bude jejich odloučení trvat
dlouho. Lodě již čekají. Aurora, která bude expedici jistit z Rossova
moře, a Endurance, na kterou nasedne sám. Sám si vybere i posádku pohodářů,
dvacet šest mužů na palubu. Sedmadvacátý se objeví až během plavby. Černý
pasažér. Jsou tu jeho kumpáni z předchozích cest, zbytek doplnil dobrovolníky.
Vybírá si je instinktivně podle prvního dojmu z rozhovoru. Ale nezmýlí se.
Na své muže se může ve všem spolehnout.
Celé to mohlo skončit už na začátku. Než
opustil přístav, vypukla blbá válka. Se svolením ministerstva námořnictva však
smí odplout. A pak se ke slovu dostaly mráz a ledové zrádné kry.
Když je situace donutila vystoupat na kru,
nikdo si nedělal značné iluze. Ale těžká práce je nejlepším lékem pro
beznaději… Po několika dnech se musí vzdát. Táhnout loďky po ledu dál již není
v jejich silách. Utáboří se na driftující kře a doufají, že je pohyb ledu
zanese blíž k pevnině nebo k volnému moři. Žijí v neustálém
napětí. Několikrát musí tábor posouvat, protože led puká a láme se. Jen o
vlásek se jim vyhne smrt v ledové vodě nebo pod TUNAMI LEDU.
A pak nadejde den D, na který tak dlouho
čekali. Vidí volné moře před sebou! Mohou nasedat do člunů. Opět se musí náhle
neradi vzdát další nespolehlivé jistoty. Bouřlivé moře je po několika dnech
zanese k pustému, holému Slonímu ostrovu.
Shackleton se musí rozhodnout, co udělá dál.
Není šance, že by se všichni dostali na chatrných loďkách, co už toho dost
pamatují, k nejbližšímu obydlenému místu, k Jižní Georgii. Pojede
tedy jen ta nejspolehlivější. On sám, spolu s pěti vyvolenými, se vydává
do neznáma. Znovu pečlivě zvažuje, kdo bude tvořit tuhle crew. Potřebuje muže
fyzicky zdatné, na druhé straně tu však nemůže nechat reptaly, kteří by
proměnili čekání zbytku mužstva v peklo. Jisté je, že musí vzít kapitána
Worsleye, bez jehož nautických znalostí by byl celý šílený podnik odsouzený
k záhubě… O něco později usedá šestice jmenovaných, vyzbrojených
nejnutnějšími zásobami do malé kocábky, aby se s ní vydali přes
nejbouřlivější moře světa pro záchranu. Po šestnácti dnech plavby to dokáží.
Přistanou na Jižní Georgii.
Jenže od pomoci, jídla a lidí je dělí 46 km
vzdušnou čarou napříč ostrovem. Přistáli na neobydlené části, plavby kolem
pobřeží již jejich loďka není schopná. A cesta přes pevninu? Dvoutisícové
vrcholky zatím nikdo nepřešel. Shackleton však nemá na vybranou. Dva muži
marodí, nechá u nich třetího a sám s dalšími dvěma se vydá na cestu.
S patnácti metry lana, kompasem a tesařskou sekyrkou, která poslouží jako
cepín. Jdou téměř bez odpočinku, nalehko jako na motýli, jiná možnost ani nepřipadá
v úvahu. Poslední úsek cesty po třídenním pochodu překonají skokem do
ledového vodopádu. Ve velrybářské osadě, kam nakonec dorazí, se na ně dívají
jako na strašidla. (Tento Shackletonův kousek se podařilo zopakovat dobře
vybavené horolezecké výpravě až v roce 1955).
Ještě téže noci se Worsley vydá pro tři muže
na druhou stranu ostrova. Po třech dnech opouští se Shackletonem Jižní Georgii.
Na palubě najaté lodi míří ke Slonímu ostrovu. Začala tak dlouhá série pokusů,
které mají přinést uvězněným mužům záchranu. Tři měsíce se Shackleton pokouší o
téměř nemožné manévry. Jižní nebe, Instituce de Pesca, Emma. Žádná z lodí,
které si postupně najímá, nedokáže to, co jejich maličký Caird. A počasí se
stále horší! Nakonec si Shackleton pronajme vysloužilého veterána Yelcho.
Slíbí, že s ním nepopluje do ledu. Co všechno je teď ochoten slíbit!
Nemůže přece čekat, až z Anglie dorazí slibovaná Discovery. A 30. srpna
konečně přistává u Sloního ostrova.
Ani teď však nemá leháro. V Rossově moři
jsou stále ještě muži z Aurory. V prosinci 1916 vyráží z Nového
Zélandu, aby u Evansova mysu našel sedm živých mužů, kteří tu prožili dva roky.
POSLEDNÍ VYKROČENÍ
Vracejí se domů za válečné vřavy, jen co však
utichne, plánuje další cestu. Chce údajně obeplout celý jižní kontinent.
Provádět měření, mapování, klimatologický výzkum na všech antarktických
ostrovech. Pól mu třikrát proklouzl mezi prsty, opravdu jej již nechce pokoušet
a zdolat? Nikdy se to nedozvíme.
Na expedici se sjíždějí staří veteráni. Frank
Wild, Worsley, dr. Macklin, McIIroy, Hussey, Kerr… Pojede poprvé i plachťák
pilot, major Carr a jeho hydroplán. Celkem se na loď nastěhuje dvacet mužů.
4. ledna přistanou v Grytviken na Jižní
Georgii. A druhý den Shackleton nenásilně zemře. Snad na srdeční slabost, šok,
arytmii, snad na následky přechozené chřipky či španělské angíny. Jeho výpravu
dál povede Wild.
ROALD
AMUNDSEN
☼
16.7.1872 BORGE (OSTFOLD) ۞19.6.1928 POHŘEŠOVÁN
PŘI ZÁCHRANNÝCH MANÉVRECH
Ten urostlý mladík, který chvátá
ulicemi Kristianie a tiskne v podpaží kulatý balík, je student Roald
Amundsen. Právě dospěl k nezvratitelnému rozhodnutí: konec
s medicínou! Začal ji studovat jen na nátlak matky, ale teď, sám šroubek
po její smrti, se může věnovat svým plánům.
V tom kulatém balíku je
lebka, nad níž se šrotil latinské názvy jejích kostí. Prodá ji výhodně, aby si
mohl zakoupit publikace o polárních krajích a jejich dobyvatelích, obyvatelích.
Bude jedním z nich!
Kdo v tomto věku nesnil o
paradise cuts nad knihami svého mládí, kdo nechtěl vyplout do neznámých moří,
rvát se s bouřemi, objevovat neobjevené, stanout prvním tam, kde dosud
nikdo neuspěl, ale kdo se přitom o pár let později už jen neusmíval
v křesle domácího pohodlí nad praštěností takových snů.
Ne tak Amundsen. Ví, co chce a
půjde za tím s buldočí vytrvalostí. Čte všechno, co kdy o polárních
krajích vyšlo, studuje řeči a nářečí, zvyká tělo na nejhorší možné podmínky,
vstoupí do armády jako Björk, dá se najmout na loď, která odplouvá na lov
tuleňů a podstupuje na ní nejnáročnější zkoušku. Zažije hromadné masakry těchto
zvířat a jeho citlivé srdce tvrdne, otužuje se náporem citů a dovedností.
Má své vzory. Kolumba, Magalhæse,
Vespucciho, Cooka. Opájí se ságami strýců Vikingů z druhého kolena. Nejvíc
však ctí Fridtjofa Nansena. To není stín dávné historie, ale člověk z masa
a krve a z mozku a z plánů následovat své mapy představ. Roald ho
poprvé spatřil, když se vrátil ze svého pochodu na lyžích napříč Gr Gr
Grónskem. Jak tenkrát jásala celá Kristianie a jaké napětí prožívá teď celé
Norsko, když se Nansen (který nebyl hloupý sen, nýbrž jen lodivod schopných snů
do dnů) vydal se svou posádkou na lodi
Fram na cestu k severnímu pólu.
PRVNÍ ŠANCE PO CESTĚ
Je mu pouhých třiadvacet let,
když se dozvídá, že belgický baron Gerlach připravuje výpravu
k Antarktidě. Nemešká a za několik dní tluče na dveře, otevřete mi pane,
jste tam? Ano, Nor se mu může hodit. Norové mají dobrou pověst jako námořníci.
Jen musí absolvovat kurs pro námořní důstojníky. O rok později složil Amundsen
poslední zkoušky a nastoupil na Belgicu
jako kormidelník.
Byla to první vědecká výprava,
jíž se Amundsen zúčastnil. Gerlach si totiž stanovil najít magnetický pól,
topograficky zpracovat pobřeží Antarktidy a hledat její originální faunu.
Začátkem prosince, tedy uprostřed
léta, plula Belgica Magalhæsovým
průlivem a zanedlouho se na obzoru objevil jiskřící ledový pás antarktické
pevniny. Byli u cíle. Čtyři muži, mezi nimi áčko Amundsen, tu přezimují a na
jaře se pro ně Belgica vrátí.
Začátkem března však sevřel boky Belgicy hajzl led a zadržel ji bez
pohnutí na třináct měsíců. S tím se nepočítalo, náhle je všeho akutní
nedostatek – potravin, teplých oděvů i petroleje. Co je zde čeká? Spása?
Záhuba?
Amundsen ze všech těch knih,
které o polárních badatelích zhltal, věděl, že první umírají malomyslní a
pokaždé nepřipravení. Složí ruce v klín a čekají zbaběle na smrt.
Zatímco tedy venku rachotily
ledové kry a krusty, loď zahalila do svého hávu tma, tak tenhle Amundsen se
vydával na lov tuleňů a tučňáků a zakopával je poblíž lodi do ledových jamek.
Vytvářel tak zásoby čerstvého masa. Narazil však na tvrdý odpor barona Gerlacha
i kapitána lodi. „Nikdo nesmí jíst ty mršiny!“ nařizují jako zjednaní. Není
divu, že měli brzy všichni kurděje – až na Amundsena a doktora Cooka, kteří
rozkaz nikdy neuposlechli. Teprve když pochodovali do ledové pukliny mladého
vědce Danka a když kurděje zdecimovaly celou posádku i její velitele, byl
rozkaz odvolán.
SEVEROZÁPADNÍ CESTOU, PŘÍMO HLEĎ
Po návratu z Antarktidy se
Amundsen cítil dost otrlý na to, aby podnikl samostatnou cestu. Nezapomínejme,
že mu ještě není ani třicet. V tom věku se každý povedený muž cítí být
Atlantem.
Kam zamíří?
K nejmilejším knihám chlapce
Roalda patřila zpráva o cestě anglického mořeplavce Franklina, který měl najít
cestu z Atlantiku do Tichého oceánu labyrintem ostrovů nad severním
pobřežím Kanady. Nikdo se z té bláznivé cesty nevrátil. Během dalších
deseti let mu bylo na pomoc vysláno na pade výprav. Většinou skončily na mělčině
jako sedláci bez výbavy.
Tam napřel Amundsen svou vůli.
Ne, nemá to být žádná velká výprava. Jen pár zkušených mužů a malá loď
s nízkým ponorem.
Hledá nejprve loď a najde ji
v přístavu Trömsö. Je to spíš malá bárka, kocábka s jedním stěžněm,
jejíž ponor i při plném zatížení nepřesahuje tři metry. Není nejmladší, bude
potřebovat řádně spravit. Cena? Sedmdesát táců na ruku. To je hotové jmění, kde
by je jen vzal. Amundsen není debil, ale přesto loď zamluví. Lhůta není dlouhá
a pro Amundsena tím začal závod o peníze. Kolikrát jej ještě zažije!
V té době vstoupil poprvé do
jeho života Nansen, jeho idol z mládí. Intervenoval u vlády potomků
Vikingů a vymohl pro tohoto šťastlivce více než lukrativního kostlivce kredit
čtyřiceti tisíc korun cash. Článek, který o chystané cestě napsal reportér
Morgenbladetu, způsobil, že od čtenářů dostal zbývajících třicet tisíc. Malá
kocábka se jménem Gjöa mohla konečně
změnit majitele.
Kde však sehnat peníze na její
opravu, za co nakoupit potraviny, oblečení pro posádku a všechno to ostatní, co
na takovou cestu potřebuje? Musí potlačit svou hrdost a hrát roli žebráka.
Vnucuje se jako vtěrka, nalézá patolízalův slovník, lichotí zámožným, slibuje,
že všechno do koruny splatí a každou půjčku obrací ve vybavení lodi.
Ztrácí však kvanta času a
věřitelům bledne naděje, že se zase uvidí se svými penězi. Jeden z nich
dokonce hrozí, že dá loď zabavit.
Hop nebo trop! Alou Amundsene,
áčko se rozhodne pro hru vabank a posádka složená ze šesti mužů s ním
souhlasí. V noci ze 16. na 17. června 1903 tajně vyklouzla Gjöa z přístavu a na lodi propukl
div ne hurónský smích.
Po čtyřiadvaceti dnech spatřili
břehy výsostného Grónska. Potkávali první ledovce, mezi nimiž vypadala Gjöa jako ořechová skořápka. Za další
měsíc vpluli do labyrintu ostrovů a úzkých průlivů, kde hrozily mělčiny.
To už se blížila zima a bylo
třeba vyhledat zimoviště. V umění přezimovat byl Amundsen machr. První co
postavili, byly boudy pro psy – zajetí v klecích zvyšovalo jejich zuřivost
– pak z beden s pískem vystavěli „observatoř“, odděleně skladiště
výbušnin a lednici na čerstvou potravu. A teprve když měli hotovou svou „Villu
Magnet“, pronesl Amundsen svůj přípitek: „Neodejdeme odtud dřív, dokud
neprozkoumáme řádně magnetický pól. To je náš úkol číslo jedna. Cesta ze severu
na západ musí pro nás být druhotným cílem.“
Mohlo to působit jako taktický
tah pro případ, že by cestu k Aljašce nenašli, ale že to myslel Amundsen
skálopevně, svědčí hory vědeckého materiálu, který přivezli. Norští vědci ho
zpracovávali po mnoho let a výsledky vyvolaly úžas na čele odborníků.
Geografové měli spoustu práce s opravami map, geologové objevili mezi
dovezenými horninami slibné poklady, etnografové museli posunout počátky
eskymácké civilizace o šest set let zpátky a informace o větrech, proudech a
polárním magnetismu ušetřily meteorologům dvacet let studia.
S Eskymáky to Amundsen uměl.
V každé knize o něm najdete scénu, která líčí jeho první setkání
s velkou ozbrojenou skupinou. Amundsen jí vyšel vstříc s puškou
v ruce. A když se přiblížili na dostřel, odhodil svou zbraň. To je gesto
srozumitelné v každém jazyce, i v řeči Eskymáků. Také oni zahodili
své luky a šípy.
Amundsen jim dovedl imponovat.
Ovládal jízdu se psy, uměl spát na sněhu a dobře platil – šicími jehlami. Hle,
opět projev jeho génia: i v přeplněné lodi se našlo dost prostoru pro tuto
vzácnou maličkost.
Amundsen se rozhodl, že tu
přečkají i další zimu. Vědecká práce se rozjela na plné obrátky a přátelství
s Eskymáky se stále prohlubovalo.
„God–dá! God–dá!“ s lítostí
volali Eskymáci na břehu, když Gjöa na
jaře zdvihla kotvy a odporoučela se k západu.
I když pluli nadmíru opatrně, i
když neustále měřili hloubku, dvakrát uvízli na mělčině. Teprve ke konci srpna
se ozvalo z hlídkového koše: „Volné moře!“
Ještě jednou museli přezimovat,
tentokrát už ne sami, ale ve společnosti amerických velrybářských lodí, teprve
potom mohla Kristianie rozpřáhnout svou náruč.
Amundsen se stal velkým mužem
malého Norska. Touto cestou zakončil snahy námořníků čtyř století.
K JIŽNÍMU PÓLU
Po návratu jezdil Amundsen celé
dva roky po městech Evropy a Ameriky a přednášel. Vždyť musel zaplatit nemalé
výlohy. Když se s věřiteli vyrovnal, ještě mu trochu zbylo.
Tedy další výprava. Ale kam?
K severnímu pólu?
Nansen tuto studijní cestu
prosazoval celou svou autoritou. Plán byl hotov, zbývalo rozhodnout, komu
svěřit jeho uskutečnění. Když se Amundsen nabídl, padlo rozhodnutí: Amundsen
použije starou Nansenovu Fram,
obepluje Hornův mys, Tichým oceánem se dostane do Behringova průlivu a vpluje
mezi led. Cesta měla trvat sedm let.
Na podzim roku 1909, kdy bylo
všechno uchystáno pro vyplutí, došla do Norska zpráva, že admirál Peary dosáhl
6. apríla se psím spřežením severního pólu.
Přes všechnu serióznost a vědecké
zaujetí, měl v sobě Amundsen tolik i sportovní ctižádosti, že se mu
zatmělo před očima. Co teď zase s výpravou, která je připravena ihned
vyrazit? Změnit plán? Kdo odhadne, k jakým komplikacím by mohlo dojít?
Amundsenovi stačilo jen půl roku
zdržení, aby si obstaral a zhltal veškeré knížky o Antarktidě. Sedmého června
1910 zvedla Fram kotvy, aby se podle
oficiální verze vydala k severnímu pólu. Teprve na Madeiře odhalil
Amundsen posádce svůj záměr: poplují k jižnímu pólu. V té době už
věděl, že se za stejným cílem vydává anglická výprava, kterou vedl kapitán
Scott. Amundsen už nedokázal utajit, že mu jde o to, aby Scotta předstihl, ale
přesto nabídl posádce, aby ji opustil každý, kdo s novým plánem
nesouhlasí. Neodešel ani jediný, všichni byli kabrňáci jako řemen.
Scott mířil k jižnímu pólu
už podruhé, při poslední cestě dosáhl dokonce 82 stupně jižní šířky, loni to
byl Shackleton, jenž se přiblížil na vzdálenost 178 kilometrů od pólu, ale ani
Amundsen nebude na tomto nelidském nehostinném kontinentu zelenáčem. Když tu
byl poprvé, bylo mu něco přes dvacet, dnes je to zralý perspektivní cestovatel
s bohatým rejstříkem zkušeností.
Fram zakotvila ve Velrybí zátoce a okamžitě se začala budovat
základna. A protože se tu uprostřed léta objevilo moře tuleňů, mohli uložit do
ledu bohaté zásoby čerstvého masa.
V únoru tam dorazila britská
delegace, došlo ke zdvořilostní návštěvě, při níž si Amundsen dovolil velké
gesto: „Chcete-li, můžeme dobýt pól společně. Nabízím vám polovinu svých psů.“
Scott s sebou dovezl sibiřské poníky, motorové saně a jejich loď překypovala
lákavými zásobami. Angličané s korektností jím vlastní za nabídku
poděkovali a odpluli na svou základnu. Od tohoto okamžiku bylo všem jasné, že
mezi expedicemi půjde o zápolení.
Za několik týdnů Fram opustila zátoku a na základnu
dolehla zima se vším, co k ní v této pustině patří. Mrazy se
pohybovaly kolem padesáti stupňů, větrné bouře lomcovaly vší silou do domku, až
dvousetkilometrovou rychlostí za hodinu a na ledovce napadly vysoké zásoby
sněhu. V té době, pokud to počasí jen trošku dovolilo, počal Amundsen
zakládat postupná skladiště potravin, první na 80. stupni, další za dalších 100
kilometrů. Trasu vytyčovali bambusovými tyčemi s černými vlajkami a kromě
toho každé skladiště označil sněhovými věžemi, které se rozbíhaly kolmo na směr
trasy do vzdálenosti osmnácti kilometrů. Až se budou vracet, nemohou je minout.
Čtyřiadvacátého srpna poprvé
vykouklo slunce nad obzor. Mrazy byly však poctivé a praštící, takže na cestu
nebylo ani pomyšlení. Teprve dvacátého října, kdy teploměr vyšplhal na 22 stupňů
pod nulou, to utajované napětí rázem pominulo.
Čtvery saně, každé tažené
třinácti psy, vyrazily k jihu. Zůstal za nimi oblak zvířeného sněhu a
nevyřčené otázky těch, kteří je vyprovázeli. Co čeká těch pět mužů? Dojedou? A
co všechno prožijí, vrátí-li se?
Pokusit se vylíčit tu
strastiplnou cestu několika větami, vyloučeno, na to zapomeňte. Snažili se o to
mnozí spisovatelé, ale ani jim se to tak úplně nepovedlo – slova na tuhle
odyseu nestačí. Chladně tedy připomeňme, že za necelé dva měsíce urazili cestou
tam víc než dvanáct set kilometrů, že přitom museli zdolat hradbu hor přes dva
tisíce metrů vysokých, že na ně na každém kroku číhaly nevyzpytatelné ledovcové
pukliny, že do nich útočily sněhové bouře a vánice, že museli obětovat
čtyřiadvacet psů věrných rodinných přátel, aby jejich masem nakrmili zbývající
hafany, že… ne, nepokoušejme se zajít až do detailů.
Patnáctého prosince roku 1911
zavlála nad jižním pólem norská vlajka a pět mužů s omrzlým ksichtem
v sobě potlačovalo dojetí.
Zanechali tu stan, v něm
dopisy pro Scotta (byli přesvědčeni, že se sem také dostane), jedny saně a
pozítří se vydali po svých stopách na zpáteční štreku, aby ve čtyři hodiny ráno
26. ledna 1912 dorazili na základnu.
A Scott? Dorazil k pólu o
tři týdny později. Byl to hrdinský výkon, protože zdecimovaní poníci brzy
odpadli, nevydržely ani motorové saně. Zapřáhli se tedy do saní sami, hej rup,
ale na cestu zpátky už jim síly nevybyly. Scottův deník zaznamenal tragédii
s otřesnou strohostí. Končí větou: „Proboha, postarejte se o naše drahé!“
Norsko přivítalo Amundsena jako
národního hrdinu.
TŘIKRÁT NA SEVERNÍM PÓLU
Ten fiktivní „hřebík zeměkoule“
lákal Amundsena od raného mládí. Nastal čas, aby se za ním vydal i on, třebaže
ho Peary už dobyl. Jeho výprava však byla střídmá na vědecké výsledky, Amundsen
to chce zvelebit pro potřeby vědy. Hodlal proplout severovýchodním průjezdem a
jako Nansen se nechat hnát polárním mořem. Znamenalo to znovu si obstarat
peníze. Přednášky ani kniha o dobytí jižního pólu nevynesly tolik zisku, kolik
by bylo záhodno, nezbylo tedy než znovu žadonit o půjčky. Nato vypukla válka a
přeprava zboží po moři byla stále riskantnějším, o to však výnosnějším
byznysem. Podniká i Amundsen a za půldruhého roku vydělal milión norských
korun. Nakoupil potraviny, na to nakupil vědecké přístroje, dal postavit novou
loď, kterou nazve Maud a vydá se
s ní po stopách legendární Fram.
Maud mu však mnoho štěstí nepřinesla. Už při prvním přezimování si
Amundsen zlomil ramenní kost. To bylo zlé v oněch podmínkách. Nato ho
srazil medvěd a bolestivě ho pohmoždil. Přiotrávil se kysličníkem uhelnatým a
nakonec zjistil, že mu vynechává srdeční tep. (Když se vrátil mezi lidi a
nechal se vyšetřit lékaři, dozvěděl se, že je to vážné. „Už žádné výpravy,“
říkají, Amundsen se s tím však nechce smířit.)
V polovině července 1920
doplula Maud do Beringova průlivu,
kam se kdysi dostal na Gjöe a uzavřel
tím kruh plavby kolem světa v severních polárních vodách. Tedy opět
prvenství.
Ani potom ho smůla neopustila. Maud narazila na pevný led a zlomila si
lodní šroub. Musela ještě jednou přezimovat a pak odplout do Seattlu pro nutný
zásah servisu. Amundsenův původní plán se začal hroutit.
Cesta na sever však nemůže mít
žádné zdržení. Připravují se na ni výpravy mnoha národů. Amundsen opět hraje
vysokou hru. Sází tentokrát na letadlo. Nejprve chce na jednomotorovém
letadélku přeletět z Aljašky na Špicberky. To už zavání hazardem. Štěstí,
že ztroskotají nedlouho po startu. V honbě za jiným letadlem padne do
rukou podvodníka, který dostane Amundsena do ohromných dluhů.
Amundsenovy naděje klesaly měsíc
od měsíce, ani v Norsku už neměli zájem o jeho přednášky a články,
v Americe skončilo jeho turné finančním fiaskem.
Prohrál? Nezvítězil nad ním Scott
tím, že zahynul?
Tyto chmurné myšlenky protrhne
jednou provždy večerní telefonát. „Jsem Lincoln Ellsworth. Zajímám se o polární
cesty a mohl bych vám poskytnout potřebné peníze.“
Expedice, kterou spolu uskuteční,
je posledním šťastným Amundsenovým tahem, zásahem do černého terče, 12/12, je
to tam, hit the spot. Na sever startují dvě letadla. Dosáhla 87. stupně šířky.
Ještě tři sta kilometrů a budou nad pólem. A právě tehdy začaly vynechávat
motory. Včas našly puklinu, v níž mohli nouzově přistát. Po čtyřiadvacet
dní měli jen čtvrt kilogramu potravin na muže. Pak s jedním letadlem
vzlétnou a vrátí se domů, když se svět připravuje k uctění jejich památky.
Severní pól Amundsenovi opět
unikl o vlásek. Vyrovná se s tím?
Ještě ne. Tentokrát to zkusí se
vzducholodí. S Ellsworthem odjeli do Říma, kde koupili od italské vlády
vojenskou vzducholoď. Pokřtili ji na Norge
a 11. května 1926 se vydali ze Špicberků na historickou výpravu. Už druhý den
odpoledne dosáhla Norge pólu a další
den přistála na břehu Aljašky.
Teprve teď byl Amundsen spoko a
chtěl se po zbytek života věnovat vědecké činnosti. Po dvě léta žil jako
poustevník někde na předměstí Kristianie, nedávno pojmenované Oslo, a usiloval
o splacení starých dluhů doposledka.
Pak vzlétne vzducholoď Italia a ztroskotá. Jak se zachová
Amundsen?
Dřív, než se Amundsen vypravil na
záchrannou cestu hydroplánem Lathan,
řekl italskému novináři Guidicimu, jenž s ním dělal interview a zeptal se
ho, zda si je vědom rizika:
„Kdybyste znal tu nádheru
polárních krajin… Tam bych chtěl bez okolků položit svůj život.“
A smrt vyslechla jeho poslední
vůli.
|
