|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zpoza blízkého hřebenu
po dva dny a dvě noci
zněly dunivé salvy,
zběsilý ryk, řinčení bajonetů,
koňské ržaní se vším myslitelným zoufalstvím.
O to děsivější bylo ticho,
které znenadání na kraj padlo…
Našel jsem Tě na zpustošeném políčku.
Zakopl jsem o dragounskou přilbu s pavím perem
a tváří padl vedle Tvé.
Hleděl jsi upřeně,
do očí nicméně již kradla se mlha,
prsty v odeznívající konvulzi
a dlaně tak strašně prázdné…
co, probůh co, chtěl by sevřít
v předsmrtném ochabnutí?
Šavli… dovtípil jsem se.
A začal kolem tápat - nenahmatal nic;
v tak hluboké tmě, aby jeden něco našel…
Nemáš ji pod kabátem?
Opatrně jsem jej rozevřel.
Zachrčels a mne ovanul puch vyvalených útrob.
Sklonil jsem hlavu ke ztěžka se hýbajícím rtům,
vždyť něco jsi přece trhaně šeptal.
„Orbitoklast?!“ vzkřikl jsem.
A skutečně sis jej žádal…
Úpěnlivě žadonils
- ačkoli krev v hrdle bránila mluvě –
ať přeruším spojení čelního laloku s thalamem.
„Ach, proč jen ne polní kvítí?“ lamentoval jsem,
„což není ho zde dost?
A jak poroste teď nasáklé krví, živené masem…
Co jen to, neznámý bratře,
žádáš po cizinci v okamžiku,
kdy Tvůj niterný zrak
má se konečně projasnit?“
Neodpověděl jsi.
Párkrát ses sípavě, bublavě nadechl.
A pak už nerozeznal jsem Tvé oči
od pustoty zdejšího kraje.
|
|
|
