#7: ZÁPAS S INDIÁNY (KDO S KOHO?) A SE ŠKOLOU (ŠKOLA
HROU PODIVNOU)
Vilík nezůstal doma dlouho. Mormoni, kteří se
usadili ve státu Utah hlavně v centru Salt Lake City, se vzbouřili,
protože vláda projevila vážné námitky proti zvláštní spravedlnosti, jak ji zde
provozoval a prosazoval Brigham Young, a vyslala tam státního soudce.
S ním se připravovalo vstoupit do Utahu i vojsko pod velením generála Alberta
Sidney („si nej!“) Johnsona, aby vzpouru potřeli jako „nevyhovující škrtněte“
na formuláři Planety. Russell, Majors & Waddell uzavřeli smlouvu na dopravu
zásob a krmného dobytka pro armádu, která se shromažďovala na podzim roku 1857.
Dopravní výprava byla veliká a mnohem lépe připravená na podobné útoky, které
zničily v létě výpravu bratří McCarthyů. A přesto ji čekal stejný osud.
Vilíka vypsali do služby jako extraboye pro
boje pod velením Lewa Simpsona, zkušeného vrchního vozky, a byl podřízen
výhradně jeho přímým rozkazům. Výpravu čekalo dvojí trnité nebezpečí – od
Indiánů a od mormonů, a tomu odpovídal i vysoký plat mužstva. Čtyřicet $ ve
zlatě měsíčně byla obrovská suma pro jedenáctiletého chlapce.
Billův druhý odchod z domova se odehrál
stejně jako první. My děvčata jsme bulila velmi zprudka a slibovala jsme, že mu
odpustíme všechny loupeže a násilnosti napáchané v domech našich panenek a
všechno škádlení, jen když zůstane doma a nepůjde pryč, aby ho nemohli
skalpovat Indiáni. Matka mluvila málo, ale její úzkostný pohled, když
vzpomínala na nebezpečí předešlé výpravy, mluvil za celé knihy. Na cestu si
Vilíček odnášel i obdiv malého Charlieho, který na něho hleděl
s otevřenými ústy jako na největšího bouráka (hrdinu) na světě. Turkův žal
při loučení nebyl o nic menší než náš, a opravdu se zdálo, jako by si starý
věrný chlapík uvědomoval, že s odchodem Billa na něho přechází povinnost
ochránce rodiny. A tak to moudré zvíře nevyprovodilo svého pána ani za vrata
farmy.
Výprava pokračovala rychle kupředu a více než
polovina cesty k Bridgeru proběhla bez potíží. Když vstoupili do
Skalistých hor, rozbili tábor nedaleko Zelené řeky. A tady byla výprava
obklíčena a přemožena velkým počtem danitů čili »andělů pomsty« mormonské
církve, kteří »ukradli kroj nebeských soudců, aby sloužili ďáblu«. Danité měli
na svědomí otřesný masakr na Horské louce v červnu téhož roku, třebaže se
tito »svatouškové soudného dne« pokusili svalit vinu za nevyprovokované
povraždění nevinných žen a dětí na Indiány – kteří toho sami měli dost
k zodpovídání, ale v tomto případě se stali jen bezděčnými nástroji
v prohnaných rukou mormonské církve.
Brigham Young odsoudil svého spoluviníka a
připustil, aby se John D. Lee stal obětním beránkem za jeho těžké
neodpustitelné hříchy. Závěť, kterou sesmolil Lee před smrtí, je stejně
patetická jako podobné prohlášení kardinála Wolseleye proti Jindrovi VIII.
»Oběť musí být nalezena«, napsal Lee, »a já
jsem tou obětí. Třicet let jsem se horlivě snažil, aby se vůle Brighama Younga
stala zákonem. A proto jsem se dostal až k tomuto dni. Byl jsem obětován
hanebným a zbabělým způsobem. Nebojím se smrti. Smrtí se nemohu dostat na horší
místo, než jsem právě teď, kapišto?«
John D. Lee si zasloužil svůj osud, ale
Brigham Young se jeho odsouzením nestal menším zbabělcem.
Danité uškudlili životy mužstva přemožené
výpravy, ale natropili spoušť v dopravovaných zásobách. Věděli, že jsou
určené armádním oddílům vyslaným proti Brighamu Youngovi. Náklad odnesli nebo
znehodnotili, odvedli většinu dobytka a zbytek rozehnali, vozy spálili, to
víte, prevíti. Vozkům dovolili, aby si nechali jeden vůz s přípřeží a
tolik zásob, s nimiž se mohou dostat k nejbližší vojenské posádce.
Do pevnosti Bridger dorazil zubožený houf
zklamaných mužů. Tady se dověděli, že ještě další dvě výpravy byly
znehodnoceny. To znamenalo, že s mužstvem obou výprav a vojáky budou muset
vydržet v pevnosti přes celou zimu s nepatrnými zásobičkami jako pro
houžvičky, potažmo s malinkou malinkou pro kraví ne zrovna bachorek plný
borůvek, brožurku & čepec, který trojmo uzavírá kravský systém živin.
Vezměte si, že tu bylo celkem čtyři sta mužů ztroskotaných dopravních výprav.
Zima byla velmi třeskutá. Muži přivlekli
dříví z lesa vzdáleného dvě celé míle od pevnosti White Room the KLF necelého tranzu, ale zásoby potravin se
ztenčovaly, a to povážlivě! Byl porážen vůl za volem, děj se co děj, a když se
tento zdroj vyčerpal, poznenáhlu začínala hladovkářská etapa bobříka odvahy.
Naštěstí se zpráva o vzniklé situaci dostala k majitelům dopravní firmy a
ti vyslali záchrannou výpravu, která dorazila do pevnosti ještě v polovině
zimy.
Na jaře se mužstvo vozků vydalo na zpáteční
cestu. V pevnosti Laramie svěřili Lewu Simpsonovi jako brigádnímu
vozmistrovi dvě velké nákladní výpravy a Vilík sloužil jako kurýr mezi oběma
karavanami, které jely dvacet mil od sebe, aby měly dostatek volného prostoru
pro táboření a pícování.
Jednoho dne se Simpson, George Woods a Bill
vypravili k přední karavaně. Jeli na mezcích a každý byl ozbrojen puškou,
dvěma revolvery a tesákem. Asi uprostřed dvacetimílové vzdálenosti spatřil
trojlístek tlupu Indiánů, která se náhle vynořila ze skupiny stromů sotva půl
míle daleko a hnala se k nim. Pokusit se o útěk na mezcích bylo zbytečné a
přímý boj sliboval sotva více úspěchu. Ale vzdát se znamenalo smrt a zohavení.
»Zastřelte mezky, hoši!« velel Simpson. A za
chvíli hleděli dva muži a chlapec chmurně přes hradbu dosud se škubajících těl
mezků.
Obrana byla jednoduchá. Pušky na vzdálenost,
revolvery zblízka a nože k poslednímu zápasu. Náčelníka, snadno
rozeznatelného podle pernaté ozdoby, měl na mušce Vilík. Jeho přesná střelba se
mezi hraničáři stala pověstnou. Simpsonova chladná rozvaha všechny uklidnila,
ačkoliv si byli dobře vědomi, že situace je víc než jen zoufalá.
Indiáni se tryskem blížili. »Pal!« velel
Simpson a tři koně odbíhali bez jezdců, když se kouř po výstřelu zdvihl od
hlavní.
»Nabij, Billy, zaútočí znovu«, usmíval se
Simpson.
»Mají jenom tři nebo čtyři pušky«, mínil
Bill.
»Pozor! Tady jednou!« varoval Simpson a
trojlístek zvedl pušky nad hradbu mrtvých mezků. Tři další koně byli zbaveni
jezdců, ale Indiáni se hnali dál. Byli přesvědčeni, že běloši vystříleli
všechny náboje. Palba z revolverů je ovšem z tohoto omylu vyvedla.
Útočící zástup zakolísal a rozjel se zpět do úkrytů.
Když znovu nabíjeli, poklepal Simpson Vilíka
na rameno: »Jsi statečný hoch, Billy«.
»To si piš, že je«, řekl Woods a
chladnokrevně si vytáhl šíp z ramene. »Lewe, je ten šíp otrávený?«
Bill čekal bez dechu na Simpsonovu odpověď a
ulehčilo se mu stejně jako Woodsovi, když Simpson po pečlivé prohlídce rány a
šípu prohlásil: »Ale kdepak!«
Zběžně ošetřili Woodsovu ránu a zase věnovali
nerušeně pozornost nepříteli, který kroužil cvalem okolo nich. Indiáni je
objížděli visíce za těly koní a stříleli pod jejich břichy nebo krky.
S nádechem ponurého humoru, jak ho rodí život v prérii, prohodil
Bill, že jejich mezci jsou skutečnými polštáři na jehly, tak hustě byli
probodnuti šípy.
Obležení udržovali odvetnou palbu a káceli
koně za koněm, a tu a tam zasáhli jezdce. To se Indiánům nakonec zdálo přece
jen drahým sportem, a celá tlupa se vzdálila z dostřelu.
Nastala přestávka a trojlístek jí využil ku
zdokonalení své hradby. Vyhrabávali noži hlínu a vršili ji na mezky. Byla to
nepříjemná práce, ale rozhodně lepší než nečinně vyčkávat ve skrčené poloze.
Uplynuly dvě hodiny a pak se ukázalo, co
nepřítel vlastně zamýšlí. Zdvihl se lehký větřík a Indiáni zapálili prérii.
Naštěstí byla tráva v blízkosti cesty, kde se vršilo opevnění z mezků
a hlíny, poměrně krátká. Ačkoliv bylo strašlivé horko a kouř je štípal a dusil
jako uzené po grilu, zadržela barikáda plameny. Simpson i nyní zůstával bdělý a
náhle dal rozkaz k palbě. Po salvě do plamenů a kouře se ozval divoký řev,
který dokazoval, že nebyla vypálena nadarmo. A tak zklamala i tato lest a
Indiáni se rozhodli pro svoji nejoblíbenější taktiku – vyčkávání kdo
s koho.
Několik jezdců neustále kroužilo kolem
opevněného hnízda mimo dostřel a ostatní Indiáni přivázali koně ke kůlům a
začali stavět stany. Nadešla noc a vyskočily hvězdy.
Raněný Woods byl zproštěn povinnosti držet
hlídku a Vilík se Simpsonem se měli střídat. První hlídku si vzal Vilík, a
ačkoliv byl velmi utahán, nedělalo mu velké potíže, aby ještě dál vydržel
v bdělém rozpoložení. Teprve když ho vystřídal Simpson, upadl do hlubokého
spánku. Náhle se však probudil živým snem. Zdálo se mu, že na něho štěká Turk.
Otevřel oči a viděl, že Simpson leží přes svou ručnici a spí.
Všude kolem ležela hustá nerušená tma, ale
nedaleko se pohnuly stíny temnější než noc. Vilík položil Simpsonovi ruku na
rameno a ten se okamžitě probudil. Bylo zřejmé, že ve tmě číhá nebezpečný
neznámý objekt, a probudili i Woodse. Ozvalo se slabé cvaknutí a hned nato tři
zášlehy ohně daly plížícímu se nepříteli výstrahu, že běloši jsou živí a stále
připraveni.
Od té chvíle už nespali. Noc zšedla a šero
přešlo v den. Úzkostně se dívali na cestu a pátrali po spásných posilách.
Určitě se blíží, ale na jak těžkých a pomalu se točících kolech!
Uplynulo poledne a všichni tři se na sebe
tázavě zahleděli, what the fuck is going
on? Byl snad zadní voj přepaden a zlikvidován větším oddílem rudochů? Pak
ovšem viděli, jak několik Indiánů vyskočilo a vzrušenými gesty kolem sebe šíří
poplach.
»Slyší práskání bičů – naši jedou!« zvolal
Simpson.
Indiáni pokládali Simpsona a jeho dva druhy
za náhodně zatoulané členy karavany, která zde včera projela, a vůbec je
nenapadlo, že tak brzy za ní by mohla přijet další. V největším spěchu
Indiáni nasedli na koně a odjeli v jediném houfu směrem ke vzdáleným
kopcům, právě když se první spřežení volů objevilo na obzoru.
A nikdy nebyl milejší pohled na ty pomalu se
kymácející těžkopádné živočichy a nikdy neznělo drsné staccato volských bičů
příjemněji.
Když se najedli a Woodsova rána byla pečlivě
ošetřena, zjistil Bill, že Simpson mezi hraničáři rozhlásil, že se zachránili
jen díky Billovi, který v noci zpozoroval Indiány, když ostatní dva spali
únavou. Bill však všechnu čest za záchranu připisoval vzdálenému Turkovi.
Zbytek cesty už proběhl bez nehody, a když se
přiblížili k Leavenworthu, rozjel se Bill napřed a zamířil k domovu.
Srdce mu prudce bilo, když pomyslel na své drahé, kteří na něho čekali a
netušili, že je tak blízko.
Doma jsme však právě prožívali hluboký ŽAL.
Manželský svazek naší sestry jevil se být nešťastným sňatkem z rozumu
mdlého a Marta nakonec podlehla zhoubné zákeřné nemoci. Teprve o několik měsíců
později se Bill dověděl, jak její nemoc začala. Pan Cee, její manžel, odmítl
jednomu věřiteli zaplatit dluh a ten ho obvinil z bigamie a pohrozil mu,
že ho udá. Citově založená Marta byla už dost zkrušená manželovým zanedbáváním
a krutostí, ale obvinění jejího manžela z bigamie úplně otřáslo jejím
zdravíčkem. Celou noc horečně blouznila a jedinou její myšlenkou byl náš Vilík
a nebezpečí, ve kterém se nacházel. Vzdychala, škubala sebou a vyrážela
nesouvislé výkřiky. Když začínalo svítat, uklidnila se a její ošetřovatelé se
domnívali, že usnula. Pak se náhle posadila na lůžku a její oči se rozjasnily
něčím NADPŘIROZENÝM. Vykřikla: »Řekněte mamince, že Vilík je zachráněn!«
Vzápětí klesla na polštář a její duše už tu s námi nebyla. Na její tváři
spočinul mír, který tento svět nemůže dát ani vzít. Závoj neznáma před ní
zmizel a její duše nalezla světlo, které překrývá poslední unavené kroky údolím
Stínu.
Protože v Leavenworthu nebyla pošta ani
telegraf, poslal pan Cee tělo Marty domů na voze a sám přišel pěšky. A tak jsme
se o nemoci Marty dověděli až v okamžiku, kdy její mrtvé tělo nesli přes
náš práh, který před necelým rokem překročila jako veselá a zdravá nevěsta pana
Cee.
Zdrceni touto ranou, doufali jsme alespoň, že
se Bill vrátí dříve, než budeme nuceni svěřit jeho zbožňovanou sestru navždy
úzké komůrce.
Celá naše rodina s panem Cee byla
shromážděna v obýváčku, smutná a mlčící, když tu najednou Turk zvedl
hlavu, vteřinu naslouchal a pak vyrazil ze dveří.
»Bill se vrací!« zvolala matka a všechny jsme
běžely ke dveřím. Turk letěl vzhůru po protějším dlouhém kopci, na jehož konci
se pohybovala malá skvrna. Turk věděl, že je to jeho pán, neboť Vilíkův známý
hvizd zaslechl na vzdálenost půl míle.
Turk nejprve projevil dosyta svoji radost
z tohoto setkání a pak Billovi předznamenal smutnou novinu, která ho
čekala. Svěsil hlavu a dlouze žalostně zavyl. Bill pomyslel nejprve na matku a
rozběhl se z kopce domů. Kousek cesty od domu jsme se s ním setkaly
já, May a Julie a řekly jsme mu tu smutnou zdrcující zprávu. Když to Bill
vyslechl nevěřícně, zlomil se a plakal s námi, on, který prošel dvěma
indiánskými bitvami.
»Zavinil ten ničema Cee její smrt?« zeptal se,
když přešel první záchvat žalu.
Julie, která v té době ještě nevěděla o
ničem, odpověděla, že Cee byl Martě nejvlídnějším manželem a že je zdrcen žalem
nad její ztrátou. Přes toto ujištění ovšem Bill na manžela Marty ani nepohlédl.
Vešel do domu a objal soucitně matku.
Krátce nato jsme Martu pochovali vedle našeho
táty. V té hrozné chvíli, kdy poslední lopaty zaplňovaly hrob, ztratil
Bill nad sebou kontrolu a vzkázal z plných plic panu Cee: »Vrahu, jednoho
dne mi zaplatíš za život té, která tu leží!«
*
Svůj návrat z výpravy šel Bill ohlásit
do kanceláře pana Majorse. Řekli mu, že s jeho službami byli spokojeni a
že ho zaměstnají kdykoliv znovu. Vyplatili mu gáži, kolik přesně já se netáži,
za celou ukrutně dlouhou zimu a tyto prostředky pak Bill doma ukázkově položil
mamince do klína, aby měla extázi jistou. Jeho obětavou přičinlivostí se naše
finanční poměry opět vydařily.
V Salt Creek Valley právě otevřeli novou
školu a matka si přála, aby Bill do ní směl docházet pravidelně a včas a
natěšený zas. Po vzrušujícím životě v prérii bylo chození do školy strašně
fádní, ale Vilík je koumák a tak pochopil ihned, že je svět i za obzorem
prérie, a rozhodl se, že se bude pilně na školu připravovat, Jan Ámos Komenský
zrovna pro jeho potřebu psal Svět v obrazech i Labyrint světa a ráj srdce.
Náš první kantor byl ze staromódních školních
móresů. Učil, neboť chtěl z něčeho být živ. Neměl rád svoje povolání a
dětem nerozuměl ani za mák. Jeho hlavní pedagogická zásada zněla: »Šetři
rákosku a zkazíš děcko a tím naprosto všecko«. Vilík ve školní lavici
vystupoval jako opravdový tatar trdlo a vyzýval učitele častěji než kdokoli
jiný k provozování jeho neomylného (haha) pedagogického (chachá) pravidla
(zpravidla). Téměř každé odpoledne bylo zpestřeno dramatickým pokusem uštědřit
Vilíkovi výchovný poprask = výprask. Školní třída byla rozdělena na dva velké
tábory: junáci na straně učitelově a ti rebelští junáci na straně Codyho.
Učitel poslal své oblíbence pro rákosku, ale ti váhali a báli se, protože druhá
strana zatínala pěsti div ne pancéřově a vyhrožovala jim vendetou. My děvčata
jsme při tom většinou začínala brečet. Byly to bouřlivé časy v Salt Creek
Valley!
Jednoho dne byl také Turk zachvácen
vzdělávací ctižádostí a doprovodil Billa do školy, haf haf. Pokoušeli jsme se
ho odehnat raději domů, leč Turk šel zpovzdálí za námi. Když jsme vstoupili do
školní budovy, vynořil se z houští u cesty a vlezl pod budovu školy, jejíž
podlaha byla zdvižena nad zemí.
Vilík měl hned na začátku vyučování nehezkou
čtvrthodinku, jelikož vyučující začal pátrat zlato v jeho zakopaných
vědomostech. Kdyby se ho zeptal, jak stopovat, najít vodu, postavit stan, podal
by nejpřesnější a nejúplnější odpověď. Ale učitel se ptal na takové pošetilé
detaily, jako byly Ctižádost, Roztržitost, Nepozornost, Neposednost,
Posměvačnost a ostatní obludy z mravoučné pohádky Alenka v říši Divů,
avšak je to ještě vážně pro zkoušeného Vilíka pohádka?
Nečekané vysvobození přišlo od Turka. Pod
školou se ozvalo zavrčení, zuřivý štěkot a pak se podlaha začala otřásat nárazy
psích bojovníků, neplést si to s Psohlavci od Lojzy Jiráska.
S houknutím, které by nedělalo hanbu žádnému Indiánovi, vyběhl Vilík ze
třídy a už volal: »Zgustni si na něm, Turku, do toho, Turku, nestyď se, Turku,
vem si ho, Turku!«
Majitel druhého psa byl nějaký Steve Gobel,
Vilíkův nepřítel číslo 1, a také naostro povzbuzoval svého rváče: »Drž ho,
Niggere!« Za chvíli byla celá škola venku.
Psi se zmítali v jednom klubku a já a
Elisa jsme na Turka marně volaly. Nechtěl slyšet moudrou radu. Učitel nařizoval
dětičkám, aby se vrátily ukázněně až ukázkově zpátky do třídy, ale ty byly
stejně hluché jako Turk. A tak rozzlobený pedagog vzal rákosku a bez rozdílu
šlehal každého, kdo mu přišel do cesty a včas se neuhnul.
Nigger měl zápasu brzy plné kecky všecky,
strčil ocas mezi nohy a utekl. Jeho páníček, asi dvacetiletý Steve Gobel (ne po
něm se říká umělecky ztvárněným kobercům gobelíny, jeden takový s Václavem
Havlem visí od Petra Síse na letišti Václava Havla v recepci na Ruzyni),
stáhl kabát a chtěl se Vilíkovi pomstít za potupu svého psa. Ale učitel udělal
šalamounský kompromis a nařezal oběma stejný sekec mazec, že přivedli do školy
své psy.
Nepřátelství mezi Stevem Gobelem a Vilíkem
vyvrcholilo kvůli slečně Mary Hyatt. Sličná kost, kterou by i pes samou láskou
šel hryzat. Mary byla starší než Vilík, ale dávala otevřeně najevo, že Billovi
dává přednost před panem nudným a omšelým Gobelem, protože Steve se nikdy
nevyznamenal v žádném indiánském boji. Nebyl žádným hrdinou – byl jen
průměrným velkým chlapcem, kterému bicepsy rostou jako ženám poprsí.
Bill dobře věděl, že ani nejsilnější
dvanáctiletý hoch nemůže být rovnocenným soupeřem pro téměř dorostlého junáka.
Aby vyrovnal své možnosti, nosil pod šaty schovaný starý velký nůž. Jednou ten
Gobel projevil evidentní nenávist k mládeži a k Billovi tím, že
našeho Vilíka doopravdy udeřil, nečekal však, že se Bill na něj vrhne a srazí
ho k zemi jako sekáč Bruce Lee. V zápase rychle převážila Gobelova
síla, ale Bill obratně vrazil hrot svého nože do soupeřova lýtka, do toho
místa, kde věděl, že rána nebude vážná kalamita pro Gobela, nebo nositele
Gobelovy bolístky.
Zasažený provokatér zakňučel jak fretka a
hulákal, že ho Bill snad vraždí, nebo co. Děcka se seběhla okolo nich, honem,
tohle už zní zajímavěji, a když spatřila crčící krev, spustila řev jako Run
D.M.C. po vzoru Raising Hell: »Bill Cody zamordoval Stevea Gobela, ustrojme mu
nějakou pietu jako páprdovi z popela!«
Vilík věděl, že je Steve jen trochu píchnut,
a začal chápat, že hraničářské způsoby zápasu nejsou ctěny obcí, kde se
střízlivě zabývají mluvnicí, aritmetikou, dějepisem a v neposlední řadě i
arytmií psychologie v praxi. Věděl, že Steve je víc vyděšen než poraněn. Ale
když odstoupil od zhrouceného a zakrvaveného mladíka, obklopeného vystrašenými
dětičkami z lepších rodin, uvědomil si, že tímto činem porušil občanský
zákon. Ani v sebeobraně neměl právo šáhnout po noži, pokud jeho život
nebyl ve dvanácti letech ohrožen.
Rozzlobený pedagog (kterého by zfackoval Jan
Ámos Komenský svým nezapomenutelným přístupem k budoucnosti civilizace,
nazvaným jednoduše Škola Hrou) přispěchal na místo incidentu a Bill před ním
stihl ještě zmizet. Na silnici potkal průvod dopravních vozů a hned poznal
Johna Willise, vozmistra ve službách pánů Russella, Majorse & Waddella,
který byl velkým přítelem našeho extraboye. Vilík vyskočil jako Kris Kross šup
sem šup tam dozadu na Willisova koně a vyprávěl o svém kousku.
»Stačí, když mi řekneš, Billy«, prohlásil
účastně Willis, »a já půjdu, zmlátím celou tu bandu a nadobro tu školu
rozházím!«
»Škola za nic nemůže, školu vynechejte«,
namítl Bill, »ale myslím, že budu nejlíp studovat, když mě vezmete na tuhle
cestu s sebou.«
Willis ochotně souhlasil s návrhem, ale
trval na tom, že půjde nejdřív do školy.
»Kámo, já tě nenechám mlátit žádným
kolohnátem ani žádným yankeeským kantorem!«
Willis si představoval, že on a Bill se
v souboji společně postaví proti Steveovi a učiteli.
Vilík nakonec svolil a oba jeli ke školní
budově. Willis zabušil na dveře pažbou revolveru, a když se otevřely, vyzval
Stevea Gobela a »toho mluvnického panáčka«, aby vyšli ven na vzduch a vyřídili
celou zápletku ve velmi férovém souboji, show kdo s koho. Ale Steve už odešel
domů, a když učitel viděl oba gladiátory, utekl jako malé děcko vyplašené z bubáků.
Školáci se ze školy rozpustili sami a vyděšeně uháněli k domovu.
Večer dostala matka od učitele psaní.
Učitel psal, že není placen za to, aby
vyučoval desperáty a lupiče. A že je proto její syn ze školy na hodinu
vyloučen. Bill se však z jeho školy už propustil sám (a s radostí) a
mířil do jiné, daleko větší školy, jejímiž stěnami je obloha. Ještě dlouho
potom používal učitel Billovo jméno k vymáhání poslušnosti žáků. Jestli
nebudou poslouchat rákosku, dostanou se na scestí jako Cody! Hrůza!
Willis a Bill ujeli nevelký kus cesty, když
se za vozy karavany objevila četa jezdců.
»Pan Gobel a úředníci jedou jistě pro mě«,
řekl Bill se smíšenými pocity na čele.
»Jít pro tebe a dostat tě – to jsou dvě
docela různé věci«, prohlásil kategoricky vozmistr. »Lehni si do vozu a já to
spravím, neboj, jsem tu pro tebe, kámo«.
Pan Gobel se svými pomocníky přijeli se
zprávou děsně naléhavou, že mají zatknout Williama Codyho. Ale Willis je
neuspokojil, ani co by se za nehet pazouru vešlo. Nedovolil jim prohledat vozy
a oni nakonec odjeli celí nabručení s nepořízenou. V noci výprava
rozbila tábor a Willis dal Billovi mezka a doprovodil ho domů. Měli jsme
obrovskou radost, když jsme je uviděli, zvláště matka, které Billův kousek
způsobil značné starosti.
»Oh, ty můj Vilíku, jak jsi mohl něco
takového dopustit?« řekla nešťastně. »To je hrozná věc, vzít na někoho kudlu«.
Bill popřel, že by měl za lubem nějaké
vražedné úmysly, ale proti matčinu odsouzení to mělo pramalý účinek. Ale i jí
se zdálo nejlepší, aby se teď Bill připojil k vozové výpravě pod velením a
ochranou Johna Willise, a tak jsme zbytek noci strávili přípravami na Billovu
novou štreku plnou nástrah i zásad, na Billovu novou odyseu, napěchovanou
nebojácnými zážitky.
#8: TURKOVA SMRT
Tato Billova cesta trvala dva měsíce a po ní
následovala nová výprava se zbožím pro obchodní stanici v pevnosti Wallace
u Čejenského průsmyku.
Maminka se zatím rozhodla, že využije výhodné
polohy naší usedlosti, a založila hotel U lesíka.
Z hotelu byla báječná vyhlídka. Dole se
prostíralo malebné údolí Slaného potoka. Bylo pojmenováno po slané vodě říčky
s oblázkovitým korytem, jejíž průzračné vody se vlévaly do špinavého
proudu Missouri. Z vyhlídky od našeho domu vypadal Slaný potok jako
stříbrný pruh, vinoucí se bohatou zelení údolí. Krajina byla poseta úrodnými
farmami. Od východu na západ vedla státní silnice, známá jako Stará cesta
Solného jezera, a za námi se zdvihal Codyho vrch, pojmenovaný po našem otci.
Náš dům stál na úbočí zrovna nad silnicí.
Při zakládání hotelu projevila matka velkou
obchodní prozíravost. Přímo pod naším domem se cesta stáčela a začínalo asi
půlmílové prudké stoupání na Codyho vrch. K tomuto výstupu museli vozkové
používat přípřeže. Dvojí spřežení vytáhlo vůz po prudkém svahu nahoru a vrátilo
se k vozu zanechanému dole. Takový postup řady vozů byl vždy zdlouhavý,
vyjížděly nahoru tempem hlemýždím a hotel měl zajištěn stálý příliv žíznivých a
hladových členů dopravního mužstva.
Na nákladech na postavení hotelu se zrovna
tak podílel Vilík svou mzdou u dopravní společnosti. V zimě však veškerá
doprava ustala, a tak se Bill rozhodl pro jinou výpravu – se společností
spolehlivých lovců. V zimě se dalo lovem vydělat nejvíc peněz.
Lovecká výprava byla úspěšná a Bill na ní
zažil jen jedno jediné dobrodružství, při němž mu hrozilo nebezpečí.
Jednou ráno obcházel své pasti a narazil při
tom na tři Indiány. Jeden z nich měl pušku, druzí dva měli luky a šípy.
Každý vedl koně naloženého kožešinami. Indiáni se tvářili nepřátelsky, byli tu
tři na jednoho.
První Indián pustil uzdu a hodil pušku
k líci. Ale než zamířil, Bill již vystřelil a Indián padl tváří
k zemi. Současně druzí dva Indiáni napjali své luky. Jeden šíp proletěl
Billovým kloboukem a druhý mu propíchl paži – bylo to první Billovo zranění
z bojů s Indiány. Strhl klobouk z hlavy a zamával jím vysoko.
»Sem! Sem ke mně! Tady jsou!« volal
k vybájené družince imaginárních lovců, jako kdyby tu snad byli s ním
přítomni. A současně tasil revolver a poranil dalšího útočníka. Indiáni se teď
domnívali, že hochovi přichází posila, uprchli a zanechali na místě dva koně.
Bill vzal oba koně a vrátil se v co
nejkratší chvíli k cíli do tábora. Po té příhodě se lovci rozhodli, že ihned
tábor zruší. Měli velmi výnosnou sezónu a těch několik dalších kožešin, které by
mohli ještě získat, nestálo za nebezpečí hrozící od Indiánů, kteří jistě
přijdou pomstít svoji ztrátu. A tak složili výstroj a odešli do pevnosti
Laramie. Bill zde stržil velmi pěkný obnos za své prvotřídní módní kožešiny i
za ty, které ukořistil Indiánům.
V pevnosti se Bill spojil se dvěma muži,
kteří nechtěli čekat, až na jaře přijede první karavana. Koupili si tři poníky
a nákladního mezka, na kterého naložili věci potřebné k táboření, a
vyrazili na východ k domovu.
Ačkoliv byl v této společnosti Vilík
jasně nejmladší benjamínek, měl nejvíce janičářských zkušeností, jak se ukázalo
již záhy. Dostali se až k Malé Modré řece, aniž narazili na stopy Indiánů,
ale za řekou jich Bill vypátral celou tlupu. Rudoši byli ovšem stejně
bystrozrací (ne-li ještě mnohem geniálnější) a hned zaměnili zábavu z lovu
na zvěř za lepší požitek z lovu na lidskou kořist. Ale než přebrodili
řeku, získali bílí lovci solidní náskok. Honička trvala celý den, než se
setmělo, a Billovi s jeho druhy se podařilo prchnout do neznáma. Nocovali
v malé rokli, která jim poskytla útočiště před Indiány i před nevlídným
počasím.
Našli jeskyni, která slibovala dobrý úkryt
k přenocování. Vilík a jeden z jeho druhů si tam ihned rozprostřeli
své pokrývky a ulehli ke spánku. Třetí muž, na němž byla řada, aby jim
připravil večeři, rozžehl oheň i ohnisko uvnitř jeskyně tabu, aby ho nikdo
nemohl zahlédnout zvenčí, a vyšel ven pro další nezbytné palivo. Když se vrátil
do jeskyně, bylo celé její nitro ozářeno jasným světlem ohně = le feu. Muž se
rozhlédl jako Akhenaton a Prométhée zvučně stručně kolem, vyrazil strašidelný
výkřik hrůzy a leknutí, pustil dřevo na zem a bezhlavě utekl.
Vilík a jeho kamarád do deště byli okamžitě
na nohou a v pohotovosti a bez meškání sahali po puškách. Domnívali se, že
je v jejich úkrytu přepadli Indiáni. Ale pohled, který je čekal, byl
mnohem příšernější než tisíc Indiánů. Kolem jejich ohniště bylo seskupeno asi
tucet vybílených strašidelných koster, které vypadaly, jako by se pohybovaly i
se svými stíny a vztahovaly zkřehlé kosti k plápolajícím plamenům.
Ačkoliv hrůzostrašná scénka jeskyně nebyla
zrovna moc k smíchu, zdálo se Vilíkovi, že venku je to ještě horší. Noc
byla ledová a hrozila bouře.
»Dobrá«, řekl svým druhům, »teď už máme
leknutí za sebou. Ty staré kosti nám nemohou ublížit – natolik jsou
prehistorické, pojďme dovnitř«.
»Ne, jak se znám, synku«, odpověděl jeden
z mužů rozhodně, »tak celý týden nezamhouřím oka«. Druhý s ním ze
srdce souhlasil. A tak chvatně pojedli ze studených zásob, naskočili na poníky
a pokračovali v cestě.
Brzy skutečně vypukla hrozící bouře a sněhová
kalamita v podobě vánice se změnila na rozběsněný blizard, který je přinutil
sesednout ze sedel a utábořit se na volné prérii, kde strávili hrozně bídnou
noc.
Ale jako všechny věci, skončila i tato noc a
s jitrem se vydali dál, až se po mnohých zkouškách dospělosti a utrpeních
dostali do Marysvillu na Velké Modré řece.
Odtud byla cesta již snadnější, protože
krajina tu byla hustěji osídlena, a Vilík se dostal domů bez dalších
dobrodružství a konfliktů.
*
Na začátku března, 3.3. v ¾ od ranního
kuropění se Bill vrátil ze své lovecké výpravy. Matčin hotel byl v plném
rozkvětu, ale ona sama byla s každým novým dnem slabší a chatrnější. Léto,
které nadešlo, bylo pro nás velmi smutné, neboť přineslo Turkovi jeho poslední
den na zemi, jako pro Reného Magritta se stal 15. srpen 1967.
Jednoho dne ležel Turk na dvoře, když přiběhlo
po silnici cizí psisko, vskočilo drze dovnitř, ošklivě Turka raflo a uteklo.
Ošetřili jsme Turkovi ránu a mysleli jsme, že není nijak závažná a zdrcující.
Za chvíli však přijelo několik jezdců a ptali se, zda tudy neproběhlo nějaké
zatoulané psisko. Odpověděli jsme, že tudy běželo cizí psisko a že kouslo
našeho Turka.
»Tak si na něho raději dávejte pozor«,
varoval nás jeden z jezdců, »tohle psisko mělo vzteklinu«.
Zmocnila se nás sklíčenost. Bylo to hrozné
pomyšlení, že by se měl Turk nakazit vzteklinou na stará kolena. On, který byl
od dětství druhem našich her a který se nám za ta léta stal dražším, než
dovedlo mnoho lidských bytostí. Ale matka věděla, že jde o vážnou věc, a Turk
musel být izolován jako nějaký vyvrhel. Zavřeli jsme ho a nějakou dobu jsme ho
nesměli navštěvovat. Doufali jsme však, že neonemocní, že se z toho
nejhoršího nějak ještě vylíže. Brzy se však ukázalo, že hrozný jed působí
v jeho žilách, a nejlepší, co šlo pro něho udělat, bylo zbavit ho co
nejdříve hrozných muk, která prodělával pomalu a jistě.
Bylo to strašlivé, ale nezbytné. Bill
naprosto odmítl, že by měl Turka zastřelit on, a tak jsme svěřili utracení
pomocníkovi na naší farmě. Vilík si však vymínil, že nebude použito žádné
z jeho zbraní a že ho musíme nejdřív nechat odejít tak daleko, aby
neslyšel ránu.
Pozdě odpoledne před západem slunce jsme se
shromáždili v truchlivém mlčení k funusu. Na nejvyšším místě
východního konce Codyho vrchu byl vykopán hrob a my jsme pomalu po příkré
stezce vynesli Turkovo tělo na jedlovém prkně pokrytém mechem. V čele
smutečního procesí kráčel Vilík s kloboukem v ruce. Když jsme došli
až ke hrobu, udělali jsme kolem dokola kruh (Galileo Galilei by zvolal: a přece
se točí ve Vesmíru). Vilík, který mi vždy říkal »malá kazatelka«, mě vyzval,
abych předříkávala modlitbu Páně. Slunce zapadalo, nádherná oblaka západní
oblohy zářila kolem nás a z údolí sem doléhaly všechny zvuky ztlumeně a
nezřetelně.
»Otče náš, jenž jsi na nebesích«, šeptala
jsem tiše a ostatní děti sklonily hlavy. »Posvěť se jméno Tvé. Přijď k nám
království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi…«
Nazítří otesal Vilík velký balvan rudého
»krvavého kamene«, který se hojně vyskytoval v okolí, a vyryl na jeho
plochu velkými písmeny Turkovo jméno. Dovezli jsme ten pomník nahoru a umístili
ho k hlavám Turkova hrobu.
Pro nás nebylo nic nesmyslného
v křesťanských obřadech tohoto funusu. Turk nám nadělil vše, co pes kdy
může nadělit rád. My ze své strany jsme mu poskytli nejlepší funus, jakého jsme
v dané chvíli byli schopni. Naše bolest a trauma bylo upřímné. Ztratili
jsme poctivého a věrného přítele. Po mnoho následujících dnů jsme věnčili jeho
hrob čerstvými květinami. Sbohem, Turku! Kéž by všichni tvorové z vyššího
stupně vývoje byli stejně tak dobří jako ty!
*
Ve škole v našem sousedství nastoupil
neobyčejně dobrý učitel a matka znovu přemluvila Billa, aby pokračoval, tam kde
prve přestal. S příchodem jara se však Billa zmocnil značný neklid.
Rozpukem poupat, zelenající se trávou, návratem ptactva a švitořením
nesčíslných hnízd k němu volali duchové prérie a Bill se připojil ke
společnosti zlatokopů, která mířila k Pikeově štítu v Coloradu.
V roce 1860 dostoupila zlatá horečka
svého kulminačního bodu. Kolem našeho domu projel vůz, na jehož boku bylo
napsáno klasické heslo: Pikeův štít, anebo se rozbít! Když pak ležel
ztroskotaný vrak vozidla na cestě, někdo s chmurným humorem vyjádřil
historii fiaska jediným výmluvným slůvkem, které připojil: Rozbit!
Nebylo tehdy ničím divným, že se
čtrnáctiletého Billa přes všechna jeho dobrodružství zmocnila zlatá horečka.
Matka se ovšem obávala jeho odchodu do nových neznámých nebezpečí mezi neurvalé
zlatokopy. Nebo Kopálky zlatokopálky, pchá!
Když přišel Bill do Aurarie – což je dnešní
Denver – pochopil, že bohatství zlata tady neleží po zemi mnohem hojněji než
kdekoliv jinde. Lidé pod vlivem zlaté horečky zachovávají mnohem méně rozvahy
než kdykoliv předtím i potom. Vedle získávání zlatých valounů
v naplaveninách, kterému se může v podstatě naučit kdokoliv, je
skutečně hledání zlata věda. Tu a tam se najde žíla, která má cenu celého
jmění, ale průměrný smrtelník může získat lepší živobytí s poloviční
námahou na téměř každém jiném poli práce. Stát se bohatým z dolování zlata
vyžaduje nutně znalost rud a chemických metod.
Vilík nikdy nedošel až ke zlatým polím.
První, koho potkal v ulicích Julesbergu, byl George Chrisman, který býval
vrchním vozmistrem u Russella, Majorse & Waddella.
Chrisman se usadil v Julesbergu jako
zástupce pro linku poštovních jezdců (Pony Expressu), kterou právě tehdy uváděli
v život. Byl to podnik firmy Russell, Majors & Waddell. Pan Russell se
setkal ve Washingtonu se senátorem za Kalifornii a ten mu navrhl, aby zřídil
rychlou jezdeckou poštu od Missouri k Sacramentu po cestě, kterou volská
spřežení dopravovala těžká a nadměrná břemena zboží pro Západ. Fungovala již
podobná pošta, známá jako Butterfieldská linka, která však nesměřovala přímo do
Kalifornie, a nejrychlejší přenos pošty, který byl na ní proveden, trval
jednadvacet dní.
Pan Russell předložil projekt svým společníkům,
ale ti se proti tomu postavili. Předpokládali, že tento podnik se nevydaří jako
rentabilní nápad. Ale nejstarší člen firmy naléhal tak vehementně, že nakonec
souhlasili pro blaho země, aniž by od pošty očekávali nějaký zisk. Bylo
zapotřebí asi dvou měsíců, aby jezdecká pošta začala fungovat.
Jezdci dostávali sto dvacet $ měsíčně, ale
plně si je zasloužili. K vykonávání jezdecké služby bylo nezbytné mít
dostatek tělesné síly a vytrvalosti. Navíc musel být jezdec chladnokrevný,
odvážný a obratný člověk. Na cestě byl neustále v nebezpečí života a byl
povinen urazit dvojnásobnou trasu v případě, že jezdec, který ho měl
vystřídat, byl napaden Indiány nebo bílými bandity.
Denní trasa pošty byla dvě stě padesát mil.
To znamenalo urazit za hodinu průměrně deset mil. V neschůdném terénu,
jímž cesta zčásti vedla, nebylo možné tento průměr dodržet, zato na několika
snadnějších místech urazil jezdec dvacet pět mil za hodinu.
Dopisy pro jezdeckou poštu byly psány na
nejtenčí papír a poštovné činilo pět babek za půl unce. Sto takových dopisů
tvořilo balík ne větší než obyčejná psací tabulka. Dvě poštovní kabely neměly
vážit nikdy víc než dvanáct liber. Poštovní tašky byly nepromokavé a dopisy
byly ještě zabaleny do fermežovaného hedvábí. Kabely se uzavíraly na zámek a
zapečetily a pak se připnuly jezdci kolem boků. Nesměly se odemknout po celé
cestě ze St. Joseph do Sacramenta.
První poštovní zásilka byla přepravena za
deset dní. To znamenalo o jedenáct dní lepší čas proti Butterfieldské lince.
Někdy se povedlo cestu zkrátit i na osm dní, ale průměrná doba byla devět dní a
ujetá trasa měřila 1966 mil.
Poslední poselství prezidenta Buchana bylo
přeneseno v prosinci 1860 za osm dní a několik hodin. Inaugurační
poselství prezidenta Lincolna v březnu následujícího roku bylo přeneseno
za sedm dní a sedmnáct hodin a byla to vůbec nejrychlejší cesta Pony Expressu.
Jezdecká expresní služba poskytovala velmi
cenné služby a byl by se z ní stal velmi výnosný byznys, kdyby nebyla
společností Edwarda Creightona zavedena telegrafní linka až na západní pobřeží.
První zpráva po tomto drátě byla zdařile vyslána 24. října 1861, přesně na den
68 let před „Černým pátkem na Newyorské burze“. Jezdecká pošta se přežila a
byla ihned zrušena. Ale splnila svůj hlavní úkol: po trase, kterou šla pošta,
bylo možné dopravovat celoročně náklady. A také vozy Union Pacific jedou po
kolejích, které vedou ve stopách odvážných jezdců Pony Expressu.
Pan Chrisman přivítal Billa velmi srdečně.
Vyložil mu celý projekt poštovní jezdecké linky a prozradil mu, že přípravy
k zahájení provozu jsou téměř u konce. Teď už se jen nakupují koně a udrží
se v dobrém stavu. A žertem dodal:
»Škoda, že nejsi o několik let starší, Billy,
dal bych ti hned místo poštovního rychlojezdce. Je to velmi dobře placená pracovní
pozice«.
Bill se pro tento nápad okamžitě nadchl a
prosil naléhavě, aby byl přijat třeba jen na zkušenou. Nakonec pan Chrisman
svolil a přijal ho prozatím na jeden měsíc. Kdyby se ukázalo, že Bill namáhavou
službu nezvládne, bude na konci měsíce propuštěn. Dostal krátký úsek – 45 mil.
Byly na něm tři stanice pro výměnu koní a Bill měl za úkol ujet za hodinu 15
mil.
3. dubna 1860, přesně 103 let před narozením
předního plzeňského malíře Petra Bauera, převzal pan Russell v St. Josephu
expresní poštu z newyorského rychlíku a v přítomnosti vzrušeného
zástupu připevnil jezdci na koni dopisní kabelu. Vedle dopisů obsahovala i
zvláštní vydání newyorských novin na hedvábném papíře pro tuto zahajovací
jízdu. Lidé vytrhávali žíně z ocasu koně, který měl spojení zahájit, a
schovávali si je jako talismany. Nadešel okamžik startu a jezdec vyrazil
s větrem o závod.
Ve stejné chvíli bylo Sacramento svědkem
podobného výjevu a pošta z východu i západu vyrazila současně proti sobě.
Bill čekal dychtivě na den, kdy pojede
s expresní poštou. Byl plně připraven, stál vedle koně a čekal, kdy se
objeví jezdec, kterého měl vystřídat. Ozvalo se cvakání kopyt, jezdec se vřítil
do stanice a předal Billovi poštovní sedlové brašny. Ten je hodil na čekajícího
koně, vyšvihl se do sedla a zmizel na něm jako vítr.
Do první přesedací stanice dorazil Vilík
podle určeného harmonogramu, rychle přesedl, aniž by ztratil jedinou vteřinu, a
oddechující a chvějící se zvíře, které ho přineslo, bylo převzato do péče
místního ošetřovatele koní a správce stanice v jedné osobě. To se
opakovalo i na druhé a třetí stanici, kam dojel několik minut před stanoveným
časem. Zpáteční jízdu s poštou ze Sacramenta provedl také v naprostém
pořádku.
Bill nám poslal dopis o svém novém zaměstnání
a psal, že život ho teď velmi těší.
https://www.youtube.com/watch?v=eAEAEkAwkyg
Popelku ani Angelicu při pondělku
nebaví prohledávat kabelku, jestli Eden na Nový rok na leden připomíná
frajerku
ale frajeřina studentská
pečeť bude vždy klečet jako Eiffelova věž u Chaplina Achtung
Baby vyřeš aktérku vysvleč aprílovou aférku
mám ji rád jako nejněžnější
plamenku, rostlinu s pokušením vložit vůni do spánku a barevnost do
altánku
mám ji v Hej rup, Pudr a
benzín, Peníze nebo život zakázanou, ale ve „Svět patří nám“ odvázanou
víte víc, co moje kvádro střeží
jako dar z Vesmíru siločar od chvíle pravdy s 007 pod jádrem manga a Mága
neodcizenou
ten, co se narodil 500 let před
1989: Antonio Allegri da Correggio dovedl dopřát „Ecce
Homo“ myslitelnou svobodu
a Socha Svobody v New
Yorku na 93 metrů zvěstovala 17.6.1885 ryzí humor
Voskovce na Broadwayi: vizi, jež nezmizí nikam po obvodu
v roce 1984 byla zapsána
do seznamu UNESCO, Vy koketka plnoletá dámička jste kometka bez čardášového přepisu chic
koumesko, víc komtesko
jste pro mne jen sen, který je
ráj, a ráj, který je božské zpestření v mém starobyle tricoloro
čekání na Vás, Lásko, ne kárná, leč zdárná esemesko
z těch rýmů nešedivíte, naopak chytněte
míry na mír smíření sblížení ekologický fejeton s Greenpeace & DJ Yodou
já nedokážu jak jezero Loch Ness být upoután
pouze vodou, jako kapitalistické metropole nesmí pohrdat přírodou
Lady Dianu by nezajímal Indiana
Jones, deštný prales by se měl zas rozrůstat v oblibě jak Jules Verne, Japonec
by rozuměl svitku o pokladu
životní perly, s Hieronymem Boschem na zahradě pozemských
rozkoší utkvěla u růže z branže i kůže leopardí nakonec
země vycházejícího slunce
nemůže odmítat slunečnice do polních osad jako rošťák a pošťák hieroglyf pro
foťák
tak jsem jen sci–fi hieroglyf a
patron jako byl svatý Hubert pro pubertu ozdobnou jak Eddie Parma stereo synťák
Vy jste popukání jarní; já jsem
střelmistr jako Vilík střílík na terčík: jablko bez sváru, hruštičko
v župánku bez obalu
na fujaru se přidá dech po
jaru, na tam–tam se přidá dlaň do rytmu, ne jako Buty „Ppoommalluu“ zdvojeně,
na bálu
její historie mi připomíná Svatou
Anežku Českou: její matka zůstala sladká, její tatík zůstal mladík, asi
jako blue effect Radim Hladík, zapřisáhlý alchymista ne populista
pro Brusel Juncker
Mylady pokladnice vědy akvizice
melodická, je neodolatelná a přitom pro skety nedobytná jak sestra
v džungli, maskovaný zaláskovaný bunkr
hej Vy tam, nepřipomínejte
mi Miss World Kuchařovou, já beztak nepřipomínám Brzobohatého Gregora
ale její noblesa je speciální
tabu u speciální tabule s recepty jak Beruška, Ferda já, autor Ondřej Sekora
její víno je mladší a sladší,
moje víno je v sudech sudší, tak pro její ne tak mladší variantu nejsem
o moc starší, ale mladší pergola
avšak její talent je tvrdší než
uměl George Smith Patton, prostě se nenamáhá, nahání mi husinu jak VŘSR Aurora
chcete jako já zase skákat přes
kaluže? Chcete se vysmívat jak Mike Oldfield v Tubular Bells
II. trubicovou zvonkohrou?
tak se zkuste jako De La
Soul Ring Ring Ring v ČB videu neostýchat před dentistkou
Danou Žourkovou s nedětinskou oblohou
asi jí zašlu „Glimity Glamity“
šlágr proti pochybování, aby úsměv Miloše Fórmana naváděn s výbuchy veselí a
výhybkami na trati nemohl být na pohyb příčinou kalamity
asi jí budu milovat jak
Kocour Mikeš krajáč smetany, diplomaticky lidsky nápoj
mládí vyřeš, já pracoval u tetrapacku: skrz naskrz mléčná
bakterie kvality
co být spolu na Severním pólu
jako Bodyguard a Whitney Houston nahoru a dolů, režisér by se jmenoval Horký
cestovatel na všech pláních, Vy
byste se vezla na saních se psím spřežením, zuby nevycením, jen signály
Viktorky
sloužit vyšší myšlence a
pointy sloučit, kód dýmek lulka luštění z přímek kroužit i kouřit, toužit a
použít, vlohy poučit a nerozloučit
rustikál muzikál, srdce jako
les color barvy colores Dolores irského barometru na mládí alfa technicolor
nakonec, oka nezamhouřit
Vy parádnice Betty Boop si
navlékejte na jaro legíny, máte sošné tempo, ekvipáž, vizáž, jakou by sochal s chutí
Bernini
jestli Vás také rozněžní v
lize vodních tůní lekníny, pak v Tichém oceánu i při pobřeží Lefkády
oslavujte delfíny jak básnířka Sapfó, když Ψάπφω gala stárla, hupsla z Mysu Doucato Miss Σαπφώ do vln a rozhodlla se zřítit
jak sutiny
ve zkratu nervu, ve zvratu
erbu, ve vášni dosvědčí střelbu, je vydání zvláštní,
vysílá magičnost Keltů na trůny
já snad kopnu penaltu do Vašeho
území houslista, ženista pro ženy i lepší sprinter než na winter Klaus i příliš
uspěchaný tenista
jsem kavalír s kávou,
navíc ne Lenny Kravitz přemítajíc nad dravou krávou, nejsem vygumovaná pleš
jak faleš, kterou chceš nově pojmout a dojmout bez Krista
jsem náboj ženství i
náboženství, pomalá i prudká láhev elixíru na panenství, rezervace na Nirvanu,
na tajemství
Jamajka s Bobem
Marleyem, Marley Marl s nerozkazovačnou psycholožkou Roxanne
Shanté, MC Lyte s Cappuccino bez šílenství
jen melouch ve dvouch, jako kdyby se v roli
Večerníčka do Vás zabouch Karel Černouch, že by oběma tleskal i Claude Lelouch
Supraphon i Nirvana do Vašeho ouška jako
zkouška dospělosti a vyspělosti ať mezinárodní den udatných bombardino
Neloutek v praxi jak luk i kulička se rozehraje Evička z Ráje, ať roztaje jak
Neff Nefloutek rampouch,
bouchač by bouch do žně jak
Einstein sveřepý signál, poněvadž je svá, je i jako „Megablast“ Bomb The
Bass rozkošně rodinně svádivá
i pro Neapol nebude nikdy napůl
slušivá, její hladina „potere alla parola“ jako laskomina pro zub bílý tesák
fešák bez plomby Alberta Tomby (také střelce) hladivá
není hladová, je Ladová
z Hrusic, je Salome, která předčí Shalom, nepřijatelný ani potmě, potměšilý
blude Fantome
je čidlo nezničidlo, je
postrach pro tvaroh mátoh i Alfa samec Alfons Mucha na zámku Zbiroh i
v Ivančicích by se bál pohádky na rty lakomé
OK,
nejsem Oscar Wilde a Vy nejste Bonnie, kterou by sváděl k většímu důvodu
ukázněnosti Clyde
nejsem
ani 1/11 Klapzubů bez zubní expertky MUDr. Žourkové, kterou důchod povolal pryč
za ofsajd
nejsem na
vrcholu Sněžky baculatý šestý smysl od švestky 6 a Vy zas nejste devítka
prevítka
vzpomínejte
posledních 24 hodin Reného Magríttka, který se nezprofanoval jako od tintítka
agitka
už tehdy
jste byla bez Roxette poupě, které už tehdy nerecitovalo 6 a 9 kouzel „Look
Sharp!“ hloupě
Mažňák
Václav Sloup si četl v Xantypě ponejvíc receptur na Sladký život la dolce
vita ityjeden sloupečku sloupe
☺
LEV
Lhůta cca. 21.7. – 20.8.
vládce je Slunce a živel je oheň
Jsem hříva Slunce Po nebeské pláni
pluje zlatý člun
jsem štědré světlo se vztyčenou dlaní
Jsem poledne
Jsem trůn
Jsem srdce zvonu Jeho plavou slávou
světélkuje sad
A žhavá šťáva prosakuje trávou
pod lisem mých pat
Jsem pastýř stromů Ženu do koruny
vzpurné stádečko
Ó jak bych vypil mandarinku Luny
Žízním Lunečko
Léto vrcholí. Den palčivě sytý sluncem stoupá
k majestátu poledne. Už podruhé vzplál zvířetníkový oheň, tentokrát aby
dal sílu rostoucímu stromu. Byl-li Beran jiskrou vzniku, je Lev jasně
rozhořelým plamenem.
Lev je druhé znamení výchovy a péče, ale plní
svůj úkol jinak nežli Rak. Snad není v celém zvířetníku dvou tak různých
rolí. Proti úzkostně podrobivé něze Raků stojí hrdá a smělá vůdčí síla Lvů.
Drobná bledá Luna proti Slunci v letní slávě. Rak se choulí do ticha a
klidu a Lev je horká růže, rozvitá do vřavy života.
Lev nastupuje, aby převzal moc.
V učebním plánu vývoje musí být i lekce umění vládnout. Bez něj by svět
zahltil chaos nebo marnost (jako je tomu v nehezkých příkladech České
republiky, státu se lvem ve znaku). Tomuto umění se Lvové učí první. Lev je převzetí vlády nad světem.
Rak–matka dostal do správy skutečnost ve
stadiu novorozeněte a odchoval ji z dětské bezmoci. Přichází Lev, otec a
mocný vladař, a vede dospívajícího syna. Pevnou rukou puberťáka pobertu učí
poslouchat.
Od matky dostalo dítě dary vodní: vláhu,
déšť, mateřské mléko. Otec mu dá dary ohně: žár a energii. Rozpálí v něm
bojovnost a kuráž. Musí řešit problém míry: kolik Slunce, aby nesežehlo, kolik
síly, aby nedestruovala. Lvi mají sklon ve všem přehánět.
Lev je hrdina a vládce. Dominanci si přinesl
už na svět. Nejstručnější slovo pro něj: Lev je veliký. Má akční rádius silné
osobnosti. Ostrý akcent tragédie i nadsázka komedie dávají jeho příběhům větší
obrys. Lev netroškaří, žije naplno. Mantronix
In Full Effect style.
Lvi mají lví podíl ve vládách všeho typu.
Chrání nás svou odvahou stát na vrcholu – tam, kde nejvíc pálí slunce a kam
nejčastěji bije hrom. Odevšud je na ně vidět. Proč ne? Jistá okázalost patří ke
lví kráse. Jen ať salón žasne, když se kolem nesou lvové salónů!
Každé znamení má svoje provokační téma a u
Lva je to téma pokory. Nedostal jí příliš. Jeho přirozené místo je až
v zenitu. Čím lépe umí vládnout, tím těžší je pro něj podrobit se. To
ostatně pozná záhy. Čím typičtější Lvíče, tím nesnadnější dětství. Dětská kůže
je mu těsná jako malá botička. Jen to zkuste, cítit se jako patriarcha a léta
hrát trapnou roli děcka! Na to Lev nemívá trpělivost a lze ji přát pouze jeho
rodičům.
Lev balancuje mezi hodnotami, které někdy
nepřehledně splynou: mezi hrdostí a pýchou, velikostí a velikášstvím, pravou
vznešeností a prázdnou grandiozitou. Být nahoře znamená povinnost reprezentovat
ty dole. Noblesse oblige – urozenost
zavazuje. Nejlepší ze Lvů zavazuje lidský ideál.
Dobrý Lev splňuje jednu z bájných
představ, je to Spravedlivý Král. Je velkomyslný a štědrý, odvážný a smělý. I
těm nejmenším popřeje sluchu a uraženým a poníženým vrací naději.
V jeho záři má život svůj patos. Je
v něm místo pro vášeň i pro krev, pro úžas i pro homérský smích. Pro
křehký pojem cti se podstupuje souboj – a vítěz večer uspořádá slavnost, kam
pozve všechny bojácné a slabé, kde se stoly prohnou pod hojností jídla a do tmy
bude tryskat ohňostroj.
Špatný Lev je náfuka a tyran. Běda, jestli se
neprodral až na šéfovskou židli! Pak bude císařem své ženě a neomylným papežem
svým dětem. Občas se zalkne vlastní ješitností, ale někdy mu okolnosti
nebezpečně přejí a on se stává diktátorem, napoleonem s velkým nebo malým
N.
Otázka, kterou si vývoj lvím prizmatem klade,
je problém, před nímž stojí každá moc. Kam až smí sahat její panství, aby
nepoškodila to, co jí nebylo dáno, ale jen svěřeno k opatrování.
Nejmoudřejší Lvové vědí, že i svrchovaná moc je jinou formou služby, a pokorni
před svou vlastní silou slouží nám všem shora. Kalí nás ohněm. Střeží nás před
svobodou, k níž jsme ještě nedorostli, a tím chrání naši dospělost.
TAK MLUVÍ LVI:
Analyzuji-li své vzpomínky, – již
v prvních letech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě
spolu válčící moci; a již v prvních letech podceňoval jsem instinktivně
svého nepřítele, – považoval jsem jej za nic. Již tenkrát byla mou základní,
všude ranně mlhavě probleskující, a přitom mohutnou vlastností VŮLE, stále sebe
objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší
dítěti…
(Ladislav
Klíma)
*
Člověk bez odvahy a vůle je pouhá věc.
(Napoleon)
*
Kdybych já byl dobrý český král Ludvík, takto
bych panoval. Domácí obyvatelstvo by na rozdíl ode dneška mělo všecky výhody a
přednosti před turisty, kteří by naopak byli přepadáni na cestách, notně
vystrašeni a obráni o kuřivo a fotoaparáty. S hanbou by se vraceli domů,
protože jejich měna by tu neplatila nic a jejich rozum by tu pro jinakost každé
věci ničeho nechápal. Jenom by se šířilo po světě, že se tu v polích dobře
daří dobytku i lidem, ptákům ve vzduchu a ve vodě rybám. Že prostě oděný lid si
za slabý půlden práce v továrnách i úřadech vydělá na skromný byt i stravu
a zbytek času se baví s přáteli, ženami a dětmi. A každý by toužil uvidět
takovou zemi, jenže stalo by se příslovečně těžkým vloudit se sem. – Akorát
ještě nevíme, jak bychom posoudili případy našich lidí, kteří odsud, nevíme
dobře proč, kdysi odešli a teď by chtěli zpátky. Museli by nás, Ludvíka, moc a
moc prosit!
(Ludvík
Vaculík)
*
:) MILÁČEK NÁRODA? SILÁČEK Z MARODA, JAK SE KASÁ BLANCA V R.O.H.U.
MAROKA... VZPOMEŇTE I LUĎKA MAROLDA, VČERA BY SLAVIL SVÁTEK
François Villon vybičoval Závěť, Karel IV. jako preVít Nejedlý žrádélko pro havěť
bořitelé mýtů neuvažují o teamu, Paľo Habera
z Teamu katedrálu málo vystavět
na plánku blueprint se culí, Sarajevo sedm
kulí, dvanáctý duben kedluben nezahuben
hubeňourek z třináctého dubna Brigita není
dieta, pieta Miloše Formana ne Evita
revitalizace instituce kravína u frašky od
vína a viněta flašky neobkreslená Alšem Mikolášem
jen s památkářem mohu zavděk vzít aprílovým
novým lokálem, s portálem
bez palem, s paletou staletou, s perfektním
výročím Miroslava Horníčka
fascinoval ho génius i příměr Maxe
Švabinského s Alšem, ovšem, ne u koníčka
potkáš kominíčka, ne U Ježíška Tylův přenos
Krylův, jen piánka Ryánka Hollwega & nirvánka bez ega
a Vladimír Remek jak Podlaha Přemek receptem
vymyslí přemet i přelet nad pointou bacha, achtung baby, slabá aviatika se jako
krůta krutá vyleká…
(Jirka)
|