Všichni takzvaní blázni světa v něm hledají smysl života a on jim uniká jako předýnko z mlhy a oni po něm lapají a padají na pevnou zem. Chce se jim umřít steskem z toho, že jsou v tom sami. Minotaurus oddychuje ve své cele a jejich nářekem se budí, žene se za nimi. Pochyby střídají pochyby a mrtvolky všelijakého hmyzu padají na zem zvlhlou jejich slzami v dusném ovzduší zlosti z nemohoucnosti, odtržení od reality neznámým smutkem a neustálou touhou jít kamkoliv pro divné touhy, které je zrazují od tvrdé skutečnosti, jednou tu jsi, tak tu zůstaň, zůstaň mezi námi. Ne ten hlas je nevolá, je volá hlas záhrobí s příchutí hořkosti bez vysvětlení, staré křivdy. … Otázky stále zůstávají.