|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
A slunce odlévá stíny
jak tavič s mastnými vlasy a očima, které nabírá si do důlků
z hladiny roztavené oceli jen co odpíchne svět
a jiskry slov pojí se do vět a chladnou nám v ústech
neboť střádáme na ticho
a my
ležíme jak pompejští naplněni sádrou nehybnosti
pak v hnízdech bytů sháníme se v skříních po křídlech
která nám sebrali jako úplně první věc
protože vzduch je čistý a jiskří hvězdami
jako od kopyt koní běžících věčností
teď ponořím tvář pod hladinu v dlaních
a rozbiji zrcadlo čelem na střepy kapek
abych zůstal vodě nepoznán
pak přijmu tvůj dotek
vrátím ti políbení i pohled do očí
jako bych snad v zahradách makabejských
chtěl utrhnout ti Měsíc z větve nebe tuto noc
když nabízíš mi k zorání pole svého klína
úsměvem madony ze starého plátna i děvky se rty nalíčenými krví rtěnky
protože v ženě je obojího stejně
aby si přišel na své svatý i ďábel, kterými jsem
však kruh kávy zůstává nezměněn a je stejný jako včera
když zkouším, zda zasloužím si bolesti
a piji, aniž bych čekal, až zlhostejní k mým ústům
vlažná jako ty
když s trpělivostí vlastní ženě
přihlížíš, jak mění se má roční období
a vzdaluji se létu mezi podzimem a zimou
aniž bys těžší byla o šeď mou
a lehčí o iluzi
neboť první paprsek slunce zabil můj stín stejně jako včera
a já s probodeným srdcem po zbytek dne budu
kdesi v mlčeních a jiných polích
ztrácet krev slov
abych konečně neptal se na cestu
|
|
|
