John sedící v hlubokém plyšovém křesle se opět rozkašlal. Jeho suchý, praskavý kašel okamžitě zaplnil celou místnost. Vnikl do každé skulinky, vyplnil i tu poslední spáru. Merry nervózně sáhla po dálkovém ovládání, aby zesílila zvuk televizoru na maximum. Část dialogu však stejně zanikla v nekonečném chrchlání. "To už se nedá vydržet", pomyslela si šedovlasá žena zoufale, beze slova se zvedla a odešla do kuchyně. Třesoucí se rukou sáhla do lednice a vytáhla mísu. Byla plná čerstvé mrkve, kterou si odpoledne koupila na trhu. Zní to možná neuvěřitelně, ale konzumace tohoto druhu kořenové zeleniny ji nezvykle uklidňovala. A tak zatímco se John v obýváku marně snažil přemoci to známé, nepříjemné nutkání, seděla jeho manželka u jídelního stolu a pořádala jednu mrkev za druhou. Přitom si v hlavě promítala snad všechny možné způsoby, jimiž by se mohla svého manžela, a tím i jeho nepříjemného kašle, zbavit. Včetně těch nejnásilnějších a nejodpornějších. Nakonec však usoudila, že John vůbec nestojí za to, aby kvůli němu strávila ve vězení těch pár let života, které jí ještě zbývají. Hlavně že našla způsob, který upokojí její pocuchané nervy. A navíc - manžel je o celých deset let starší, tak jak dlouho ji ještě může svým vytrvalým kašláním obtěžovat? Z úvah ji náhle vytrhla tupá bolest v zátylku. Cítila, jak se pomalu sune ze židle a těžce padá na podlahu. Dříve, než ztratila nadobro vědomí, zahlédla matně Johna. Stál nad ní a v pravé ruce držel zakrvácený sekáček na maso. Jeho chraplavá, chvějící se slova, již neslyšela: "Tak, a je po tom tvým hrozným chroupání…"
|