|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
O tom, jak jsem hledala práci! Autor: Ivetta (Občasný) - publikováno 15.4.2003 (00:49:41)
|
| |
Seznámení se zaměstnavatelem, aneb konkurs.
Ozvala jsem se na inzerát, který sliboval každodenní výdělek až 1500,- Kč. V telefonu mne v podstatě odmítli informovat s tím, že se musím dostavit na výběrové řízení. V zásadě na druh těchto inzerátů nereaguji, neboť inzerované částky se mi zdají být podezřele vysoké, ale na druhou stranu, proč to jednou nevyzkoušet.
Dostavila jsem se k pohovoru, který mne však neuspokojil. Dokonce ho považuji za zbytečný. Pohovor vypadal následovně:
„Dobrý den, posaďte se u nás, teď vám povím něco o naší firmě. Jsme firma, která je přímí dovozce drogistického zboží, naše nabídka je prozatím asi 6 druhů výrobku, kterou budeme nadále rozšiřovat.“
Pracovala jsem Tři měsíce jako dealer dětského oblečení, kde byla slibována částka 30 000,- Kč měsíčně a nakonec jsem každý měsíc končila na 3 412,- Kč. Věděla jsem proto, na co se mám zeptat. Na mé otázky byla odpověď velice stručná:
„Přijeďte sem v pondělí v 830 hod. a vše se dozvíte. Uvidíte, že budete spokojená. Přijeďte elegantně oblečená, což jak vidím Vám nedělá problém. Zatím se mějte hezky a v pondělí Vás očekáváme.“
Takto proběhl dvouminutový pohovor. Bylo mi líto benzínu, který jsem projela, protože domluvit další schůzku si člověk může i po telefonu. Večer jsem na otázku svého manžela, zda mě přijali, nedokázala odpovědět. Rozhodla jsem se, že tam na další termín přijedu, abych se dozvěděla v čem dělají takové tajnosti, když člověku vlastně nic neřeknou. V pondělí ráno jsem vstoupila opět do stejné kanceláře. Zde mě posadili a asi 6x mi řekli, abych ještě vydržela. Sedět jsem skutečně vydržela, poté přišel muž, kterému mne předali s tím, že se ho mohu ptát na všechny své otázky, vše mi vysvětlí, ukáže a večer bychom učinili závěrečné, oboustranné rozhodnutí. Tento muž mne přivedl ke své škodovce, která vypadala, že jí odcizil na vrakovišti, což se k požadavku elegantního oblečení moc nehodilo. Požádal mne, abych se posadila do prorezlého auta. V té chvíli jsem se jako žena cítila velice nepříjemně. Dnes nevíte, kdy Vám někdo může něco udělat. Uklidnila jsem svou nedůvěru a vyrazila autem, které asi neprošlo ani technickou kontrolu. Po několika kilometrech jsem majitele vozu upozornila na to, že mu celou dobu svítí benzín. Uklidnil mne, že ráno natankoval za 200,- Kč. Hned se mi také chlubil, že on vydělává 2 000,- Kč každý den. Poté mne pozval k benzínové pumpě na kávu, protože už to bez kafe nemůže vydržet. Zaparkoval mimo stojany s palivem, vylezl z auta a řekl:
„Koupíte mi kávu, já teď nemám ani korunu, půjčíte mi, že jo, já Vám to dám později. Jé, vy kouříte, to bych Vás mohl poprosit i o koupení cigaret.“
Byla jsem v šoku, muž, který údajně vydělává těžké peníze nemá na cigarety, místo auta má pojízdný, železný šrot a dokonce nemá ani 10 korun na kávu. Už toto na mne zapůsobilo velice negativně. Mé auto bylo však zaparkováno daleko na to, abych se sebrala a odjela. Půjčenou částku mi vrátil po obědě, kdy se mu povedlo na prodaném zboží utržit přes dva tisíce korun a to jen díky tomu, že si v distribuci učebnic nabrali veliká balení saponátů na mytí sanitárních prostor. Jednalo se o jar na nádobí, který v Polsku vyjde do 80,- Kč a zde ho dealer nabízí za 199,- Kč a ostatní zboží, které v jeho nabídce dostávalo až 400% přirážku. V odpoledních hodinách mě vezl do Řep s tím, že tam bydlí a musí si něco osobního zařídit. Cestou mne připravoval na to, že mne v Řepách vyhodí s auta a za hodinku, či dvě mne opět vyzvedne, protože si musí s manželkou něco vyřídit. Upozornila jsem ho, že tam nebudu někde stát a čekat. Peníze na to, abych seděla v restauraci nemám. Otráveně mi slíbil, že mne nejdříve hodí k mému autu. Sotva jsme vyjeli z Úval, kde marně nabízel zboží v JZD ženám, které měli již možnost výrobky vyzkoušet a projevili nespokojenost, začala mu stoupat teplota motoru v autě. Pomohla jsem mu odstranit auto ze silnice a šla hledat vodu. Tvrdil, že žádnou nemá, ale já u motoru našla 1 litr v lahvi od minerálky. Dojeli jsme tak k restauraci, kde nám ochotně poskytli další 3 litry. Po ujetí pár kilometrů konstatoval, že už by to do Řep nestihl, kdyby mne odvezl ještě k mému autu a tak jsem nedobrovolně cestovala přes Prahu. Hodinu jsme strávili ve šňůře na Barrandovském mostě. Ujistila jsem ho, že nebudu nikde mrznout, ať si to udělá jak chce. Zajel před dům, kde bydlel s tím ať počkám v autě. Čekala jsem zde 30 minut. Venku byla již tma, těšila jsem se do svého auta. Bydlím u Českého Brodu a tak mne čekala ještě dlouhá cesta. Ve chvíli, kdy se majitel vozu konečně objevil před domem, zajásalo mé srdéčko, že stihnu doma uložit děti do pelíšků. Netušila jsem, že budu ještě absolvovat cestu po zastavárnách, kam se snažil obchodní zástupce vnutit řetízek z 18-ti karátového zlata na jeden týden. Dostal za něj asi 500,- Kč. Konečně jsme vyjeli směrem do Malešic, kde stála moje škodovka v poněkud lepším stavu. Cestou jsem se dozvěděla, že na tuto práci musím mít ŽIVNOSTENSKÝ LIST. Který nemám. V té chvíli jsem si spočítala projetý benzín, amortizaci vozu, sociální a zdravotní pojištění, silniční daň a daně na konci roku, čímž mi vyšel měsíční příjem kolem 7 000,- Kč, navíc i podle slov dealera není každý den tak úspěšný, jako byl tento, co se týče prodeje. Za 10 hodin strávených za volantem a neodbytnému vnucování zboží je to dosti malá odměna. Nikdo si neumí představit, jak jsem byla šťastná po příjezdu domů.
|
|
|