|
Pořád jsi chtěl hrát jen Prší
mariáš ti nešel
trochu ti páchl dech
ale byl jsi takový frajer
zálesák, tramp, s tak, ó bóže
přeupřímným srdcem
které jsi s úsměvem Jidáše
pokládal na prostěradla
zmuchlaná po nocích.
A já ti to baštila, já tele
já Máří Magdaléna
já poblázněná zavšivená
sova slepá.
Pozdě jsem si stihla nasadit brýle,
abych si prohlídla, že ta scvrklá slíva,
ten divný rudý pulsující sval
který mi půjčuješ jen podmíněně,
je bez chuti, bez kouře, bez ohně.
A hlavně, to tedy ksakru hlavně
prohrál jsi v kartách oči, a tak jsi neviděl
jak se kolem nás stmívá, jak mi z těla vyrůstá
neslyšně třešeň, a za nocí bíle svítí do temna
ta moje divná třešňová rakovina
a kvítky bílé se sypou na zem, tiše, tak tiše.
|
