|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Takové malé nesmyslné zamyšlení Autor: Judy (Občasný) - publikováno 15.4.2003 (19:58:18)
|
| |
Nevím, je to asi ve mě. Všechno to, co chci změnit a co chci mít mi vlastně nemůže patřit, protože je to jako kdybyste požadovali něco, na co nemáte sebemenší právo. Ani malinké. Někdy prosím Boha a prosím ho často. Žádám ho o cosi, co mi nemůže dát i kdyby sebevíc chtěl. Ale stejně ho den co den oslovuji. Asi bych si měla vymyslet někoho jiného, koho prosit při zjištění mé absolutní neschopnosti, než profláklého Boha. Je to ale přinejmenším pohodlné. Je to dokonce více, než pohodlné. Stačí říct prosím. Jen prosím, nic víc a doufat, že se na důsledek toho slova můžu spolehnout. Doufat v cizí síly, než ve své vlastní je taková malá forma zoufalství. Uvědouji si to, ale to neznamená, že zoufání ze svého života vytlačím, že už si zakáži být taková. Všechno to, co mě řídí, v co věřím a čemu důvěřuji je jen takové malé nic, co vyplňuje prázdný prostor mezi vlastní sebekritikou a sebedůvěrou. Není to o nic větší nic, než které se vejde do kohokoli z nás.
Plácám nesmysly...Jen si hraji se slovy.
Alespoň, že smysl pro hravost mě neopouští. Žádný jiný můj smysl mě teď nenapadá. Nevidím ho a necítím. Nevnímám ho a neslyším. Někdy je možná lepší, být smyslů zbavená, než být při smyslech.
Já nevím. Je ve mě všechen ten pesimismus a melancholie, nebo je to něco, co je kolem mě a má to na mě obrovský vliv?Netuším.
Kolik jen otázek - absurdních otázek si v životě ještě položím, kolik slov ještě napíšu?Doufám, že už to nebude dlouho trvat a vrátím se myšlenkami tam, kde mi ještě leccos připadalo jasné a průhledné.Kde všechno mělo svůj řád a hlavně smysl. Možná dojdu opět k tomu místu, kdy mi přijde vše logické a správné. Královna ke králi a šach před mat. Byl by to ale asi návrat do minulých životů. Tak mi totiž přijde má minulost, jako něco co už ke mě dávno nepatří.
Tyhle věci asi nikdy pořádně nevyřeším. Jen o nich píšu a už ani nečekám, že bych na něco přišla. Jsou součástí mého života. Mluvím o nich veřejně, aniž by někdo pořádně věděl, o jaké věci mi jde. Jen mě se nad nimi chce zamýšlet a bádat nad nimi. Je v tom kus sobeckosti a nesnesytelnosti. Moje úvahy jsou totiž někdy záhadou i pro mne.
Asi to bude vážně jen ve mě... |
|
|