|
Po tváři světlo ti maluje stíny
jako když po rukou noc kreslí henou
a ptáci se hádají, zdali jsem vinný
nebo jen v pokoji, že ležím s ženou.
Sám nevím co říci na štěbet ve větvích
to jen snad sousedky o mě tam ševelí
že prý jsem rarachem i svatým v nebesích
a anděl co padá večer do postelí.
A já jen mlčky jsem jak stébla obilí
jimiž k nám před žněmi promlouvá vítr
střízlivý z vína jen a tichem opilý
na černých punčochách zůstal hvězd flitr
To jsme šli městem snů, odkud již nevím sám
my věčná světýlka půlnočních tramvají
my kruhy na vodě co ještě nejdou spát
a kolem svítání těch kdo jsou nadějí.
Už vím, kde vzal se ten pel noci na šatech
to květy neonů rozkvetly nad námi
a včely polibků sbíraly med na rtech
a my tou věčností ještě jsme spoutáni.
|
|
|
