Láska?
Láska je upjatost, zaujatost, k jednomu člověku, kterého ani nemusíme znát, ani nemusíme vědět, co si o nás myslí. Máme ho rádi a vidíme ho ve snech. Máme ho rádi takového, jaký je. Třebaže bezvýznamně, nebo neoprávněně. Občas prostě nemá žádný význam milovat, nebo nemáme sebemenší právo na lásku.
K čemu to je? K čemu je vztah? K čemu je slibovat někomu cizímu, kdo se v našich životech náhodou vyskytl, věrnost? Opravdu v ní věříte? Na věrnost těla i ducha? Na absolutní věrnost? Jistě, nejde jen o věrnost, ale jsem si jistá, že je tím nejžádanějším důkazem lásky. Je mi líto, že to říkám, ale...neexistuje!
Každý má sice právo na lásku, která by byla vším tím, co chcete, tedy i s nekonečnou věrností, ale lidé mají jeden neskutečný talent.
Promarnit šance.
Každému tady na tom světě pasuje jeden člověk, od kterého můžete čekat všechno, co jen budete chtít k dokonalému soužití, takže třeba i tu nešťastnou věrnost.
Takového člověka není těžké najít, ale je strašně snadné ho ztratit. Nejhorší na tom je, že opravdu existuje jen jeden takový člověk. Takže ta ztráta je více, než promarněná šance.
Možná proto bylo kdysi zvykem chodit s jedním člověkem, s prvním a zároveň s posledním, a toho si také vzít. Mít ho ráda a ani nepomyslet na to, že by to někdy mohlo být jinak.
Jenže dnes neustále hledáme něco lepšího, třebaže už něco takového máme. Dneska chce každý od života víc. Máme víc možností, více šancí na lepší život, na tisíc jiných rozličných životů, ale ten jeden člověk, který je tu jen pro nás, zůstává stále jen jeden.
Jenže, co je to, ta láska?
Láska je přepych v nablýskaném domě se zahradním bazénem, ale nikoli architektonický plán stavby.
Láska je třešničkou na dortu, servírovaný v pětihvězdičkovém hotelu, jako pozornost podniku a nikoli recept na sladké pokrmy.
Láska je klíč ke všem bankám, ale nezakládá bankovní konta.
Chci jen říct, že bez lásky se dá žít, ale s ní je život krásnější a snažší. Ale stejně jako smůla netrvá věčně ani štěstí není nekonečné! Má vůbec cenu mít rád? U mně se ta snaha trochu zazdila.
Byla jsem ochotna mít ráda člověka i s jeho chybami, které mi přišli roztomilé a nevšední. Byla jsem schopna tvářit se zamilovaně a těšit se na nová rána a nestydět se za to. Ale nikdy jsem to nepoužila.Víte, žije s jinou. Necítím k té holce nenávist, nebo žárlivost, to vůbec ne. Už jí beru jen jako součást jeho samotného. Ale také se do něj zamilovala - upřímně?
Mívá o něm krásné sny, jako já? Ne, jistě, není třeba, vždyť leží vedle něj. To já jsem ta, která si o něm musí nechat zdát.
Nemyslím, že on není ten, o kterém se říká "ten pravý". Není to někdo s kým bych chtěla strávit dobré i zlé časy až do konce svého života.
Ale je to On.
Někdo na kom mi záleží, o kom přemýšlím. Někdo, na koho se nazapomíná, kdo mě nutí uvažovat o spoustě věcí.
Tím, že jsem s ním nikdy nebyla, tím větší mám pocit, že jsem ze sebe vydala maximum a teď už nemám v sobě nic. Jsem unavená více, než kdy dřív.
Nezavrhuji zamilovanost, ale ani jí nevyhledávám. Nevyhlížím jí, ani jí nejdu naproti. Jen o ní přemýšlím. A proč to říkám?
Protože tě mám ráda!
Nechci, aby to vyznělo, jako kýčovité vyznání lásky se čtyřletně opožděným reflexem, tak by se to nemělo chápat.
Jen si přiznávám, že ať už vypadáš jakkoli a nosíš cokoli, ať děláš kdekoli a žiješ s kýmkoli, budeš vždycky vráska na mém čela a jizva kdesi uvnitř.
Ať se ti to líbí nebo ne. Mně se to taky moc nezamlouvá. Ale jsou věci, které se prostě nikdy nezmění. a to i tehdy, když na ně zapomeneme. Můžeš zapomenout, že existuju, ale to neznamená, že tady nejsem.
Můžeš zapomenout, kdy má tvoje stará narozeniny, ale přesto ten datum existuje.
A ačkoli chápu, že tě to vůbec nezajímá, musela jsem to říct.
Ať se stane cokoli, vždycky tu bude ten zvláštní vztah k tobě. Zvláštní druh lásky. Nikdy nebude existovat druhá taková.
Láska není v životě tím nejdůležitějším, ale je pravda, že dokáže být často tím jediným, na co jsme schopni myslet. Pro ni lidé umírají a píší básně.
Existují podstatnější věci v životě, ale nad nimi tolik nepřemýšlíme, nejsme tak zaujatí. Myšlenky na ní nás dokáží často zbavit rozumu, poblázní nás více, než třeba pracovní povinnosti, ale ve chvíli, kdy se člověk ocitne bez prostředků, na hranici zákona, nebo smrti, stává se láska malicherností a rozmarem na který není čas, nebo vhodná doba.
Ale o to zas až tak nejde.
Ačkoli nikdo pořádně neví o čem to vlatně je a nikdo netuší, jaký to má vlastně smysl.Člověk znovu a znovu přijde o obě oči a ucítí omamnou vůni.
Uvidí to,co ve skutečnosti neexistuje a uslyší vše, co slyšet nelze. Začne věřit tomu, komu nedůvěřuje, přestane ho bavit, co ho těší.
A stejně se zamiluje.
Nedáváme zpět věci, které nalezneme, ale chtěli bychom.Chtěli.
Nemůžeme si pomoc. Nedáváme si naději.
Je to vlastně geniální útok...ta láska.
|