Třicet řádek
V
roce 1990 jsme jeli do Bibione.
Šeď
mapy ustupovala dálnici, jezeru…
Cesta
bílou škodovkou 105 s kufrem vpředu
trvala
dva dny. Proč o tom mluvím?
Hranice
vzrušovala víc než pach letoviska
s
gumovými hračkami za dva tisíce lir.
S
navigací a s internetem mi připadá,
že
se neznámo muselo někam přestěhovat.
Mlha
přede mnou, mlha za mnou,
klapky
na očích: jako bych procházel
jedinou
pro mne bezpečnou cestou,
tou,
kterou jsem si sám předem schválil.
Jsou
jistě i dnes hranice podobné
Železné
oponě za Šafovským rybníkem,
kde
název zakrýval krutou průhlednost.
Hranice
nezaplacené pokuty, hranice
VIP zóny,
dovolené řeči s šéfem…
Ze
všech nejhorší je ta, co mi brání
dostat
se k sobě. Kolik mám řádek?
Tahle,
dvacátá, slibuje snadný život.
Proč
i ve mně klíčí společný strach?
Vždyť
máme víc peněz, takže není důvod.
Obden
mi nějaký vzrostlý práh dá facku.
Obhodinu
cítím nenávist svého bližního,
kterého,
jak se zdá, chci připravit o všechno.
Nevyhnutelná
krásná přítomnost.
Řídím
auto, rodiče v netěsnícím srdci,
vlastní
rodinu vezu po trase z Bibione.
Nebojte
se, hranice nejsou ani voda, ani uhlí,
hranic
bude vždycky dost pro všechny.