Kuchyň mého dětství

dávno v dražbě prodaná

dlažebními kostkami

na dvorku vězení

kde jsem si hrála

prorůstá tráva.

Pak prosvitlo slunce

slunce prosvitlo

mřížemi

po kterých pne se

divoký břečťan

na tolika láskách účastna

tolika láskám přítomna

i kdyby na fotografii

z kapsičky vyčuhoval

tomu pánovi

jen můj kapesník.

Přiznat si

že ačkoliv hoříš

neumíš milovat.

Možná, možná

kdybych nepřikývla

prvnímu panákovi

na první fotce rozostřené

vždyť kdo dnes pozná

kdo se na ní skrývá

usmívá, kdo mě objímá

ano, řekla jsem, jen tak, prostě

aby cesta pokračovala

aby mě nespolkla

ta nelítostná jitrnice.

Možná, možná

kdybych tolik hlavou nekývala

jak ježíšek z jesliček na mince

možná v závětří svítání

bych teď stála na louce

která sahá po kolena

po pás, po ramena

a divoce vlní se

vlní se divoce

jako já, jako já.

Tolik možnů

kolik jich napočítáš.

Ale kuchyň mého dětství

už dávno rozprodána.