Ve mně dýchají

šedesátá léta

tak lehounce se mě

jenom dotkla

trochu beatničtí

jsme byli

když ještě voněla

ta doba

všude kolem nás.

Ten kluk

který tak překrásně

recitoval

Blues pro bláznivou holku

dal jiné dívce růži

za předlouhý stvol

si ji nesla, ale to já

přece byla bláznivá.

A noci jinak voněly

tak často jsem plakala

tak často jsem se smála

a věděla jsem, věděla

že jsem živá. A světlům města

figurínám ve výkladech

neónům zářícím v loužích

jsem byla vydaná na pospas.

Okouzlená, ztracená.

A když jsi řekl

že jsem překrásná

proč nevěřit?

Vždyť pravda létala

všude kolem nás.

Natahovala jsem v dešti

své nahé paže k nebi

pleť hebká, napjatá

voňavá, vlhká

a vykřikovala:

Já jsem mladá.

Nešetřila jsem

slova, gesta.

Rozmařilá.

Mám jich na stovky let.

Uhelné doly nevyčerpané

jsem přece byla já.

Navěky jsem mohla

hořet a zahřívat.

A celý svět byl

bohémský Montmartre

a i ti, kterým už bylo

dávno šedesát

byli zamilovaní

a ve vaně si žíly řezali

pro tu lásku

když konečně přišla.

Láska, jóó, láska.

A někde v zároží

toho domu, kde někdo

pro lásku umíral

jsi mě objímal

a pod oknem mi hrál

vášnivý jazz. Jak ta noc

lkala a vzlykala.

Prý na tom našem

sídlišti počestném

dvě hodiny v noci

nejsou vhodný čas.

Pro nic, natož pro lásku.

Pchááá.

Maminka, ta tenkrát

na mě hadím stylem

tiše syčela

„Co jsem to z tebe

vychovala?“, to aby sousedé

za japonskými paravány

neslyšeli lidský hlas.

Pravda, svět dospělých

byl tenkrát samá šifra

nepochopitelná, muří nohy

v písečných miskách.

Vždycky jsem byla

tak těžká, tak závažná

těžkooděnec

v plné výstroji

kůň se pod mou tíhou

prohýbal

a nechtěl létat

jen v obrazech

a hudbě

a básních

básních hlavně

jsem se vznášela.

Tenkrát

když všude kolem voněla

ta šedesátá léta.