|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Kupříkladu v ní spočívala kostra mé prababičky, jež mi před nějakou dobou bohužel zemřela. Víte, jsem hochem z velmi chudé rodiny, a tak nezbývalo nic moc jiného než ji pohřbít na dvoře u stařičkého rodinného statku, ve kterém jsem tou dobou již bydlel sám. A jak jsem se tak jednou zas cítil smutný a osamělý, řekl jsem si, že by mi to mohla pomoci zažehnat ta nebohá stařenka. Jal jsem se tedy dlouhého a nelehkého kopání svým starým rýčem, dokud na mne konečně nevykoukla odměna v podobě té rozkošné ženské kostřičky.
Velice mne vždy mrzelo, že se svou milovanou prababičkou mi bylo umožněno prožít tak málo času. Proto jsem byl opravdu nadšený, když jsem takto dostal možnost si to alespoň částečně vynahradit a prožít s tou ženou pár chvil lásky bez jakéhokoliv odporu. Ach, jak nádherné to bylo, když jsme najednou mohli do sebe bez zábran všude možně zasouvat všechny své údy, když jsem mohl těm starým kostem dát znovu barvu svým teplým semenem a když jsem je mohl polaskat svými ústy a vychutnat si celou tu její křehkou krásu. Neodolal jsem ani pokušení odlomit prababiččinu mohutnou stehenní kost a strčit si ji do své zadnice. Jé, to byla fantazie! Kvůli tomuto mne však nakonec přepadl lehký stud. Požádal jsem tedy pánaboha o odpuštění, které snad bylo vyslyšeno.
Po mnohadenních slastných orgiích jsem nakonec i prababičku uklidil mezi ostatní skelety do almary. K mé velké lítosti se samozřejmě začala postupně rozpadat, tak jsem si ten bělavý prášek z ní začal aspoň schovávat na památku do sklenice, na níž byl přilepen obrázek, jež jsem jí kdysi nakreslil a měla ho tak ráda.
Jistě vás, čtenáři, zajímá, komu že dříve patřili ti ostatní kostlivci v útrobách mé skříně. Nuže, byli těch, které jsem vždy nenáviděl, od nichž se mi nikdy nedostalo žádné lásky a tím více útlaku a týrání. Dalších po krvi, nikoli však mému srdci nejbližších mých příbuzných. Když ta úžasná stařena, v té době jediné světlo mého života, skonala, řekl jsem si, že následné soužití s těmi zlými bytostmi by jistě pro mne bylo takovým utrpením, které nehodlám snášet. Bohudík jsem jednou nakonec sehnal smrtící jed, který jsem těm duševním mrzákům jednou tajně přimíchal do pití. Následně jsem jejich mrtvá těla v celistvosti využil lehce k uspokojení mých sexuálních potřeb, abych se s nimi mohl cítit alespoň jednou trochu dobře. Pak jsem je všechny nechal ožrat prasaty až na kost, jelikož ač chudý jsem, nejsem nechutné prase, abych pojídal lidské ostatky. Navíc, oni si stejnak nic jiného nezasloužili a vepři se aspoň mohli hezky vykrmit před porážkou. Mně hlupákovi ovšem nedošlo, že by jed mohl proniknout do jejich tkání natolik, že by to ty svině mohlo zabít a tudíž i otrávit do té míry, že budou nepoživatelné. Naštěstí to alespoň dokázaly vzhledem ke svému hladu spořádat celé a z chléva tedy téměř nebyl cítit jakýkoliv podezřelý smrad. I tak jsem byl ale sebou pochopitelně velmi rozčarován. Částečně jsem si potom ale zlepšoval náladu tím, že jsem s nezměrným potěšením mohl po nějakou dobu sledovat, jak se postupně mění ti bídáci v kostní prach poté, co jsem je uložil do příslušných prostor.
Žili jsme poměrně daleko od zbytku vsi a ostatní v ní mou rodinu včetně mě nesnášeli, takže jsem předpokládal, že nikoho v ní nenapadne pídit se po tom, co se stalo. I přesto však mé vražedné činy byly někým zanedlouho odhaleny během toho, když jsem si šel pořídit do vsi nová prasata. Proto také je celý tento příběh psán v minulém čase. Je to totiž takový můj závěrečný dopis na rozloučenou, který nyní dopisuji jen pár chvil předtím, než bude můj tragický život ukončen a já budu schvácen plameny hraničními. Jsem si však téměř jistý, že mne následně neschvátí i plameny pekelné, jelikož narozdíl od mého lidského soudu bude mít soud Boží pro mne pochopení a neskončím po své zpovědi v pekle, nýbrž v ráji, kde na mne snad již čeká nejúžasnější žena v mém životě.
|
|
|