Závrať z nepopsaných dálek se stále přibližuje. Dáváš

prostoupit svůj tajuplný obličej neznámému světlu. Večer

vidíš radost nepoznaného šílenství a v závanu radosti

srazíš obě nohy k sobě a pokorně nasloucháš zvukům z daleka.

Stále dokola si opakuješ barevnost, abych nezůstala černobílá

v hlavě ruka se ti s vínem slila a zátiší s květinami hýří rudou.

Já tu stojím posmutněle hnědobílá a odevzdávám svoje oči

květinám, které za chvíli se octnou blíž tvé duši nežli já.

Vyprchávám. Ne tobě, ale okvětním lístkům sedmikrás

které zčervenaly z našeho osudu. Nebudu se tě ptát

a dál je budu zalévat svými barvami. Krásní. Budeš mít

co malovat. Já ale nevydržím být pořád světlejší.

Polámané štětce, roztrhané obrazy - Proč nemaluješ

třeba pískem nebo mořem chci se nechat oživit, ne sklít.

I když jako socha vzbuzující pozornost bych pronikla

do tvých rámů a na výstavách visela vedle těch kytek.