STARÝ PAN PROFESOR
Adam Bílek
Seděl zrovna v kavárně, u prosklené
stěny v prvním podlaží moderního obchodního centra s výhledem na
frontu domů, svého času rovněž moderní zástavby z dob, kdy toto město bylo
nazýváno Salonem republiky. Jednou rukou míchal kávu v šálku, v druhé
držel knížku. Ze zažloutlých stránek básnické sbírky, vydané už více než před
stoletím, se jeho zrak občas zatoulal ven, do ulic jarem vonícího města a občas
k ciferníku hodinek, připnutých k téže ruce, v níž držel knihu.
V určený čas měl domluvenou schůzku. Konzultaci disertační práce se svým
školitelem, starým panem profesorem, u něj doma, v bytě v jednom
z domů naproti.
Pan profesor pamatoval skutečně mnohé.
Několik týdnů po státním pohřbu posledního československého prezidenta přidal
k dobrému vzpomínku na to, jak si jako malý chlapec s kamarády hrál
na státní pohřeb prvního československého prezidenta.
Pan profesor toho rovněž neskutečně mnoho
přečetl. Mladý a nadějný adept věd historických a beznadějný bibliofil, usazený
právě v kavárně naproti, se na první návštěvu v bytě pana profesora
těšil mimo jiné proto, že konečně na vlastní oči spatří jeho legendami
opředenou knihovnu.
Nastal čas odejít. Dopít zbytek vychladlé
kávy, sejít do přízemí, přejít nijak rušnou ulici a zazvonit u dveří protějšího
domu. Pan profesor vyhlédl po chvilce z okna. Zahlédl, koho očekával a
vyslal dolů pokyn k malému strpení. Zvolna, jak mu zdravotní stav a věk
dovolovaly, sešel do přízemí, aby odemkl vchodové dveře. Po elegantním
schodišti funkcionalistického bytového domu vystoupali do prvního podlaží.
Svého posledního doktoranda usadil pan profesor do obývacího pokoje,
z jehož vybavení rovněž dýchala elegance meziválečného období.
Konzultaci odbyli docela rychle.
K přečteným pasážím závěrečné práce neměl starý pan profesor mnoho výhrad.
Všechna doporučení si mladý muž s pečlivostí sobě vlastní zaznamenal svým
drobným úhledným písmem do poznámkového bloku. Nastal čas pro rozhovor méně
formální. Pan profesor zachytil lačný pohled mladíka, v němž spatřoval
svého nástupce, klouzající po hřbetech všudypřítomných knih. Povzdechl si,
odmlčel se a snad veden touhou předat mu něco ze své za dlouhá léta nastřádané
životní moudrosti, poznamenal: „Víte, knihy, to je horší vášeň než
alkoholismus.“
Slova starého muže, jehož život se
odehrával mezi knihami, a který jich sám slušnou řádku napsal, mladého
vášnivého čtenáře poněkud zaskočila. Údiv byl v jeho tváři na první pohled
čitelný. Starý pan profesor vycítil, že jeho prohlášení je zapotřebí jistého
vysvětlení.
„Ano,“ dodal, „prázdné lahve od alkoholu
můžete vrátit, nebo s klidným srdcem vyhodit – a máte prázdný byt. Ale co
s knihami?“