„Když smutek, černější než tma,
ulehne tiše do duše,
člověka změní v přemýšlení,

a ten, ač sám nic netuše,
tak často dojde k pokušení,
že život světský pro něj není.“


~ ČERNÝ KLAUN ~
(F. Gellnerovi)

A dneska zas!

Zas za mnou přišel černý klaun.
Se šklebem v ksichtu dokořán,
vrhl se na mě, na můj chřtán!
Z temnoty prý byl povolán.

Jak do očí mi pohleděl,
v ráz zcepeněl,
vlasy si rval!

~

Vyposlech vše;
uši jak špic,
o životě jsem povídal...
Zdalipak ví, komu jdu vstříc,
a jestli by se nepřidal?!

Snad do kalhot si nadělal!

~

„Chceš vylekat mě?“
Právě včas!

V rozpacích zel;
vždyť už ho znám,
v tom uslyšel tajemný hlas,
hlas ze tmy, jenž se blížil k nám...


Zdrhnout mi chtěl,
však hrůzou stál,
vyděšen ani nedutal!

~

Já ukolébavku mu hrál;
našel jsem svého komplice.

Říkám, že na Smrt čekávám;
šeptá mi slova poutavá.
Už mám ji nadevšechno rád:
„Však neboj, klaune,
ty jsi mlád!“

Nehrajme si na pokrytce!
Smím představit tě kmotřičce?

~

Když jsem ho objal,
masku sňal.

Pak modlil se...
a modlil se...

Sám Bůh ví,
proč se rozplakal...