|
Partneři
Byla to taková smluvená hra.
"Dal bych si kafe, broučku..."
Jako malá holčička rozkošně zamrkala a odběhla do kuchyňky. Po minutě přinesla šálek s podšálkem.
S pukrletem lolitky mu nápoj podala.
"Tady to polož," ukázal jí s kamennou tváří ze svého křesla na volný roh stolu.
"Ano, pane." Pokusila se zblednout, ale nepodařilo se. Tak dobrá herečka nebyla.
"Cukr."
Dívala se na něj umně vytřeštěnými očima. Panenky měla rozšířené. Jinak nic.
"Cukr bych si dal."
"Ano, můj vůdče." Na slabice vů jí hlas selhal, docela tak, jak to chtěla.
Pukrle, úklona, odběhla pro cukr.
"Váš cukr, pane řediteli."
Pokrčil nos a štítivě vzal pytlík s hrušovanským cukrem mezi palec a ukazováček.
Špičkou nohy vysunul zpod stolu koš na papír a z metrové výše do něj sladidlo upustil.
"Nesladím. To nevíš??"
Stála vedle něj. S pohledem vklíněným do jejích panenek jí palcem levé ruky přejel zdola nahoru po pohlaví, upnutém v béžových šortkách.
"Voníš."
"Já vím."
Zdálo se, že nastala chvíle, kdy se mohla usmát.
Pak si úlohy vyměnili.
Ukazováčkem jako hlavní revolveru zamířila na jeho stůl, pokrytý tvůrčím chaosem papírů, drobků, tužek a kabelů k různým malým spotřebičům.
"Ten bordel si ukliď, chce se mi z toho tvýho stolu zvracet."
Polkl a kývl hlavou. Beze slova začal pomalými ale jistými pohyby stůl uklízet.
"Seš jak zpomalenej film. Si línej-jako-prase."
Ještě o něco víc sklonil hlavu nad mahagonovým stolem.
"Ty svý smradlavý hadry si laskavě nedávej na tenhle věšák! Je to složitý pochopit???"
Poslední slova skoro zaječela.
Dlaní vjela pod poutko jeho kabátu na háčku a shodila ho na zem. Pak ho odkopla ke stěně.
"Jsi hnusnej, nenávidím tě!! Vstaň!"
Poslušně se vztyčil.
Pravačkou mu vjela do rozkroku a v kalhotách stiskla varlata.
"Smrdíš. To se mi líbí."
Pokusil se usmát, ale jen tak napůl.
"Můžeš si sednout, nemám na tebe náladu."
Klesl zpět do křesla.
Jejich hra neměla diváky. A po čase začala haprovat.
Nemohli se shodnout na tom, kdy má kdo hrát jakou roli. Rozhodnout mohl jen jeden. Už ale vůbec nebylo jasné, který z nich to právě je.
Jednoho rána se spolu probudili a nevěřícně zírali na své obličeje. Nikdo kromě nich v ložnici nebyl. Z parapetu na ně nehybně a mlčky hleděli ptáci.
| 
