Během čtyř let na různých školách jsem dospěl k určitému názoru. Žádná škola mi nikdy nenabídne vzdělání, jaké si přeji – chci být lepším člověkem. Mudrcem. Mnichem. Cožpak každý, kdo má určitý talent – jej musí také bušením do hlavy nechtěných vědomostí ztratit? Degradovat? Opít? Cožpak se už nevyzdvihuje vyjímečnost? Když jsem naposledy mluvil se známým na jedné škole, vykládal mi o mobilních telefonech. O počítačích a těchto svých zálibách. Řekl jsem mu.

„Nechápu jak můžeš mít radost z takových maličkostí?“

„Ale o čem by ten život byl? Brát všechno vážně? – to není pro mě, chci se smát blbostem.“ Odpověděl mi.

„Mluvíš kraviny. Tyhle věcné záliby. Mobilní telefon – není to jen okrajová záležitost? Prostředek ke komunikaci? Jaktože sereš svůj mozek a pohřbíváš talent zálibou k věci, co tu má pouze být k něčemu? Účel! Její účel není, aby se z ní mohli všichni posrat.“

„Ty bereš věci moc vážně, asi se neumíš radovat.“

„Právě naopak. Že seru na studium okrajových prostředků? Nikdy nebudu mít zahrádku, kde se celé dny jebeš s plevelem, abys měl z toho potom pár kilo brambor. Raději si je koupím. Ušetřím čas! A že je to zábava? Pouze pro chátru! Jen lůzu baví se ráno vysrat, jít nakoupit a vykecávat se sousedům. Ztráta času. Klíčící brambor, smradlavá sousedka s povrchními problémy a podobné pičoviny člověka s osobností NEOBOHACUJÍ.“ Snažil jsem se vysvětlit co nejvíc polopatě.

„Asi jsem chátra, jak říkáš – že mě to baví. Mě to ale nevadí.“

„Zdá se, že máme najednou pravdu oba.“

Rozloučil jsem se s nadšením se známým a šel jsem po svých. Byl jsem jím obohacen, jeho sebekritickým přiznáním. Ne každý je takový, ostatní se jen hájí, hází po mě tupé argumenty, dokud se na ně nevykašlu. Ale tenhle je záblesk ve tmě. Moc toho nepochopil, ale aspoň uznal, že existuje taky něco jiného než jeho zadnice – a dogmata, které z ní sere.