Bylo, nebylo. Za sedmero továrnami a sedmero čističkami, za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, za rozlehlými kraji chemických postřiků, žil, byl mladý, krásný, bohatý,
Ba ne, kecám. Malý, puchýřovitý, smradlavý princ Hajaja. Celý jeho majetek byla prázdná láhev od piva a invalidní vozík, se kterým byl již několik let zapadlý v bahně. Co mu bylo ubráno z bohatství a krásy, o to více byl obdařen hloupostí a nechápavostí. Ale odvahy měl nadbytek, škoda jen, že byl uvězněn v bažinách, skoro bez jakékoliv naděje na záchranu. Až jednou
Jednoho šedivého večera, když princ stále seděl na svém jednonápravovém oři a rybařil v bažině, sledoval oblohu nad sebou. Oblohu, jenž mu dávala naději. Naději, že se stane zázrak a on jednou bude moci jezdit krajinou, bude mít krásnou princeznu a milé děti
A jak už to tak v pohádkách bývá, zázraky se dějí. Hajaja si povšiml, jak po obloze lehce sklouzává jakási záře. Ihned mu došlo, že asi padá hvězda a tak si v mysli vyslovil své přání. Světlo se přibližovalo neuvěřitelnou rychlostí, až najednou - čvacht! Vyvrácená pouliční lampa spadla do bahna a vlny zapotácely s vozíkem tak, že ho převrátili a Hajaja se začal topit. Ale jak jsem již řekl, zázraky se dějí a tak ten náklaďák, co porazil lampu, projel v plné rychlosti tou bahnitou louží na kraji vozovky. Nevysvětlitelným zázrakem se Hajajův vozík zahákl za zadní nárazník vozidla a princ byl na cestě za novými dobrodružstvími.
Vozík neúnavně letěl pohádkovou krajinou, ale Hajaja okolní přírodu moc nevnímal, jelikož ani nestačil polykat zplodiny z výfuku automobilu, jenž mu chrčeli přímo do obličeje. Až náhle v prudké zatáčce se vozík odpoutal od náklaďáku a osud tomu chtěl, šinul si to přímo do náručí krásné, něžné, hodné a urozené princezny. Ano Hajaja si narazil princeznu a s ní zamotanou kolem nápravy vozíku dojel až do nedalekého trnitého křoví. ,,No jdeš na to pěkně zhurta, ty můj divochu! A mimochodem, čim platíš? Marky, nebo dolary..?", vyjádřila nesměle své city. A při tom stále rozkošně přežvykovala a stydlivě točila kabelkou. Princezna byla romantická duše a doufala, že ji Hajaja požádá o ruku. No, alespoň pro začátek, aby předvedla své dovednosti a zkušenosti. A jak už to tak v pohádkách bývá, láska se ztvrzuje prvním polibkem. V tom měl mírnou nevýhodu Hajaja, který ještě od vdechování sazí z výfuku neměl čas si vydechnout, a tak využil první příležitosti. Princezna protočila svá upřímná očička a v bezvědomí padla na zem. ,,Tak to je síla!! Kde jsi sehnal tohle sakra fajnový hulení,divochu?!", vyjádřila svůj údiv princezna, jen co se probrala a usadila se opět Hajajovi na klín. A po té nastala pravá pohádka.>
Čas rychle utíkal a stejně jako v ostatních příbězích i tady se objeví zlý drak, který si chce přivlastnit princeznu a využít jí jako dočasný zdroj obživy. Ten náš drak měl podobu lidské bytosti tmavších odstínů se zlatými dekorativními ozdobami a černými brýlemi. ,,Tak nadešel čas placení
", pravil odhodlaně. Princ nereagoval. Stačilo jen dračí písknutí a náhle se tu zjevila celá armáda přisluhovačů. Celkem byli dva, ale o to víc hrozivěji vypadali. Jak se ukázalo zázrakům nebylo ještě konec. Z cesty sjel náklaďák, projel kolem křoví a Hajajův vozík se opět zachytil za nárazník.
Princ s princeznou seděli na ocelovém trůnu a užívali si života. K princeznině radosti tu byli i zplodiny z výfuku. Cesta to byla dlouhá, chvíli po cestě a pak auto zase sjelo do polí a tak dále. A tak pokud nedošel benzín, tak se tam sjíždějí do dnes.A zazvonil zvonec a pohádky je konec.
|