|
Tajuplné šero, vůně sena v podkroví.
U otevřeného okna stála žena a vítr jí hladil tvář.
Jak byla krásná nikdo se nedozví,
jen plamínek svíce odhaloval její tvář.
V rukou držíc osud svůj přemýšlela,
zda ještě někdy dokáže milovat.
S hlavou skloněnou stála a nevěděla
jestli má ještě sílu bojovat.
Její srdce rozbité na střípky
s žalem vztahovalo k ní své ruce.
Malinké kousíčky jak z mozaiky kamínky
šeptaly prosím, tak krutě, tak sladce.
Pomalu vzhlédla s novou nadějí,
...možná, ...někdy, ...jednou.
Klesla na kolena a zakryla si tvář.
Do očí draly se jí slzy a ona plakala.
|
|
|
