Můj pokoj stárnoucí ženy
možná manželky, možná matky
a taky možná kurtizány
je krásně růžový
mám všechno, o čem jsem
vůbec kdy snila
elegantní židli Tonet
stuhy, vějíře, svíčky
květiny, samovar
vajíčka malovaná
na půdě vypotřebované
kolíbky, ta prázdná
nerezonující ženská těla
kdopak vás zabíjel
kdopak vás trápil
kdopak vás hýčkal?
a v krabičce s lasturami
srdíčka šišatá
malovaná dětmi
„pro mamynku
nejmylejší“
a v košíku proutěném
si přede stará kočka
ještě si vzpomínám
jak mi ji před léty
donesl jako prezent
jeden dávný amant
že by to byl otec
mých dětí? ach, ta slova
co znamenají v těchto
růžových kobkách?
vzala ho voda, i jiné pány
před sebou hnala, ale tenkrát
jsme opatrně drápky
my kočky povětrné
zatahovaly
před svými lety
bouřlivými rány
a nocemi větrnými.
Jak jsme byly
obě jemňounké
srst se nám leskla
obě jsme hedvábně předly
na sklenicí mléka. Každou noc
našeho života, tenkrát, jó, tenkrát
u našich postelí stála. A růžové
ach, tak šik, pantoflíčky.
Život byl šantán
commedie dell´arte
to se nám smálo
ústy ve kterých se
zuby neviklaly
a létat se dalo
jen na mrknutí
všech těch figurín vatových
tak důležitých tenkrát, jó, tenkrát.
Jak jsem to čítávala
dětem na mém klíně
polstrovaném do měkka?
„Kde jsou ti páni?
na krchově zakopáni.
Voda je vzala.“
A co třeba paní domácí,
se kterou jsme někdy,
když nikdo nepřišel,
popíjely absint, co jsme se
tenkrát nasmály. Třeba tomu
šamstrovi, co si u mě pravidelně
zapomínal šavli. Tak divně
si na jazyk patlal, má bytná,
ta ho dokázala napodobit.
To byla doba veselá. Vzala ji
voda, odnesla si i tu tlustou
paní, chudinka voda
co ta už všechno
unesla.
Tak pojď, holka vypelichaná,
už dávno nevíš, jaká je to krása
umět se mrouskat, tak naposled
vytáhneme drápky, půjdeme
tam k řece. Já vím, bojíš se vody,
vždyť já taky. Ale ten strach
ten potrvá jen chvíli,
to ti slibuji. Poplaveme
budeme zase létat, poplaveme
fíhá, to se to bude
usínat někde, kde je určitě
veseleji než tady, mezi zrcadly
ze kterých na mě zírá
taková nějaká sprostá
macha obtloustlá
s tváří šminkami
rozežranými. A stará
mrzutá vypelichaná
kočka. Vždyť ani já
se léta nemrouskám.
A ten, ten
žal poslední
ženský
odnese voda.
|