Vlastně se ani nemusela moc snažit. Když šla, tak si courala levou a pravou, bez měsíce za zády, už to byl skoro rok... Noha nohu mine, a když ne, tak se zakopne - vždyť je to tak snadné. Stačilo se ke všemu tomu postavit vzpříma, nehrbit se ani nepolykat rybí tuk, prostě si zavřít oči a vysypat to ze sebe. Je to jednoduchá obrana, prostě tam tehdy nebyl, bylo jen černočerno - beze světla, beze světa a slova, která nakonec ani nemusela dávat smysl. "Střež se smyslu", slyšela někdy někde, rozechvěný vzduch, není její chyba, že jej zachytil, prostě si jen tak odfrkla z prázdna do skoroprázdna, někam tam tím směrem pryč a jinam. A nevěděla, netušila, že něco znamenají. Pro někoho.
Je to tak jednoduché, je to až k nevíře jak to "není". "Nebylo." Vlastně se ani nic nestalo - nic nepostřehla (i když o tom přemýšlí, jak noha nohu mine, levá a pravá a cajdání v dešti, když mi je nejlíp a nejhůř, zavřu oči a nejsem tu, a vlastně vůbec nejsem. Nic. Funguje to, funguju, ale nejsem. Třeba si to i šeptala.)
"Vrátí"
A pak už jen stačilo otevřít oči a neotevřít je. A začít vnímat a nevnímat. A stírat slzy a nestírat. Její, jeho, kapky slané vody, někde se prostě vzaly, čistila povrch. Mlčky, automaticky, stěrače. A ještě eliminovat ty vibrace kolem, brnící ušní lalůčky, vzteklé, vyštěkané vlnění, odrazit jej beze zbytku, neprojdou. Krása. Pak už se to lepší a vibrace slábnou a obrací se někam jinam, směrem od ní. Ještě tak něco pohladit a sejít o dvě patra níž, otevřít dveře vlhku a nadechnout se. Rok.
"Vrátí se"
Ucamraná, v odrbaných džínových šortkách, pocákaná, ufoukaná, šla si tak, jako tehdy, i když musela rušit víc než obvykle. Nejasné obrazy jiskřily kolem laviček, sem tam se zhmotnila energie nevychladlých milenců, kleštěnců a jiných "-ců", a obrazy dětí a smetí kolem chodníku. Spoutané vzdechy z leva, radostné vzlyky zprava a nahoře se ženili čerti. Všechno v pořádku, všechno postupně odrušeno, proniklo jen to, co hladí. Sametové dotyky koberců, pohledy odjinud, bramborová kaše od babičky, výtahová hudba, sex a mír. Levá a pravá, noha nohu vine, několik pohledů spolukolemobčanů, vítr v zádech a vlasy nahoře. Bez hrůzy ze všeho možného. Tak daleko. Od té špinavé ufouněné noční přestřelky.
"Vrátí se ti"
Byla teď hodně blízko jeho domu. Hodně si věřila. Ale přece jen - co když se jí jednou nepodaří odrazit všechny ty útoky? Co když to nevyjde třeba právě teď? Chyba. Chyba koncentrace. Oko. Jeho oči. Odrušeny. Levá, levá !??! "Stop a znova, pozor na to!" zkusila si špitnout. Ale opět, jeho paže, silný stisk, slzy na rameni! Poplašený pohled nahoru - v jeho okně se svítilo. Stín za záclonou. Vůně, vůně, toho keře před barákem, silná, nasáklá potem oblaků, čpící, vtíravá - nezvládne to všechno. Pozor!!! Klid. A najednou...
Najednou byla u něj doma, utírala mu slzy prsteníčkem levé ruky a konejšila jej nesmysly. Jenomže teď se trhalo něco uvnitř. To nemůžu, nejde to, eliminovat, eliminovat, já to nechci!!! Jeho ruka se zvolna dotkla její tváře - po lících explodovala bolest, šílená, tepavá, bolest a v uších disharmonické vlnění vzduchu tvořící pálivé "Proč?". Jeho hlas... Zlomený. Jiskřičky v pohledech, piha pod rty, obrázky na zdech, a všechno tak najednou, ruku v ruce, vždyť. Panebože, ale co uvnitř?
Stála zlomená, pod keřem na roztroušených lístcích zlatého deště, pršelo... Vůně odchodů a návratů, a zlomení. Přes peřeje slzavé řeky se nějakým podivným způsobem připlavila bolest... Tak blízko jí ještě nebyla, cítila její kousavost, byla zlá, šlapala jí po skořápkách. Nenechala jí ani zklamanou. Na nic jiného se nedalo soustředit. Sára tam stála bez levé pravé, dívala se do země, hrbila se bolestí kolem, zbortila se dovnitř a ze své potrhané ulitky stačila na poslední chvíli vytvarovat tichý sten. "Áááách".
Dostala i odpověď:
"Vrátí se ti to." zašustil vítr listím zlatého deště a ofouknul jí lýtka.
A najednou jí byla. Byla jí zima.