Město jak na dlani, lampy zrcadlí se
- milióny hvězd na hladině.
S větrem plout a necítit, jak něco uvnitř hyne.
Jak hasne jedna, pak zrozena druhá.
Cesta je zlá, jak bába jednozubá.
Dvoutisícá noc vyrvaná z kalendáře.
Dnes tak, jak včera na té samé káře.
Brodíce řečištem v bahně po kolena.
Šeptáme dojedem? Ač hřídel přelomena…
Bědujem do šera, hledáme odpovědi…
Chutná to poloprázdnem, když barman víno ředí.
Mlčíme v krajině, na každé slůvko skoupí….
Proč jen se děsíme, že Bůh nás nevykoupí?
Nahší než nudisté, nudisté ze štěrkovny,
Svalujem na osud,…zůstává neoblomný….
Křičíme do nebe…..a slůvka ozvěnou se vrací.
Srdce je zraněné, možná že vykrvácí….
To že jsem poznal, to že jsem se zřek
….výčet tak dlouhý, nevleze se do řádek…
Že slib, co dal, nalezen zůstal prázdný
….. nezbylo nic, ….. krom pár básní.
Pár ran, co ve větru jen tak si hyne…
Naděje topená jak duše v kocovině.
Jak hvězdy zbloudilé- vozy, kde chybí kočí.
Jak stehna milenek šustící na gauči.
Jsou prosby pálené - bojiště nejvnitřnější.
Podivný nepřítel, slaďoučký nad rty gejši.
Co v srdci zrádně se tetelí
Pak nachytám ji s cizím v posteli.
Město, jak na dlani, lampy zrcadlí se
- milióntá hvězda- je to k nevíře.
Že u samého konce cesty …
zapíchlá berla Pastýře.
|