Je podvečer. Ty se usmíváš

jak krotký krokodýl

nastal čas uloupit

voňavé prádlo ze šňůry a můru u lampy

a pak je navrátit do hraniček obětních ve skříni
ten koloběh mateřských dlaní, který nekončí

a maminčino sakrování, její ústa
ti hadi, kteří z nich někdy lítají

aby se mi ve vlasech zamotali

mně, hradní paní
která poprvé na plese
svůj titěrný střevíček ztratila. 

Tvé obavy, se kterými mě fackuješ

abys mě vměstnala

do hranic dětského pískoviště

mezi kačenky a žížaly

abys nevpustila

do ohrady divokého lva.

Vždyť, my, děti víme,

jak líbat krokodýla. Copak

jsi na tohle zapomněla.  
A jmenuješ se, inu, jmenuješ

a přece bez jména. Skrytá ve srovnaných

hraničkách prádla ve skříni, zase jsem je rozházela.

Tak jako kdysi ty, 
rovnám  do skříní
svůj strach. 

Jak dobře tě poznávám

když mé děti uspěchaně bortí

ohrady, které jsem jim vystavěla.

A hadi v mých ústech

jsou slepí zrovna jako

byli ti tví.