Je podvečer. Ty se usmíváš
jak krotký krokodýl
nastal čas uloupit
voňavé prádlo ze šňůry a můru u lampy
a pak je navrátit do hraniček obětních ve skříni ten koloběh mateřských dlaní, který nekončí
a maminčino sakrování, její ústa ti hadi, kteří z nich někdy lítají
aby se mi ve vlasech zamotali
mně, hradní paní která poprvé na plese svůj titěrný střevíček ztratila.
Tvé obavy, se kterými mě fackuješ
abys mě vměstnala
do hranic dětského pískoviště
mezi kačenky a žížaly
abys nevpustila
do ohrady divokého lva.
Vždyť, my, děti víme,
jak líbat krokodýla. Copak
jsi na tohle zapomněla. A jmenuješ se, inu, jmenuješ
a přece bez jména. Skrytá ve srovnaných
hraničkách prádla ve skříni, zase jsem je rozházela.
Tak jako kdysi ty, rovnám do skříní svůj strach.
Jak dobře tě poznávám
když mé děti uspěchaně bortí
ohrady, které jsem jim vystavěla.
A hadi v mých ústech
jsou slepí zrovna jako
byli ti tví.
|