Věčeřa, věčeřa,  volala z okna

A ráno se usmívala: „Vycěpim vas z pěřyn“

a taky řekla, když večer rozsvěcela:

„Švienta Marya, co ja kymu urobila?“ 

když viděla naše rozbitá kolena.

Celý den stál na verandě

hornického domku v kolonii

obrovský hrnec s čajem

se šťávou, v něm šufanek

a roje much, na kvítkovaném

umakartě, chutnal ten čaj

jako celý dům

trochu plesnivě. 

Měla své zbraně, trochu směšné

bila nás plácačkou na mouchy

když jsme na haldách za domem

zabloudili a nevrátili se včas zpět.

Spali jsme všichni v jediné místnosti

v manželské posteli, kde hřešila

s mým dědečkem, tak krátce poté

co má babička zemřela. Našla si ho

on si ji našel, na zábavě u Stankuszů

frejířka záletná

úhledná, nikdo v rodině

ji nikdy neodpustil. A to

s plácačkou na mouchy v ruce

vychovala tři ze čtyř sirotků. Obzvlášť

moje maminka byla sveřepá, ještě teď

jako sedmdesátiletá stařenka

se zajíkává zlobou, když vzpomíná.

Ale protože je žena, je zdravě naštvaná

na mého dědečka, toho divočáka

toho zachtivaka.

Jak těžký úděl pro mladou dívku,

která, když poprvé tančila

s mým skřítkovským dědečkem

věřila, že její život už provždy

bude tancem, s tímhle bohatýrským

drobounkým horníkem. Umřel,

když mi bylo šest let. Ona zbyla,

zplanělá, zbytečná. Nelaskavá

nemilovaná.

Ale my, nepravá vnoučata

jsme se tiskly k jejímu boku

který časem správně zhedvábněl

zatímco nad kolonií, v Kurvine

kde se zastavil čas, zuřila na nočním

nebi bouřka. A odpouštěly jsme

ten hnusný čaj, a to, že, popleta,

stále v duchu u Stankuszů tančila

a jenom plácačkou na mouchy

uměla lásku najevo dávat.