(1)
Ó dusná převěj na mne padá
Ó vetchý kmen se na mne řítí
Ó tma svou hlinkou ocelovou
mne ku zločinu vybízí
Ach ne ta chodba stěny kloní
Toť past zákeřná odvážlivcům
Je marné hledat východ z hlubin
Když pohlcen jsi v labyrintu
Když světlo slábne
slábnou hlasy
Když stín útočný
ze zad padá
A větrů stružky rozevláté
Ti pronikají do ganglií
Toť omyl pozdě pochopený
Toť list pirátem utržený
Ó běda splývá s nikotinem
A popel ze slov drtí déšť
A popel letí do hladiny
Nikdy víc slov těch nenajdeš
Ty zbavený své domoviny
Ty odpověď si nepřečteš
Neb slétla provždy do hladiny
Neb zvítězila bědná lež
Skrytá za sedmi západy
Teď dojde na placení daní
Už vytáčky mne nezachrání
Je slyšet lomoz těžkých zbraní
Však věřte nemám co bych dal
Vítr vše na prach rozmetal
Když útržky slov
jsem si spořil
Když chystal jsem jim
věčný hrob
Již postupuji regimenty
A nevrátí se bez své renty
A chladnokrevní mordýři
Své přesné zbraně zamíří
Na čáru palby! zavelí
Smět procitnout tak v posteli…
Kéž prostonat pár mokrých zim
Kéž o tomhle všem jenom sním
Tu stoupá dvojice reflektorů
Já vstříc jim běžím v ohromení
Více z jich záře neprohlédnu
Pozdě se bráním oslepení
Jen žluté pruhy zrakem jdou
Ó vody vratké dálkou čpící,
Lhostejný scházím pod silnici
Holou rukou vás osahat
Však s první kapkou zvonící
Prchám k bezpečné silnici
Tu překvapen neznámou písní
Jí v ústrety s rostoucí tísní
Jdu nebezpečně obluzen !
Pak prchám před tou melodií
A prchám před závratnou vůní
A prchám před obrazy květin
asfodelů a hortensií
Hledaje úkryt v lůně noci
Již jediné snad věřím smím
A z níž mám hrozný strach
Jediné své ujištění …
(2)
Ó v převisech se sněhy řítí
Ó pahýl stromu na mne padá
Ó slunce v kleštích doutnající
Zlý paprsek tvůj na mne sahá
Mne svléká loučem krátkovlnným
Mne vláčí k strmým průsekům
Ó poznávám ten hrozný dům !
V jeho sklep jít se neodvážím
Tam někdo křičí stejná slova
Zas tentýž motiv posté znova
Já marně hledám zábradlí
V domě kde nikdo nebydlí.
Já marně prchám chodbou čnící
Ten hlas se shýbá pro ručnici
Pak zmlkne: pevně zacílí
To bude - však až za chvíli!
Dřív vrstvou rozlámaných skel
Pak kolem ohořelých pantů
Já v pozdním děsu chvěje šel
Já šťasten tímto okamžikem
Kdy můj osud byl zpečetěn
Zas novým snem jsa odvlečen
Nechtěl znát pravdu o ničem
Vždyť žádný z nás ji neznáme.
A přesto každý za svým cílem
Jde vševidoucí a jde slepý
Jak pták tahnoucí k jihu letí
Jde bez průvodců bez kompasu
Jen v bloudění lze nalézt spásu…
(3)
Ó země se zas naklonila
Kéž cele by se nesklopila
Kéž s povrchu nás nestřese
Za okny pominutá stéla
Chodí a sjíždí po střeše
A do sněhu cos tajně píše
Však tyhle hříčky mojich smyslů
Mi háží karty pod stůl na zem
A já za nimi bez rozmyslu
Padám s výkřikem jako blázen
Ach - obrázky se pošpinily
Když se spodky se filci bili
Zmizli na botách cestujících
Teskných a pranic netušících
Když rukou berou vlhký břeh
Zaplivaného nástupiště
Ach ne - ten ostrov pln je hrůzy
A kolem spousta divné lůzy
Ne neuvěřím v tento břeh !
Poznovu oddán vlnám vichru
V osudí vracím sterou výhru
Kéž nosí štěstí majetným
Ti její cenu lépe zváží
Až vystaví si pyramidy
Na bahnech každodenní bídy
Snad uchvátí svůj vratký cíl
Já radši všechno zahodil
Já pro výhry se nenarodil
A na pevninu nevěřím!
(4)
Ó uvolněný kámen letí
Ó krutý vichr plachtu dme
Ó hluk otřesů z hlubin vstává
To svah se sněhem zasypává
To svah stojící nad městem
Mi ukazuje na scestí
Kéž nedosáhnu konce dne
Kéž nedohlédnu k pobřeží
Kéž tápat budu v pustinách
Jak zářijové pápěří
Nesen po mrtvých planinách
Dolétnout až tam
Kde nezůstává vůbec nic
By vešlo se tam všecičko
Nebo raději ještě víc
I tahle chvíle
Aspoň kousek
zhruba takový: o
Co sdělují však vodní kruhy
co na silnici značí pruhy
Proč listí dřímá na stromech
A proč je sněhů prostý břeh
Té zrezivělé trati?
Ach vůkol tolik piktogramů
Přes ně se k tobě nedostanu
Jen v reflexech se utápím
(A kdosi říká: po zásluze)
Kéž mlhy ulpí v očích mých
Kéž ve stříbro se změní sníh
Až přelud ten se znásobí
Ó den se chýlí den se krátí
Brzdě jdu vstříc
snad čas to vrátí
Zas narůstá ten pocit hrůzy
Zas provází mne v patách křik
A sterý posměch bědné lůzy
Ulehá do závětří nik
Zatímco tma se mstivě plíží
Ruka po suchém břehu sahá
Zas útěchu v té slané louži
nalézti chce - leč marná snaha
Podivný neklid káže: vstaň !
Jdu pochybami rozerván
Ó břeh šalebný blíž se blíží
A za okny jde v jednom šiku
Zástup ledových mučedníků
Jde se zlověstným chechotem
Ó den se kloní závěj tmavá
Šmouhu na každém zanechává
Pak dlouhé stíny odváží
To skličující závaží
Ó moře ztuhlé mrtvé stíny
Kam poděly se rozvaliny
Proč nevrávorám ve střepech
Proč osahávám vlahý břeh ?
Ó jinam bludné kruhy plují
A jiné vichry tady dují
Ba i to moře září líp
Když poztrácené květy lip
Mne unášejí cestou známou
Jsem uchvácen tou podívanou
Ledových trav a
zmrzlých jeřabin
Hovořím stále
a přitom nemluvím
Neb vše již bylo vyřčeno
Nezávisle na nás
Nebýti však nás
Jen mlčíme
- ani bychom nemlčeli!
Tvá slova v sterých toninách
Do lysých vlochyň zavoněla
Nad hladiny se nakláněla
Než odplynula v bystřinách
Křičí v blyštivých strukturách
A bezbranně letí nad noční krajinou
A znovu světlo žere stíny
A důvěřivá světla stíny hltí
Nevěřím v brzký konec zimy
Nevěřím na předčasný úsvit
Neuvěřím koukolu v polích
Nevěřím zamítám
A temnotou sklíčený
Vstup světla odmítám
Zkrátka jsem proti
A vlastně si tím nejsem jist
A na nic teď už nemyslím
Než na jara koukoly a svítání
A podél cest
- není cest
Není měst
Není dne
Není hodiny
Uprostřed kruté pustiny
Uprostřed holí a ledu
Rozbité hodiny
Ve dlouhém sledu
Jen útěk a splín
Na mapě vzpomínek
Metrový led
Po keřích brusinek
Rozrytý břeh
Po dávném volání
Kamenný sráz
Po věčném čekání
Nezdolná hráz
Sta tisíců skel
Sta tisíců rozbitých brekcií
Sta tisíců zřícených stél
Na denním světle
náhle šedivých
(Falešně se nám dvořily)
Do stezek silnic a úvozů
Uléhá strnulý sníh
Možná už naposled…
(5)
Ó kámen bílý z nebes padá
Ó hrozný advent na sklo buší
Ten kámen vločka rozhněvaná
Co probodne mne svojí kuší
Nebesa šedá rozervaná
Kéž cesta naše zasypaná
Kéž dohlédneme konce sil
Kéž jsem si tě jen vymyslil
Ty teskná jakby mlčící...
Bez konce vlaky dštících skel
Bez konce tichá obětí
Mrznoucích sněhů vloček těl
Jen krátce jsem se proletěl
Letmo jsem sebe zapomněl
Příboj zlověstně zašuměl
Když upustil jsem z rukou břeh
Nezmnožím řady trosečníků
Leč po způsobu poustevníků
Si zabydlím svůj vlastní svět
A dávno v moři tonoucí
Můj zrak zůstane planoucí
Harfou vzduch bude krásně znět
Ač všude kolem voda leží
Kol mne i ve mně měkce sněží
Netřeba vodu z loďky lít
Když proudem nesen
Šťastně spící
Trs trávy v dlani žmoulající
Hmatám pod sebou suchý břeh
Přestože pluji v kanálech
Únik pobřeží nevnímám
Neb kamkoliv se podívám
Jen karavany líně pluji
Písky se rychle přeskupuji
Zrnéčka bloudí po lidech
Jen přeludem byl suchý břeh
Za oknem jiná podívaná
Jde sněhů dlouhá karavana
A konvoj světů v očích tvých
Jde v moři střepů pukajících
Teď provázím tě po ulicích
Tam co si ručky podávají
Světla kol cest a světla noci
Kéž nopály mne pobodají
V poušti která mne touží zmoci
A spícího mne ke dnu
Nechaj jít
(6)
Ó slyším křik ó cos mne mate
Teď na ranveji rozežaté
Prchám před hřmícím letounem
Jak malé děcko před výpraskem
Já prchám před tvým pohledem
Ty dávno známá
Ty odjinud
Ty skličující!
Ó zem je moře bez hranic
A věčná skála nevětraná
Nerozliším v tom zmatku nic
Jde vyschlou řekou karavana
Jde za svou nadějí
Jde pro svůj rozsudek
Smrtící závěji
Pískových zrnéček
Skleněných závějí
Rozmoklých hlín
S bláznivou nadějí
Pozřít svůj stín
Já rybář sítí protrhanou
Se v marný souboj pouštím s ptáky
Co při pobřeží nad hladinou
K cíli jdou jistě se zobáky
Jak divotvornou tětivou
Kol nekonečných vod
Nekonečné přízraky
a nekonečná světla
proč hledám zázraky
Cesta se spletla
V jeden nekonečný
chuchvalec
Ó soucitné vodní páry
Zbloudilý v bezcestí,
Hledá vaši společnost,
Lhostejný k nástrahám
V nekonečné beznaději
V nekonečném neštěstí
Šťasten svojí jistotou
Tolik zraňující
A zároveň tišivou
Prost pobřežní čáry
Prost čáry horisontu
Prost pevného bodu
Prost myšlenek
Ve čtvrté dimensi
Kde vše neuvěřitelně
Zhoustlo
Vysvobozen ze všeho
Přemožitel vlastních stínů
Přemožitel sebe sama
Poražený sám sebou
Poražený svoji
Neporazitelností
Jdu úbočím času
Po drolinách minulého
Po terasách zítřků
Současně dnes zítra i včera
Současně nahoře i tady
Nebo někde mezi tím
Jdu usmířený
Jdu k zenitu svých snů
A hrdě zvu je realitou
(7)
Ó ruka smělá k zemi padá
Utíkám od brzd líných vlaků
Ve svitu lampy rozpukané
Jsem šťasten v mrazu neúspěchů
Ó kde je tunel jižní hrana
Ta deska stokrát obehraná
Se roztéká jak horký špek
Ó kam odešla karavana
A kam se poděl vlídný břeh?
Jen mokré sněhy do trav kanou
Někdo ti dává na shledanou
Ty neodpovíš na to nic
Ten pohled smutný divě snící
Mne připoutává na lavici
A velmi mnoho ještě víc
Čtu z tváře tvé se zrcadlící...
(8)
Ó přes potoky kmen se kácí
Já nad vodami s hrůzou jdu
Jdu cestou v pekla klesající
Jdu ke dnu říčky bublající
A prohledávám těžkou tmu
(S lucernou zlobně čadící)
Po kouskách světla sbíraná
Nezbudou se mnou do rána
A proudu času svěřím cíl
Mé dlaně zmrzlé popálené
Mé zraky sluncem zaslepené
Ó stromy vláhou tonoucí
Srdce pod skalou tlukoucí
Běda pojdete pro svůj lék!
Přede mnou stojí bílá stěna
Zlověstná ze skel vyleštěná
Do ní jsou slunka uvězněná
A za ní zničující stín!
Jdu v zkrvavělé suti střepů
Běžím za lživou létavicí
Jdu dlouhou chodbou věky čpící
Jdu bezútěšnou krajinou!
Snad cesta má je jednou dána
Ta nekonečná karavana
Prochází oknem na tvůj stůl
Když propadám se úvozem
Tam kde mne nikdo nespatří
(Bohudík ani Ty)
(bien amicalement, à toi, inconnue, éloignée, me accablée )
|